Početí mého mladšího bratra

Vladimír Drha
Narozen 7. 5. 1944. Absolvent režie na pražské FAMU.
Natočil několik dokumentárních filmů v produkci Krátkého filmu - za povšimnutí stojí především snímek O malém světě (1967), který je tematicky velmi blízký filmu Početí mého mladšího bratra - jedná se o portrét starého činžovního domu a jeho obyvatel. Tento snímek, natočený ve spolupráci s kameramanem Janem Špátou, patří k vrcholům českého dokumentu 60.let. Pojednává o stejném domě, vystupují zde autentické postavy, které pak v hraném filmu ztvárňují herci. Tento film v české distribuci bude připojen k Početí jako "předfilm".
Dalším dokumentem byla sociologická sonda On (1977), zabývající se příčinami a popularity Karla Gotta. V. Drha měl debutovat v hraném filmu v roce 1970 povídkou z triptychu Návštěvy (1970): uprostřed natáčení byl film zastaven, zničen negativ (jako u jediného hraného českého filmu z té doby) a Drhovi na deset let zakázána práce v hrané kinematografii. V roce 1980 debutoval filmovou povídkou Věrné milování pro povídkový triptych Jak rodí chlap. Roku 1981 natočil ve Zlíně svůj první celovečerní, na řadě festivalů oceněný film Dneska přišel nový kluk, který se stal jakýmsi mezníkem v nástupu nových režisérských jmen a témat, tehdy hojně zachycujících mladé, dospívající hrdiny. Z dalších snímků lze jmenovat filmy Do zubů a do srdíčka (1985), Citlivá místa (1987), Muka obraznosti (1989) nebo O perlové panně (1997).
Významnou součást Drhovy tvorby patří jeho práce v televizi: jmenujme zejména jeho brněnské televizní filmy z 80. let (Chladna zrána, Radostné události, Restaurace), které vzbudily ostrý odpor tehdejších normalizačních orgánů. Z televizní produkce devadesátých let uveďme rovněž festivalově úspěšnou inscenaci Na krásné vyhlídce, dvoudílnou adaptaci Čechovova Racka, inscenaci Král a blázen (s možná životním výkonem Jiřího Lábuse), kontroverzní příspěvek k cyklu Detektiv Martin Tomsa Vykání psovi, který se takřka stal podnětem k zakládání fanklubů, nebo televizní film Nejsem svůj pes, one man show Jiřího Pechy, natočené podle hry Bolka Polívky.
Vladimír Drha v devadesátých letech pokračuje i v dokumentaristické linii své tvorby. Z množství děl jmenujme zejména pětasedmdesátiminutový střihový dokument Velká pardubická koňská opera (1999), který byl během čtvrt roku již třikrát úspěšně uveden v České televizi a má až nečekaný komerční úspěch v české a slovenské videodistribuci.

Vladimír Drha (rozhovor)
Můžete přiblížit příběh filmu Početí mého mladšího bratra?
V.D.: Je to takový příběh o jednom přeskočení jiskry, o jedné malé vášni - nebo velké vášni ? - těžko soudit ...
Jaké jsou výhody toho, když si režírujete svůj vlastní scénář?
V. D.: Ono to má spíš někdy nevýhody: když si člověk píše scénář jen sám pro sebe, tak tam leccos nenapíše, protože má pocit, že to ví, a potom se v tom spolupracovníci těžko orientují. Je zvláštní, že Herci se v tom orientují dobře. Já si myslím, že hlavně píšu scénář pro herce, mám pocit, že oni jsou na filmu to nejdůležitější, protože nesou kůži na trh.
Vybíral jste si herce sám - máte pocit, že obsazení je takové, jaké jste si představoval při psaní scénáře?
V. D.: Ano. V podstatě došlo jen k drobným změnám, vesměs byly figury většině herců psány přímo na tělo.
Ve Vašem filmu se na plátna českých kin vrátí herečka Dana Vávrová - jak jste na ni přišel?
V. D.: Abych řekl pravdu, točil jsme o ní před dvěma lety dokument - z cyklu Osudy hvězd - a upoutala mne něčím nezdolným, tím, jak je strašně spokojená, že může pracovat, že je režisérka, že má něco pod palcem a takové nadšení jsem dlouho před tím nezažil. Já jsem se původně domníval, že je na tuto roli příliš mladá, představoval jsem si někoho, komu bude ke čtyřiceti, ale pak jsem si uvědomil, že Dana má kouzlo maminkovství. V tomhle věku tu není moc takových hereček - buď vypadají ještě jako holky, nebo tíhnou někam jinam, takže nakonec jsem vybral Danu, přestože jí je dvaatřicet a mám pocit, že jsem zvolil nesmírně dobře. Scénář jsem psal vlastně ze své zkušenosti - nevím sice, jaká byla v těchto letech moje maminka, ale myslím si, že takovou maminku, jako je Dana, by si přál každý.
Ve scénáři i titulcích filmu je hned v úvodu napsáno, že tento příběh se nikdy nestal, takže do jaké míry je to autobiografie?
V. D.: Ti lidé, kteří tu vystupují, v podstatě všichni existovali. Dokonce se i jmenují tak, jak se původně jmenovali, jsou tam snad dvě figury vymyšlené. Jen prosím, když film shlédne někdo z příbuzenstva, aby mi odpustili - ti lidé, o kterých příběh je, jsou bohužel většinou mrtví. Všechny ty lidi jsem měl upřímně rád a nerad bych jim ublížil a doufám, že ani v tomto filmu jsem o nich nenapsal nic špatného.
Film je nízkorozpočtový, měli byste se vejít do cca 10 000 000 Kč, natáčeli jste vlastně během 14 dnů. Je to výhoda, nebo nevýhoda?
V. D.: Je to spíš nutnost.
Jak jste jako tvůrce prožíval těch 14 hektických dní?
V. D.: Já si pamatuji, jak jsme před 17 lety točili v Brně - např. Chladna z rána ad. Natáčeli jsme kolem 14, 12 dní a ani nám nepřišlo, že bychom přitom nějak trpěli, že by to bylo nějak hektické. A bylo to vlastně mnohem složitější - film Početí mého mladšího bratra se celý odehrává v jednom domě, v pěti bytech, na dvorku a dům nikdy nevidíme zvenku, nikdy se nemusíme přesouvat... myslím, že se vše dá stihnout, když se chce. Navíc se u tohoto filmu sešla skvělá parta.
Lze tento příběh nějak blíže určit - je to milostná romance, nebo komedie...?
V. D.: Milostná romance to není, ani "erotický thriller" - komedie to ovšem rozhodně je. Je to vlastně film o tom, že dobří lidé nejsou schopni dělat špatné věci. Cokoliv dobrý člověk udělá, je v podstatě dobré. O tom to vlastně je. A také o tom, že lidé by na sebe měli být vlídní, hodní, laskaví, protože vlídnosti a laskavosti je na světě málo, čím dál míň a to je opravdu škoda.
Proč jste si k natáčení vybrali zrovna Kroměříž?
V. D.:. Jeden z důvodů - vlastně zcela prozaický - je ten, že na filmu se podílí Ateliéry Zlín a já jsem si říkal, že tady v okolí je Kroměříž v podstatě jediné město, které by mohlo mít ještě příměstí , kde by bylo možné takovýto dům najít. A skutečně jsme ho tady našli - ten původní stál v Praze ve Vysočanech. Takže Kroměříž, ikdyž ji mám rád a je to moc pěkné město, nehraje ve filmu žádnou speciální roli - je to prostě jen lokalita.
Proč jste se rozhodl tento námět zpracovat do scénáře?
V. D.. Vždycky jsem hrozně toužil někdy natočit film, který by byl o šťastném dětství let padesátých. Léta padesátá moc šťastná nebyla, ale mám pocit, že dětství bývá šťastné v každé době. Naše dětství bylo ovlivněno sovětskými a čínskými filmy, polárkou, suchým ledem, eskymem. My jsme jako děti pochopitelně o procesech moc nevěděli, ani o žádné těžké politické situaci a všechno nám vlastně připadalo dobrodružné, takže jsem si říkal, že bych chtěl jednou takový film natočit. Pak mne někteří předběhli - moc hezky například Honza Schmit s Vracenkami. Dětství v člověku zůstává a jestliže lze zprostředkovat ten zážitek vlídnosti mezi lidmi, tak proč o tom nevyprávět. Rozhodl jsem se pro příběh, který nemá v podstatě s dobou ani s politikou nic společného. Odehrává se asi tak v roce 1949, který ještě nebyl tak krutý, ikdyž už se neustále "fanglovalo". Napadlo mne zasadit zápletku do této doby a do domu, který mám rád a mezi lidi, které mám rád. Jinak jsem líný psát - ale o tomhle jsem se zmínil Pavlovi Melounkovi, který se toho ujal, takže jsem to pak musel dotáhnout do konce.
Upravoval jste scénář během natáčení, dával jste prostor pro improvizaci?
V. D.: Ne, já mám pocit, že tento scénář je velmi pevný, dokonce jsem se tam pokusil něco dopsat - měl jsem najednou pocit - tahle figura by mohla mít třeba větší prostor - ale ono to nešlo, což mne nakonec potěšilo. Když je něco pevně postavené, tak to stojí. Ale ještě uvidíme, jak to celé dopadne, jestli také bude stát ten film.