Otesánek

Manželům Horákovým příroda odepřela mít vlastní dítě. O to víc po něm touží. Jednoho dne vykope pan Horák na zahrádce pařez, který vypadá jako malé dítě. Stačí ho jen dlátem v dílně dotvořit. Paní Horáková pak svojí touhou a láskou pařez oživí.
Konečně má svoje vytoužené dítě. Její štěstí však netrvá dlouho. Manžel se ji snaží přesvědčit, že cítit mateřský pud ke kusu dřeva není tak úplně normální a Otík (tak děťátko pojmenovala) je navíc stále hladový. Horákovi ho brzy nestačí uživit. Otík nejprve sežere domácího kocoura a potom se pustí do lidí z okolí.

Ona jediná v domě tuší, co se děje : proč mizejí lidé, i to, jak se budou dále události vyvíjet. Zná totiž onu starou lidovou pohádku o Otesánkovi. Alžbětka se ujímá opuštěného Otesánka a ujišťuje ho, že ho hlady umřít nenechá. Krade doma jídlo z lednice, obětuje svoje úspory na krmi pro Otesánka, ale to je pořád málo.

Postupně v něm zmizí pošťák i sociální pracovnice, která se přišla podívat, jak rodiče o svého potomka pečují. Horák v zoufalství a přes protesty paní Horákové zamkne Otíka ve sklepě do bedny na brambory, aby ho umořil hladem. A tady vstupuje aktivně do děje sousedovic malá Alžbětka.

Jeho hlad a žravost se stále stupňují. Podle staré pohádky to s Otesánkem nakonec špatně dopadne : má sežrat na poli babičce hlávky zelí a ta ho za to kopne motyčkou do břicha až umře. Alžbětka, u které se probudí mateřské city a Otesánka "adoptuje" jako svoje dítě, je ochotna udělat všechno proto, aby neblahý konec odvrátila. Starý mýtus probuzený jednou k životu spěje k svému naplnění.

"Jak víme, lidové pohádky jsou převyprávěné staré mýty," říká o inspiraci svého nejnovějšího projektu režisér Jan Švankmajer. "Jaký mýtus je ukryt v pohádce o Otesánkovi? Bezdětní manželé se vzepřou svému osudu a dítě si na přírodě vyvzdorují. Doslova jí vyrvou její tajemství zrození. Za tuto vzpouru proti přírodě pak hořce pykají, ale nejen oni, ale i jejich okolí. Jak vidíme, dostali jsme se do bezprostřední blízkosti jednomu ze základních mýtů této civilizace : mýtu o Adamovi a Evě nebo chcete-li, analogickému mýtu o Faustovi. Myslím, že teď po přečtení lidského genomu tyto mýty nabývají na zvláštní aktuálnosti." Na Otesánka se ale můžeme dívat také jako na svébytný horor komentující v rovině autorovy typicky pojaté nadsázky každodenní realitu. Tu zde zastupuje především mikrokosmos domu ve kterém manželé Horákovi bydlí spolu se svými sousedy. Také předivo vzájemných vztahů obyvatel tohoto domu dokresluje koncepci celého příběhu. Vztahů jednotlivých obyvatel k sobě navzájem i k samotnému Otíkovi.

Jan Švankmajer k tomu říká "Kdo je, nebo co symbolizuje postava Otesánka? To je základní otázka po smyslu tohoto filmu. Je Otesánek personifikací přírody, která nemá humanistické zábrany, která je naší láskou, přítelem ale i vrahem? Nebo je Otesánek naše temné nevědomí, které nás ovládá, ale i ničí a s kterým dokáží komunikovat pouze děti a blázni? Možná obojí dohromady. Rozhodně Otesánek představuje něco, co nás přesahuje, co není zatíženo civilizační omezeností, něco prvotního (asi jako alchymistická prima materia) s čím právě pro naše, civilizací zkažené a potlačené vnímání, nejsme schopni navázat smysluplnou komunikaci a co se tím pádem pro nás stává hrozbou a nebezpečím. Něco čeho bychom se rádi zbavili, nebo to alespoň ovládli, ale zároveň na čem do jisté míry lpíme, protože je to i naše dílo. A právě tato ambivalence je pro nás zhoubná. Otesánek je určitá část, iracionální část, našeho života, kterou jsme svými smysly vyvolali v život, ale zároveň organizací našeho života (civilizací) vypudili na okraj společnosti a kterou se marně snažíme nějak racionálně zpacifikovat. A tak Otesánek je stále s námi a požírá nás. Možná je to trest za zpackanou civilizaci."

Veronika Žilková
Veronika Žilková (narozena 16. října 1961) je dcerou významného hudebníka a pedagoga Václava Žilky. Už od dětství byla členkou Chorea Bohemica. Po maturitě přešla na Filozofickou fakultu UK odkud později přešla na DAMU. Hostovala v různých divadlech. Uplatnila se také v rozhlase a v televizi například v TV seriálu My všichni školou povinní nebo Druhý dech.

Ve filmu debutovala hlavní ženskou rolí v komedii Když rozvod, tak rozvod. Následovaly další hlavní ženské role v titulech jako Samorost nebo Mág. Dále hrála ve filmech jako Putování Jana Amose, Lev s bílou hřívou, nebo Kamarád do deště II - Příběh z Brooklynu.

Největší ocenění za svoji hereckou práci - Českého lva 1996 - dostala za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Bylo to za roli umírající Marjánky v dramatu Zapomenuté světlo.

Pracuje také v dabingu, zhruba od roku 1993 jako režisérka českých verzí.

Jan Hartl
Narodil se 12. září 1952 v Praze. Vystudoval herectví na pražské DAMU, kde byli jeho učiteli Václav Voska, nebo Ota Sklenička. Působil v divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Labyrint), v Divadle na Vinohradech, v Divadle za branou II a v Národním divadle.
Účinkuje také v rozhlase a v televizi - měl hlavní roli v seriálu Plechová kavalérie.
Před filmovou kamerou debutoval malou rolí v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! Mezi jeho nejvýraznější role patří zpěvák Honza v Jirešově filmu Opera ve vinici, lesník Vilja Dézi v Tajemství hradu v Karpatech nebo zootechnik se slabostí pro něžné pohlaví v komedii Vesničko má středisková. Dále hrál ve filmech Den pro mou lásku, Kopretiny pro zámeckou paní, Konec starých časů, O perlové panně a dalších.
Na Českého lva byl nominován za vedlejší mužskou roli ve filmu Golet v údolí.

Kristina Adamcová
Narodila se 23. ledna 1990 v Praze. Navštěvuje Kühnův dětský sbor. Mimo to hraje tři roky na piáno a na flétnu. Je dcerou režiséra Jiřího Adamce, který však do poslední chvíle neměl tušení, že jeho dcera byla do Otesánka vybrána.
Když do její třídy přišli filmaři a pomocí konkursu hledali představitelku hlavní dětské role, přihlásila se spolu s ostatními spolužačkami. Teprve když zvítězila nad ostatními kandidátkami dozvěděli se o sobě navzájem filmaři a rodiče.

Jaroslava Kretschmerová
Narozena 1. září 1955 v Praze. Je svobodná. DAMU absolvovala r .1978 a téhož roku se stala členkou Studia Ypsilon. Od té doby hrála v řadě tamních inscenací, např. Matěj Poctivý, Sebevrah (Hedona), Amerika, Othello (Emílie), Žert, satira, ironie a hlubší význam (Adelaida). Hostovala v muzikálu Fanny Girl (Hudební divadlo Karlín). V současné době účinkuje v inscenacích Horké to někdo rád, Hlava Medúzy, Prodaná nevěsta, Srdce, Mozart v Praze, Okno (Matka) a Praha stověžatá. Hrála ve filmech Kalamita, Tajemství hradu v Karpatech, Zahrada klaunů, Prodavač humoru, Lásky mezi kapkami deště a Počítání oveček, S čerty nejsou žerty, Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek, Slunce, seno, erotika.

Pavel Nový
Narodil se 5. září 1948 v Plzni, je ženatý. Byl v angažmá v řadě divadel - Krajské divadlo Příbram, Divadlo V. Nezvala. Členem Studia Ypsilon je od roku 1989. Hrál v inscenacích Bůh (Spisovatel Konigwald), Othello, Žert, satira, ironie a hlubší význam (Konrád), Horrorband. Nyní účinkuje v Prodané nevěstě, Mozartovi v Praze, Horké to někdo rád, Svaté rodině, Vše pro firmu, Srdci, Okně. Hrál ve filmech Balada pro banditu, Postav dom, zasaď strom, S tebou mě baví svět, Pytláci, Řetěz, Pěsti ve tmě, Papili nebo v seriálu Velké sedlo.

Dagmar Stříbrná
Narodila se 29. června 1924 v Českých Budějovicích. Začátek druhé světové války ji zastihl v brněnském divadle, kde pracovala jako elévka, členka sboru, tancovala a občas zaskakovala v činohře. Dále vystupovala na divadlech v Táboře, Olomouci a Plzni. Na konec zakotvila v divadle J.K. Tyla.
Od roku 1947 se věnuje operetě, především hrám J.K. Tyla : Paní Marjánka, Matka pluku a dalším. Má ráda také francouzské operety, například Kabaret a muzikály jako Šumař na střeše. Po šesti letech se teď vrátila k divadlu a hraje ve Fanny Girl matku Fanny.
Měla štěstí na režijní osobnosti jako Oldřich Nový a Karel Konstantin.
V Brně dostala nedávno Cenu Oldřicha Nového.
Otesánek je její filmový debut.

Zdeněk Kozák
Narodil se 24. prosince 1924 ve Starém Plzenci u Plzně. Za druhé světové války byl ochotníkem v Městském oblastním divadle v Písku. Později přešel do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a od roku 1955 vystupoval v Horáckém divadle v Jihlavě. V současné době je v důchodu. Hostuje na divadle v Písku.
S prací před filmovou kamerou má bohaté zkušenosti. Debutoval v malé roli prodavače v pohádce Pyšná princezna. Později hrál v titulech českých i v koprodukcích: Plavecký mariáš, Koperník, Postřižiny, Největší z pierotů, Mladý Mussolini, Kráva nebo Je třeba zabít Sekala.
Zahrál si v obou dílech Princezny ze mlejna - v jedničce jednoho z muzikantů, ve dvojce písaře na zámku.
Neodmítal ani absolventské filmy studentů filmových škol, například Poslední večeře dámy.
Jeho syn, který je režisérem v rozhlase v Brně, píše pohádky. V jedné z nich, nazvané O bojácném Floriánovi, si Zdeněk Kozák také zahrál.

Jitka Smutná
Narodila se 16. dubna 1952 v Praze. Vystudovala DAMU. Nastoupila do Pardubic do Východočeského divadla, později do Státního divadla Ostrava.
Vystupovala ve hrách jako Ženitba, Sen noci svatojánské, Třináct vůní a dvakrát, pokaždé v jiné roli, v Hlučné samotě. Od jara 1990 je v angažmá Národního divadla, kde hrála ve hrách jako Pekař Jan Marhoul, Faust nebo Peer Gynt.
Hostuje také v Divadle bez zábradlí a v několika dalších pražských i mimopražských divadlech. Z televize, pro kterou pracuje příležitostně už od skončení školy, je známá především díky roli v seriálu Velké sedlo.
Z její filmografie bychom mohli jmenovat tituly jako Sedm hladových, Hotýlek v srdci Evropy, Matčina kuráž nebo Návrat idiota.
Dřív byla také písničkářkou a vystupovala s kytarou.

Jiří Lábus
Narozen 26. ledna 1950, je svobodný. DAMU absolvoval v roce 1972 a od té doby je členem Studia Ypsilon, kde nastudoval a ztvárnil řadu rolí. Vedle jeho aktivit v oblasti zábavy je již několik desítek let respektován jako představitel divadelních dramatických rolí. V poslední době i filmových.
V kinech se s ním setkáváme od sedmdesátých let. Hrál ve filmech Velká sázka o malé pivo, Hra o jablko, Parádní číslo, Zatykač na královnu, Páni kluci, Lotrando a Zubejda, Všichni moji blízcí, Sjezd abiturientů, Panství, Eliška má ráda divočinu.
Obdržel Cenu Jaroslava Haška a Cenu televizních diváků. Je spoluautorem hry Pachtění (s O. Kaiserem, J. Schmidem) a scénáře k filmu Velká filmová loupež. Velmi výraznou rolí pro něj byla postava ve filmu Vladimíra Michálka Amerika, za kterou získal Českého lva za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. S Michálkem později spolupracoval v roli kolaborujícího kněze v jeho snímku Zapomenuté světlo.
V roce 1996 dostal zajímavou příležitost v jiném Švankmajerově snímku Spiklenci slasti.

Jan Švankmajer
scénář a režie
Narodil se 4. září 1934 v Praze. Středoškolská studia v letech 1950 - 1954 ve scénickém oddělení Vyšší školy uměleckého průmyslu a studium vysokoškolské v letech 1954 - 1958 na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor loutkařské scénografie a režie) do značné míry předurčily jeho další tvůrčí vývoj. Nestudoval film a jeho techniku - snad i v této skutečnosti je možné hledat důvody nezatížeností "filmovým uměním" s jeho přílišnou oddaností technickému médiu i skličující receptivnosti v tomto směru.

V Laterně Magice si poprvé ověřuje některé filmové postupy včetně filmových triků. V roce 1964 natáčí svůj první film v Krátkém filmu Praha. Tvůrčí mnohostrannost Jana Švankmajera se však vymyká hranicím filmu. Autor je činný v oblasti samostatného výtvarného projevu, jemuž se věnuje od konce padesátých let. Slovesný projev obsahuje především literární scénáře a taktilní básně; činnost teoretická je zaměřena ke zkoumání fenoménu hmatu a imaginace.

Blasfemické černé polohy humoru a ludikativní princip tvoří spolu s nevšední sensibilitou a pronikavým kritickým intelektem určující fasety imaginativní mohutnosti a tvůrčí osobnosti Jana Švankmajera.

Od roku 1964 pracoval na krátkometrážních filmech a věnoval se jim dalších dvacet let. Spolupracoval jako animátor a výtvarník na filmech jako Adéla ještě nevečeřela nebo Tajemství hradu v Karpatech. Svoji dlouholetou ambici natáčet autorské celovečerní filmy naplnil roku 1988 snímkem Něco z Alenky. Pokračoval vysoce ceněnými celovečerními tituly Lekce Faust a Spiklenci slasti.

Jeho tvorba, ať už filmová, výtvarná nebo teoretická, je úzce spjata s kolektivní aktivitou Surrealistické skupiny v Československu.

Eva Švankmajerová
výtvarník kresleného filmu a kostýmů
Narodila se 25. září 1940 v Kostelci nad Černými lesy. Dnes žije v Praze. Vystudovala průmyslovou školu bytové tvorby v Praze (1954-58) a loutkářskou katedru na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Mezi určující setkání, která ovlivnila její osobní i umělecký život patří to s jejím budoucím manželem Janem Švankmajerem, s Vratislavem Effenbergerem a Martinem Stejskalem.
Zabývá se malířstvím, keramikou, píše poesii a prózu. Spolupracuje na výtvarné stránce filmů Jana Švankmajera (Kyvadlo, jáma a naděje, Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek).
Od roku 1970 se účastní kolektivní aktivity Surrealistické skupiny v Československu.

Vratislav Effenberger o ní řekl: "Kdyby obrazy a texty Evy Švankmajerové představovaly jen rozklad malířského či básnického objektu, kdyby byly jen cynickým pohrdáním uměleckým řemeslem, které má šidit Krásou tam, kde se lidská schopnost vidět vnitřním zrakem rozpadá do popele lhostejnosti, stěží bychom se zde mohli setkávat s výrazem tak uceleným, který předpokládá jednotu osobnosti s tvůrčí myšlenkou. Nikde tu nejde o libovolné téma, třebaže tvar, ať malířský nebo slovesný, je rozechvěn vnitřním napětím, jakoby se rozbíhal současně do několika významů. Vždycky však tato chvějivá rozbíhavost vyzařuje z určitého výrazného jádra, které začínáme chápat právě ve chvíli, kdy nám uniká, aby bylo viděno odjinud. Přesto, že si tu racionalistická konvence, ani ta nejmódnější, nepřijde na své, jsou tyto imaginativní výboje dokonale komunikativní, přistupujeme-li k nim s pohledem nezkaleným vypočítavostí.

Uvidět neznamená jen dívat se, nýbrž především pochopit tvar či myšlenku ve stavu zrodu, v němž obsahuje víc, než kam dosáhne jejich hotová a znehybnělá podoba. Obsahuje jejich vnitřní dynamiku, vlastní ustalovací proces obrazotvornosti, který využívá všech prostředků, a žádný nepokládá za zavrženíhodný, aby zachytil téměř nevyjádřitelné, ale svrchovaně konkrétní jevy. A tento vnitřní přetlak, který přehodnocuje zavržené i preferované konvence, aby dospěl od příměru, jehož racionální omezení zatěžuje výraz, k metamorfose ve sféře analogie, utváří základ znakového systému Evy Švankmajerové."

Juraj Galvánek
kamera
Sám o sobě říká: "Pochádzam z Trenčína, menšieho slovenského mestečka na rieke Váhu. Po maturite som pracoval v Slovenskom filme ako asistent kameramana najprv v dokumente, potom hranom filme. Po dvoch rokoch praxe ma prijal profesor Šmok do svojho ročníka na katedru film. a televízneho obrazu FAMU v Prahe. Po absolutóriu školy som od sedemdesiatich rokov pôsobil v Slovenskom filme a zároveň spolupracoval s televíziou. Ako kameraman, ale aj ako režisér a scenárista. V Slovenskom filme som vytvoril približne 300 dokumentárnych snímkov, ale nebol mi cudzí ani žáner hudobných, trikových, hraných filmov a seriálov. V počiatočnej fáze kolapsu Slovenského filmu v roce 1992 som z koliby odišiel, mám malú firmu a pracujem ako slobodný umelec. Som členom Asociácie slovenských kameramanov, ktorá je súčasťou asociácie európskych kameramanov IMAGO. Získal som niekoľko domácich i zahraničných ocenení a vlani oslávil 55-te narodeniny." Mezi jeho oceněné tituly patří Biela cesta vedie z osady, Ráčte vstúpiť, Do pivnice, Zač jsme bojovali, Židia v Izraeli. Pracoval také na vícedílných dokumentárních seriálech Veľké civilizácie staroveku očami V. Zamarovského, Kelti a Zač jsme bojovali. Pracoval i na hudebních filmech jako Možno sa ti zdá (M. Žbirka) a Nebezpečný náklad (J.Ráž). Mezi jeho celovečerní filmy patří vyjma Otesánka ještě například Anonym, RSC nebo Okresné blues.

Jan Švankmajer (rozhovor)
Zrod filmu
Pohádku o Otesánkovi znám samozřejmě z dětství, ale ani by mě nenapadlo jí zpracovat do filmové podoby nebýt toho, že si jí vybrala moje žena Eva jako námět pro svůj animovaný film. Záměr natočit pohádku jako krátký malovaný film měla dávno a hledala pro něj nějakou pěkně drastickou látku. Přišla za mnou, abych jí pomohl se scénářem. A tím jsem se dostal k Otesánkovi znovu. A najednou jsem viděl jakou ohromnou látku to vlastně držím v ruce. Jak aktuální, jak mnohovrstevnatou, jak imaginativní. To se odehrálo někdy v polovině osmdesátých let. S Evou jsem se dohodl, že jí tu látku ukradnu. Napsal jsem filmovou povídku. V té době mi bylo ale jasné, že je to nerealizovatelné. Vrátil jsem se k ní až v devadesátých letech. Scénář jsem měl připravený k realizaci po filmu Lekce Faust, ale nějak se do toho ještě vklínili Spiklenci slasti. Otesánek se pro mne stal v jistém smyslu novou zkušeností. Pracuji zde totiž s klasicky vystavěným příběhem, který má svoji expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu (jak jsme se učili ve škole). Také je v něm mnohem víc dialogů než v mých předchozích filmech. Ještě jednu prioritu má Otesánek. Použil jsem v něm prvně počítačovou animaci, sice jen v jednom asi pětivteřinovém záběru (jak paní Horáková kojí Otesánka) a to přesto, že nepatřím k milovníkům počítačů, ale nepřišel jsem na způsob, jak toto přesvědčivě natočit klasickou animací.

Evy původní projekt animované Erbenovy pohádky se stal součástí filmu. Jedním z klíčových problémů bylo dobře obsadit dětskou roli Alžbětky. Je to psychologicky dost náročná role. Holčička, u které se předčasně objevuje mateřský pud, a která je stejně jako předtím paní Horáková ochotna pro své "dítě" obětovat vše a všechny. Eva jezdila s fotografem po školách, fotografovali mladé dívky a já jsem si pak vybíral, které pozvu na kamerové zkoušky. Tak jsme narazili na Kristinku Adamcovou. Měli jsme štěstí. Nejen, že odpovídala mojí představě o typu, ale je i dostatečně tvárná a inteligentní, že se s ní dalo před kamerou pracovat. A samozřejmě přirozený herecký talent. Kristina před tím nikdy ve filmu ani v televizi nehrála, i to byla výhoda, protože jsem nemusel odbourávat manýry "profesionálních dětí", kterými, jak jsem se při výběru přesvědčil, trpěly "školené" nebo už "zkušené" děti. Podobně klíčovou postavou je sám Otesánek, kde ovšem nešlo o "obsazení role", ale o vytvoření této postavy, aby splňovala všechny požadavky scénáře i aby jednak připomínal dítě, ale aby zároveň plnil roli nebezpečného monstra. Jezdili jsme do lesů, vykopávali staré pařezy a v ateliéru potom upravovali, kombinovali pařezy, ze suků vytvářeli mimiku. Zhotovili jsme celou řadu variant, natočili řadu zkoušek, než jsem se rozhodl pro podobu toho Otesánka, který je ve filmu.

Pohádková předloha
Já jsem osobně vzal z Erbena jen kostru děje. Tím, že jsem jej ale transformoval do jakési neurčité současnosti, tak už se dá těžko mluvit o tomto filmu jako o "klasickém" ztvárnění "klasické" pohádky. Navíc každý nový film dělám jako něco pro mě neznámého. Je to vždy dobrodružství o jehož výsledku není předem rozhodnuto. Silně improvizuji. Technický scénář není pro mne závazný. Píši ho znovu na každý den zvlášť. Točím varianty. Definitivně se rozhoduji až ve střižně. Stříhám každý den po natáčení a druhý den hned přetáčím, dotáčím. Střižna je možná tím nejdůležitějším místem "natáčení". Na tomto postupu nic nemění jestli točím krátký animovaný film nebo dlouhý hraný film.

Pohádka a mýtus
Jak víme lidové pohádky jsou převyprávěné staré mýty. Je jen někdy obtížné tyto mýty dešifrovat. Většinou jde o kosmologické mýty jako příklad bych uvedl pohádku o "Třech zlatých vlasech děda Vševěda".

Příroda
Můj vztah k přírodě je značně ambivalentní. Na jedné straně je strašné jak člověk přírodu devastuje, jak ji zneužívá a jak ji rabuje nebo jak se chová ke zvířatům. Jeho antropocentrismus je neomluvitelný (bohužel zaštítěný křesťanskou ideologií). Na druhé straně bych ocitoval markýze de Sade, který ústy jedné postavy ze svého románu říká na adresu matky přírody: "Co je to za matku, která nasazuje veškerou svoji energii pouze aby šířila své pohromy, aby nás své děti vraždila jednoho po druhém bez slitování. Pozorujte tu svoji hrůznou matku a zjistíte, že tvoří jedině aby ničila, že dosahuje svých cílů výhradně pomocí vražd a my její děti máme být lepší?" Ale to už je kus dialogu z mého nového scénáře Šílení.

Veronika Žilková (rozhovor)
Natáčení
Byla to pro mě zcela nová zkušenost. Po herecké i technické stránce. Švankmajerova technika se naprosto liší od normálního natáčení. Zatímco jinde se ozve stop kdykoli se náhodou, byť jen na chvíli podíváte do kamery, tady s ní doslova hrajete. Kamera představovala subjektivní pohled mého hereckého partnera pana Hartla i těch ostatních. Moje role byla z devadesáti procent hrou s kamerou. Přičemž samotné natáčení se odehrávalo v krátkých - dvou až třívteřinových - záběrech, takže jsem strávila na place skoro čtyři měsíce. Mohu říct, že stejně jako Otesánka, i herce pan Švankmajer animuje.

Režisér
S panem Švankmajerem se mi spolupracovalo výborně. Já osobně si myslím, že filmy se dělí na akční, horory, komedie, atd. a na filmy Švankmajerovy. .

Otesánek
Otesánek mu říkal hanlivě jeho otec. Pro mě je to můj syn Otík. .

Být "při tom"
Myslím si že my v Čechách si nevážíme pana Švankmajera zdaleka tak jako si ho váží ve světě. Po dobu natáčení tam spali studenti z celého světa. Ve spacácích. Aby mohli takzvaně mohli být "při tom."

Kristina Adamcová (rozhovor)
Hlavní role
Vybrali mě přes konkurs. Paní Švankmajerová přišla k nám do třídy a zeptala se, kdo by chtěl hrát ve filmu. Mě to přišlo zajímavé a tak jsem zvedla ruku. Dali mi něco přečíst, vyfotili mě. Pak už se rozhodovali jenom mezi čtyřmi holkami až nakonec vybrali mě.

Pohádka
Otesánek je hezká pohádka, nepatří sice mezi moje nejoblíbenější, ale zase je hodně, hm... dramatická.

Natáčení
Pan režisér Švankmajer byl moc hodný. Vždycky mi všechno vysvětlil a když se to nepovedlo tak jsme to zkusili znovu. Navíc otesánek byla loutka, takže jsem neměla problém na něj mluvit.

Jaký by měl mít člověk vztah k přírodě co se týče vědy a výzkumů? Třeba klonování, co si o něm myslíš, měli by se klonovat lidi nebo jenom zvířata?
V některých případech, kdyby se to celé moc zlevnilo by to mohli lidé zneužít.

A klonování zvířat?
To záleží na druhu zvířete.

Pavel Nový (rozhovor)
O režisérovi
Kdesi jsem se o sobě dočetl, že jsem Švankmajerovský herec. Nevím jestli to pan Švankmajer ví, ale pro mě to byla pocta.

Otesánek
Když jsem četl Otesánka v dětství, vnímal jsem ho jako výmysl. Prostě to byl někdo kdo hodně jed a dál jsem o tom nepřemýšlel. Díky scénáři a spolupráci s panem Švankmajerem a jeho ženou jsem zjistil, že je to příběh o splnění nesplnitelných snů. A že ty síly, které to rozpoutá můžou sežrat nás samotné.

Film
Nejvíc se mi na Otesánkovi líbila ta výtvarná stránka. Třeba když se ilustrace z knížky daly do pohybu - to mě fascinovalo.

O přírodě a našich zásazích do ní
Člověk by nikdy neměl měnit výsledky práce přírody. Já považuji lidi za škůdce, kteří jsou zatím na této Zemi naštěstí kratší dobu než tu byli brontosauři. Ale stejně jako oni se dočkali vyhynutí díky zimě, tak lidé si to samé chystají oteplováním. My vymřeme na horko a sucho. Škoda jen, že toho hodně vezmeme s sebou.

O práci na filmu
Byl to pro mě úžasný pocit svobody. Pan režisér mi řekl co chce a já jsem to zahrál tak jak jsem mohl nejlépe. A nepamatuju se, že bychom se neshodli.

Surrealismus
Pan Švankmajer mě nejen obsadil do svých filmů, ale také mě uvedl do svého světa. Vzal mě na pražskou výstavu surrealismu a byl mi po ní laskavým průvodcem. To byla hlína.