Pupendo

Přeneseme se v čase, tentokrát těsně před orwellovský rok 1984. Do časů, kdy historie v Čechách odplývala pomalu jako kalná voda řeky Vltavy, která obtéká periferní pražský Libeňský ostrov. Do doby, kdy ovzduší lehce zavánělo zatuchlinou, podobně jako slepá ramena a zátočiny téhle středoevropské řeky. Ocitáme se v době, kdy generaci pražského jara 1968, pamatující záchvěv násilně přetržené svobody, protéká život mezi prsty jako líně plynoucí říční tok, který zanáší dávné iluze naplaveninami a bahnem... Hlavní postavou filmu Pupendo je akademický sochař Bedřich Mára, který žije se svojí rodinou, manželkou - keramičkou Alenou a dvěma syny - Matějem a Bobšem v malém činžovním bytě na pražském nábřeží. Před lety musel z politických důvodů opustit místo vedoucího ateliéru na pražské Akademii. Z týchž důvodů není veden ani v oficiálním Svazu výtvarných umělců. Má znemožněno vystavovat a je odsunut na periferii zájmu a lukrativních zakázek. K osamělému rozjímání u rybářského prutu... Antipodem Bedřichovy netypické rodiny je rodina ředitele základní školy Míly Břečky. Soudruh Míla a jeho ambiciózní žena Magda, spolužačka Bedřicha Máry z Výtvarné Akademie, již drahnou dobu plavou s hlavním proudem, středem řečiště. Pro svá počínání nacházejí ospravedlnění v tradičním postoji té doby: "Někdo musí plavat s "nimi", aby situaci změkčoval, někdo se musí obětovat!", případně: "Proč bych měl zrovna já stát a šlapat vodu, když jiní plavou kraulem?" Vedle generace rodičů, odsouzené ke každodennímu pachtění za kusem žvance, je zde i generace jejich dorůstajících dětí. Tahle generace teenagerů si o snahách a postojích rodičů myslí své. Nevěří ve změnu k lepšímu. Od snah rodičů nic moc neočekává. Poflakuje se bezcílně předměstím, chodí za školu a čas ubíjí sněním o společném úniku za hranice všedních dnů.

Film Pupendo je vyprávěn způsobem příbuzným úspěšným Pelíškům, v hořce komické groteskní nadsázce. Jedná se o sled vygradovaných komediálních scén ze života v reálném socialismu, které však nelpí prvoplánově na dobových reáliích. Svojí pozorností k vykreslení galerie nejrůznějších lidských typů získává Pupendo potřebný přesah do doby současné, neboť i když se dobové kontexty mění, vnitřní postoje a dilemata, jakož i generační konflikty, jsou věčné. Jde o film založený na nosných paradoxních situacích, jejichž poezie, pravdivost a humor závisí na výborné práci s herci. Tak tomu bylo u všech předchozích autorských filmů režiséra Hřebejka a scenáristy Jarchovského. Stejně tak tomu bude i v Pupendu, na němž se podílí ti nejlepší čeští herci.

Jan Hřebejk (rozhovor)

Natočil jste tři celovečerní filmy. Čtvrtý vstoupí zanedlouho do kin: Pupendo. Jedná se o "Pelíšky II." - ano či ne? "Něčím ano, protože je to Šabach a má to podobné kořeny, jsou tam zase dvě rodiny, někteří totožní herci, je to podobný humor. Myslím si však, že určitá podobnost spočívá spíše ve stylu. A ten si vlastně uchovává každý umělec. Když vydá Santana novou desku, já chci, aby to byl Santana. Je to samozřejmě nové, ale je to pořád on. Bolek Polívka je prostě Bolek Polívka a nemůže být jiný. Ale já bych se rozpakoval opakovat osvědčené postupy. Je to prostě třetí film ze šabachovské série a já ji považuji svým způsobem za ukončenou. My jsme si nevybrali Petra Šabacha proto, že bychom se dočetli, že jeho knížky jsou dobré a čtou se. Poznali jsme ho v osmnácti letech. Jeho knížky nikdo neznal. Respektive jeho jedinou knížku, která vyšla - my jsme ji obdivovali, mluvila nám z duše, a tak vznikla nějaká spolupráce, ze které vzešly tři filmy. Rozumím argumentům, typu "Vy jste se zbláznili, vždyť jste byli nominováni na Oscara, a teď zase děláte provinční českou komedii!", ale já zase říkám, že někdo to dělat musí. Nehledě na to, kdo posoudí, co je provinční. Čím více teď jezdím po světě, tak můžu potvrdit, že tzv. žánry, které tady navíc neumíme dělat, od nás stejně nikdo nečeká." Dobu 80. let, v níž se Pupendo odehrává, jste sám zažil. Měl jste tedy tentokráte více připomínek k reáliím, byl jste více aktivní, co se výběru oblečení a rekvizit týče? "Já jsem vždycky aktivní, ale tentokrát jsem nemusel hledat v knihách. Ono to za komanče bylo tak strnulé, že i ty věci ze šedesátých let nám byly důvěrně známé ještě mnoho let potom. Stavebnice Merkur se vyráběla čtyřicet let a možná se ještě vyrábí - a je dobrá. Přiznám, že jsem se zpočátku trochu bál při přípravě realizace, jestli to nebude esteticky ošklivé. Taková ta nostalgie, která je patrná k těm pelíškovským šedesátým letům ještě vůči těm osmdesátým nenastala... Fakt je, že nelze na těch atributech příliš ulpívat, abyste se pak nevěnovali jenom jim... A máte pravdu, tím, že si to všechno pamatuji, bylo všechno mnohem jednodušší, nemusel jsem se třeba s nikým dohadovat, jestli něco bylo nebo nebylo. Člověk se podíval, a věděl, že bylo. Má to ale nevýhodu v tom, že je, paradoxně, tyto věci daleko těžší sehnat. Vybavit secesi nebo rokoko a nějaké ty uzavřené kapitolky je daleko lehčí, protože pokud někdo má třeba nějaké secesní křesílko doma, pečlivě se o něj stará. Kdežto fungující lampičku z osmdesátých let, tu nikdo nechová jako vzácnost. Nebo třeba tapety. Těch bylo osm druhů, každý je měl doma - ale teď už je neseženete, jejich výrobci už neexistují."

<>Obrázek nenalezen<> Neoddělitelnou součástí vašich filmů je i dobová hudba. Mnoho lidí se ale možná vyděsí, když si uvědomí, že se Pupendo odehrává v éře Michala Davida a podobných tehdejších idolů... Jak jste tohle vyřešil?

"Podobně jako u Pelíšků pracujeme s archivní hudbou té doby. S Petrem Jarchovským jsme se rozhodli, že když vyjde soundtrack, tak na něm nechceme mít sračky. On taky pop šedesátých let má vyšší kvalitu než ten z osmdesátých. Museli jsme samozřejmě použít i nějaké "provařené" věci té doby - ne přímo Michala Davida, ale třeba "Holky z naší školky", což byl skutečný fenomén začátku osmdesátých let. Ale dohodli jsme se, že použijeme kvalitní hudbu. A té bylo překvapivě hodně. Ať už na tom druhém břehu - ve folku, zakázaném rocku, či v tom středním proudu se vyskytovali lidi, jako Jana Kratochvílová, na čas byl zakázaný Vladimír Mišík. Takovým leitmotivem je hudba skupiny Marsyas, kterou milujeme. Znovu používáme taky Neckáře a Hegerovou, protože je máme rádi. A skupina Marsyas může být pro mnohé, kdo je neznali a neposlouchali, objevem"

Jak byste z vašeho režisérského hlediska charakterizoval ony již zmíněné dvě rodiny, Márovy a Břečkovy, jejichž příběhy film vypráví?

"Tady ten protiklad není tak velký jako v Pelíškách, kde je rodina Krausových skutečně antirežimní, oproti Šebkovým, resp. otci Šebkovi, který tomu režimu věří. Tady je ta situace už jiná, rozvrstvenější. Rodina Márova, tzn. Bolek Polívka a Eva Holubová, jsou "outsideři" - Bolek je výtvarník vyloučený ze svazu a z akademie, tudíž nemůže vystavovat, ale zas takový disident to není, nejde do otevřeného střetu, je to člověk na druhé koleji. Na druhé straně je rodina Břečkových - Jarda Dušek a Vilma Cibulková, to jsou lidi, kteří plují s proudem, on je ředitel školy a v KSČ, ale má subjektivní pocit, že žádným komunistou není, "nežere" to tak. To je typické pro tu dobu. Obecně řečeno, Pupendo formou nadsázky a komedie popisuje princip fungování v téhle šedé zóně."

Měl jste na place lidi, kteří jsou silné osobnosti - Eva Holubová, Jaroslav Dušek, Bolek Polívka - a jsou známí i svou velkou mírou improvizace. Docházelo k tomu taky při natáčení? A když taková situace nastane, jak se k tomu stavíte? Jste rád, zakomponujete to tam, nebo si naopak trváte na svém?

"Samozřejmě, Bolek, Jaroslav i Eva Holubová mají dobré nápady - a já jsem si je taky proto vzal, taky jsem s nimi scénář několikrát četl. Tak jako jsou první zkoušky v divadle, kde se čte scénář, řeknete si, co škrtnete, čemu naopak dáte větší prostor apod. To samé jsem udělal s Pavlem Liškou, se kterým jsem spolupracoval prvně a kterého považuji za jednoho z nejlepších herců naší generace nebo vůbec za nejlepšího herce tady. Já se rád nechám překvapit. Z toho nikdy nejsou konflikty. To je pro mě spolupráce ..." <>Obrázek nenalezen<> Byl jste blízko Oscara, minul vás jen o kousek. Změnilo se něco ve vašem stylu práce, popřípadě i v životě?

"Oscar, přese všechno, co znamená, je určitá loterie, určitá politika. Na rozdíl od ostatních prestižních filmových cen je tu však rozdíl v tom, že každý ví, co je Oscar, i člověk, který se o film nezajímá. Člověku to přinese určitý pocit satisfakce. Já mám navíc film Musíme si pomáhat spojený s tím, že nevznikal lehce. Dlouho jsme přesvědčovali producenty, mnozí z nich, kteří tvrdí, že u nás nejsou scénáře, označili jeho scénář za špatný. Jestliže Šakalí léta byly takový víceméně vlídně přijatý debut, Pelíšky měly velký divácký ohlas a přinesly nám popularitu, Musíme si pomáhat nám, i v souvislosti s následnou oscarovou nominací, přidal určitý díl vážnosti."

Změnil se přístup producentů? Shánějí se vám lépe od té doby peníze?

Já nespolupracuji s jinými producenty. Spolupracuji s Ondřejem Trojanem, se kterým se znám léta, důvěra tady byla vždycky, nebo řekněme společné naladění"

Proč název Pupendo? Jaké jsou významy tohoto slova a proč jste je použili?

"To slovo jsme vybrali proto, že nehrozí, že by jej použil někdo jiný. A navíc nejde přeložit do jiného jazyka. Když třeba přemýšlíte o tom, jak by se český název přeložil, a zadáte ten výsledek na internetu, zjistíte, že stejný název má osm tisíc odkazů na jiná umělecká díla. Pupendo vzbuzuje zvědavost a podle mě se k té pubertě hodí. Je to takové jako mučení - plácání pětikorunou do břicha. U někoho to vzbuzuje srandu, z nás to snímá to riziko, že někdo řekne: "Vždyť Pupendo vzniklo už před rokem v Polsku!"."

Ještě pár vět k filmu, který připravujete - Horem pádem...

"Napsal to Jarchovský, vymysleli jsme to spolu a nejraději bychom to točili příští rok. A je to tragikomedie ze současnosti. Kdybych řekl, že je to konečně film, který jsme vždycky chtěli dělat, tak by to snížilo ty ostatní, jako že si jich nevážíme, ale je to vlastně tak ..."

Jaroslav Dušek (rozhovor)

Když jste poprvé četl scénář, jaké jste měl pocity? Předpokládám, že máte na mysli scénář filmu Pupendo. Líbilo se mi to. Psal vám Petr Jarchovský postavu ředitele na tělo? Myslím, že ne. To bych si všiml. Psal normálně do počítače.

<>Obrázek nenalezen<> Jak jste přijal změnu image - myslím tím onu pověstnou předrevoluční "přehazovačku"? Líbil jste se sobě?

Po přehazovačce jsem, asi jako všichni kluci, toužil už od dětství. Tenkrát bylo jen tříkolečko, ale dneska jsme už tak daleko, že můžeme mít o tolik koleček víc, kolik si zamaneme. Ale to je až po revoluci ...

Provozoval jste někdy pupendo? Nebo někdo na vás?

Občas jsem se účastnil nějakých turnajů. Provozovali jsme to tam vzájemně. Ale nejlepší pupendo dává Vilma Cibulková.

Jak se vám hrálo s Vilmou Cibulkovou? Jaká je filmová manželka?

Hrálo se mi s ní výborně. Jen někdy jsem jí nedopatřením vlezl do aury a za to mě pak trestala tím svým proslulým maxipupendem, které dává replikou české královské koruny. A to není jen tak!

Vladimír Barák
Narozen roku 1948, absolvoval pražskou FAMU v roce 1972. Podílel se na řadě snímků v Krátkém filmu a pracoval také pro televizi. Významná je jeho spolupráce s režisérkou Věrou Chytilovou (Faunovo velmi pozdní odpoledne, Šašek a královna...). Je podepsán i pod pohádkou Mahulena, zlatá panna, komedií Ta naše písnička česká II, adaptací Škvoreckého románu Tankový prapor, svižným dejvickým muzikálem Šakalí léta, melodramatem Učitel tance, ...
Jan Malíř natáčí také krátké filmy: s animátorem a režisérem Jiřím Bartou spolupracoval na kombinované černé grotesce Poslední lup (1987) a za autorský dokument o Jiřím Stivínovi Jiří Stivín, Méně známý český kameraman získal v 1994 prestižní cenu MIDEM '94. Jan Malíř skládá také filmovou hudbu (seriál Kde padají hvězdy). Za film Musíme si pomáhat obdržel od Asociace českých kameramanů (AČK) Cenu za vynikající kameramanské dílo roku 2000.
Stál za kamerou filmu Kruté radosti slovenského režiséra Juraje Nvoty, (koproducentem filmu je společnost Total HelpArt T.H.A.). Pro německou televizi MDR natočil jeden z dílu seriálu Místo činu, který se realizoval částečně v Praze. Točí reklamy a spolupracuje pravidelně na filmech amerických produkcí, které se natáčí v Česku.

Vladimír Barák
Narozen roku 1964, vystudoval SUPŠ a poté FAMU. Z jeho tvorby připomeňme například filmy a dokumenty Ivan Kral dancing barefoot, Multicar movie show (silvestrovská show divadla Sklep), Milan už jde divadla Vrata, filmy Jana Hřebejka Pelíšky a Musíme si pomáhat a poetickou komedii Tomáše Vorla Cesta z města (2000). Střihal též filmovou povídku Powers Petra Zelenky.
Pravidelně se podílí na svěžích - zejména hudebních - pořadech České televize: je jedním z hlavních spolutvůrců cyklu Bigbít a Česká soda a jeho jméno naleznete také v titulcích pořadů Šedesátka a Trip. Stříhal Geny Dominika Haška a Vladimíra Mišíka, Jak se žije komparsistům a Jak se žije písničkářům. Jeho nasměrování dokládá také množství hudebních klipů (Buty, Lucie, Žlutý pes, Ivan Hlas, Sexy Dancers, Dr. Klusáček, No Guitars, Ivan Král, Snake Eaters, Walk Choc Ice, Monkey Business, atd.). V loňském roce s režisérem Igorem Chaunem realizoval pro cyklus ČT Černí andělé povídku Červená karta. Výrazně se podílel na podobě celovečerního filmu režiséra Tomáše Vorla Z města cesta (aneb Pět receptů na život blažený), který měl premiéru v říjnu letošního roku. V současné době střihá filmy Jana Hřebejka Pupendo a Ondřeje Trojana Želary, které budou mít premiéru v roce 2003. V přístím roce by měl střihat seriál a celovečerní film s režisérem Igorem Chaunem podle předlohy Michale Viewegha Účastníci zájezdu.

Milan Býček
Narozen roku 1963, absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně. Jako asistent získal zkušenosti u architekta Zbyňka Hlocha. Za svou první samostatnou práci na tragikomedii Jiřího Menzela Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina získal Cenu za výpravu na festivalu v Novém Městě nad Metují a nominaci na Českého lva. Podílel se na romantické pohádce Jak si zasloužit princeznu, dramatu Cesta peklem, na Schmidtově zatím nedokončeném snímku Situace vlka, na divácky mimořádně úspěšné tragikomedii Báječná léta pod psa a také na snímku Pelíšky, dále filmy Hanele, Cesta z města a Oběti a vrazi. Výrazně se podílel na podobě úspěšného filmu Musíme si pomáhat režiséra Jana Hřebejka, který byl nominován na Oscara. Býček pracoval i na filmu Rok ďábla (režie: Petr Zelenka), který měl premiéru v březnu 2002 a získal Křišťálový glóbus na MFF v K.Varech. Působí též v oblasti televizní tvorby: s režisérem Karlem Smyzckem realizoval seriál Místo nahoře, který bude ČT vysílat na podzim roku 2003. Milan Býček je také projektant a realizátor v oboru užité architektury a spolupracuje na reklamních spotech.