Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Jednoho dne se narodí dvěma manželům vytoužené dítě. Místo radosti je ale čeká šok, když zjistí, že dítě vypadá jako stařec. Otec ho tedy pohodí před domem pro staré, kde se ho ujmou a čekají, že znetvořené dítě brzy zemře. Benjamin ale neumírá. Naopak roste a sílí. Časem se vydává do světa, aby ale zjistil, že nejlépe mu bylo doma. Po jeho návratu se setkává se svou přítelkyní z dětství, která vyrostla do nádherné ženy. Jak se z Benjamina stává mladý muž, začínají se v něm probouzet city vůči ní. Jak ale jejich vztah vydrží, když Daisy je předurčeno stárnout a Benjaminovi mládnout?

Příběh zrodu filmu Podivuhodný případ Benjamina Buttona začíná v roce 1920, kdy americký spisovatel F. Scott Fitzgerald napsal stejnojmennou povídku. Sám Fitzgerald se však inspiroval citátem z pera Marka Twaina: “Náš život by byl mnohem šťastnější, kdybychom se narodili ve věku osmdesáti let a postupně mládli až na osmnáct.”

Úsilí převést Fitzgeraldovu povídku na plátna kin bylo v Hollywoodu vnímáno jako pošetilá snaha a sen až příliš divoký, než aby se dal uskutečnit. Projekt koloval Hollywoodem bezmála 40 let, dokud se k němu nedostali producenti Kathleen Kennedy a Frank Marshall. Více než desetiletí projekt přitahoval i scenáristu Erica Rotha, režiséra Davida Finchera a herce/producenta Brada Pitta. Rothovi se výchozí nápad stal příležitostí k co nejširšímu pohledu na rámec lidského života, ve kterém se běžné chvilky všedního dne mísí se zlomovými událostmi.

„Eric si plně uvědomil potenciál, jež látka nabízí. Prolínají se v ní velké okamžiky lidských dějin s osobními příběhy,“ říká Kennedy. „Ve filmu Forrest Gump nám Eric podobným způsobem ukázal život jednotlivce na pozadí velkých příběhů amerických dějin. Má úžasný pozorovací talent.“

Možnost žít vlastní život pozpátku se zpočátku zdá velmi lákavá. „Ale ve skutečnosti to zase tak jednoduché není,“ říká Roth. „Nejprve si pomyslíte, že by to bylo úžasné. Jenže v tu chvíli vám ještě nedochází, že by to možná byl mnohem těžší život, než jaký běžně zakoušíme. A právě tenhle rozměr je na příběhu asi to nejzajímavější. Benjaminův život běží pozpátku, ale i tak pro něj mají události typu první polibek či první velká láska svůj nezpochybnitelný význam. Nezáleží ani tak na tom, jestli žijete ´dopředu nebo pozpátku´, ale jak kvalitně.“

Při uvažování nad příběhem a črtání první verze scénáře Roth prožil ztrátu obou rodičů a tato zkušenost se promítla i do způsobu jeho psaní. „Jejich úmrtí mě samozřejmě hluboce zasáhlo, začal jsem se na věci dívat úplně jinak,“ říká. „Myslím, že každý divák bude u filmu nejvíc reagovat na to, co jej momentálně trápí.

Film se dotýká zásadních otázek každého lidského života, bez ohledu na dobu i věk - je o radostech života, lásce a ztrátách. „David i já jsme chtěli, aby si každý v příběhu našel ´to svoje,´“ říká Roth. „To je zkrátka lidský život - právě tento rozměr je na filmu na jedné straně výjimečný a zároveň naprosto všední.“

Ačkoliv jsou okolnosti Benjaminova života velmi specifické, způsob, jakým se potýká s každodenní realitou odkrývá univerzálně srozumitelné otázky. „Tematizuje otázky, jež si během života položí úplně každý,“ říká Marshall. „Stává se jen málokdy, aby jeden a tentýž film vyvolal u diváků tak velmi různorodé hodnocení. Lidé kolem šedesátky nebo sedmdesátky budou mít díky životním zkušenostem své hodnocení, dvacetiletí jej možná budou hodnotit přesně opačně.“

Producentka Céan Chaffin uvádí, že tento projekt kolem Finchera kroužil více než deset let. První verze scénáře se na jeho stole objevila již v roce 1992, kdy scenáristka Robin Swicord napsala první verzi scénáře. “Nápad ho zaujal a nechal jej v sobě zakořenit,” říká. “Ročně přečtu desítky scénářů, ale tenhle jsem zkrátka nedokázala pustit z hlavy. Pokud se vám něco vyhne, má to svůj logický důvod. Nesmíte se tím však donekonečna trápit. Tenhle scénář měl zjevně dost důvodů, aby při nás zůstal.”

Setkání Finchera s Kennedy a Marshallem v preprodukční fázi byla často velmi osobního rázu. “Začali jsme mluvit o příběhu,” vzpomíná režisér,” ale o patnáct minut později už jsme si povídali o těch, které jsme milovali, jenže už nejsou mezi námi. Nebo o lidech, do kterých jsme byli bláznivě zamilovaní, ačkoliv jim to bylo naprosto ukradené. A nebo o těch, o jejichž přízeň jsme se neúspěšně pokoušeli, případně o lidech, kteří se pokoušeli o naše srdce. Film je zajímavý právě tím, jak si najde svou cestu ke každému divákovi.”

Výroba filmu nebyla náročná jen kvůli filozofickému zacílení příběhu, ale zejména kvůli technické stránce věci. „Jak v jediném filmu citlivě a hodnověrně vyjádřit zákruty lidského života se všemi jeho vrcholy i propady, tak říkajíc od kolébky až do hrobu?“ ptá se Kennedy.

“Ericův scénář ve vás vyvolá emoce, jež ve vás pak ještě dlouho rezonují. Pokud by jen trochu podváděl, emocionální odezva by se dozajista nedostavila. Bylo nám jasné, že si se scénářem musíme dát na čas, jinak bude tento popis jednoho života vyznívat naprosto falešně.”

Brad Pitt byl od začátku přesvědčen o tom, že Benjamina musí ztvárnit v každé etapě jeho života, což vyvolalo celou řadu otázek technického rázu. „Podmínku, že roli přijme pouze v tom případě, pokud bude moct Benjamina ztvárnit od kolébky až do hrobu,“ říká Fincher. „Kathy a Frank byli maximálně zvědaví, jak něco tak náročného zvládneme. Řekl jsem jim: ´Zatím nemám tušení, ale určitě na to přijdeme.´“

“Mnoho herců se o určité role zajímá jen tehdy, pokud tuší, že se postavě stane něco hodně neobvyklého,” říká Fincher. “Benjamin nezažívá téměř nic mimořádného, ale na druhou stranu toho prožije obrovské množství. Brad je pro danou postavu ideální představitel. Nikdo jiný by ho tak nezahrál.”

Fincher našel ideální představitelku Benjaminova ženského protějšku v herečce Cate Blanchett. Režisér o jejím obsazení uvažoval od chvíle, kdy ji poprvé spatřil ve filmu Královna Alžběta. “Pamatuji se, že jsme šel z kina na Sunset Boulevard a hlavou se mi honilo ´Kdo to jen je? Je naprosto úžasná´, vzpomíná. “Takhle nadané a energií nabité lidi nepotkáváte každý den.”

“Cate Blanchett,” říká Pitt,” hluboce předčila naše očekávání. Je úžasná. A taky je to báječná kamarádka. Dokáže scénu zahrát způsobem, jak to dokáže jen velmi málo dnešních herců. Je ztělesněný půvab. Líbilo se mi, že ve filmu zobrazovala tanečnici. Hrozně se to k ní hodilo, má v sobě nepopiratelnou dávku elegance.”

Vztah Benjamina a Daisy, která si uvědomuje děsivé skutečnosti jejich společného soužití a postupně se s nimi učí žít, prochází velkými zákrutami. Eric Roth říká: “Cate ztvárňuje stárnoucí ženu, která si postupně uvědomuje, že člověk, kterého miluje, je naopak mladší a mladší. Není pro ně život peklem? Z vášnivé a impulzivní tanečnice se postupně stává čím dál silnější žena.”

Daisy je však jen jednou z mnoha postav, jejichž osudy se s Benjaminem protnou. Benjamin je jako koule z měkké hlíny, každý člověk, se kterým se setká, v něm zanechá svou stopu,” říká Fincher. “A právě o tom život je - jedna velká sbírka otisků a ran. Právě ony z člověka udělaly toho, kým je. A nikoho jiného.”

“Nápad s ranami, škrábanci a otisky se mi líbí,” říká Pitt. “Každý člověk vás něčím ovlivní a zanechá za sebou nějaký dojem. Má to svou úžasnou poetiku. Ale musíte se to naučit přijímat. To samozřejmě nutně neznamená, že se necháte okolnostmi převálcovat a nebudete usilovat o to, co v životě chcete dosáhnout. Znamená to pouze, že se snažíte přijmout nevyhnutelné okolnosti svého vlastního života. Lidé přicházejí a zase odcházejí. Lidé odcházejí - někdy sami, jindy je od vás oddělí smrt. Lidé odcházejí - a stejně tak je jednou budete muset opustit i vy. To je nevyhnutelné. Způsob, jakým se s tím vyrovnáte, je jednou z nejdůležitějších životních otázek.“

Pitt má tento okruh otázek úzce spjatý s osobou svého přítele a častého spolupracovníka, Davida Finchera. „Film mapuje otázky, jež mají svou ozvučnost i pro Davida Finchera - především víru, že každý z nás je zodpovědný jen a jen za svůj vlastní život,“ říká herec. „Za svůj úspěch i selhání je každý zodpovědný sám, nikoho ve svém okolí za to nemůžete vinit ani jej chválit. Svou roli samozřejmě hrají i zvraty osudu, ale když se to vezme kol a kolem, náš život je především naše vlastní dílo.“

Role Benjamina Buttona postavila Brada Pitta před celou řadu hereckých výzev, s nimiž se navzdory dlouholetým zkušenostem u filmu dosud nesetkal. „Benjamin Button se vnějšně nijak zvlášť neprojevuje,“ říká Cate Blanchett. „Jeho role byla sice relativně fyzicky náročná, ale největší díl spočíval na Bradovi jakožto herci. Musel se poněkud stáhnout ze scény a zobrazit člověka, který po většinu času jen reaguje na své okolí.“ „Brad zřejmě podal nejtlumenější výkon své herecké dráhy,“ říká Fincher. Roth rovněž dodává, že Pitt se snažil propojit osudy postavy s vlastními životními zkušenostmi. „Dokonalost jeho hereckého výkonu těží ze skutečnosti, že Brad jej hraje jako docela obyčejného člověka ze sousedství. Domnívám se, že díky bohatým životním zkušenostem časem objevil, kolik toho mají s postavou Benjamina Buttona společného. Brad přesně rozumí tomu, co to znamená žít život někoho jiného.“

Benjaminova adoptivní matka Queenie mu často říká: “Nikdy nevíš, co tě v životě potká.“ Benjamin se narodil v New Orleansu na samém konci 1. světové války - ne všichni měli takové štěstí. Benjaminova skutečná matka zemře při porodu, a otec, zděšen jeho vzezřením, jej pohodí na schodech domu pro přestárlé, kde se jej ujme správkyně celé budovy, Queenie.

Herečka Taraji P. Henson byla do role Queenie obsazena dávno předtím, než při natáčení padla první klapka. Castingová režisérka Laray Mayfield na ni Finchera upozornila na základě jejího výkonu ve filmu Hustle a Flow. “Na všechny velmi zapůsobilo, kolik autenticity a mateřské něhy do své postavy promítla,” vzpomíná Fincher. “V Taraji jsem našel všechno to, co měla postava Queenie mít - a sice vřelé srdce bez jediné stopy sudičství.”

Queenie vykonává práci, jakou by mnoho lidí nikdy nedělalo. “Je to žena, která ví, co je to smrt,” říká Henson. “A zároveň je zosobněním bezpodmínečné lásky. Dokáže přijmout dítě, které není její, což je v době převládajícího rasismu velmi odvážné. Benjamin je totiž běloch a narodil se za velmi zvláštních okolností. Queenie to dokáže přehlédnout a milovat jej jako své vlastní dítě.”

Postava Queenie se Taraji Henson velmi niterně dotkla. “Byla to pro mě hodně citlivá záležitost,” říká. “V té době mi zemřel táta, a ačkoliv mě to naprosto vykolejilo, vím, že bez téhle zkušenosti bych roli Qeenie nezahrála. Když táta onemocněl, starali jsme se o to, aby nebyl nikdy sám. Vždycky mu byl někdo z rodiny nablízku. Zemřel ve chvíli, kdy jsem ho měla na starosti já, protože věděl, že se s tím dokážu nejsnáze vyrovnat. Postava Queenie mi pomohla vyrovnat se zármutkem a můj zármutek ji zase prohloubil. Umění má léčivou moc.”

Benjamin dospívá a postupně je vůči životním ztrátám čím dál odolnější. “Pochází z prostředí, kde se lidé musí vyrovnat se svou smrtelností a na světě už toho nezbývá mnoho, co by jej ještě děsilo,” říká Fincher. “Každý z lidí, které potkává, je pomíjivý. Každá společně strávená chvíle může být tou poslední. Přesto nikdo z lidí v jeho okolí nepropadá hysterii, všichni se odvážně perou s nepřízní osudu. Už v raném věku je tedy obeznámen s nejzásadnějšími životními otázkami. Tyto otázky se týkají úplně každého z nás. Často se jim však překotnou činností cíleně vyhýbáme.”

Benjamin se s Daisy seznámí v době, kdy jsou oba ještě děti. Daisy chodí do domova za svou babičkou. Navzdory jeho stařeckému vzezření a s tím spojeným zdravotním komplikacím si Daisy uvědomí, že je teprve dítětem. Jeden ze základních pilířů filmu hledá odpověď na to, v čem se jejich životy shodují a nebo naopak liší,” říká Roth. “Jejich vztah se vyvíjí v závislosti na tom, jak rostou a mění se. Právě na něm se odrážejí všechny ztráty a nové příležitosti.”

Všichni lidé stárnou, jen u Benjamina je tomu naopak. “S tím jak stárne pozpátku si čím dál víc uvědomuje, že se nemůže vázat na lidi ani věci,” říká Pittův kolega Mahershalalhashbaz Ali. “Uvědomuje si, že vše je nám svěřeno jen na určitý čas, ale jednou se toho musíte vzdát. Můžete si jich užívat ke svému prospěchu, ale zároveň si stále musíte uvědomovat, že je máte jen propůjčené.” Schopnost přijmout vše, co život dává i bere, si Fincher cenil i u svého otce. “Benjamin má s mým otcem hodně podobných rysů,” říká režisér. “Byl novinář, tvarovala jej ekonomická krize 30. let. Díky tomu byl tak trochu stoik. Pozoroval, nesoudil. Pamatuji si, jakou měl radost z toho, že je každý člověk úplně jiný. Něco z toho se obtisklo i do Benjaminovy postavy, zejména pak způsob, jakým jednal s lidmi a jak reagoval na situace. Vždycky jsem se na něj podíval a zhodnotil: ´Jo, nějak tak by to udělal i táta. Takhle by jednal.´”

Benjamina vychovali také stárnoucí muži a ženy z domova pro přestárlé, kteří už zažili vše, co život nabízí a chtějí jen důstojně prožít podzim života.Tizzy Weathers je jedním z Benjaminových prvních “otců”: “Tizzy je ukazatelem mužství,” říká jeho představitel Mahershalalhashbaz Ali. “Pomáhá s jeho výchovou. Učí jej psát a číst, seznamuje jej s dílem Shakespeara. Jeho největší přínos však podle mě spočívá v tom, že mu předvede, co to znamená být mužem. Tizzy tak říkajíc položí základy jeho mužství, stane se mu vzorem a tím Benjaminovi ukáže cestu jak se smířit se sebou samým.”

Jenže Tizzyho osud - stejně jako každého člověka, se kterým se Benjamin setká a může s ním mít nějaký vztah - se s tím jeho protne jen na chvíli. Benjamin zaslechne volání dálek, rozhodne se odejít z domu, v němž léta vzrůstal, a tím opustit Queenie, Tizzyho, Daisy a všechny své přátele. Náhodné setkání s kapitánem Mikem, který velí posádce velmi různorodých charakterů, v něm totiž náhle vyvolá touhu po dobrodružství.

Postavu mořem ošlehaného námořníka, jehož “pravé já” se odráží v tetování pokrývající většinu jeho těla, ztvárnil Jared Harris. Harris svou postavu popisuje jako vykořeněného, frustrovaného, opilého a věčně naštvaného umělce. Nedokázal se postavit svému otci a tak odešel z domu a začal se živit tím, co se zrovna namanulo.”

Navzdory vlastním neshodám s otcem se kapitán Mike Benjaminovi stane dalším z řady “otců.” “Otec je jedna z nejdůležitějších postav vašeho života,” říká Harris. “Vztahy mezi muži, přesněji mezi otci a jejich syny, filmu vytvářejí druhý plán.

Ať už je kapitán Mike jakýkoliv, nahrazuje mu stejně jako předtím Tizzy otce - Thomase Buttona - který jej ještě v peřince pohodil na schodech. “Thomas do čerstvě narozeného syna promítá všechen svůj smutek, zlost a strach z budoucnosti,” říká Jason Flemyng, který ztvárnil postavu Benjaminova otce Thomase. “Thomas pojal přesvědčení, že se opuštěním syna zbaví veškeré bolesti nad ztrátou manželky, která při Benjaminově porodu zemřela. Po celý zbytek života však svého činu hluboce lituje. Už nikdy jej neopustí výčitky svědomí.

Fleming, který se s Pittem a Fincherem přátelí již řadu let, se do Rothova scénáře okamžitě zamiloval, a jen co jej dočetl, nahrál několik scén s postavou Thomase Buttona na kazetu a poslal ji do produkce. Flemyng vzpomíná: “Byl jsem vzrušený a okamžitě jsem chtěl vědět, co Fincher a producentka Céan Chaffin na můj výkon řeknou. Věděl jsem, že je to přesně ten typ filmů, na který bych si sám zašel do kina. A hrozně moc jsem se na něm chtěl podílet.”

Benjamin dosáhne plnoletosti v odlehlém ruském přístavu Murmansk, kde potká další ze zásadních postav svého života - jde o Elizabeth Abbott, kterou ztvárnila herečka Tilda Swinton. “Tilda opakovaně ukazuje, že není role, kterou by nezvládla,” říká Kennedy. “Možnost sejít se na jednom plátně s Bradem, Cate, Taraji a dalšími vynikajícími herci přispělo ke zvýšení ´úderné síly´ filmu”. Elizabeth Abbott je osamělou ženou diplomata, která sní o tom, že jednou přeplave kanál La Manche. A právě s ní Benjamin získá první milostnou zkušenost. “Vzájemně se od sebe učí,” říká Swinton. “Je otevřená novým příležitostem, překypuje energií, má v sobě jasno, on je pro změnu trpělivý, bezelstný a plný optimizmu. Líbila se mi představa, že Elizabeth je na konci největšího dobrodružství svého života a Benjamin ji pohne k hledání nového začátku, kdy jí ukáže zcela nový rozměr nezávislosti na věcech, lidech i sobě samé.

V době, kdy se Benjamin plaví na škuneru, se Daisy usadí v New Yorku, kde se stane členkou tanečního uskupení. Jako tanečnice se učí, jak se otevírat novým emocím a bořit vnitřní hranice. “Tento příběh není baladou o vzájemné závislosti ve smyslu ´Nedokážu bez tebe žít,´” říká Fincher. “Nedá se úplně říct, že by na sebe Benjamin a Daisy vzájemně čekali. Jsou sexuálně aktivní. Jde o příběh dvou jedinců, kteří se rozhodnou, že spolu po určitý čas budou žít, ačkoliv oba vědí, že to nebudou mít lehké.”

Jejich životní cesty se budou v průběhu let stýkat a oddalovat, až jednoho dne dosáhnou bodu, který Fincher nazývá ´okamžik souznění´, kdy půjdou paralelně. “V okamžiku, kdy se dají dohromady, vydechnete úlevou, protože právě teď se může uskutečnit to, co je jim souzeno.”

<>Obrázek nenalezen<> Daisy i všichni obyvatelé Benjaminova světa mají v rámci příběhu svůj vlastní dramatický oblouk. Jejich příběhy jsou neoddělitelnou součástí látky, ze které je tento film utkán.

“Jsem přesvědčena o tom, že každý z Davidových filmů v sobě odráží aktuální možnosti kinematografie,” říká Swinton. “Má kuráž. Snoubí v sobě ty nejlepší tradice hollywoodského filmu s přístupem pravého průkopníka. Je jako dítě na pískovišti. Vypadá to, jakoby s pomocí svých kolegů jen natáčel filmové obrazy, jež má v hlavě už dávno předtím jemně opracované a zasazené na to správné místo. Celé to vypadá jako velká hra, v níž propojuje něco, co už svým vnitřním zrakem dávno viděl. Jde to přirovnat ke vzpomínce na sen.”

Pitt horlivě souhlasí: “David je při natáčení jako posedlý. Má dokonalé filmové oko a vnímá všechny možnosti, jež pohyb kamery nabízí. Okamžitě ví, co daný záběr vyžaduje. Na konci každý záběr a každá scéna přesně zapadnou tam, kde je jejich místo. Je jako sochař.”

„Tam, kde je většina lidí spokojená s třemi dimenzemi, se David ke každému nápadu, filmovému momentu, obrazu, postavě či scéně snaží přistoupit z co největšího množství úhlů. David nepřestane hledat, dokud nenajde šest nebo sedm možných dimenzí,“ říká Cate Blanchett. „Tam, kde by ostatní řekli ´Davide, konec, víc už to nejde,´ se teprve rozehřívá. Na světě není zrovna mnoho režisérů, kteří by tohle báječné vyprávění - a spolu s ním nás - dokázali dovést na tak úžasná místa.“

Film Podivuhodný případ Benjamina Buttona se natáčel na celé řadě zajímavých míst, jako jsou kanadský Montreal, ostrovy v Karibiku nebo americký New Orleans, který se zrovna zotavoval z řádění ničivého hurikánu Katrina, jenž se městem prohnal nedlouho po zahájení přípravné fáze natáčení. „Ještě před Katrinou jsme se rozhodli, že film natočíme v New Orleans. Je jasné, že jsme si všichni prošli etapou velké nejistoty, jestli se město po katastrofě dostane alespoň trochu do pořádku,“ říká Kennedy. „Představitelé města nám pouhé dva dny po řádění živlu zavolali, že s námi počítají, a povzbuzovali nás, ať se držíme původního plánu.

Práce v prostředí, jež bylo zcela nedávno těžce poničeno, tvůrcům logicky přinesla celou řadu problémů. „Díky nezměrné pomoci města a nadání našeho štábu a herců, se to nakonec ukázalo jako zdaleka ten nejmenší problém,“ říká producent Frank Marshall. „Průběh každého den byl pečlivě naplánován, pod Davidovým vedením každý věděl, co se od něj v danou chvíli očekává. Natáčení tedy proběhlo poměrně hladce.“

Tvůrci si velmi brzy všimli, že přestálé těžkosti nijak výrazně neoslabily ducha obyvatel města. “Myslím si, že Fincher i já máme štěstí, že jsme mohli spolupracovat s nebojácnými lidmi, kteří v New Orleans byli především kvůli tomu, že tam být chtěli,“ říká producentka Chaffin. „Během natáčení jsme se dostali do celé řady situací, kdy zazněla variace na ´Byli bychom rádi, kdybyste tu mohli natáčet,´ především z těžce postižené Louisiany. Každý kdo měl možnost číst scénář, byl některou jeho částí dojat - u každého šlo o jinou část. Každému evokoval nějakou situaci z jejich života, a proto cítili, že se na tomto projektu musí nějakým způsobem podílet.“

„Pro tvůrce bylo velmi důležité zřetelně oddělit jednotlivé časové etapy, ve kterých se film odehrává, aniž by kladli zbytečně velký důraz na plynutí času,“ říká výtvarník Donald Graham Burt. “Bylo důležité, abychom prostřednictvím kulis u diváků vyvolali pocit přirozeného plynutí času,” říká Victor J. Zolfo. “Hodně jsme na placu diskutovali o tom, co se mělo postupně změnit a co naopak zůstane jakoby zmrazené v čase. Bylo důležité, aby každý jednotlivý prvek filmu měl svůj jasný význam a účel. Kdyby se měnil jen kvůli změně jako takové, postrádalo by to smysl.” Na pojetí kulis a filmového světa, jenž měl vyvolávat pocit listování starým albem, obsahující desítky fotografií docela obyčejných lidí, Fincher úzce spolupracoval se zkušenými filmovými výtvarníky. „Pro účely filmu jsme každému místu vytvořili jeho vlastní příběh, zejména domovu pro přestárlé či Winter Palace Hotel v ruském Murmansku [kde se Benjamin setká s Elizabeth] - prostě místa, na kterých se odehrávají zásadní momenty Benjaminova života,” říká Zolfo.

Kostýmy postav byly dobové, avšak lehce stylizované. Návrhářka kostýmů se hned zkraje preprodukční fáze setkala s Burtem a Zolfem, aby výsledky jejich práce vzájemně posilovaly účinek filmu. “David pracuje jako malíř,” říká West. “Když jsme přijela do kulis nádražní, měla jsem pocit, jako bych vstoupila do obrazu od Caillebottea. A tak jsem pro inspiraci začala studovat právě jeho plus ostatní rané impresionisty - Edouarda Maneta, Toulouse Lautreca, Courbeta. Jakmile jsem se naladila na jemné vnímání výtvarníka Dona Burta, věděla jsem, že ať už zvolím jakoukoliv barevnou škálu, vždycky se trefím.“

Inspiraci pro kostýmy Queenie našla West na fotografiích agentur WPA a FSA z doby ekonomické krize 30. let 20. století. “Queenie je chudá žena s úžasným charakterem, proto jsem chtěla, aby se její osobnost odrážela i ve stylu oblečení, jež nosí,” říká. “Napadlo mě, že většinu svého oblečení zdědila po ženách, které žily a zemřely v domě pro přestárlé. Tyto ženy si přes dvacet let na sebe nekoupily ani jediný kousek oblečení. Udělala jsem jí trochu starší.”

V kontrastu k ní byla Daisy vždy oblečená do těch nejlepších šatů, jež byly v oné době k mání. Proměna módy se odráží i v životě Benjamina Buttona, ve stylu Benjaminových oděvů se West snažila odkazovat na filmové ikony 20. století. “Ke 40. letům se nejlépe hodil Cary Grant, Brando reprezentoval 50. léta a 60. léta zase Steve McQueen. Byly nám velkou inspirací a Brad v nich měl stejné charisma jako dobové vzory. Věděla jsem, že v nich bude vypadat naprosto bezvadně,” říká.

Jedním z nejdůležitějších prvků natáčení, jež měly odstínit proměny Pittovy fyzické stránky, respektive Benjaminovo postupné mládnutí, se staly nejmodernější digitální technologie. Supervizor vizuálních efektů a Fincherův dlouholetý spolupracovník Eric Barba říká: “David mi hned na začátku řekl ´Brad musí roli táhnout od začátku do konce.‘ Právě Benjamin a jeho osud je emočním jádrem filmu, jež musí být zřetelné i tehdy, když zrovna není na plátně. Efekty se tomuto ukazateli museli podřídit.“ Barba také úzce spolupracoval s oscarovým maskérem Gregem Cannomem, který vytvořil protetické pomůcky, jež během filmu odráží stárnutí a mládnutí hlavní postavy.

“Davidův styl natáčení čerpá z přístupu slavného režiséra Davida Leana, známého svými epickými záběry, jež jedinečně odráží místo a dobu,” říká Marshall. “Emocionální síla filmu vychází ze způsobu, jakým David používá kameru a vytváří z ní jakoby samostatného diváka věcí a dějů. Chce, aby se diváci zapojili do zkoumání postavy, kamera je tudíž výrazně statická. Tento film nepotřebuje rychlé střihy ani frenetické pohyby kamery.”

“Chtěli jsme, aby vše vypadalo co nejpřirozeněji,” říká kameraman Claudio Miranda. “Vždycky jsme potřebovali vědět, ze které strany bude přicházet světlo, a pokusili se jej potlačit nebo využít. Natočili jsme i několik záběrů, kde jsme světelné zdroje umístili na scénu v podstatě náhodně a nechali je jen tak svítit. Filmaři při natáčení filmu běžně ´podvádějí´, když na scénu umisťují umně zamaskované světelné zdroje různé intenzity a dodatečně scénu zasvětlí zdrojem mimo zorné pole kamery. Je báječné, že jsme se jednou za čas nemuseli o výsledek moc starat.“

S tím jak se doba mění, se mění i způsoby osvětlení. „Rozvíjí se moderní technologie a tak postavy nejprve svítí svíčkami, pak plynovými lampami a nakonec i žárovkami,“ říká Fincher. „V několika scénách jsme udělali umělé zasvícení scény, ale opravdu jich nebylo moc. Ve většině případů jsme je natáčeli na digitální kamery, abychom během postprodukce získali dostatečně široký manipulační prostor a mohli ušetřit čas.“

Občas nálada záběru vznikla zcela náhodně přímo na místě - jako například při taneční scéně v besídce při schůzce Daisy a Benjamina v New Yorku. “Natáčení v besídce bylo velmi jednoduché. Uviděli jsme ji a hned nás napadlo ´Tam musíme jednou natáčet,” vzpomíná Fincher. “Proběhla krátká diskuse o tom, jak by měla scéna vypadat a tu mě napadlo, ´Za besídkou je močál, tak co kdybychom nad něj nahnali kouř a nasvítili stromy v pozadí, aby vynikla jen její silueta?´ Pokusili jsme se o klasický hollywoodský styl, a dopadlo to výborně.”

Fincherova senzitivita a smysl pro jemné technické detaily se stala ideálním doplňkem jeho vnímání toho, co je základním sdělením Benjaminova příběhu. „S ohledem na šíři příběhu a jeho dramatický oblouk, je třeba říct, že každé jeho rozhodnutí bylo v daném okamžiku dokonalé. Jsme rádi, že jsme se natáčení mohli zúčastnit,“ uzavírá Kennedy.