Přání k mání

Přání k mání poetickou, hravou a humornou formou vypráví příběhy několika podob lásky: o trampotách náctiletého Alberta, který je až po uši - a hlavně neopětovaně - zamilován do sestry svého nejlepšího kamaráda, o lásce mezi Albertovými rodiči, tedy o varietním kouzelnickém duu prožívajícím krizi středního věku, a také o lásce rodičovské, kdy se floutek a lamač dívčích srdcí Bosák junior snaží získat pozornost a lásku svého otce, mocného hoteliéra. Albert a všichni ostatní nakonec přijdou na to, že ke štěstí není zapotřebí kouzel a magie, ale hlavně odvaha věci kolem sebe změnit k lepšímu. To ovšem neznamená, že opravdová kouzla a čáry neexistují..

Jak vznikal film a jeho kouzelný svět

Dne 2. 10. 2017 to byly přesně čtyři roky, kdy Vítu Karasovi přinesl producent Jan Maxa scénář k filmu Přání k mání. Dobře si to pamatuje, ten den má totiž narozeniny a příběh Alberta, jeho lásky, vánočního přání a kouzel byl ten nejlepší dárek, jaký si Vít mohl přát.

Čím režiséra scénář Miroslava Adamce tak zaujal? „Není to nic konkrétního, prostě když mi začne vibrovat zvláštním způsobem v žaludku, vím, že je to dobré, že to stojí za to.“ Následovalo mnoho schůzek, debat a úprav scénáře. V původním příběhu scénáristy Miroslava Adamce děj probíhal v současnosti a děti byly starší, šlo o maturanty. Vít Karas se po poradě se scénáristou rozhodl pro vcelku radikální změny. „Aby to fungovalo, nemůže jít o současnost. Rozhodli jsme se pro svět-nesvět, město-neměsto, dobu-nedobu. Při natáčení v konkrétním světě by se ztratilo kouzlo. Ztratila by se čistota příběhu.“

Dohodli se spolu, že děti budou mladší a celý příběh se odehraje v jiném, výrazně výtvarně stylizovaném světě. To znamenalo jiné plánování celého filmu. Rozhodli se pro velkorysou výtvarnou koncepci, odvážné efekty, zvláštní kulisy i kostýmy. Jeho přesvědčení sdílela i produkce, která vyšla tvůrcům vstříc.

Kouzelný svět-nesvět

Když herci a tvůrci vzpomínají na natáčení, výpravu nebo kostýmy, nejčastěji padají přirovnání k výpravě a hravosti Amélie z Montmartru, k poetice Karlíka a továrny na čokoládu nebo propojení fantaskního a skutečného světa medvídka Paddingtona.

„Hledali jsme klíč - jak dosáhnout toho, aby byl prostor pohádkový a zároveň reálný. Původní scénář k filmu byl civilní, z normálního světa, vize Vítka byla přidat k tomu něco víc, posunout příběh dál. Vodítkem pro nás byla výrazná barevná stylizace filmu a důvěryhodný svět s fantaskními prvky,“ říká architekt filmu Ondřej Lipenský. Tvůrci chtěli ve skutečném městě najít místa, která se do takové stylizace hodí a ta pak doplnit dalšími kulisami nebo triky. „Občas jsem se rozzlobil, že se někdo opírá o kulisu k filmu a ti lidé se divili, že jsou to atrapy. Ani by je to nenapadlo, mysleli si, že to tam patří. Kulisy působily kompaktně s prostředím,“ vzpomíná s úsměvem Lipenský.

Takové místo našli nakonec tvůrci v Karlových Varech, ve městě se šlehačkovými domy. „Karlovy Vary jsou pohádkové město, kombinace lesů a krásných domů byla pro náš film ideální,“ říká Vít Karas „Scénář popisuje město s dominantním hotelem, které kraluje městu. Takových měst není tolik a Karlovy Vary i jinými místy příběhu naprosto vyhovovaly.“

Další důležitou vizuální roli hraje stará pouť s maringotkami u řeky, kterou si tvůrci postavili v pražských Holešovicích takříkajíc na zelené louce. Sem pak v jeden momentu připlují Martin Myšička a Jitka Čvančarová na lodi. „Dlouho jsme hledali loď, která by vyhovovala našemu záměru a která by byla opravdu krásná. Našli jsme ji a zjistili jsme, že majitel lodi je v Indii. Modlili jsme se, aby nezamrzla Vltava, než se vrátí a loď bude moci vyplout,“ vzpomíná Vít Karas.

Zatímco město i stará pouť jsou skutečné světy s kouzelnými prvky, byt, ve kterém bydlí hlavní hrdina Albert s rodiči, je na tom právě naopak. Je zcela kouzelný s prvky skutečnosti. Bydlí v něm totiž kouzelníci a byt je skladiště jejich vzpomínek na celou kariéru plný kouzelnických propriet.

„Každý kousek upoutá pozornost a z každého rohu na Vás něco vypadne. Každá místnost v bytě je jiná, každá podlaha je jiná, byt je trochu kouzelný, trochu orientální. Taková velká kouzelnická skříňka,“ přibližuje Lipenský.

„Byl jsem nadšený, když jsem do bytu vešel. Tak krásný a kouzelný prostor jsem nečekal,“ vzpomíná na byt Albertových rodičů, celý postavený ve studiu, i herec Martin Myšička.

A začal padat sníh…

Když měl sníh padat, nepadal, a když neměl padat, začalo chumelit. Rozmary počasí i rozmary režiséra a výtvarníka řeší odborníci na trikové záběry. „V běžném filmu bývá 60 - 80 trikových záběrů, v Přání k mání jich je okolo 270. Upravovali jsme mnoho záběrů a některé opravdu výrazně. Například u scény v prádelně jsou skuteční pouze dětští herci, všechno ostatní je dodělané. Dodělávali jsme noční Karlovy Vary za oknem a mnoho dalšího,“ popisuje supervizor vizuálních efektů Marek Pilip.

Všechno se naplánovat nedá. Ve dvacáté minutě původního scénáře říká jedna z postav filmu větu: „Nechť tady začne padat sníh.“ Režisér a další tvůrci stáli před velkou výzvou. Jak zařídit, aby nad Karlovými Vary začalo v jednom okamžiku sněžit? Zjistili, že i v tak chladném městě v západních Čechách, jakým Karlovy Vary jsou, poslední dva roky výrazně nesněžilo. A sněžit nezačalo ani do zahájení natáčení v prosinci. Umělý sníh by stál přes 2 miliony korun a to by nebylo, ani pro tak velkorysý projekt jakým je Přání k mání, únosné. Znamenalo to tedy další změny ve scénáři. Sníh padá z jednoho mraku nad školou a nakonec ho v pravý čas nezařídila příroda, ale triková sekce.

Kostýmy

Přání k mání není klasická pohádka a kouzelná atmosféra filmu je výsledkem společné práce mnoha tvůrců. Důležitým článkem celé stylizace jsou kostýmy. Jejich pojetí mělo být malebné, ale ne nudné. „Mám ráda módu 30. 40. a 50. let. Dobu, kdy ženy vypadaly jako ženy a muži jako muži. Použila jsem částečně módu ze všech těchto let, ale kostýmy ve filmu nezobrazují konkrétní období, mají od všeho trochu. Každý z těch prvků svou dobu symbolizuje a zároveň je nadčasový,“ říká kostýmní výtvarnice filmu Stanislava Šlosserová.

Pro film se připravovalo 236 kostýmů a „to do toho nepočítám kompars,“ doplňuje Šlosserová. „Příprava na film trvala celkem dlouho a bylo skvělé, že jsme měli možnost nad vším přemýšlet a s filmem si pohrát. Samotná výroba kostýmů pak už dlouhá nebyla, věděla jsem, jak to chci, takže kostýmy jsme připravovali asi měsíc. Pauzu v natáčení způsobenou sněhem jsme využili k tomu, že se kostýmy upravovaly,“ uzavírá Šlosserová

Hotel Imperial / Hotel Bosák

Vedle Karlových Varů je samostatnou kapitolou natáčení hotel, který se ční nad městem. Hotel Bosák, neboli v reálu hotel Imperial.

Přání k mání se v impozantním pětihvězdičkovém hotelu čnícím nad městem natáčelo v prosinci roku 2016 plné dva týdny. Filmařům sloužil hotel nejen jako prostředí pro natáčení, ale i jako zázemí. Natáčení nebylo jednoduché, pro film bylo nutné změnit název hotelu a dodat mnoho kulis. Hotel ale mohl díky provozní přestávce vyjít filmařům vstříc na 100%.

„Přestože bylo natáčení náročné, štáb se choval velmi profesionálně, vše, co se domluvilo, fungovalo.“ vzpomínají zaměstnanci hotelu, z nichž někteří se ve filmu i objeví. Na senzacechtivé otázky ohledně večírků a nepřístojného chování kroutí lidé v hotelu hlavou.

Za poslední dva roky se v hotelu natáčel již třetí film, na Přání k mání se ale v hotelu na vrcholu Karlových Varů vzpomíná nejraději. Bylo to totiž prý kouzelné, romantické, vánoční natáčení, prostě pohádka na pohádkovém místě.

Láska to ovšem byla vzájemná a na dva týdny v Imperialu vzpomíná nadšeně i štáb. „Hotel Imperial působí jako pohádkový zámek,“ říká Martin Myšička. „Bydleli jsme v nádherných pokojích, měli skvělé snídaně a hráli si na dlouhých chodbách. Hotel byl uzavřený pro hosty a my ho měli celý pro sebe. To bylo fakt super,“ shrnuje za všechny dětské herce Filip Antonio.

Vít Karas (rozhovor)
Co je Přání k mání za žánr? Pohádka? Komedie?

Přání k mání je vykročení směrem k filmům našeho dětství. Je to vánoční rodinná komedie s magickými prvky. Také je to dobrodružný příběh plný kouzel. Také je to film o lásce. Té první dětské lásce, lásce dospělých, lásce mezi rodiči a dětmi. A pro mě je to splněné přání.

Popište mi prosím stručně, o čem film je.

Přání k mání má několik aspektů. Jeden z nich je příběh o klukovi, který zjistí, že je schopen neuvěřitelných věcí. Když se opravdu snaží a je odvážný, mnoho dosáhne. Další aspekt - láska buď je anebo není a kouzlo s tím nic nezmůže. Láska tu ale není jen v jedné podobě, ve filmu nejde jen o lásku romantickou mezi Albertem a Johanou, ale i krizi manželské lásky a o lásku rodičovskou. A hlavně je film o tom, čeho jsme schopni dosáhnout, když uvěříme sami sobě.

Co bylo na filmu Přání k mání nejtěžší?

Všechno. A zároveň to byla čistá radost. Každé ráno jsme se na sebe s kameramanem smáli, na každý natáčecí den jsem se strašně těšil. Zároveň jsem si byl pořád vědom toho, že točíme velmi náročný film a myslím, že když máte zodpovědnost za tak velký rozpočet, přemýšlíte, jestli by ty peníze nebyly užitečné někde jinde, jestli s nimi neplýtváte.

A k čemu jste při takových úvahách došel?

Věřím svým instinktům. Věřím, že jsme natočili skvělý film, který budou mít lidi rádi, na který se rádi podívají znovu a znovu. Věřím, že se to vyplatilo. A zároveň mi trochu pomáhá, že si velká čísla nedokážu moc představit, jsem dyskalkulik.

Jaké potíže jste během natáčení filmu museli řešit?

Byli jsme na natáčení dobře připravení a byli jsme ochotni snášet mnohé, takže, i když nás potkalo snad všechno, co nás potkat mohlo mimo vyložených tragédií, zvládli jsme to; i když za cenu šílených rozhodnutí, změn v programu a prodloužení celého natáčení.

Co je tedy to všechno, co Vás potkalo?

Zima, horko, sníh, když sněžit nemělo, bláto, vítr, déšť, mrazy, nemocné děti, slunce, jaro, když měla být zima, a spousta dalších obtíží. Těžké to měla produkce, velmi obdivuji vedoucí produkce Ivana Jaroshy, která dokázala vítězit v souboji s nepřízní počasí a několikrát měnit složitý natáčecí program, abychom mohli pokračovat dál. Těžké to bylo i pro herce. Například při natáčení u Baronů doma, kdy jsme 3 noci točili v obrovské hale, která se nedala vytopit, začalo mrznout. Byly to nejstudenější dny a noci za několik posledních let a, i když jsme pouštěli do prostoru teplý vzduch z obrovské roury, vytopit se to nedalo. Hercům stoupala pára od pusy, což nakonec ve filmu vypadá výborně, přežít to ale bylo obtížné.

Všichni vzpomínají na natáčení v hotelu Imperial. Musel to být opravdu zážitek. Jaké ještě jiné zajímavé lokace jste měli?

Hotel Imperiál byl bezesporu nezapomenutelný. Díky skvělé práci naší produkce se podařilo zajistit natáčení v době provozní přestávky a my tam tedy mohli nejen točit, ale i bydlet. Hotel je obrovský a nejen hotel, ale i přilehlý park má magickou atmosféru. Výzdoba parku byla ovšem velmi náročná, bylo nutné přivézt a upevnit vánoční strom, oplést stromky lampičkami, celé to trvalo asi čtyři dny. Výsledek ovšem stojí za to. V Karlových Varech jsme natáčeli ještě v Národním domě, v ulicích a v Praze pak na Vltavě, kde byla ukotvena loď a u ní obrovské ruské kolo. S lodí to nebylo jednoduché. Hledali jsme loď, která by vyhovovala našemu záměru a která by byla opravdu krásná, a když jsme ji konečně našli, zjistili jsme, že majitel lodi je v Indii a modlili se, aby nezamrzla Vltava, než se vrátí a loď bude moci vyplout.

A ruské kolo? Na natáčení na ruském kole s nadšením vzpomínají všechny děti, které ve filmu hrály.

Ve scénáři byla jedna scéna, které jsem se opravdu bál. A to scéna na ruském kole. Ve filmu trvá 2 - 3 minuty, natáčeli jsme ji tři dny a já si ve slabších chvilkách vyčítal, že jsme ji ze scénáře nevyndali. Je to technicky i technologicky náročná scéna. Na ruském kole mají schůzku Albert s Johanou, ruské kolo se zasekne a uvolní se šrouby jejich kabinky. Děti jistil jeřáb, byly opravdu šikovné a odvážné, scénu jsme pečlivě nacvičovali, posunulo nás to celé dál a ve filmu je tato scéna důležitá, přesto jsem si velmi oddechl, když jsme tuto část dotočili.

Děti také vzpomínaly na scénu, kdy se opíjí na večírku u Bosáků. Nebude tahle scéna ve filmu problematická?

Vím, že jde o kontroverzní téma. Chvíli jsme přemýšleli, jestli je korektní ji tam dávat a pak jsme si řekli, že ano. Přílišná korektnost je cesta do pekla. Děti nejsou jen vzorné, zlobí, dělají hlouposti. Když jsme tuto část na zkoušku pouštěli, děti se bavily a dospělí byli pohoršeni. A to je dobře. Film není prostředkem ke vzdělávání, film má bavit. Co se má dělat a co nedělat, řeknou rodiče. Bez zlobivých dětí by to nebylo ono. To má Mach přestat jezdit po zábradlí? To se přece taky nedělá. Ve filmu Přání k mání neříkáme, že děti mají pít alkohol, říkáme, že zlobí, a když se pokoušejí napodobit dospělé, tak to může vypadat i takhle.

Film Přání k mání je o kouzlech a kouzlení. Jak se ve filmu čaruje? A co pro Vás bylo kouzelné?

Kouzelných věcí je filmu mnoho a kouzla tam jsou opravdu všude. Na jednu stranu kouzelné město Karlovy Vary, kouzelnické triky Albertových rodičů a kouzlo splněného přání. Ke Karlovým Varům mě pojí i mé osobní okouzlení, jsem z Chebu a ve Varech jsem studoval na Střední pedagogické škole. Vzdal jsem alespoň trochu hold své škole, kdy jsem do filmu zapojil Karlovarský dívčí sbor právě z této školy. Čarování Albertových rodičů bylo náročné především v tom, že se Jitka Čvančarová i Martin Myšička učili kouzlit. Chtěli jsme, aby to vypadalo přirozeně. Vím, že to pro ně nebylo lehké a protože jsem chtěl, aby to opravdu bylo kouzlo, muselo se to podařit napoprvé. Byl to velký adrenalinový zážitek pro všechny. A co pro mě bylo kouzelné? Celé natáčení. Zapojení všech lidí. To, jak všechno skvěle fungovalo. Měl jsem poprvé v životě pocit, že se všichni snaží naplnit moje prosby a nároky. To bylo opravdové kouzlo.

Martin Myšička (rozhovor)
Jak jste se k roli tatínka hlavního hrdiny dostal? A jak jste natáčení filmu prožíval?

V létě mi zavolal režisér Vítek Karas s nabídkou role. Zrovna jsme se sousedem opravovali společný plot na zahradě. A udělal mi tím radost. Poslal mi scénář, který se mi líbil a tak jsem mu na to řekl ano a rád. Je to sice moje první spolupráce s Vítkem Karasem, ale stoprocentně jsem mu věřil, a myslím, že jsem udělal dobře. A on zase naslouchal nám, když jsme ještě společně s Jitkou natáčeli společné scény. Takže natáčení to bylo milé a tvůrčí, všechno fungovalo, jak mělo, nikdo tzv. neprudil a celý štáb fungoval jako dobře seřízený stroj.

Čím Vás scénář filmu Přání k mání zaujal?

Film je stylizovaný a to nejen způsobem hraní, ale i výtvarná stránka filmu je opravdu výjimečná, náladou a barvami mi připomínala Amélii z Montmartru nebo Karlíka a továrnu na čokoládu. Ondřej Lipenský vytvořil nádherné dekorace. Je to film o kamarádství, lásce, o odvaze a odhodlání. O tom, že opravdická kouzla existují a že možnost přát si cokoli může být ohromně krásné, ale i velice nebezpečné. Záleží na tom, kdo má takové přání k dispozici. Film je také o tom, že když se o něco upřímně a vytrvale snažíte, a věříte ve svojí sílu, kouzla pak snad nejsou ani zapotřebí, a také o tom, že největším kouzlem je kamarádství, fungující rodina a především láska. A to nejen mezi muži a ženami, ale i mezi rodiči a dětmi.

Ve filmu hrajete iluzionistu a s Vaší manželkou, kterou ztvárnila Jitka Čvančarová, předvádíte kouzelnické číslo. Jak to probíhalo, museli jste se na tuto scénu dlouho připravovat?

Šlo o tanečně kouzelnické číslo ve varieté, které se natáčelo v Národním domě v Karlových Varech. V rámci tohoto triku mění moje partnerka při tanci šaty, ovšem bleskurychle a několikrát za sebou. Samotný trik je natočen v jednom záběru, takže to není žádný filmařský trik. A proto jsme museli toto číslo poměrně důkladně nacvičovat. Pomáhal nám s ním opravdový iluzionista. V Národním domě s námi natáčelo i několik dalších skutečných kouzelníků. Takže to pro mě bylo velmi zajímavé setkání s profesí, která je tak záhadně přitažlivá, ale bohužel prý v současné době na úbytě. Většina slavných varieté zaniká. Nicméně poodhalili nám pár triků, i když samozřejmě jen takových, které neprozradí ta hlavní jejich tajemství. Musím říct, že je to náročná profese a ta velká varietní kouzla jsou vlastně komplikovaná věda.

Jak vzpomínáte na natáčení v Karlových Varech?

Byl jsem v Karlových Varech bohužel jen pár dní, pamatuji si moc pěkně zrekonstruovaný Národní dům, kde jsme natáčeli tu varietní scénu a především pak hotel Imperial, kde se nejen natáčelo, ale bylo tam i zázemí pro štáb. Hotel Imperial působí jako pohádkový zámek. Já jsem uvnitř hotelu žádné scény neměl, ale musel to být skvělý zážitek, hlavně pro děti, být v tak krásném prostředí.

Nebylo natáčení s tolika dětmi náročné?

Děti byly výborné, nadšeně pracovaly a natáčení si opravdu užívaly. Musel to pro ně být skvělý zážitek. Představitel Alberta, Filip Antonio, je již zkušený herec a jeho talent je nepopiratelný. I ostatní byli výborní. Bavil mě Lukáš Březina, který ve filmu hraje Emana - jak byl smutný, když se točily scény bez něj a on nemohl být na place, tak ho to bavilo. Myslím, že je to především zásluha režiséra, velmi dobře s dětmi pracoval, dokázal v nich vzbudit nadšení a měl velkou trpělivost.

Točili jste také na lodi na Vltavě, jak to probíhalo?

Na natáčení na lodi vzpomínám. Byla krásná. Zkusil jsem ji si sám i řídit, což jsem měl předepsáno ve scénáři a byl to adrenalinový zážitek. Uprostřed řeky, když není nikde nablízku žádná překážka, je to docela pohoda, ale zkusit třeba přistát u břehu, je už opravdu práce. Majitel lodi nám kladl na srdce hlavní zásadu, že to není jako řídit auto, loď má mnohem větší setrvačnost, takže se každý manévr projeví až za chvíli, a proto je nutné hodně předvídat. Obzvlášť v silném proudu.

Máte také nějakou ne úplně pozitivní vzpomínku na natáčení?

Ano, právě při natáčení na lodi, ale už uvázané u břehu, jsem si zlomil palec na ruce, přiskřípl jsem si ho do futra u dveří. Udělal jsem si to sám a přímo v záběru. V okruhu několika metrů prý všichni slyšeli, jak něco křuplo. Měl jsem pak palec zafixovaný v dlaze, což způsobilo potíže při natáčení v dalších dnech, musel jsem palec schovávat a různě to kamuflovat. Naštěstí těch dní pak už nebylo mnoho.

Na jaké filmy z dětství vzpomínáte? A má Přání k mání šanci být filmem, který si budou diváci pamatovat?

Velmi jsem měl rád film „Ať žijí duchové“, samozřejmě „Tři oříšky pro popelku“ nebo třeba „Jak vytrhnout velrybě stoličku“. Našlo by se jich však mnohem víc. A já věřím, že film Přání k mání by se také mohl stát oblíbeným rodinným filmem. Půjdu na něj do kina i s dětmi, doufám, že se jim bude líbit. Jsou sice již o dost starší než hlavní hrdinové filmu, ale já myslím, že je to film, který by mohl bavit i je, tedy že je takzvaně pro děti i pro dospělé. Jestli bude mít Přání k mání u diváků úspěch, to netuším, všichni jsme pro to však udělali maximum, a i když je úspěch vždycky tak trochu alchymie a kouzlo, tomuto filmu bych to velmi přál.

Ve filmu Přání k mání je scéna, ve které jsou opilé děti. Co si o tom myslíte?

Když jsem tuto scénu četl ve scénáři, říkal jsem si, že je to možná přes čáru a zajímalo mě, jak to chce režisér natočit. Když jsem ji pak natočenou viděl, přišlo mi, že to funguje. Je to dobré. Film školometsky nevychovává, ukazuje prostě i takové děti, které dělají hlouposti především proto, že napodobují dospělé.

Jako Albertův otec ve filmu říkáte: „Kouzla neexistují, jsou to jen triky." Jak to máte vy, věříte na kouzla?

Kouzlu, ve smyslu, že někdo mávne rukou a přede mnou se zničehonic zhmotní třeba slon, moc nevěřím. Ale když se kolem sebe rozhlédnu a podívám se hlouběji, vidím, že celý náš svět je naprostý zázrak. To, jak například funguje lidské tělo, narození dítěte, to je zázrak. To, že po zimě přijde jaro a všechno ožije. Že obyčejná moucha umí lítat... A také věřím, že síla mysli a srdce a silné přání mohou rozhýbat netušené věci a dosáhnout mnohého. A ano, věřím, že svět okolo nás je mnohem záhadnější a krásnější než si běžně myslíme.

A Vánoce? Věříte ve vánoční kouzlo?

Když si odmyslíme tu zprofanovanou vánoční kulturu, komerci, honbu za dárky, která zastiňuje to podstatné, tak věřím tomu, že čas Vánoc má svou vnitřní sílu, svou spiritualitu. Už jenom ta představa se mi líbí. Vždyť je to také doba zimního slunovratu, kdy nejhlubší tmou začíná pronikat světlo. Lidé mají větší pocit sdílení a touhy být spolu, otevřít svá srdce něčemu, co je přesahuje a spojuje. Nezažil jsem sice žádný konkrétní vánoční zázrak, mám ale toto období rád a i když už jsou naše děti velké, pořád Vánoce společně prožíváme. Není u nás hlavní mít co největší stromeček a hromadu dárků, je hezké tu dobu strávit společně, být v klidu a spolu. To že je to velká hodnota, poznáme už jenom díky tomu, že není vůbec snadné toho docílit.

Filip Antonio (rozhovor)
Přání k mání je tvá první hlavní role. Co se ti na natáčení líbilo?

Líbily se mi hlavně akční scény. Ty mě opravdu bavily. Vzpomínám si, že při natáčení scény na vrcholu ruského kola jsem visel za lano, to bylo napínavé. Také si vzpomínám na hotel Imperiál v Karlových Varech. Bydleli jsme v nádherných pokojích, měli skvělé snídaně a hráli si na dlouhých chodbách. Hotel byl uzavřený pro hosty a my ho měli celý pro sebe. To bylo super.

A bylo tam také teplo, ne?

To ano, ale mě zima nevadí, raději točím v zimě než v létě, kdy třeba musím být teple oblečený a je mi hrozné horko. Je pravda, že na natáčení Přání k mání byla veliká zima, skoro všichni jsme tam onemocněli, natáčení se kvůli tomu muselo na chvíli zastavit. A také proto, že napadl sníh, když napadnout neměl.

Bude z tebe herec?

Chci být hercem, herectví mě moc baví. Ať už v divadle nebo ve filmu. Mám taky rád hudbu, hraju na piano a zpívám. Kdybych nebyl hercem, tak si ještě umím představit, že bych byl režisér.

Jak se ti pracovalo s režisérem Vítem Karasem a ostatními herci?

Rozuměli jsme si, režisér byl skvělý, povídal si s námi, všechny scény s námi vždycky podrobně rozebral, ptal se, co si o tom myslíme. Líbilo se mi taky, že se Albert i Eman chovají jako normální kluci, je to uvěřitelný, i vztah Alberta s Johanou si umím představit v reálném světě.

Byla ti postava Alberta blízká?

Ano, byl mi blízký, některé věci mám stejně. Líbilo se mi, že je nebojácný, odvážný. Čím se lišíme? Nemáme stejnou techniku balení. Albert je milej, ale trochu naivní. Nejlepší postava ve filmu je Eman, je to skvělý kamarád.

Máš takové kamarády, jako je Eman?

Myslím, že mám. Jsou to kluci z divadla, s těmi si rozumím.

Myslíš, že Albert naložil ve filmu se svým přáním dobře?

Řekl bych, že nejlíp, jak mohl. Kdybych já měl jedno přání, nevím, co bych s ním dělal. Nad tím bych musel moc dlouho přemýšlet. Lidé si umějí pomoct sami, k tomu není potřeba kouzelný dědeček.

Věříš na vánoční kouzlo?

Na Vánocích miluju, že se sejde celá rodina. Nevím, jestli je to vánoční kouzlo. Jinak myslím, že kouzla jsou možná.

Michaela Pecháčková (rozhovor)
Co pro tebe znamená film Přání k mání?

Krásnou vzpomínku a spoustu skvělých zážitků. Bavili jsme se při natáčení akčních scén. A nezapomenu, jak jsem během natáčení slavila narozeniny, to byla krása. A samotný film? Ten je skvělý. Už jsem ho viděla a klidně bych ho viděla ještě stokrát.

V čem bylo filmování náročné?

Náročná byla zima. Nemám zimu ráda a, i když jsem na sobě měla třeba tři vrstvy oblečení, zima mi byla. Na druhou stranu se o nás všichni tak krásně starali, že ta zima vlastně nakonec tolik nevadila. V hotelu Imperiál to bylo báječné, byly tam skvělé snídaně.

Jak jsi zvládala školu dohromady s natáčením? Měla jsi nějaký individuální plán?

Individuální plán jsem neměla, co jsem ve škole zameškala, se mi podařilo dohnat. Mám hodné učitele, kteří mi pomohli. A taky jsme se během natáčení učili.

Jaká je Johana?

Johana je chytrá, docela zajímavá, líbí se mi, že nosí baret, taky ho ráda nosím. Nelíbilo se mi, že je tak nepříjemná na Alberta, bylo mi ho líto, já bych se takhle ke klukovi, kterému se líbím, nechovala.

Filip Antonio, představitel Alberta, vzpomínal na natáčení na obřím ruském kole, také tě to bavilo?

Bavilo a moc. Všechny akční scény byly zábavné. Nebojím se výšek, tak se mi na ruském kole moc líbilo. Stala se tam legrační věc, když nás vyvezli nahoru, trvalo dlouho, než se začalo točit a my si s Filipem povídali. Režisér nás celou dobu slyšel, pak jsme najednou ztichli, režisér se ptal, co se děje a my nic. Byli jsme unavení a oba jsme usnuli.

Co by sis přála, kdybys potkala kouzleného dědečka a měla jedno přání?

Přála bych si roli ve filmu. Nejraději roli princezny. Nebo Popelky. Ale vlastně se mi obrovské přání už splnilo tím, že jsem hrála v Přání k mání.

Takže plánuješ být herečkou?

Asi ano, kdyby to nevyšlo, tak učitelkou. Chci jít na střední pedagogickou školu a pak se rozhodnu, jestli půjdu na DAMU nebo budu učit. To by mě bavilo taky.

Lukáš Březina (rozhovor)
Jak se ti Lukáši líbilo natáčení filmu přání k mání, jaký byl režisér a co ostatní děti, které ve filmu hráli?

Mám pocit, že nám všem natáčení změnilo život. Bylo to fakt super. Navíc, bylo skvělé, že s některými dětmi, s Filipem, Míšou a dalšími se znám z letní herecké školy, na kterou příští rok pojedu už po osmé. Většina z nás v takhle velkém filmu ještě nehrála, byl to úžasný zážitek. Hodně jsme si navzájem pomáhali, když jsme měli volno, hráli jsme hry nebo cvičili text. Režisér Vít Karas byl bezva, choval se k nám moc mile, uměl všechno krásně vysvětlit i zahrát, aby nám to předvedl. Navíc byl fakt vtipnej.

Co Eman, kamarád hlavního hrdiny, kterého jsi hrál, jaký je? Co se ti na něm líbí a co ne?

Eman je nejlepší přítel Alberta a bratr Žoán. Moc se mi na něm nelíbí, že je trochu jouda a udělá, co vymyslí Albert. Líbilo se mi, že to byl takový vtipálek a nebral všechno moc vážně.

Na jakou scénu hodně vzpomínáš, kdy to tebe a ostatní děti bavilo nejvíc?

Líbily se mi akční scény a úplně nejvíc asi scéna, kdy na večírku předstíráme, že jsme opilí. U toho jsme se dost nasmáli, šlo nám to fakt dobře a bavilo nás, že jsme mohli takhle blbnout. Žádný alkohol jsme ale nepili, byl to čaj.

Kdybys měl jedno přání, které se ti určitě splní, co by sis přál?

Mám rád auta, tak bych chtěl auta, všechny možný modely. A volanty samozřejmě.

Plánuješ, že budeš hercem, až budeš dospělý?

Ještě nevím, buď budu hercem, nebo pojedu do Ameriky a budu pracovat v Applestore. Anebo budu prodávat auta.

Co bylo na natáčení náročné, kdy to bylo opravdu těžké?

Nejhorší bylo, když jsem byl nemocný, byl jsem skoro týden v nemocnici, hrozně jsem kašlal a měl jsem horečky. Jinak bylo všechno báječný.

Na jaké místo během natáčení rád vzpomínáš?

Na natáčení v hotelu Imperial. Byl celý jen pro nás, to byl skvělý zážitek. Moc rád bych tam někdy s mámou jel a ubytoval se tam.

Když jsi mluvil o tom, že vám všem natáčení změnilo život, nemyslel jsi jen sebe a ostatní děti, které ve filmu hráli, že?

Ano, to je pravda, film změnil velmi zásadně život i mojí mámě a celé mojí rodině. Během natáčení se maminka seznámila se svým současným manželem a mým nevlastním tátou. Přestěhovali jsme se za ním do Karlových Varů a, i když je to změna veliká, jsem nadšený a jsem hrozně rád, že se to všechno stalo.

Je to kouzlo?

Myslím, že trochu ano, nějaké kouzlo v tom bude.

Jan Maršál (rozhovor)
Jak ses Honzo dostal k roli Vincenta Bosáka?

Původně jsem šel jako obyčejně na casting a vypadalo to, že jsem se do dalšího kola nedostal, ale potom za mnou na fotbalovém zápase náhodou přišel asistent režie, se kterým jsem kdysi natáčel film Modrý tygr. Řekl mi, že zrovna shání pro film kluka v mém věku. Tak jsem se díky fotbalu vlastně vrátil zpátky do výběru.

Jak se ti líbilo natáčení filmu Přání k mání? Jaký byl režisér, jak se ti s ním pracovalo?

Natáčení mě opravdu bavilo. Štáb byl super a všichni jsme si dobře rozuměli. S panem režisérem jsem vycházel dobře a myslím, že bez něj by to ani nebylo ono.

Máš za sebou už celkem dost filmů i seriálů. Je pro tebe Přání k mání něčím výjimečné?

Natáčení bylo výjimečné tím, že se velká část natáčela v Karlových Varech a v kombinaci s ubytováním v hotelu Imperial a vánočním příběhem, který jsme natáčeli, vznikla nezapomenutelná předvánoční atmosféra.

Tvoje postava není úplně kladná, jak se ti Vincent Bosák hrál?

Myslím, že mi role Bosáka docela sedla. Ne, že bych se choval stejně jako on, ale když jsem si představil situaci, v jaké on je, čili hodně peněz a protekce všude, namyšlené chování a pocit nadřazenosti jsou pak docela pochopitelné.

Na jakou scénu filmu rád vzpomínáš?

Napadá mě scéna, ve které večeří Bosák s kluky v hotelu a Bosák tam vlastně už dovršuje svůj plán na získání přání od Alberta. Tu scénu jsme sice natáčeli asi osm hodin, sice byla vyčerpávající, ale zároveň jsem si užíval její náročnost. Všichni tři tam máme dlouhé repliky a při detailních záběrech jen na obličej bylo důležité držet ve tváři i důležitost a napětí té situace. Prostě mě bavilo to hrát.

Co bylo na natáčení náročné, kdy to bylo opravdu těžké?

Náročné bylo, že kvůli nočním záběrům byly natáčecí dny posunuté a končili jsme často hodně pozdě v noci. Jednou jsem měl nástup na plac v jednu ráno. To je docela nezvyk.

Jaké to bylo v karlovarském hotelu Imperial?

Hotel Imperial je opravdu krásný. Tím, že jsme tam byli i ubytování a zároveň jsme tam natáčeli, tak se všechno zjednodušilo a zrychlilo. A taky měli skvělý snídaně. Ty mi chybí.

Pokud byste měl jedno přání, jako má hrdina ve filmu Přání k mání, co byste si přál? Ale jako ve filmu, světový mír se nepočítá, musí to být osobní.

No je to těžké, tak snad asi hodně peněz. Těmi by se zbytek přání dal snadno zařídit.

Vítězslav Jandák (rozhovor)
Čím Vás příběh zaujal?

Přání k mání mně svou pohádkovostí a líbezností připomněl jiný film, ve kterém jsem před léty hrál - Tři oříšky pro Popelku.

Jak se vám spolupracovalo se štábem?

Výborně, celý štáb i pan režisér Vít Karas byli profesionálně připraveni.

Film se natáčel v zimním období, komplikovalo počasí a zima Vaši práci?

Nekomplikovalo. Když se člověk dá na hereckou profesi, musí počítat s tím, že ho čeká vedro i mráz.

Ve filmu hrajete majitele pětihvězdičkového hotelu Bosák. Jaké bylo natáčení v karlovarském hotelu Imperial?

Výborné. Karlovarský hotel Imperiál má nenapodobitelnou atmosféru. Čeští filmaři si místního genia loci už dávno všimli a natočili zde hodně filmů, mimo jiné Vlasta Burian Tři vejce do skla.

Jak prožíváte vánoční čas ve svém osobním životě?

Standardně s celou mou rodinou, která už mnoho let výtečně drží dohromady.

Pokud byste si mohl jako hrdina ve filmu vybrat jedno přání, co byste si přál?

Aby to bylo přání k mání.

Miroslav Adamec (rozhovor)
Jak vás napadl příběh filmu Přání k mání? A jak následně scénář vznikal?

Když byla šéfredaktorkou dětské skupiny České televise Iva Procházková, a to je už cca 14 let, vyprávěl jsem jí, že by mě zajímal příběh o dětech, které se v dnešní době dostanou ke třem kouzelným přáním, kdo by tomu dnes věřil, že. Dvě promarní a kolem toho třetího se rozpoutá peklo. To je pro autora výzva a mělo to hodně verzí, než se našla finální podoba. Pak se měnilo vedení televize, látka spadla pod stůl, pak se hýbalo se stoly, látka se vynořila, dávaly se dohromady peníze, protože levně to točit by nemělo cenu. …Banální příběh většiny českých scénářů.

Dostal se do scénáře nějaký váš konkrétní zážitek z dětství?

Jasně, miloval jsem v šestce Madlu a ona mi všechny moje dopisy roztrhala na místě, aniž by je četla. To s dnešními SMS nejde udělat. Tehdy se kluk s láskou víc nadřel.

Byl jste se podívat na natáčení? Při každém natáčení vždy dojde k nejrůznějším interpretačním posunům, protože každý vidíme věci trochu jinak než ten druhý. Co vás v tomto směru nejvíc překvapilo?

Mně na natáčení překvapí vždycky úplně všechno, hlavně kolik lidí je v pohybu kvůli mým větičkám. Překvapí mě pokaždé herci, že se dokážou naučit ty texty, překvapí mě, že ve štábu jsou všichni profíci a vše tam funguje. Kdyby byl život jako film, to by se teprv žilo ani točit by se to nemuselo.

Jak se vám spolupracovalo s Vítem Karasem?

Vítek je skutečně dobrý režisér, spolupracovalo se mi s ním od začátku dobře, pak hůř, pak se i s látkou osamostatnil a chytrý scénárista ví, kdy má odstoupit a doufat že ten myšlenkový dorostenec pod režisérovým vedením dozraje v dospělý příběh. Tak snad jsem byl chytrý ve správnou chvíli.

Líbí se vám výtvarné pojetí filmu?

Líbí se mi výtvarná odvaha, s jakou do toho výtvarníci s režisérem šli, přemýšleli jsme o tom, jak byl například udělán Karlík a továrna na čokoládu, nevěřil jsem, že se něco tomu blízkého může u nás povést. Jsme skoro to samý, akorát bez čokolády.

Měl jste jako dítě rád kouzelníky?

Každý musí mít rád kouzelníky, jestli ne, ať se nechá vyšetřit, bude to předzvěst nějaké závažné náfukózní choroby. Kouzla se pro svoje vnoučata učím, jenže nevydržím a vždycky jim ten trik napráskám. Kromě toho věřím na čaroděje se skutečnými kouzly a nejvíc ze všeho na zázraky. K těm ale nepotřebujete ani kouzelníky ani čaroděje. Stačí je chtít vidět a zažít.

Jde o rodinný film - pro jak staré děti je příběh určen a co podle vás na filmu zaujme dospělé?

Je určen ještě pro děti dětské a zatím nezblblé, tohle období se láme cca ve 13. Je určen pro dospělé, kteří mají své velké problémy, aby zjistili, že to jsou jen problémky.

Jak vy osobně prožíváte a slavíte Vánoce? Věříte na vánoční kouzlo?

Mám je rád, protože všechny dárky nakupuje a atmosféru vytváří moje žena, já jenom spolupoklízím, konzumuji, nepřekážím a neprosazuju se. Den se to dá vydržet. Když tak nad tím přemýšlím, tak Vánoce ze všeho nejvíc dělá barevný balící papír a jeho následné roztrhání dětskými ručkami a to jásavé překvapení v oku, kromě takových banalit, jako jsou koledy, hřejivé rodinné společenství, třpyt napadaného sněhu, půlnoční a naděje na víc světla…

Pokud byste měl jedno přání, jako má hrdina ve filmu Přání k mání, co byste si přál?

V jedné verzi si zkoušel hrdina sepsat všechna přání na papír: výlet k moři nebo mobil nebo tenisky nebo…zjistil jsem, že nejčastěji si přál nebo… tak já bych sobě a taky ostatním přál to jedno: Nebo na zemi.