Pidilidi

V domě Lenderových se neustále něco ztrácí. Petr proto nastražil na různá místa pastičky, jediný, kdo se ale prozatím chytil, je jeho matka Viktorie. Rodina se právě chystá k advokátovi: jejich zemřelá prateta jim v závěti odkázala dům, ve kterém bydlí. Když Lenderovi odejdou, ožije rodina pidilidí Clockových. Otec Lusk, maminka a dvě děti, Arielka a Hrášek. Jako všichni pidilidi jsou tiší, diskrétní a od velkých lidí, jimž říkají Bobové a jichž se bojí, protože se je někdy pokoušejí zašlápnout, si občas „vypůjčují“ různé věci, potřebné k životu. Lenderovi se od mazaného advokáta mezitím dozvídají, že prateta žádnou závěť nezanechala. V důsledku toho se musí okamžitě vystěhovat ze starého domu, který on chce nechat zbourat a na jeho místě postavit činžák. Proradný advokát, který se chce postupně stát majitelem celého města, ovšem zatajil, že závěť existuje: prateta ji schovala někde v domě. V té chvíli mu pidilidi společně s Petrem vyhlašují boj.

Jeden z nejdražších rodinných filmů v historii britské kinematografie a současně důkaz, že ještě lze natočit půvabné a osobité dílko, na které je radost pohledět, vznikl v roce 1997. Cesta Pidilidí na filmová plátna ale začala už mnohem dřív a nebyla jednoduchá. Poprvé se objevili v roce 1952 v knize Mary Nortonové, bývalé herečky, která se kvůli rodině vzdala divadla. Původní nápad byl prý dílem jejich čtyř dětí, když s malými malovanými porcelánovými panenkami hrály na podlaze složité hry. Kniha v originále nazvaná The Borrowers (což v překladu znamená Vypůjčovatelé) měla úspěch a tak se brzy objevil zástup nových dílů - Pidilidi na vodě, Pidilidi ve vzduchu a další. Přesto trvalo celých dvacet let, než se Pidilidi dočkali první hrané verze a dalších pětadvacet, aby se dostali na stříbrné plátno. Na počátku pokusů o jejich zfilmování byla na přelomu padesátých a šedesátých let herečka Beatrice Straightová. Z plánu však sešlo a projekt se dostal do rukou filmového křídla televizní stanice CBS. Vznikl scénář, ale než mohlo dojít k natáčení, společnost se dostala do potíží a z filmu zase nic nebylo. V roce 1971 získal práva i scénář producent Walt DeFaria a už se jich nepustil. Se svými tehdejšími společníky nejprve nabídli projekt společnosti 20th Century Fox, která souhlasila, pokud se podaří získat Jacka Lemmona do role Luska. Nepodařilo. Jinde to nedopadlo lépe a tak se deFariovci od velkého plátna obrátili k malé obrazovce. Výsledek byl uveden během Vánoc 1971 a získal nejen velký divácký ohlas, ale v následujícím roce také pět nominací na cenu Emmy, což je taková televizní obdoba Oscara. Blýskat na časy se začalo teprve v roce 1989, kdy producent Grainne Marmion inicioval jednání mezi Working Title Television a BBC, jehož výsledkem byly dvě televizní série šesti Půlhodinových epizod s Ianem Holmem a Penelope Wiltonovou v hlavních rolích. Úspěch byl opět veliký. Série získaly několik cen a konečně došlo i na filmovou verzi.