fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

71% 353 hlasů
drama / romantický, Francie/Švýcarsko/Belgie/Lucembursko, , 80 min., od 18 let
Une liaison pornographique / An Affair of Love / A Pornographic Affair
DVD od 9.11.2010 Levné knihy

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: Nathalie Baye získala za roli v tomto filmu, cenu za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu v Benátkách 1999.


Ukázka
01:29



Lze naplnit sexuální touhy a vyhnout se lásce?
Jeden muž, jedna žena, jedna erotická představa. Muž a žena se rozhodnou tuto představu sdílet. Zpočátku jednou. Pak víckrát. Záludně se rodí vztah. Sex už není tím jediným, co je spojuje. Pomilují se. Rodí se cit. Jde o pornografický vztah.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Autorům tohoto filmu se podařilo něco neobvyklého - natočili pravou love story. A natočili ji s netradičním počátkem, mrazivým zakončením a emotivním průběhem. Nic z toho by však nedokázali bez famózních hereckých výkonů ústřední dvojice... Pornografický vztah zahřeje na duši, lehce pobaví a nakonec může i dojmout - s klidným svědomím tak můžu říct, že se pravděpodobně jedná o nejzajímavější a nejobjektivnější milostný příběh, který jsem v posledních letech viděl... Jediné, co bych asi trošičku pozměnil, byla nepříliš výrazná, ale zároveň vcelku dobrá, hudební složka - radši bych však slyšel něco ve stylu ultra-melodické (a ultra-smutné) Kaczmarekovi Unfaithful.
Všechny komentáře k filmu 4+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Pornografický vztah

obrazek
Někdo o tom jenom sní. A někdo to udělá. Stačí si dát inzerát v té správné novinové rubrice nebo zapíchnout svůj virtuální surf na kterékoli z širých seznamkových pláží. Onahledájeho/onhledáji/zkušená/zkušený, věk: střední, účel: sex. Pak už zbývá jen domluvit si schůzku v bistru poblíž anonymního hotýlku na dobu, kdy děti budou ještě ve škole a manžel/manželka v práci.

Ti dva to všechno udělali a teď sedí proti sobě, muž a žena středních let, kteří uzavřeli jasnou dohodu a nakrátko tak utekli svým jménům i životům, rodinám i práci, a také Paříži kypící v nejasné roční době za oknem bistra. Chvíle rozpaků, ale couvnout už nejde. Ji už jen zajímá, jestli je muž chlupatý (je) - a pak už zbývá nechat přede dveřmi hotelového pokoje ty rozpaky. A také nažhaveného diváka: navzdory pikantnímu názvu totiž o žádný pornografický film nejde. A vlastně nejde ani o žádný "pornografický" vztah; to se ukáže, když se režisérovi Frédéricu Fonteyneovi časem zlíbí pozvat diváka dovnitř.

obrazek
Víc než hodiny promilované během stále častějších schůzek v neosobním hotelovém pokojíku nás totiž začnou zajímat "předehry" v kavárně. City jsou intimnější než sex. Ona, nejspíš dobře situovaná, je kurážnější, objednává si většinou červené víno. On si dává kávu nebo čaj, asi nakupuje spíš v obchoďáku než v butiku, je asi přísně vychovaný Španěl a ta drzá Pařížanka ho děsí i baví. Jsou okouzleni svobodou a pečlivě ji střeží před čímkoli konkrétně osobním. Jenže ouha - nejzákladnější z dohod je porušena: zamilovali se do sebe...

obrazek
Muži a ženy jsou - navzdory emancipaci, internetu a klonování - uzpůsobeni tak, aby vždycky znovu spadli do té nešťastné, bolestivé věci zvané láska. Tihle dva naštěstí mají dost rozumu, aby se v poslední chvíli spasili. Čekání na happy end se tentokrát nekoná. Výjimečně totiž nejsme v Hollywoodu, ale na domácí, žhavě evropské půdě. Od začátku je jasné, že tenhle "pornografický" vztah je minulostí, oba protagonisté o něm přece už jen vyprávějí do kamery zvídavému tazateli... O "venkovních" životech dvojice se nedozvíme nic. I tak ovšem máme po ruce všechno, co potřebujeme vědět o naruby obrácené, vyzrálé, velkoměstsky cynické variantně příběhu "chlapec potkal dívku". Od legendárního Posledního tanga v Paříži (1973) Bernarda Bertolucciho se v městě nad Seinou zase tolik nezměnilo. To, co bývalo skandální chuťovkou, se sice stalo všednodenní realitou přístupnou komukoli, ale stále platí, že chtít škrtnout city se nevyplácí. A nic na tom nemění skutečnost, že tentokrát je to jasně muž, kdo pláče a poddává se emocím, a žena, která rozhoduje. Vztah se dá jemně nakousnout recitací veršů a žmouláním rukavičky, nebo se může bez váhání začít chroustat v posteli. Pornografický vztah Frédérica Fonteynea zůstává ovšem nakonec přece jen romancí, i když svéráznou a načatou z právě opačné strany, než bývá zvykem. Podle autora, který vede experimentální studio na herecké škole Parallax v Bruselu, se prostě rukaviček ve filmu už sežmoulalo příliš mnoho. Také se příliš mluvilo, příliš odbočovalo, moc často se dveře zavíraly a zase otevíraly. Pornografický vztah je triumfem vypravěčského minimalismu, možná volně inspirovaného hrou na filmařskou čistotu dánských "dogmatiků" sdružených kolem Larse von Triera. Fonteyne zůstává důsledně komorní (stačí mu kavárenský stolek, hotel a pár scén na ulici, to vše rámované bytovým interview). Obdiv si zaslouží i jemnost, s jakou autor do vyprávění vplétá kontrastní motiv zestárlého manželského páru, "smrtelně" zasaženého citovou závislostí. Ten do příběhu jemně vsouvá téma touhy uniknout zodpovědnosti za minulost i budoucnost a žít pouze ve "fyzické" přítomnosti.

obrazek
Úkol věrohodně uhrát v dialozích i v mlčení tuhle zvláštní story na sebe vzali Sergi Lopez a Natalie Bayeová (jež za svůj výkon právem získala Volpiho pohár na MFF v Benátkách). Povedlo se: Pornografický vztah nabízí přesvědčivý "základní" příběh - a zároveň široširý prostor k dalším úvahám. Kdo jsou ti lidé, jejichž jména se nikdy nedozvíme? Jak žijí? Co dělají? Proč si dali ten inzerát? Chtěli uniknout z každodenní nudy nebo z pekla nešťastného manželství? A jak byli vlastně potrestáni za svou drzost a tajnůstkářství? A kde, propánajána, zůstala mravnost? Ta řádí, zaplaťpámbu, v docela jiných filmech. Tady potřeba není. Nemusíte si hned dávat inzerát - tohle není návod. Je to jen takový malý, pornografický film. Někdo o něm jenom sní. A Frédéric Fonteyne ho udělal.

Alena Prokopová



Zdroj popisu

Recenzi poskytl měsíčník Cinema

Frédéric Fonteyne (rozhovor)
Jednou jsme šli s Philippem Blasbandem po ulici (buď jsme šli do Lunaparku, nebo jsme se odsud vraceli, už si nevzpomínám) a on mi povídal o svém námětu na román, který se měl jmenovat "Pornografický vztah". Název mě zaujal a požádal jsem ho, aby mi ve zkratce vyprávěl obsah. Ihned jsem mu řekl, že mám obrovskou chuť natočit podle jeho románu film.

Uplynul týden a na zahrádce kavárny na náměstí Brockére Philippe vytáhl z tašky první verzi scénáře "Pornografického vztahu".
Vrátil jsem se domů, přečetl jsem ho a zamiloval jsem se do něj.
Ten příběh se mi líbil, je to skutečný milostný příběh! Vystupují v něm osoby jako jste vy, jako jsem já, neznáme jejich jména ani jejich minulost. Jen muž a žena, kteří se setkají se zcela jasným účelem a tím je sex, s přáním ukojit představu, kterou sdílejí, a kteří se při prvním setkání do sebe zamilují. Jistý zásah bleskem z čistého nebe, který nabývá na síle každým dalším setkáním.

Setkání muže s ženou. Myšlenka, s kterou se všichni scénaristé probouzejí zpocení v noci a kterou si poznamenávají do bloku ležícího vedle postele. Geniální myšlenka, kterou hned nazítří zrealizují: Muž miluje ženu.

Zbývá to jenom napsat. Každý milostný příběh je zvláštní, jedinečný, originální. Setkání v kanceláři, na ulici, na oslavě, u společných přátel. Co způsobuje, že se muž a žena vzájemně přitahují a že si jednoho dne řeknou "miluji tě" a pak se rozejdou? To, co z milostného vztahu zůstává, není láska ale spíš příběh, vzpomínka, kterou na něj máme. Jak začal, co se stalo, na co vzpomínáme, co zapomeneme.

Všichni mají rádi příběhy. Ty vlastní i příběhy druhých.
A právě to se mi na scénáři líbí. Dvě osoby, které se svěřují, které vyprávějí, co sami chtějí říct před televizní kamerou. My všichni nepochybně máme tohle přání ukazovat, naše vášně a naše bolesti, mluvit o nich, abychom se o ně podělili a znovu je prožili.

Mám rád drobné významné i bezvýznamné odlišnosti mezi vyprávěním muže a ženy. Zalíbila se mi myšlenka natočit příběh ze tří pohledů: z pohledu muže, z pohledu ženy a z pohledu toho, o čem vypovídají samotné obrazy.

Jako vždy mě hlavně zajímají pauzy mezi řečí a to, co je mezi slovy. Mám chuť natočit tváře, osoby, které mluví a vzpomínají. V tomto smyslu se jedná o pornografický příběh. Je sebeodhalující, obscéní, protože je intimní. Ne sex ale slovo.

Podle mě stavebními prvky milostného příběhu jsou začátek, prostředek a konec. A právě konec umožňuje příběh vyprávět.

Nathalie Baye - Ona (rozhovor)
Co vás na tomto podivném příběhu zaujalo?
N.B. Jednoho dne jsem obdržela scénář, jehož lechtivý název ve mně vzbudil touhu dozvědět se o filmu víc: "Pornografický vztah"... Když pročítám scénář, pokouším se vžít do role diváka a tentokrát mě uchvátila a pozitivně vzrušila již první scéna. Příběh je neuvěřitelně dojemný, zvláštní, prostý jakýchkoli zábran! Způsob, jakým byl scénář napsán a scénická úprava mě dokonale okouzlily. Byla jsem unesena způsobem vyprávění tohoto příběhu lásky naruby. Většinou to bývá tak, že se dva lidé setkají, nastává období vzájemného svádění, zamilují se ... a nakonec to skončí jako obvykle... a často je to katastrofa! Ale tady je všechno naopak. Ona mu říká: "Jde jen o erotiku". A on nemusí nikoho svádět, nemá problém se sexem, všechno jde jako po másle... takže se pak mohou případně do sebe i zamilovat...

Znala jste režiséra, Frédérica Fonteyna?
N.B. Neznala jsem ani režiséra Frédérica Fonteyna, ani jeho scénáristu Philippa Blasbanda. Chtěla jsem poznat něco z Frédérikovy tvorby. Má velmi osobitý, citlivý způsob nazírání světa. Jeho krátkometrážní film"Ubožák Bob" /"Bob le Déplorable"/ , oceněný na různých festivalech, je malým zázrakem. V jeho prvním celovečerním filmu "Max a Bobo" je jedna milostná scéna mezi muži, podobné scény jsou v kině k vidění jen zřídka. Frédéric Fonteyne, Philippe Blasband a jejich producent Patrick Quinet jsou stejně staří, je jim kolem třicítky, poznali se v INSAS, což je škola kinematografie v Bruselu. Je to báječný trojlístek přátel, skuteční komplici. Člověk se v jejich přítomnosti cítí příjemně. Pro herečku je důležitý pracovní kolektiv, kde všichni táhnou za jeden provaz. Frédéric za mnou přijel na venkov, seznámili jsme se, popsal mi některé sekvence a ukázal mi, jak chce, aby některé scény filmu byly natočeny. Frédéric je hodně "vizuální", je to "vizionář".

V tomto podivném "ryze erotickém vztahu" hlavní postavy nejsou neurotické ani perverzní. "Jsou to osoby jako vy, jako já", říká Frédéric Fonteyne. A proto vstoupit do jejich hry je ještě větším potěšením!
N.B. Ano, tohle je jeden ze silných bodů scénáře. Máme sklony "škatulkovat, lepit nálepky", odsuzovat ženy, které dokáží vyjádřit a prožít své touhy! Rostoucí množství inzerátů v novinách svědčí o tom, že spousta lidí touží po setkání, po prožití něčeho neobvyklého a nejsou to vůbec lidé se sexuální úchylkou nebo lidé perverzní. Ten, kdo si netroufá převést své představy do reality, je možná větší neurotik! Protagonisté tohoto scénáře jsou osoby, které se nám podobají. A hlavně psychoanalýza není třeba, film není psychoanalytickou interpretací nějaké případu, je to příběh citlivé a zvláštní lásky.

Povězte nám o té ženě. Kdo je to? Cítíte, že s vámi má něco společného?
N.B Většinou si vybírám role, které se mi nepodobají, je zajímavější mít co do činění s něčím neznámým. Přesto, když jsem se s postavou blíže seznámila, dokonale jsem jí rozuměla... jako bych se v ní někdy poznávala. Ale kdo to je? Nevím... Nejdřív jsem se vyptávala Frédérica Fonteyna na její povolání, minulost, atd... Ale pak jsem si uvědomila, že to není důležité. Ve filmu jsou záběry z jejího bytu, není ani příliš bohatá ani chudá, nezáleží na tom. V tomto příběhu "on" a "ona" existují jen tak, jak se vzájemně vidí oni dva, jeden v pohledu druhého. Tato neurčitost mi nesmírně pomohla, cítila jsem se volná v projevu momentálních pocitů.

Vztah té ženy k sexu je zdravý a velkorysý, bez feministických nároků.
N.B. Ano, je naprosto zdravý, zdravější než život naplněný frustracemi a návštěvami u vymývače mozků třikrát týdně. Je to příběh lásky mezi dospělými lidmi, v němž nikdo nesoupeří o moc a v němž chybí typicky ženská touha po pomstě. V jednom rozhovoru Ona říká: "Tolikrát jsem to chtěla udělat, ale moji manželé s tím nikdy nesouhlasili... A tak, když jsem byla zase volná a bez závazku, řekla jsem si: Proč bych si jednou nemohla uskutečnit tuhle mou představu?" Myslím, že je to geniální a prosté všech zábran!

Celou milostnou hru řídí ona.
N.B. Jde o postavu dvou tváří, proto je tak zajímavé ji ztvárnit. Ona je bez jakýchkoli zábran, provokuje, ale zároveň tváří tvář muži působí dojmem malého děvčátka! V hovoru ztrácí nit, nepřetržitě mluví, plácá nesmysly: například se ho zeptá, jestli je chlupatý, jen aby něco řekla, aby přerušila ticho. Baví mě její dvě tváře, jedna dospělá a druhá dětinská.

Říkáte, že "potřebujete" realizovat své představy.
N.B. Já jsem jen představitelkou té postavy, ale dokonale jí rozumím. My všichni máme v různých obdobích našeho života různé touhy, ať už jsou to představy nebo něco jiného. Když je nám dvacet, říkáme si, " vida, přesně tohle bych chtěla dělat...", později si říkáme "když to neudělám teď, tak už nikdy". Nemyslím si, že je dobré uskutečnit všechny naše představy, některé by měly nadále zůstat v říši naší fantazie, ale tahle žena cítila potřebu je uskutečnit. Její představy ji naprosto ovládly. Ve skutečnosti si tato žena dopřává luxus být sama sebou. A to ji činí šťastnou.

Ženy se zdají být v porovnání s muži v uskutečňování svých představ mnohem odvážnější.
N.B. Když se poprvé milovala "normálně", okamžitě si to uvědomila... a dala se do pláče. Říká: "Byla jsem ztracená. Najednou jsem nevěděla, co mám cítit." Zamilovat se neměla vůbec v úmyslu, něco takového si nepředstavovala, a tak se najednou cítí velmi zmatená. Tato pasáž je velmi krásná.

Ženy už nemají co ztratit?
N.B. Ano, mají co ztratit, musí být opatrné.

Láska vám nahání strach!
N.B. I tohle je otázka věku. Ve dvaceti letech z lásky nemáme strach, máme před sebou celý život, ještě jsme nedostali palicí přímo do hlavy! Čím jsme starší, tím víc si dovedeme určité věci vychutnat a současně... dostáváme strach! Hned na začátku si vyjasnili, že jejich vztah nebude nijak zasahovat do jejich osobního života a najednou je všechno jinak. Mají strach, aby jeden druhého neobtěžovali. Závěr je šokující, když ona říká: "Rozhodla jsem se s ním zůstat, kdyby odmítl, bojovala bych až do konce", ale nakonec to neudělá... Myslí si, že třeba má pravdu on. Ve skutečnosti si jeden druhého velmi váží, ani jeden z nich nechce dobývat území toho druhého.

Objeví, že milovat se, prostě a jednoduše se milovat, působí stejnou rozkoš jako uskutečňovat vlastní představy.
N.B. Protože je to něco nového. Mohlo by to být naopak, muž a žena, kteří se vždy milovali "normálně", najednou nacházejí potěšení v tom, že dělají něco neobvyklého. Je to něco neznámého, nového. Scénář je odvážný v tom, že se o jejich představách nic neví. Můžeme si představovat leccos! A když se milují normálně, neuvěřitelně bez zábran, máme dojem, že objevili rozkoš, že objevili i lásku.

Velmi dojemná a zvláštní scéna!
N.B. Ano, je dojemná a zároveň humorná, když ho požádá, aby ji při orgasmu zakryl pokrývkou. Říká: "Když mám vrchol, strašlivě se šklebím"! Když jsme zamilovaní, máme strach, že se nebudeme líbit. Chápu, proč některé ženy své představy raději realizují s někým neznámým, s kýmkoliv, jen aby to nebyl vlastní manžel. Máme zálibu v představách, které našemu protějšku vůbec nepřipadají svůdné. I v tomto případě máme strach, že se znelíbíme.

Ten film je v podstatě velmi humorný.
N.B. Ano, chvílemi jsem měla nezadržitelné záchvaty smíchu. Jsem bez sebe, když ji slyším říkat, "Ve filmech dospívají k orgasmu vždycky oba společně. Milostné scény v kině jsou buď ala Beresina (absolutní výbuch, extáze) nebo ala Nirvana (vlažné, bez šťávy)* , nic mezi, v životě je ale vždycky něco mezi!" Tohle je milostná scéna, ve které ona nepřetržitě mluví, vypráví o muži, který se při milování ustavičně díval na hodinky, protože si přečetl v nějakém časopise, že 80% žen dosahuje orgasmu po dvaceti minutách. A tak se snažil vydržet!

To je zvláštní, oba mají na tu chvíli odlišnou vzpomínku: ona vzpomíná na společně prožitý orgasmus, on tvrdí, že měl malý problém.
N.B. Každý z nich sní svou vlastní představu, i to je krásná myšlenka scénáře. On například říká, že se setkali na inzerát ve speciálním časopise. Ona tvrdí, že se tak stalo prostřednictvím Minitelu (obdoba Internetu)... On či ona, jeden z nich zkresluje realitu. Jsou věci, o kterých nemluvíme, ostýcháme se, ale časem si fakta přikrášlíme, hrany se obrousí.

Scéna vyznání lásky je dojemná. Muž pláče... muž, který pláče, je krásný!
N.B. Tato scéna tak věrně vystihuje muže a ženu! Ano, plačící muž je velmi krásný. Je to vzácné. Bezpochyby proto, že chlapce odmalička učíme, že muži nepláčou. To je hloupost. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem viděla poprvé plakat mého otce: právě se dozvěděl, že mu zemřela matka. Přišel domů a na rameni mé matky propukl v pláč. Byla jsem maličká... a nikdy mě nenapadlo, že by se s postavou mého otce piedestal nebezpečně otřásl, naopak, svým projevem citu v mých očích ještě stoupl.

Ačkoliv k našemu filmovému páru pociťujeme sympatie, film obsahuje i některé záhadné pasáže. Nevíme například, komu se vlastně se svými intimními zážitky svěřují?
N.B. Můžeme předpokládat, že se s každým z nich zvlášť setkal nějaký novinář, který má napsat článek nebo připravit diskusní televizní pořad. V zásadě šlo Frédéricu Fonteynovi o to, aby se postava dívala do kamery, jakoby byla v důvěrném rozhovoru s novinářem. Myslela jsem, že tím riskuje, že se o určité emoce ochudí. Mám velmi ráda dokumentární filmy, často je velmi zajímavé vidět, jak kamera vstupuje do života nějaké osoby. Ten, kdo na kameru není zvyklý, se na reportéra dívá nepřítomně, jeho pohled bloudí a řeč prokládá nepřirozenými pauzami. Frédéric na tuhle myšlenku přistoupil a záběry rozšířil.

Proč souhlasili s tím, že poskytnou rozhovor?
N.B. Všichni máme nějaké tajemství, se kterým se chceme nenásilně svěřit nejlepší přítelkyni nebo nejlepšímu příteli. Musíme si o tom s někým promluvit, abychom nabyli dojmu, že se to skutečně stalo. Když o tom mluvíme, jako bychom zanechávali stopu, jako bychom věci viděli jasněji. A někdy se dokonce stává, že při vyprávění jsou prožitky silnější, než byly ve skutečnosti!

Během setkání zjišťujeme, že ta žena se vyvíjí, změnila účes...
N.B. Tmavá paruka byla můj nápad. Ženy často pociťují touhu změnit účes, jakmile něco skončí, když mají nového muže. Všimla jsem si, že když jde někdo poprvé před kameru, velmi dbá o svůj zevnějšek, zajde k holiči, vezme si na sebe nové oblečení. Ta osoba je velmi pečlivě upravená, všechno je "jaksepatří" a zatím vypráví tak neskutečné věci! Zítra bude její sousedka dokonale obeznámena s tajemstvími jejího života a tak se alespoň trochu schová za líčidly.

Závěr je velmi překvapující, nejedná se o konvenční "slaďák".
N.B. Oni prožívají to, co se běžně v životě stává. Muži nebo ženy, kteří jsou po profesionální stránce extrémně výkonní , bývají v milostném životě nesmělí. Znám i takové lidi, kteří celý život milují jednoho člověka, ale nikdy mu to neřeknou. Každý z nás může poznat kousek sama sebe v situacích páru z našeho filmu. Já se poznávám ve scéně, kdy ho ona po rozchodu zahlédne ale nejde mu vstříc...
Myšlenka prožít více životů v jednom se mi líbí, je to také jedna z úžasných stránek mé práce: oživovat od sebe se lišící postavy, vstupovat do neznámých světů. Dovedu pochopit i ty, kteří vsadili na jistotu a zvolili cestu věrnosti, oddanosti a jsou šťastní.

O konci jejich vztahu nemluví nijak lítostivě. Možná byli tak moudří, že vztah přerušili ve správné chvíli, aniž by si ublížili!
N.B. Velmi obdivuji dvojice, které prožívají lásku až za hrob, ale připadá mi hrozné, když spolu dva zůstávají a nemají si už co říct! Vždyť některé velmi ušlechtilé milostné vztahy mohou trvat pouhé tři dny... Každý milostný příběh je jiný, pokaždé začínáme znova a smíme rozmotat vždy jen další kousek zauzleného klubíčka. Není žádné drama, že už se nesetkáme. Když mluví o rozchodu, jsou oba dojatí, ale nelitují toho. Cítíme, že tenhle příběh pro ně hodně znamenal, náleží jim.

Když ho ona znovu spatří, říká: "Vždycky byl tak hezký, tolik se mi líbil", ale nejde mu vstříc. Není na tom nic tragického. Možná se jí maličko rozbušilo srdce, ale necítí žádnou hořkost. Je to krásné.

Je o vás známo, že nejste herečka, která se skrývá za nánosy líčidel a koketními gesty, přesto jste se nikdy nepředváděla tak "opravdově" jako v této roli.
N.B. Dostat takovou roli je dar a přejde vás chuť cokoliv předstírat. Toužila jsem hrát, účastnit se, nechat se tou postavou pohltit. Nijak jsem se nešetřila. Čím víc postupuji v mé profesi, tím větší mám chuť se bavit, osvobodit se od zákazů. Na jevišti se nikdy nedívám do zrcadla, Jak říká Sofia Loren, " Je-li herečka v některých záběrech krásná, může si dovolit být v jiných škaredá."

Nathalie a Sergi... Frédéric Fonteyne měl výborný nápad udělat z vás herecký pár.
N.B. Pracovat se Sergi Lopezem je nekonečná radost, má správnou interpretační schopnost, je překvapivě autentický. Neustále mě něčím překvapuje. Některé scény se přetáčely, aby se upravily pohyby kamery, ale neunavovalo nás to. Když je text tak bohatý a málo se přetáčí, mohlo by všechno sklouznout do drilu. Přetáčení záběrů tohoto filmu probíhalo v naprosté pohodě.

Rozhovor připravil Galliac-Morgue

Sergi Lopez - On (rozhovor)
Co vás na tomto zvláštním příběhu zaujalo?

S. L. Hned při mém prvním setkání s Frédéricem Fonteynem mě tento muž fascinoval, protože žije ve svém vlastním světě. Všiml si mě ve Westernu a přijel do Barcelony, aby mě poznal. Sympatie byly vzájemné, jsme více méně vrstevníci. Jeho scénář mě zasáhl jako blesk. Je to inteligentní, vášnivý a odvážný příběh. Pro herce je velmi vzrušující vžít se do postavy, o jejíž minulosti ani přítomnosti nic neví a dokonce ani nezná její jméno! Vlastně jsem hrál "nikoho".

Jak je možné se vžít do neznámé postavy?
S. L. Není důležité znát některé podrobnosti, protože postava je dostatečně bohatá a vzhledem k tomu, že se vyvíjí, nabízí se celá řada možností interpretace. Při pročítání scénáře si někdy uděláte tak dokonale přesnou představu o roli, že nakonec se z postavy vytratí to podstatné. Postavu z tohoto scénáře jsem nemohl připodobnit k žádné "typové" postavě, hlavní hrdina není vrah ani jiná zrůda nebo vyšinutý člověk, neměl jsem nic, k čemu bych postavu připodobnil. Je to příběh muže, který potká ženu. Něco, co se může stát každému z nás, ne?

Ze začátku jako by toho muže návrh učiněný ženou vyvedl z míry.
S. L. Tato záměna rolí je zábavná. Většinou platí, že muž se cítí povinen převzít iniciativu, ale stává se, že ženě připadá přirozené držet opratě. Naštěstí neexistuje zákon, který by to zakazoval! Tady je muž překvapený, protože ona zamluvila pokoj v hotelu ještě dřív, než se s ním setkala! Je jasné, že se oba nacházejí v situaci, která je pro ně neobvyklá, ani jeden z nich není v setkáních za účelem sexu profesionál.

Odvážil by se tento muž dát si podobný inzerát?
S. L. Ano, když četl takový časopis, znamená to, že i on očekával nebo hledal podobnou známost. Už tady mezi oběma dochází k určité komplicitě. Když někdo odpoví na takový poněkud zvláštní inzerát, bývá přesvědčen, že je právě tou osobou, na kterou ten druhý čeká. Kdybych si přečetl inzerát, kde by stálo "Hledáme herce kolem třiceti let se španělským přízvukem...", řekl bych si "Ale vždyť to jsem já! To hledají právě mě!"

On říká, že byl poprvé "tak trochu zklamaný"... ale pak v tom našel zalíbení!
S. L. Fantazie je silnější než konkrétní realita, to je také hlavní téma filmu. Poprvé když dojde k věci, máme trochu trému, zůstáváme zabředlí v realitě. Skutečnost, že v danou chvíli máme konkrétně uskutečnit to, o čem jsme tak dlouho snili a co jsme si představovali, nabývá převahu nad vysněným sexuálním vzrušením. Myslím, že podruhé je možné se fantazii zcela oddat. A pak, když se jejich vzájemný vztah bude dobře vyvíjet, poroste i rozkoš. Běžně se nestává, abychom našli někoho, kdo s námi jednoduše bude sdílet naše představy. "Ve čtvrtek? Dobrá, uděláme to?", - "Ano, platí, ve čtvrtek"... To není obvyklé!

Jakmile vztah přechází v hlubší náklonnost, má muž strach, aby ho city příliš neovládly.
S. L. To, že najednou můžeme uskutečnit své představy nás snadno může vyvést z míry. Sníme, myslíme si, že tohle se nám nikdy nepoštěstí a pak se najednou všechno neočekávaně stane skutečností... a co bude potom? Vytvoříme si novou představu, přehodnotíme si tu starou, aby byla ještě rafinovanější, půjdeme ještě dál? A o čem budeme snít? Ostatně asi by byla hrůza uskutečnit všechny představy... Každopádně si myslím, že ten muž měl větší strach z lásky než z realizace nějaké představy s touto ženou.

Možná, že se v lásce vícekrát zklamal...
S. L. Originalita jejich příběhu spočívá v tom, že na začátku, když jeden druhého neznali, byl jejich vztah založen bezprostředně a výhradně na sexu a fungoval velmi dobře. Tehdy bližší poznání toho druhého, záchvěv náklonnosti, nahání strach. S rodícím se citem se u něj začíná ozývat zodpovědnost, sám sebe se ptá, " A co teď bude dál? Co s námi bude? Řeknu jí, že ji miluji a pak spolu začneme žít, mít děti?" A jak to chodí, všichni víme... Oni vlastně představují ideální pár. Po sexuální stránce je mezi nimi velmi silné pouto, milují se, ale zachovávají si každý svou individualitu, každý z nich si uchovává svůj životní prostor a také své problémy! Ideální by bylo prožít takhle celý život... ale to není možné. V určitý moment chceme ještě něco jiného a protože se milujeme, koupíme si dům, auto, vyrobíme děti a začne nuda! Rádi bychom zůstali u těch prvních okamžiků rodící se lásky, kde není důležité nic a svět nám leží u nohou, ale velmi záhy se projeví potřeba vlastnit toho druhého, ujistit se, že jeho láska bude trvat navěky... Tohle všechno mu nahání strach a nahání to strach i jí.

Každý z nich v průběhu rozhovoru vypráví vlastní verzi milostného příběhu, to však působí místy velmi humorně...
S. L. Ano, ve filmu je dost humoru, dokonce i v dojemných scénách, jako když jsou po dvou milováních v jednom dni unaveni! "Už nám není dvacet... bolí mě v kříži!" Protože se jedná o interview, představoval jsem si, že nějaký novinář připravuje článek nebo knihu o osobách, které prožily nějaký zvláštní milostný příběh. Náhodou se setká s tímto mužem a ten mu vypráví svůj příběh. A náhodou se setká i s jednou ženou, která mu zase vypráví svůj. Novinář zjistí, že mezi oběma příběhy by mohla být souvislost, i když se v některých detajlech liší. Poprvé měl on dojem určitého zklamání, zatímco ona byla naprosto unešena!

Zdá se, že během interview pociťuje radost z toho, že se může svěřit.
S. L. Má potřebu zanechat stopy, aby se utvrdil, že se to skutečně stalo, má strach, že by si jednoho dne mohl myslet, že se mu to jen zdálo. Když chlapec chodí s dívkou, musí mít možnost si o tom promluvit. Někdy je pro něj skoro důležitější potěšení z toho, že o tom vypráví příteli a něco si třeba i přidá než to, co se skutečně mezi ním a dívkou stalo. Stále ta fantazie! Znáte ten vtip, kde se trosečník setká na pustém ostrově s nejznámější modelkou na světě? Po několika dnech vzájemných sympatií se milují jako dva blázni. On stále jako by tomu nemohl uvěřit, je to přece nejkrásnější dívka na světě. Jednou dá té dívce svou košili a kalhoty, požádá ji, aby si to oblékla, aby si svázala vlasy dozadu, udělala si falešné vousy z vláken z kokosových ořechů a aby šla až na konec pláže... Ona udělá, co si přál. On jí běží vstříc a volá: "Manolo, nebudeš mi věřit, s kým se tady už dva týdny miluju!"

Scéna vyznání lásky je velmi dojemná. Pláčete: jde o další způsob sebeodhalení?
S. L. Pro mě je obtížnější plakat než svlékat se! Jsem velmi nesmělý a nejsem příliš hrdý na své tělo. Když mám natáčet nějakou postelovou scénu, tak se rychle svléknu, abych se zbavil trémy. Tak alespoň všichni hned vidí, že jsem obtloustlý, určitě ne žádný Apolon a já už na to nemyslím. Vymáčknout ze sebe opravdové slzy je mnohem obtížnější. Je třeba překonat absurdní předsudky typu: muž musí skrývat slzy, skrývat, že je křehká bytost. Ostatně, sám jí to v té scéně říká: " Určitě nebudu fňukat někde v baru, přede všemi", ale ona mu dodává odvahu: " Pláčem se člověku uleví..." To je jedna z mých oblíbených scén.

Jak vás Frédéric Fonteyne vedl?
S. L. Je to každopádně neobyčejný muž. Rád vás vyvádí z míry, provokuje, ale není agresívní, bez ustání nás podněcuje, pomáhá nám obohatit naše herecké výkony tím, že se snaží, abychom se dostali co nejblíže k emocím a je to také velmi citlivý člověk, který mě často až dojímal. Umí naslouchat a vytvořit na jevišti výjimečnou atmosféru.

A Nathalie?
S. L. Hrát s ní bylo nesmírné potěšení. To se nestává často a práce je pak úplně jiná. Většinou se určitou část naučíte nazpaměť, každý si sám doma opakuje a představuje každou situaci a na jevišti pak zkoušíte, čím herecký výkon osvěžit. Ale je úžasné poprat se s něčím neočekávaným, stejně jako v životě, něco zdůraznit nebo naopak situaci trochu odlehčit, přidat trochu humoru podle toho, v jakém rozpoložení se nachází ten druhý. Moci se o druhého opřít, reagovat na to, co ten druhý navrhuje vyvolává chuť vymýšlet si a navrhovat další věci. S Nathalií jsme si dokázali vzájemně vyhovět. Filmový štáb říkal, že jsme byli jako dva "blíženci". To je krásné, ne?


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pondělí 24. 2. 2020 Svátek má Matěj
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz