Radio alice

Příběh filmu se točí kolem dvou mladých kamarádů, Squala a Pela, kteří žijí v dělnické čtvrti na okraji italského města Bologna. Každý den se potloukají po ulicích, navštěvují místní kavárny a nudu i nedostatek peněz zahánějí dočasnými výpomocnými pracemi. Neustále však sní o úniku z vlastní každodenní reality. Během pomocných prací při kopání podzemního tunelu v centru města narazí na vysílací stanici Rádia Alice, provozovanou protestním studentským hnutím, a postupně poznávají svět, který je vzdálen od světa "ochránců zákona a pořádku" i od světa jejich vrstevníků žijících na okraji města.

70. léta, Itálie - pro mnohé to byly léta strádání - 21% inflace, terorismus, masakry. Pro jiné to byly léta zábavy.

Bologna roku 1976, Rádio Alice je stanicí studentského hnutí - představivost, odmítnutí práce s fixním platem, sexuální svoboda a kulturní provokace. Rádio je pod policejním dohledem, přestože je poručík Lippolis přesvědčen, že sledovat bandu elitářských, zdrogovaných studentů odtržených od reality je jen ztráta času. Svět, který je na míle vzdálen ochráncům zákona a „bezúhonným obyvatelům“ Bologně, je ale zároveň místem osvěty pro mládež z periferie.

Na předměstí Bologně leží malé městečko Safagna a v něm žijí dva kamarádi, kteří mohou maximálně snít o úniku z šedého a krutého každodenního života. Sgualo a Pelo, dva mladíci, kterým bylo sotva 20, se potloukají po kavárnách v sousedství a občas se nechají „zaměstnat“ místním překupníkem Marangonem, aby ulevili svému chronickému nedostatku peněz.

Tentokrát jim Marangon nabídne něco zcela jiného - vykopat podzemní tunel v centru města. Cílem jsou úspory uložené v bance na Piazza Minghetti. Dvojice tento riskantní úkol přijme bez váhání. Aby si osvěžili dlouhou noční „pracovní“ dobu, vezmou si s sebou do tunelu rádio. Proti vší logice se jim zde podaří naladit jednu stanici - Rádio Alice. Kreativní tempo vysílání se stane rytmem pro údery jejich krumpáčů.

Jedné noci se Pelo a Sgualo rozhodnou vydat do ústředí rádia a jsou fascinováni tím, co objeví. Rádio Alice je podnětný kulturní ráj - od pilných žurnalistů shánějících nejnovější zprávy, po bohémy užívající si příjemnou, bezstarostnou atmosféru. Pelo a Sgualo jsou okamžitě vtaženi do politického hnutí, připojují se k výpravě za hledáním utopie a jejich životy konečně začínají mít smysl.

Historie rádia Alice

1974
4. prosince: Ústavní soud vyhlašuje monopol RAI za protizákonný. První tři nezávislé stanice začínají své vysílání. Bologna, oblast spojená s rozpuštěným hnutím Dělnická síla a Dělnická autonomie, začíná diskutovat o vzniku vlastní radiové stanice.

5. prosince: Brigádní generál Andrea Lombardini je zabit během příprav na vykradení továrny na cukr v Argelatu v boloňském okrese. Vyšetřování policisty okamžitě zavádí do prostředí boloňského Autonomia Operaia. 9. prosince je jeden z podezřelých lupičů Bruno Valli nalezen oběšený ve vězení. Události v Argelatu a následné diskuse hluboce poznamenají boloňské hnutí.

1975
Poprvé je publikován časopis A/traverso, aktivistický plátek, který se nesoustředí ani tak na „poselství“ obsahu, ale na jazyk jako na mocný nástroj sdělení významu. Boloňský časopis navrhuje zásadní překonání tradičního rozdělování politické radikálnosti, subjektivity a neformálního jazyka. Oficiální média začínají mluvit o „kreativní autonomii“ a „žádaném hnutí“.

Listopad: Po dlouhých měsících příprav je možné poprvé slyšet experimentální vysílání Rádia Alice na frekvenci 100.6. Název byl inspirován knihou Lewise Carrolla a také dcerou jedné ze žen zakladatelek Dadi Mariotti. Rádio sídlilo na adrese via del Pratello 41, k vysílání se používal vojenský vysílač a zbytek vybavení poskytli zakladatelé. Skupina, která vdechla život Nové komunikační kooperativě (což byl oficiální název rádia), se skládala převážně z bývalých radikálů extrémní levice, kteří se nepohodli s menšími skupinami působícími v regionu.

1976
26. ledna: Začíná oficiální vysílání Rádia Alice s mottem „Dáváme hlas těm, kteří žádný hlas nemají“. Silnými složkami v počátcích rádia je ironie, sémantické převrácení jazyka a splývání veřejných a soukromých projevů. Prvotní model je naprosto opačný, než jaký můžeme pozorovat u ostatních politických rádií - tedy žádné opoziční informace, ale vysílací čas poskytovaný široké veřejnosti. Přestože má rádio danou strukturu, nikdy nebude mít pravidelný program, i přes snahy několika zakladatelů. Nikdo nikdy nedostane zaplaceno. Co se týče kapitálu - kromě občasných příspěvků dobrodinců a jednostrannému snížení výše účtů, je hlavním zdrojem příjmů financování z vlastních řad. Každý pokus o prodej reklamního prostoru ztroskotá kvůli chaotickému managementu rádia. Vysílání také během svého krátkého trvání trpí neustálými technickými problémy. Rádio bude vždy vysílat 24 hodin denně, i když se někdy přenos nedostane do éteru k lidem celé dny. Od začátku jsou telefonní hovory s posluchači vysílány živě bez jakékoli cenzury. Postupem času se za mikrofonem střídá stále více lidí, kteří se už neřadí k zakladatelům, čímž se neustále udržuje ten nepřetržitý „proud“ - charakteristický znak rádia. Rádio Alice se kvůli vulgárnímu jazyku okamžitě stává terčem tvrdých útoků ze strany novin il Resto del Carlino a v menší míře od místní verze l’Unità.

Duben: Franco Birardo přezdívaný „Bifo“, jeden ze zakladatelů rádia a časopisu A/traverso, je zatčen během vyšetřování Autonomia Operaia kvůli událostem v Argelatu. Na protest jeho zatčení Rádio Alice organizuje setkání na Piazza Maggiore. Sejde se zde 10 tisíc lidí, což předčí i ty nejoptimističtější odhady. Bifo je brzy poté propuštěn.

Léto: Latentní konflikt mezi „politickým“ pojetím rádia a konceptem rádia jako „prázdného listu, který se každý den popíše nově“ konečně otevřeně propuká po kontroverzních událostech na festivalu Parco Lambro. Skupina zakladatelů se ocitá v krizi a rádio je řízeno jen spontánností jednotlivců, kteří ho používají bez ohledu na zavedená schémata. Odpovědný vedoucí Paolo Ricci a jeden ze zakladatelů Ambrogio Vitalli odjíždí do Indie.

7. prosince: V Miláně protestují Kluby mladých proletářů během slavnostního otevření operního domu La Scala. Dojde ke střetům s policií. Tato událost je považována za neoficiální zrod Hnutí roku 77, které je tvořeno především dočasnými dělníky a takzvanými pracovníky „bez záruky“. Rádio Alice se stává hlasem boloňského hnutí, které přichází s okupací nevyužívaných domů a fakult na universitě, požaduje „jacqueries“ (jednostranné slevy v restauracích, kinech apod.) a je příčinou vzrůstu politických praktik založených na nesmyslech a protažených obličejích.

1977
11. března: Rektor univerzity Rizzoli žádá o zásah policie, aby uklidnila šarvátky, které vypukly na Fakultě anatomie mezi studenty - členy Hnutí a členy katolické skupiny Comunione e Liberazione. Příjezd policie a Karabiníků zapříčiní eskalaci konfliktu. Karabiníci odpoví na hozený Molotovův koktejl otevřenou palbou. Francesco Lorusso, 25letý radikál, člen Neustálého boje, umírá zasažen přímo do hrudi.

Rádio Alice šíří zprávu o smrti studenta. Schází se velkolepý průvod, který pochoduje městem, a na několika místech propukají boje s policií. Útočí se na centrály institucí, politických stran a policie. Devastují se obchody a mnoho lidí je zatčeno a mnoho zraněno. Vše je završeno okupací univerzity a postavením barikád na její obranu. Město se na dva dny stává dějištěm guerillových bojů. Rádio Alice vysílá telefonní hovory posluchačů, kteří jsou rozprostřeni po městě a informují o probíhajících střetech a o pozicích policie, podněcují ke guerillovému zápasu nebo urážejí demonstranty.

12. března: Policie vtrhne do ústředí Rádia Alice na základě obvinění z podněcování a řízení bojů. Několik novinářů je zatčeno. Ostatní prchají do úkrytů.

13. března: Rádio na několik hodin obnoví své vysílání pod jménem Kolektivní 12. březen. Když přijede policie, žurnalisté utíkají po střechách.

14. března: Další novináři Rádia Alice jsou zatčeni i se svými „hostiteli“, když na pozvání vystoupí v rádiu Ricerca Aperta.

Rádio Alice opět obnovuje svou činnost o měsíc později a ve vysílání pokračuje ještě několik let, ale již bez svých zakládajících členů. Postupem času ve vedení převáží lidé spojení s organizací Autonomia Operaia. Stanice končí a její frekvence je přenechána Rádiu Radicale. Všichni členové Rádia Alice, kteří byli zatčeni a někteří z nich i surově zbiti, jsou zproštěni obvinění, která proti nim byla vznesena. Vyšetřování zabývající se Karabiníkem, který zastřelil Lorussa, a jeho nadřízeným, vyústilo ve zrušení případu.

Poznámky scénáristů - sdružení Wu Ming

Guido Chiesa nás požádal, zda bychom s ním nenapsali scénář pro film o Rádiu Alice a o Bologni 70. let. Než jsme mu dali konečnou dopověď, udělali jsme náš osvědčený test, díky kterému jsme mohli napsat všechny naše historické romány - od Q k Roku 54. Přemýšleli jsme nad tím, která klišé kazí vzpomínky na 70. léta. Které střípky skládačky chybí k tomu, aby se vytvořila skutečná mozaika doby? Franco Berardi přezdívaný Bifo nás upozornil na to, že chybí barvy. To je pravda - archivní záběry vysílané v televizi jsou skoro všechny černobílé, ale i tehdy, během bouřlivé etapy té dekády, bylo nebe modré, listy zelené a oči modré, zelené nebo hnědé. Je to zásadní problém - představujeme si minulá období se zašlými barvami. Dobře, tak tedy barvy. Ale je to pouze otázka barev?

Shodou náhod jsou všechny stereotypy, které formovaly vzpomínky na tuto dekádu, spojené i s nejméně barevnou barvou - šedí. Nepochybně ocelovou šedí, ale také šedí starých odpadkových košů, protože naše představivost je omezená jen na následující obrazy 70. let - na ozbrojené boje a odpad Fabia Fazia, teroristickou skupinu Prima Linea a popovou kapelu Cugini di Campagna. Je na čase to říci jasně a hlasitě - dnešní odpad byl odpadem i včera.

Guidova nabídka tedy znamenala především toto - experimentovat s možností mluvit o 70. letech, aniž bychom zabředli do dobových klišé. Věřit tomu, že komplexnost dekády může být vyjádřena i někým jiným než komikem Bombolem a teroristou Mario Morettim.

Radikální hnutí tohoto období nebyla všechna nutně temná, plná čirého fanatismu a politického násilí. Kde jsou ta ostatní? Kde je síla a invence, „stovky květin“, křiklavé sametové barvy, fanouškovské časopisy, grafické a zvukové vtípky, jazyk bez pravidel v rádiích a klubech mladého proletariátu, náhlý boom slangu a regionálních přízvuků poté, co skončila desetiletí diktátu RAI? Ten skutečný a největší zločin domácího ozbrojeného konfliktu je, v některých aspektech, uzurpování rozmanitých vzpomínek na rozličná hnutí, ve spolčení s manažerskou třídou První republiky.

Co se musí udělat?

První návrh: mluvit o letech 1976 - 77, a ne jen o neustále propíraném a přespříliš analyzovaném roce 1977. Metoda: přečíst dobové materiály, jak jsme provedli i u Roku 54. Všímat si také sekundárních zpráv: behaviorálního výzkumu, nedůležitých událostí a zločinů, které se netýkají politiky. Otevřít oči a dívat se.

S Guidem jsme si hned padli do noty. Bylo to jasné - povědomí o Rádiu Alice a březnových nepokojích je plné stereotypů a nepřesností. Události připomínají vždy ty dvě tři stejné anekdoty a dvě tři stejné fotky. Takže pokus o neočekávaný přístup byl přijat s otevřenou náručí.

Druhý návrh: mluvit o aktuální, ale přímo nesouvisející události. O něčem, co se stalo ve stejné době jako protesty, nebo o trochu dříve. Rozhýbaná trajektorie. Vypadá to, že míč letí úplně špatným směrem a ztratí se v nenávratnu, ale najednou změní kurs a síť se prohne. Obléhat Qin a zaútočit na Wei. Schovat deklarované cíle narativní operace zápletky tak, že se o nich sotva zmíníme. Střežit se katechetického pokušení a vyhnout se tak stereotypům a navrhnout odlišný a zcizující úhel pohledu na celé dění.

V novinách z té doby, které jsme našli, se psalo o záhadné loupeži - v kanálech pod boloňskými ulicemi se skupina „krtků“ chystala převzít vlastnictví nad obsahem bankovních trezorů. Vztah mezi tímto undergroundovým městem (městem pod zemí) a boloňským undergroundovým hnutím (Radio Alice) nám vnukl námět. A ta skutečnost, že úspěšné zakončení loupeže zlodějům uniklo jen o vlásek, což se ostatně stane i s každou pořádnou revolucí, posílila onen vztah. Policie navíc nikdy viníky nechytla, protože byla příliš zaneprázdněná potlačováním povstání na náměstích. Abychom našli náš poklad, museli jsme začít kopat spolu s dělníky, kteří byli zapletení do oné loupeže.

Písně

V 60. a 70. letech byl pop rock sjednocující, nedílnou a hluboce zakořeněnou součástí životů milionů mladých lidí po celé planetě. Pro tyto generace hudba nebyla pouze soundtrackem jejich existence, ale jejím nejhlubším a nejupřímnějším vyjádřením. Byla místem, kde se hromadily a odhalovaly sexuální, politické, kulturní a další tlaky. Tito lidé hudbu nevnímali pro její komerční potenciál, ale byla pro ně univerzálním jazykem.

Věrné svému inovativnímu přístupu, Rádio Alice vysílalo všechny možné druhy hudby - jazz, rock, klasiku, folk, cutting edge atd. Přestože se občas vyskytly spory ohledně aktuálnosti vysílání komerční hudby (mottem většiny bylo - jediná povolená cenzura je ta estetická), převládajícím konceptem stále bylo poskytnout naprostou svobodu komukoli, kdo se zrovna posadil za mikrofon.

Ve filmu se tato filozofie projevuje eklektickou směsí hudby, která sahá od free jazzu Giovanni Gebbia k árii „Casta Diva“ z Belliniho opery Norma v podání lotyšské zpěvačky Inessy Galante. Od jazzové verze písní ze španělské občanské války, které hraje Liberation Music Orchestra pod vedením Charlieho Hadena, k zastřenému folku amerického anarchisty Fugse. Od kultovního hitu Carla Douglase „Kung fu fighting“ nastupující disco hudby, k snové lyrice Tima Buckleyho, který zemřel ve třiceti letech 29. května 1975, 23 let před stejně tragickou smrtí svého syna Jeffa.

Hudba ve snímku Radio Alice nefunguje jen jako něco nečekaného a mísícího všechno možné, nesourodé. Je svědectvím doby a příběhem o určité vizi světa a začíná písní, která dala filmu jeho název a která startovala vysílání Rádia Alice každé ráno. Její autor Enzo Del Re, původem z Apulie, byl v té době jedním z nejradikálnějších skladatelů politických písní (už jen ta představa, že používal židli jako hudební nástroj a jeho honorář byl minimální denní plat kovodělníka stanovený odbory!). I dnes, 33 let po tom, co se objevila na jediném albu Del Re Il banditore z roku 1971, „Radio Alice“ přesně vyjadřuje to odmítnutí pracovat a život strávený odříkáním, což byla ta skutečná hnací síla dělnických a studentských povstání těchto let.

A co transgresivní ironie a hudba jako z jiného světa Franka Zappy, která je ve filmu zastoupena písní „Peaches En Regalia“ z roku 1970 od skupiny Hot Rats? Možná hudebník, který má nejblíže ke zničující duši Rádia Alice?

Hudební ironie, která se v případě Rina Gaetana skloubí s kritikou italské buržoazie a jejích falešných mýtů, je platná dodnes: „Můj bratr je jedináček, protože věří, že utiskovaní, vykořisťovaní a nedostatečně placení stále existují…“. Skupina Area v písni „Gioia e rivoluzione“ dává před ironií přednost politické dimenzi, která nemá podobu přísné militantnosti, ale společného prostoru, kde se člověk může domáhat svých potřeb a tužeb. Roli Arey ve filmu hraje skupina Manuela Agnelliho Afterhours, jedna z nejlepších a nejznámějších současných italských rockových kapel, kteří osobitě předělali klasickou nahrávku Demetria Strata a jeho skupiny.

A konečně, ten pravý hudební a expresivní středobod filmu, „Land“ od Patti Smith z jejího prvního LP Horses z roku 1976. Hudba americké zpěvačky, střet volnomyšlenkářské utopie 60. let a naštvaného řevu punkerů 70. let, měla výjimečný dopad na italskou historii této doby. Jen si představte těch více než 100 tisíc lidí, kteří se nahromadili v Bologni a Florencii na jejích dvou koncertech v roce 1979. Stejně jako její hudba značila přechod z jednoho období do dalšího, tak tyto dva koncerty oprávněně symbolizují konec jedné z nejbouřlivějších a kulturně nejbohatších dekád italské historie a začátek nové éry, která ještě čeká na své odhalení.