fb  Sdílet
   Informace    Recenze    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

64% 33 hlasů
film / drama, Česká republika, , 106 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 13.10.2011, DVD od 29.2.2012 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:50



Komorní road movie na pozadí nynější hospodářské krize.
Třicátník Libor je otec dvou dětí, bývalý učitel, nyní vysoce postavený bankovní úředník, jehož firma zkrachovala, protože vyšly najevo podvody manažerů banky. Vyšetřovatelé nabízejí Liborovi shovívavost výměnou za spolupráci a zároveň naznačují, co všechno o něm vědí. Prý je toho dost na kriminál. Libor si bere čas na rozmyšlenou a přesvědčuje svoji ženu, aby na pár dní odjeli. Prchá před spravedlností nebo chce jen oddálit okamžik, kdy ženě oznámí, že bude muset do vězení? Nebo je vše ještě trochu jinak? Komorní "road movie" na pozadí nynější hospodářské krize je originální variací na letité téma peripetií v partnerských a rodinných vztazích. Je to film o odpovědnosti, kterou musíme přijímat ke svým činům. Film o tom, co lze obětovat ve veřejné sféře, abychom zajistili své soukromí. Je to film, ve kterém se mohou poznat desetitisíce dnešních třicátníků a čtyřicátníků.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Já nevím. České filmy mi prostě nikdy moc nesedí a na tenhle jsem se docela těšila, hlavně kvůli dobrému hodnocení, které se u českých filmů moc nevidí, ale mě to nudilo.
Všechny komentáře k filmu 16+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Recenze

Autor takových „hitů pro trochu jiného diváka“ jako jsou například „Pravidla lži“, „Muži v říji“ či „Největší z čechů“ Robert Sedláček natočil poněkud rozpačitou temnou komedii „Rodina je základ státu.“ Děj pojednává o tom, nakolik je těžké rozlišit „svini v nás“, protože tu máme jednoho naprosto nevinně působícího civilistu, bankovního úředníka, který podepisoval věci nějak se tvářící, s trochu jinou podstatou. Zapletl se do velkého případu tunelování a rozhodl se nechat ty výslechy stranou a zaměřit se na svou rodinu - základ státu.  Tempo filmu je velice rozvážné, protagonisti jsou hypnotičtí, svoje repliky odříkávají jako ve snu a navozují tím dosti stísněnou atmosféru. Ta dynamika rozjeté společnosti je pryč, začíná něco nového, zlé časy...  Bohužel mám s filmem trochu problém, nedokázal mě upoutat ani na okamžik, v podstatě se dá říct, že spíš nudil a nevzbuzoval žádnou naději na stržení jiným, lepším směrem. Je to takové komorní drama o jedné „lepší“ rodince, máme v ní... Celá recenze
4236, 4 z 10

O filmu Rodina je základ státu

obrazek
Když vám hoří půda pod nohama, není nad rodinný výlet. Libor, bývalý učitel dějepisu, který dosáhl vysokého manažerského postu ve významném finančním ústavu, si řadu let spokojeně žije společně se svou rodinou v luxusní vile na okraji Prahy. Bezstarostný život ale netrvá věčně a na povrch začnou vyplouvat machinace s penězi klientů, týkající se celého vedení banky. Libor se následně ocitá pod dohledem policejních vyšetřovatelů, kteří mu začnou tvrdě šlapat na paty. Snaží se uniknout před hrozícím vězením a oddálit osvětlení celé situace své nic netušící manželce. Rozhodne se tak pro netradiční útěk, kdy pod záminkou společné dovolené odveze celou rodinu na jižní Moravu. Prchání před spravedlností se stane cestou plnou hledání ztracených vztahů nejen mezi „uprchlíky“, ale také s jejich spolužáky z vysoké školy, které náhodou potkávají a kteří žijí své „obyčejné“ životy v okresním městě. Po krátké době ale policie odhaluje další souvislosti včetně místa, kde se rodina nachází, což odstartuje skutečné rodinné drama a stále se zrychlující cestu - útěku před spravedlností i pod povrch vztahů v rodině.

obrazek
„Chtěl jsem napsat satiru na české maloměšťáctví a »rodinnou pohodu« á la slavné Ecce homo Homolka, ale přimotala se mi do toho během roku psaní globální finanční krize a debaty o odpovědnosti manažerů za stav světa… a je z toho skutečné rodinné drama,“ nastiňuje cenami ověnčený scenárista a režisér Robert Sedláček (Pravidla lži, Muži v říji, Největší z Čechů). Filmoví diváci se mohou těšit na promyšlenou dějovou linii s gradujícím dramatickým nábojem, přičemž žánrově se Sedláček do jisté míry vrací ke svému hranému debutu, psychologickým Pravidlům lži. Film se natáčel na různých místech v okolí Prahy - především v Pyšelích a Černošicích - a na jihu Moravy - například v prostředí poutního Velehradu. Spoluautorkou filmové hudby je Lenka Dusilová, která složila a nazpívala ústřední píseň filmu nazvanou Smiluje.

Robert Sedláček (rozhovor)
obrazek
Hlavní zápletka snímku Rodina je základ státu jednoznačně odkazuje k ekonomicko-společenské realitě České republiky. Inspiroval jste se nějakým konkrétním příkladem anebo obecným klimatem ve společnosti?

Spíš obecným klimatem ve společnosti. Ona to měla být původně komedie o rodinném výletu, ale realita okolo mě, na kterou jsem stabilně hodně citlivý, mě převálcovala. Prosáklo mi tam klima, ve kterém žijeme, a místo gagů a komických situací, které jsem pro svou filmovou rodinu vymýšlel, jsem se začal ptát, kde vlastně moji hlavní hrdinové pracují, pro koho a co dělají, jak se chovají v práci a jak doma… Prostě jsem je začal sociálně ukotvovat a v tu chvíli se rodinná komedie začala pomalu měnit v drama s prvky frašky. Taková kronika dneška v dramatickém podání.

Začínal jste jako dokumentarista, de facto i investigativní reportér. Mohl byste popsat, jak by vypadala reportáž na téma „tunelování finančního ústavu“? Jinými slovy: v čem se liší přístup režiséra-dokumentaristy a režiséra celovečerního filmu ke stejné látce?

Tak u nás hlavně tím, že reportáž o pachateli takového trestného činu by nekončila jeho zatčením a odsouzením. Film je přece jen únikem z reality, takže je přímo žádoucí, aby se desperát ocitl za mřížemi. V tomhle filmu je to ale ještě o něco složitější, protože jde o autorský film s vyhraněným pohledem na svět.

Souběžně s Rodinou jste pracoval i na televizním thrilleru Sráči, popisujícím korupci a mafiánské praktiky v policejním prostředí. Zdá se, že podobná témata vás aktuálně velmi přitahují… Zbytečné ptát se proč - spíše: Co s tím?

Je hrozné, že jsme si zvykli na to, že zpronevěra veřejných peněz je vlastně normální. Že krádež a korupce jsou přirozenou součástí podnikání a moci. Ale mě tohle obecné zas tolik nezajímá, ve filmech se zaměřuju konkrétně na to, jak si člověk, který takhle nemorálně jedná, sám sebe omlouvá, jakou formou druhé oblbuje, že takové jeho chování je přijatelné a v pořádku. A jak mu to ti druzí přijímají. Tady je někde východisko k otázce Co s tím. Pojmenovat to, nepřijímat to a netvářit se, že všechno je v pořádku, třebaže máme impotentní justici, která je vlastně spolupachatelem všech těchto věcí.

V mnoha vašich portrétech nebo i rozhovorech se lze dočíst, že „točíte filmy s názorem“. Jaký názor jste promítl do novinky Rodina je základ státu?

V tomhle případě je to spíš víra než názor. Víra, že většina lidí má schopnost občas kriticky vidět sama sebe a už ten fakt je zárukou, že taky mohou chtít být lepší. Nikoliv lepší v očích nějakého zaměstnavatele nebo politika, ale prostě a banálně jako lidi. Sami před sebou.

V prvních recenzích a ohlasech na Rodinu se objevily náznaky toho, že jde o částečnou aluzi či návrat k atmosféře vašeho celovečerního debutu Pravidla lži. Můžete to okomentovat?

Na filmech mě nejvíc zajímá jemná psychologie. Natáčím filmy pro vnímavé pozorovatele, nejdu cestou, že ukazuju prvoplánově, o co jde a jak věci jsou. Snažím se, aby moje filmy byly pro diváky jako reálná návštěva v novém prostředí, jako by přišli k někomu na návštěvu a během oběda s hostiteli mohou sami poznat, kde se tu skrývá velký problém, silný osud nebo překvapivé dobro. Z řeči, z kulis, z nedorazů v jinak plynoucí komunikaci, z mimiky, z celkové atmosféry. Jako v životě; někdo vidí, jiný ne.

Film je rodinným dramatem a také road-movie. Na jakých místech se scény natáčely a podle čeho jste lokace vybíral? Nelze si nepovšimnout, že jste se dostali do míst, odkud pocházíte.

Já mám Moravu rád. Točilo se okolo řeky Moravy na Hodonínsku (na stejném místě, kde Karel Zeman natáčel Cestu do pravěku) a v podhůří Beskyd. Vinice a pasoucí se ovce na stráních… je to jak biblická krajina. A právě sem dorazí zákon.

Jste respektovaným a oblíbeným režisérem mnoha herců, údajně od vás chtějí i psát role na míru. Proč si pro obsazení svých filmů vybíráte z podobného hereckého okruhu (Igor Chmela, Eva Vrbková, vlastně i Jan Budař…)?

Tak úzce postavené to není. Každý režisér má okruh herců, na které spoléhá a pak o nich tvrdí, že jsou ti nejlepší. Patří to k věci, věřit lidem, kterými se obklopujete.

Obligátní otázka na závěr: Co připravujete aktuálně? Nelze si nepovšimnout vaší úzké spolupráce s prozaikem (a stále častějším autorem scénářů) Zdeňkem Zapletalem…

Divák si ode mě odpočine, protože i já potřebuju nabrat dech a zamyslet se nad tím, jak zpřesnit to, co chci lidem, kteří mi naslouchají, říct. Se Zdeňkem Zapletalem a herci Schmitzerem, Bartoškou a Polívkou bych se chtěl dramaticky zamyslet nad současností a se spisovatelem Pavlem Kosatíkem se zas intenzívně zabýváme českou minulostí. Vůbec nedávná minulost je téma; celé bouřlivé 20. století. Nabízí se pocit, že žijeme teď něco nového, ale spíš se ukazuje, že žijeme pořád to samé. Mění se technologie, člověk vláčený okolnostmi a pudy zůstává. Je dobré dívat se zpátky. Zmizí falešná pýcha z vlastní výlučnosti a otvírá se prostor k tomu, neopakovat chyby předků, jaké udělali v situacích, které nás teprve čekají.

Radim Procházka (rozhovor)
obrazek
Kromě dramatu Rodina je základ státu jste produkoval již Sedláčkovy filmy Pravidla lži, Muži v říji a Největší z Čechů. Který z nich je vám nejbližší a proč?

Blízké jsou mi všechny tři. Rodina proto, že je nejnovější, nejvíce jsem s ní nyní sžitý a protože si myslím, že je to nejlepší Robertův film. Nejvíce se totiž trefuje do polohy, ve které se podle mě Robert dobře cítí. Já tomu nadneseně říkám český „Nový Hollywood“. Téma je sice trochu více kulisou než snahou něco pochopit, ale film vtáhne diváka do příběhu hereckými výkony a celkově vynikající filmařinou. Přál bych Robertovi, aby měl jednou aspoň u českých diváků stejný úspěch jako Scorsese, Copola nebo Malick. Podobná byla Pravidla lži. Náš první hraný film, což asi nemusím dále rozvádět. Něco jako první cigareta s nadhledem a v klidu vykouřená v přítomnosti rodičů. Ale nejraději mám Největšího z Čechů. Je nejhlubší, nejlépe analyzuje daný problém, nejméně klouže po povrchu. Asi je to dáno tím, že je z prostředí, které Robert nejlépe zná a jehož problémy ho nejvíce trápí.

Vaše spolupráce s Robertem Sedláčkem sahá ještě dál. Na jeho trilogii celovečerních dokumentů Tenkrát se podílíte dokonce i autorsky. Co vás svedlo dohromady a jak se vaše spolupráce proměňovala?

Potkali jsme se před lety ve zpravodajství České televize. Oba jsme tam tehdy pracovali. Robert se zrovna dostal na FAMU a já měl po ruce téma Skinheads. Letos je to patnáct let, co jsem mu se stejnojmenným filmem pomáhal. Díky Robertovi jsem se dostal k filmu, pak na FAMU a nakonec ke Karlu Vachkovi. Když jeden významný producent odmítl scénář Pravidel lži, udělal tím ze mě producenta hraného filmu. Mám asi štěstí na kolegy z branže - jiní slovutní pánové zase viděli v Rodině jen televizní film. Takže vlastně i díky jejich odhadu jsem teď producentem oceňovaných filmů.

Vy sám jste filmař-dokumentarista. Neměl jste i s ohledem na dokumentaristicky vděčnou zápletku Rodiny tendenci Robertovi Sedláčkovi mluvit do práce?

Chápu roli producenta jako velmi služebnou. Režisér je nositelem projektu, on jediný má v hlavě celek a taky proporce jednotlivých složek filmu. Navíc Robert je pro mě velká autorita, protože mě, jak už jsem řekl, přivedl k filmu. Když jsem vyzván nebo když mám tu potřebu, sednu a sepíšu své připomínky do mailu. A Robert s nimi naloží podle svého.

Anebo jinak: Jste zároveň režisérem několika dokumentů a publicistických pořadů. Je Vám bližší role režiséra nebo producenta?

Producentství a produkce jsou pro mne pokračováním filmové školy. Je to nekončící seminář a v tom je pro mě osobně jeho smysl. Výsledky „studia“ se snažím zužitkovat ve svých filmech. A druhým lidem - tedy režisérům, pro které pracuji - se snažím pomoci aspoň trochu obhájit prostor pro tvůrčí existenci v dnešní šoubyznysové době. Přestože se jako producent podílím na daleko významnějších filmech než jako režisér, role režiséra pro mne znamená samozřejmě více. V ní mám šanci být hýbatelem či stvořitelem nějakého filmu. Nejlépe se ale cítím, když mohu role měnit.

Spolu s Robertem Sedláčkem jste se podíleli na několika filmech, které byly tuzemskou kritikou hodnoceny skvěle, ale návštěvnost zůstala trochu za očekáváním. Čím to?

Jsem čím dál více přesvědčen o tom, že je to prostá nepřímá úměra - čím je film lepší, tím méně má diváků. Výjimek je minimum.

Který herec vás při natáčení nejvíce překvapil, ať už pozitivně či negativně? Soudě dle fotodokumentace natáčení jste se štábem strávil v terénu většinu času, což je u producentů docela neobvyklé…

Poprvé nám hrál ve filmu vynikající Martin Finger se svojí krásnou manželkou Monikou. Překvapilo mě, jak jsou jako policejní „lovci lebek“ přesvědčiví. Natáčení je pro mě jakýmsi studijním soustředěním. A Rodina byla docela dobře zafinancovaná, takže jsem si mohl dovolit svěřit spoustu práce kolegům (hlavně svojí pravé ruce, skvělému výkonnému producentovi neboli „výkoňákovi“ Mikuláši Novotnému). Vlastně jsem dělal, když bylo potřeba, takového „runnera“ čili asistenta produkce pro cokoliv a po zbytek doby jsem mohl sledovat, jak Robert vede herce.

Na festivalu v Jihlavě bude uveden i nový film Karla Vachka, který jste produkoval. Vzhledem k tomu, že nemáte žádné sponzory a vyhýbáte se product placementu, jste dle všeho mezi producenty velkým solitérem. Dá se tato pozice dlouhodobě udržet, jakkoliv jste velmi úspěšný např. u Fondu pro rozvoj české kinematografie?

Omyl! Vachkův film Tmář a jeho rod sponzorovala firma Zapa beton a.s., jejíž výtvarně pojaté betonárky jsme natáčeli. Ale je to samozřejmě jen kapka v moři celkového rozpočtu. Z product placementu si děláme legraci v Největším z Čechů, bylo by pokrytecké mu potom začít nadbíhat.

Zda se dá taková existence dlouhodobě udržet, nevím, a asi nikdy vědět nebudu. Je to sázka do loterie o každou další sezónu. Ale ta práce dává nějaký smysl, a když ji máte možnost zkombinovat s natáčením pro televizi, přežít se dá.

Zase za tak velkého solitéra se nepovažuju. Takových existencí, co stejně jako já ctí nade vše, že mohou dělat, co je baví, i když je to často „z ruky do huby“, je kolem mě dvanáct do tuctu. Štve mě jenom, že ani pro tu naprostou špičku, se kterou mám možnost se potkávat, není dnes možné se dobře uživit jen a jen smysluplnou prací. Právě o tom je koneckonců Největší z Čechů. Rodina vypráví o těch, co peníze naopak tzv. umějí vydělat.

Petr Koblovský (rozhovor)
obrazek
Jak byste jako kameraman popsal film Rodina je základ státu?

V roli kameramana bych film popsal následovně - zapsal jsem ho na světlocitlivý pás, kdybych jej chtěl zohlednit jinak, natočil bych ho slovně.

A co byste o něm řekl v civilu?

Vzhledem k faktu, že jsem vojín v záloze, těžko se mi odděluje civilní pohled od řemeslného.

S Robertem Sedláčkem spolupracujete poměrně často. Nemáte obavu, že se časem dostaví nedostatek nové inspirace?

Inspirace může v dohlednu skýtat mantinely, imaginace je však v mentálním prostoru bezbřehá pro soustředěného člověka. Co se týče otázky času, ten již proběhl.

Do jaké míry dostáváte při natáčení Sedláčkových filmů prostor pro vlastní nápady?

Princip obrazového řešení, spád výtvarných myšlenek vyvěrá vždy z koncentračního spádu souznění mezi režisérem a obrazovým vykonavatelem, těžko oddělit kompetence a zásluhy. Pojetí je vždy v integrální funkci účastníků. Fakt, že si režisér zvolí kameramana, věnuje mu do určité míry neomezené možnosti tvorby. Poté je pouze na obrazovém tvůrci, aby okolností nezneužil, ale využil ku prospěchu filmu pochopitelně.

Čeho si na spolupráci se Sedláčkem nejvíce vážíte a co byste mu naopak vytkl?

Robert Sedláček prošel asociativním transportním mechanismem osobního vzdělávacího programu a je jemu i mně k užitku jeho obrovský rozhled v renesančních rozměrech. Sedláčkův humanistický pohled, který našel kolébku v dokumentarismu, je nápodobný jeho citu pro autentičnost situací a dialogových či monologových prostranství. Člověk při tvorbě v jeho přítomnosti zažívá pocity zadostiučinění nikoli frustrace. Vytknout lze snad rozdílnost v preferenci stravovacích návyků i náš pohled na golfovou ligu je mírně odlišný.

Se kterým z herců se vám při natáčení nejlépe spolupracovalo a proč?

Jiří Vyorálek je duší kameraman, dlouze do nocí jsme sedávali nad scénářem a probírali varianty obrazového řešení a možnosti dialogových úprav.

Jaká scéna ve filmu byla z pohledu kameramana nejkritičtější?

Vždy mám představu již na obhlídkách, jak bych situaci obrazově pojmul. Může však nastat okamžik, kdy čas určený na její realizaci je nedostatečný. Takových hraničních událostí bylo pomálu i díky přístupu producenta Radima Procházky a výkonného producenta Mikuláše Novotného.

Jsou ve filmu použity nějaké speciální kamerové efekty?

Jediný speciální kamerový efekt, který byl dle mého názoru aplikován, byla střídmost při používání výrazových prostředků v obraze.

Michal Rataj (rozhovor)
obrazek
Jak se vám spolupracuje s Lenkou Dusilovou a Beatou Hlavenkovou? Máte už nějakou pracovní zkušenost z minulosti?

S Beatou jsme se už znali z našeho společného angažmá na New York University v Praze, s Lenkou jsme se před tím osobně nepoznali. Velmi dobře jsem znal jejich společný projekt "Eternal Seekers" - považuji tu desku bez nadsázky za českou desku minulého desetiletí. No a tak mě tím víc strašně bavilo, že se vlastně při nahrávání hudby pro Rodinu toto zázemí protnulo i s mým vkladem do filmu - sám jsem část hudby nahrával se skvělýma Clarinet Factory (ostatně, kroužíme už kolem sebe taky v různých konstelacích pár let), Beata mi pomohla krásně nahrát klavírní party a Lenka zas fantasticky improvizovala do mých základů. Moc si vážím její... takové čisté muzikálnosti, vynikajícího sluchu a velkého citu pro harmonii. Vždycky jsem moc rád, když se do mého - asi víc strukturálního - světa dostane takováto totálně odlišná poloha se zcela jinou hudební zkušeností. Jinak ale jednotlivé hudební plochy vznikaly spíš odděleně a mám pocit, že od počátku byly pozitivně odsouzené k tomu, aby fungovaly spíš jako kontrastní bloky v rámci celého filmového tvaru, než vyloženě bezprostřední hudební symbióza.

Spojuje vás podobný hudební vkus?

Myslím, že latentně ano, ale řekl bych, že reálně - tedy na úrovni znějící hudby - se pohybujeme v dost odlišných estetických světech. A trochu mám pocit, že to je právě moment, který asi nějak vedl Roberta Sedláčka k tomu, že nás takhle vedle sebe nechal fungovat - zdá se mi, že díky tomu mohly vzniknout momenty, které by jinak asi v té velké filmové formě nevznikly - momenty estetických střetů, které fungují dramaturgicky, emočně... nevím... já bych se sám asi dobrovolně nepouštěl do psaní písničky, nebo do minimalistických ploch, které otevřela Beata.

Co bylo kritériem výběru hudby k filmu Rodina je základ státu?

Já vždycky na začátku práce na hudbě k čemukoliv (rozhlasové hře, filmu, divadlu) dám absolutně na první bezprostřední silný pocit, zážitek, emoce. Mě ten film dostal po prvním "němém" zhlédnutí, nevím, jak moc se mám přiznávat k emočnímu vypětí - dobře si pamatuju, že základní materiál vznikl během asi dvou hodin poté, co jsem se na film poprvé sám a v tichu podíval. Bylo to fakt velmi rychlé, bezprostřední, spontánní... Až ve druhé vlně jsem začal rozpracovávat motiv "granulovaných" syntetických zvuků, kytarových glitch zvuků a některých smyčcových ploch, které se pak ve filmu objevují v dlouhých podkresových scénách.

Skládal jste hudbu k filmu na míru, nebo jste čerpal ze svého archivu?

No tak je to samozřejmě původní hudba, ale je fakt, že jsem sáhnul trochu do svého "strukturálního archivu" - vzal jsem si k ruce některé kompoziční strategie (hlavně hotové nástroje z prostředí MAX / Msp), které jsem znal a věděl jsem už dobře, jak je zcela konkrétně a záměrně použít. A pak také - nevím, jak se to přesně stalo - svou malou kalimbu (bicí nástroj). Často ji používám při svých performance (byť úplně jinak), je to užasný, intimní nástroj... padla mi do ruky, chvilku jsem na ni prostě jen tak hrál a po chvíli mi bylo jasné, že bych ji tam strašně chtěl ... a s Robertem v tom došlo k souznění, za což jsem hrozně rád - tichá kalimba v lese, ve slunci, rozehrávající dětské tváře... jsem za tenhle nástroj v Rodině děsně rád...

Vnímáte rozdíl mezi komponováním hudby pro film a rozhlasové hry?

No tak určitě - v rozhlase vzniká pomocí hudby a celkové zvukové kompozice film, zatímco hudba ve filmu má - zdá se mi - nesrovnatelně služebnější roli, citlivější, interaktivnější... Rozhlasová hra je z mého pohledu především hudbou vytvářející film pro uši. To mě na rádiu baví, to mě motivuje i při vlastních performance, zvukových koncertech, při komponování koncertních skladeb. Přičemž ale - podotýkám - hudba prostě v posledním století značně rozšířila svůj výrazový aparát - nejsou to jen tóny, je to prostě cokoliv znějícího (včetně mluveného slova), co dává zvuku v čase nějaký řád. To je rozměr, který mě strašně baví rozvíjet. A při práci s Robertem jsem si nějak opakovaně ověřil, že řadu parametrů z takového stylu akustického komponování je možné promítnout do filmu - prostě věřit zvuku... A já mám pocit, že Robert věří zvuku, a zdá se mi, že to je prostor, kde si spolu snad nějak rozumíme.

Jaký hudební styl je vám nejbližší?

Neumím na to odpovědět - jestli můžeme za "styl" považovat film pro uši, tak je to právě on - ten styl.

Jste vůdčí osobností v oblasti akustické a experimentální hudby či „zvukových projektů“. Filmová hudba se ale přeci jen trochu odlišuje. V čem?

No tak nevím, co znamená vůdčí - asi bych se opakoval, zdá se mi, že určitý prostor v současném dost vizuálním světě je v oné "víře ve zvuk". Dovolit sám sobě věřit, že zvuk má schopnost sdělit strašně moc. Myslím, že obecně zapomínáme poslouchat, vposlouchávat se, rozumět tomu, co slyšíme. Zajímá mě, kde musím zapojit vlastní mozek do toho, aby ze slyšeného vzniklo něco srozumitelného. A zdá se mi, že taková strategie má svoje dramaturgické místo i ve filmu. Proč má hudba říkat poněkolikáté to samé, co před tím řekl herec, zopakovala kamera a dopotvrdil nějaký ex post dodaný zvuk? Zdá se mi, že filmová hudba (respektive zvuková kompozice) začíná být zajímavá tam, kde svojí mocí vytváří další paralelní vrstvu, která promlouvá. Je to ale pro mě permanentní hledání, o kterém se líp mluví, než se realizuje. Moje poslední filmová zkušenost mě v tom ale nějak utvrdila - mohl jsem spolupracovat s Hanou Železnou na filmu volně dokumentujícím Pražské Quadriennale. Dostal jsem "němý film" - sérii fantastických záběrů, kde nebyl vůbec žádný zvuk. A mohl jsem si poprvé vyzkoušet, jaké to je, když zvukem začínají němé záběry ožívat v úplně jiných konstelacích - lépe, hůře, zajímavě, blběji... je to děsná loterie, ale to zvukové "credo" se asi vyplatí - jsem za tu zkušenost strašně rád a mám nějak strašnou chuť tohle "credo" zkoušet přenášet do různých audiovizuálních reálií.

Jak na vás osobně film a jeho teze zapůsobily?

Mám ženu a dvě děti a mám pocit, že mi to nějak proniklo do morku...

Lenka Dusilová (rozhovor)
obrazek
Co předcházelo rozhodnutí, že hudební složka Rodiny bude společným dílem právě vás a Michala Rataje?

Jestli si dobře pamatuju, takový byl záměr Roberta Sedláčka, který asi tušil, jaké hudební energie a potenciály chce spojit k vytvoření hudební složky a vytvořit emoční škálu dle jeho gusta. Já osobně setkání s Michalem Ratajem velmi kvituji, on je zajímavá, otevřená hudební osobnost se svým specifickým rukopisem, vnímáním hudby a zvuku. Neměli jsme jediný problém.

Jak probíhala spolupráce na hudbě k filmu společně s Michalem Ratajem? Jakou roli kdo zastával?

Přinesla do filmu svou píseň Smiluje, jedno  kytarové hudební  téma a nechala se využít k nazpívání jemných vokálů do Michalových kompozic. Vlastně nevím, zda byly nakonec použity. :-) Zásadnějšími tvůrci hudby jsou Beata Hlavenková a Michal Rataj,  ať už jako skladatelé či aranžeři. 

Úvodní píseň Smiluje je původně napsána pro nově připravované album Lenky Dusilové. Jak se filmová verze písničky liší od verze určené pro album? Která je vám bližší?

Filmovou verzi jsme zaranžovali tak, aby měla obroušenější emotivni hrany a vypověděla pointu v kratším čase. Albová verze se nedá příliš popsat, neb zní dost organicky a je mnohem výbušnější. Též se zásadně liší obsazením nástrojů.  Ve filmové aranži jsme využili souhru spřáteleného klarinetového kvarteta Clarinet Factory, se kterými společně s Beatou existujeme jako hudební těleso Eternal Seekers. Clarinet Factory též využil pro své kompozice i Michal Rataj.

Co byste řekly o spolupráci s Robertem Sedláčkem? Trefily jste se do jeho hudebních představ hned napoprvé?

Spolupráce mi přišla bezproblémová a bez tlaku, takže mám pocit, že jsme všichni uspokojili. Toť otázka pro Roberta...

Spojuje vás především hudební spolupráce v rámci tvorby Lenky Dusilové, a to i autorsky. Co byste o vzájemné kooperaci prozradily?

Jedno z nejsilnějších setkání a napojení v mém hudebním  a vlastně i osobním životě, které má kontinuitu a posouvá mě dopředu. Beata má díky svým znalostem, muzikálnosti a citu velkou moc, když se třeba pokouším zrealizovat pro mě samotnou těžce zrealizovatelné. Velká muzikantka.

Beata Hlavenková (rozhovor)
Co předcházelo rozhodnutí, že hudební složka Rodiny bude společným dílem právě vás a Michala Rataje?
Mám takový pocit, že to vzniklo lehkým nedorozuměním ze strany zadavatele, ale jsem za to moc ráda. A zdá se, že nejsem sama...

Jak probíhala spolupráce na hudbě k filmu společně s Michalem Ratajem? Jakou roli kdo zastával?

Na první schůzce s Robertem, Michalem a Lenkou jsem pustila pár svých motivů k několika scénám a Lenčinu píseň Smiluje na konec filmu. S Michalem jsem se "potkala" i v tónině. Neuvěřitelně dobře se to propojilo. Jinak jsme si každý ohlídali své nahrávání a řekli si něco málo maximálně k mixu.

Úvodní píseň Smiluje je původně napsána pro nově připravované album Lenky Dusilové. Jak se filmová verze písničky liší od verze určené pro album? Která je vám bližší?

To ať posoudí autorka. Já se spíše podílela na filmové aranži, pro kterou jsem využila zvuku Eternal Seekers. A vlastně podobně instrumentálně jsem pojala své hudební motivy ve filmu.

Co byste řekly o spolupráci s Robertem Sedláčkem? Trefily jste se do jeho hudebních představ hned napoprvé?

Z první schůzky jsem měla radost, že si hudební a filmové nálady sedly. Pak se samozřejmě řešily nějaké detaily...

Spojuje vás především hudební spolupráce v rámci tvorby Lenky Dusilové, a to i autorsky. Co byste o vzájemné kooperaci prozradily?

S Lenkou dělám už 6 let. Za tu dobu se spoustu věcí vyvinulo. Sice stále působím jako sideman na klávesy a vokály s LD, ale stihly jsme udělat společný projekt ještě s Clarinet Factory - Eternal Seekers. Tři subjekty ze tří různých hudebních světů s velmi specifickým a silným výsledkem - deska Eternal Seekers z roku 2008. Momentálně se také podílím na Lenčině sólové desce autorsky, aranžérsky i producentsky. Kromě svého tria a dalších aktivit je tato spolupráce pro mě zcela zásadní.

Igor Chmela (rozhovor)
obrazek
Jak jste se cítil v hlavní roli tohoto filmu, i proto, že jste otec tří malých dětí a zápletku jste mohl v tomto ohledu vnímat i osobněji?

Pocity jsem měl různé, vesměs převládal pocit zodpovědnosti k dobře napsanému scénáři. Osobně na tom dokážu vnímat to, že jsem také otec, který ví, co obnáší uživit rodinu, a chápu, že z luxusně zařízeného a dobře rozjetého rychlíku se nechce vyskakovat, obzvláště když člověk netuší, že trať brzo končí v pekle. Ale ve chvíli, kdy zjistíte, že se řítíte do pekla, je už asi pozdě litovat, že jste si nekoupili lístky do panťáku.

Tušíte, proč oslovil ke ztvárnění této role Robert Sedláček právě vás?

Tuším, že byl přesvědčený, že právě já budu schopen postavu ztvárnit podle jeho představ. Spolupracovali jsme spolu už na třech filmech, takže měl možnost mě dostatečně poznat jako herce i jako člověka. Viděl mě hrát několikrát na divadle. Odpověď na tuto otázku bych ale rád přenechal Robertovi.

Máte vy osobně něco společného s postavou Libora Pokorného? Co na něm oceňujete - a naopak - čím je vám vzdálená?

Hrál jsem ho jako herec, na měsíc jsem mu propůjčil své tělo výměnou za jeho duši. Potkal jsem ho ve chvíli, kdy zakopl, a zrovna začal prudce klesat držkou k zemi. Když jsem si uvědomil, že na té držce má můj obličej, začalo mi ho být i trochu líto. Pomáhal jsem mu oddálit ten okamžik, kdy dopadne. Snažil jsem se mu prodloužit ten kousek rodinného štěstíčka až do chvíle, kdy už mu nezbylo nic jiného, než se nějak vymáčknout a pokusit se alespoň trošku obhájit. Zdráhal se a šlo mu to mizerně. Jsem rád, že já jsem zůstal na svobodě.

Upřednostňujete vážnější, úsporněji pojaté role (viz Libor Pokorný) nebo vám lépe sedí excentrické role komediálnějšího charakteru? Otázka je inspirována i vaším úspěšným angažmá v televizním projektu Partička…

Rozhoduje kvalita scénáře, lidé, se kterými bych měl spolupracovat, v neposlední řadě také potřeba vyhnout se deficitu v rodinném rozpočtu. Striktně se vyhýbám natáčení pornofilmů, ať už jsou charakteru komediálnějšího či vážnější a úsporněji pojaté.

Jakou scénu jste si při natáčení nejlépe užil?

Pochopitelně to byla postelová scéna s Evou Vrbkovou, přestože to bylo pojato úsporněji a divák se tak ani nedozví, zdali je Libor slipař či trenkař.

A na jakou scénu byste naopak nejraději zapomněl?

Ano, vím přesně, o jakou jde, ale bohudík jsem na ni už zapomněl, takže nemůžu sloužit.

Máte za sebou mnoho filmových a divadelních počinů. Jak vnímáte rozdíl mezi filmovými a divadelními rolemi? A který typ je vám osobně bližší?

Hlavní rozdíl je asi v tom, že role filmová je zaznamenána a její konečný výsledek se poskládá až ve střižně, kde už výsledek jako herec nemůžete ovlivnit. U divadla s rolí stárnete a máte tak šanci v dalším představení na roli ještě pracovat. Může to být ku prospěchu, ale také nemusí. Stejně tak u filmu, kdybych chtěl něco natočit znovu a jinak, nemuselo by to dopadnout líp. Nemůžu říct, že raději hraju divadlo, než natáčím film, ani opak.

Jak vnímáte filmy Roberta Sedláčka? Nelze nezmínit vaši výjimečně stylizovanou kreaci narkomana v Pravidlech lži…

Já si nevzpomínám, že by ta kreace byla nějak výjimečně stylizovaná. Robert své herce vede spíš k zvnitřnělejšímu projevu, nechce, aby exhibovali, nebo dávali na odiv svoji hereckou virtuozitu. Jde mu o autentický projev, který by nejpravdivěji vyjádřil podstatu předlohy, kterou má herec ztvárnit. Snaží se, aby se herec vyhnul pravděpodobnosti. A z jeho filmů je to znát. Je zároveň autorem, který píše kvalitní předlohy.

Eva Vrbková (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Tentokrát jste si zahrála už ve třetím Sedláčkově filmu. Jak byste popsala vaši spolupráci?

Zajímavé je, že často točím s Robertem Sedláčkem takové filmy, v jakých životních etapách se zrovna nacházím. Robert má určitým způsobem podobné vnímání světa jako já, proto zřejmě hraju postavy v jeho filmech, které jsou mi vnitřně blízké. On přesně ví, jakou repliku mi má napsat, a já zas chápu, co tím myslí.

Můžete charakterizovat vaši úlohu? Jak jste se před kamerou cítila?

Pro mě je ta postava tak trochu „mužožena“. Taková ta poměrně tichá osoba, skoro o ní ani nevíte, moc se neprojevuje, po těch letech soužití a stereotypu to vypadá, že ani není potřeba se snažit. Všechno je takové jisté a zabezpečené. Typ ženy, která funguje až ve vyhrocených situacích, když je problém. To pak v sobě objeví téměř býčí sílu a je schopná možná i zabít. Důležité pro ni ze všeho nejvíc je ochránit rodinu a svoje mláďata. Před kamerou jsem se zpočátku cítila nesvá, ale jelikož jsme díky Robertovi mohli točit chronologicky, jak byl příběh napsaný, nejukotveněji jsem se cítila právě v poslední závěrečné scéně, kdy to bylo nejdramatičtější.

Ve které z rolí, do nichž vás Robert Sedláček doposud obsadil, jste si přišla nejvíce, že vám byla napsána nejtěsněji „na tělo“?

Myslím, že tahle poslední a asi proto to nebylo lehké zahrát. Vidím v ní jistý rys žen v naší rodině. Snažíme se být tzv. silnými ženami, takovými jako z těch filmů ze severu nebo z války. Otázka je, čemu říkáme silné a jestli to není vlastně slabost. Nejspíš jsme to opravdu vyčetly v nějakém románu, kde to bylo velmi interesantní, ale vlastně vůbec ne praktické. Ženy ze severu totiž nemají lehký život a navíc po nějaké době vůbec nepotřebují muže, protože jim naroste hroší kůže...

Robert Sedláček vám vlastně napsal zatím všechny role na míru. Tušíte, čím jste na něj natolik zapůsobila?

Že by tou hroší kůží? To se ho asi budete muset zeptat. No možná jsem si vybrala já jeho. Navíc režisér si vybírá herce pocitově a to se nedá nikterak pojmenovávat slovy.

Jak jste se cítila jako filmová manželka Igora Chmely?

Ze začátku stydlivě, i když se známe už od "Pravidel lži", přála jsem si tuhle roli s ním hrát. Má takové oči... a je velmi talentovaný. Na chvilku zapomenete, že vy taky.

Filmy Roberta Sedláčka často obsahují různé parafráze, nečekané a znejišťující odskoky z narativní linky nebo prostě jen legrácky či škodolibosti. V případě Rodiny je to namátkou váš noční rozhovor se Simonou Babčákovou, který se týká i lesbické zkušenosti. Konzultuje s vámi režisér takové scény, nebo dává volný prostor vaší improvizaci?

Tahle scéna mi ve filmu přijde jako jejich únik od reality. Kdysi jim bylo spolu dobře, možná jeden večer to bylo, nic víc, a teď když žijí ty svoje stereotypní životy, tak si na společný zážitek vzpomněly a možná by chtěly vrátit nějakou studentskou "bezstarostnost". O tom, jakým způsobem se scéna bude točit, jsme se bavili s Robertem hned na začátku. Já preferuji, že méně je někdy více, takže jsem s výsledkem spokojená. Působí to trochu holčičkovsky, přitom je to ženské, takové secesní a stydlivé.

Kde vás můžeme v nejbližší době vidět? V jakém divadle jste ve stálém angažmá?

Půl úvazek mám zatím stále v Huse na provázku a hostuji již dva roky v Národním divadle v Praze. V Huse bych pozvala na skvělé a divácky velmi úspěšné představení Balada pro banditu a na poněkud starší, ale stále moc dobré představení Idiot v režii V. Morávka. V ND si určitě nenechte ujít krásné a romantické představení Radůz a Mahulena v režii J. A. Pitínského a mé oblíbené představení Co se stalo, když Nora opustila manžela, v režii M. Dočekala. Chystám ještě také svůj divadelní projekt a během roku i koncerty. Zájemci o preludování mých autorských písní se o koncertech i představeních dozví na mých stránkách.

Jaký má pro vás význam rodina?

Kotva, kořeny, genetika, teplo, bezpečí.

Simona Babčáková (rozhovor)
obrazek
Co vás lákalo na roli energické kamarádky Lenky, kterou vám Robert Sedláček ve filmu nabídl?

Tak především nabídka Roberta Sedláčka. Za ním já bych šla světa kraj.

Jaké role vám nejlépe sedí a jsou některé, které byste si rozhodně nepřála? Třeba i ve vztahu k dosavadní filmografii Roberta Sedláčka…

Samozřejmě nejlépe se hraje postava, kde můžu vycházet ze svého naturelu, který je na Roberta příliš afektovaný. V Rodině mě nejenže nekrotil, ale ještě povzbuzoval. Toho bych se byla bývala nenadála. Rozhodně bych si nepřála hrát roli, kde bych musela být nahá a s někým se milovat.

Odnesla jste si z natáčení nějaký nevšední zážitek?

To je pochopitelná a obvyklá otázka, ale víte, točilo se to před rokem a já mezitím porodila miminko, tak mi vzpomínky na veselé historky z natáčení překryly úplně jiné vjemy.

Jak se ztotožňujete s myšlenkami (a apely) filmů Roberta Sedláčka?

To je právě jeden z důvodů, proč s Robertem budu pracovat na čemkoliv. Jeho filmy mají morální přesah, mají názor, vidím, co ho trápí, že filmu využívá jako komunikace se světem a přitom neztrácí nadhled a humor.

Jste improvizátorkou večerů Second sekec aneb Hlava nehlava v Dejvickém divadle. Měla jste i při spolupráci na Rodině dostatečný prostor pro improvizaci?

Já bych jen lehce upravila, že v Dejvicích již neimprovizuji a začínám zase od listopadu v Rock Café. V Rodině jsem spíš dostala prostor pro autenticitu. I když to zní podobně blbě jako improvizace.

Myslíte si, že Rodina je opravdu základ státu?

Myslím si, že by měla být a to, že to tak není, má fatální následky, které se budou čím dál radikálněji projevovat a nebude to hezké. Jako rodinu vnímám i okruh svých přátel, takže já myslím, že i do budoucna je naše šance ve vztazích a ve spolupráci se spřízněnými lidmi a skupinami.

V čem je pro vás spolupráce s Robertem Sedláčkem výjimečná?

Mám pocit, že si rozumíme a máme se rádi.

Co byste vzkázala divákům, kteří se chystají na film do kina?

Určitě na film Rodina je základ státu jděte. Je to dobře udělaný film, u kterého se nejen zamyslíte, ale i pobavíte. Nebojte se nechat se dotknout.

Martin Finger (rozhovor)
obrazek
Role kriminalisty je v Rodině ambivalentní: Na jedné straně odhaluje zjevné nekalosti, na straně druhé odpočítává čas rodině hlavní postavy. Jak jste se s tím dilematem vypořádal?

Coby postava kriminalisty, který má v náplni práce odhalovat zlodějny peněz ve velkém, jsem s honem na tuneláře neměl sebemenší problém.

Předcházelo natáčení i nějaké školení u „lovců lebek“ na Policii ČR? Pravdou je, že z vašeho chladného chování na plátně čiší tak trochu strach coby součást psychologické hry…

Školení nebylo, ale poker face byla součástí vykreslení policisty, jehož jsem hrál. Ve vyslýchaném člověku vzbudí patřičný respekt muž zákona neproniknutelný a přísný. Ač si myslím, že někde vevnitř má moje postava jakýsi skrytý zvláštní smysl pro humor, který ovšem není pro každého, obzvláště ne pro hlavní vyšetřovanou postavu.

Řekl byste, že má film Rodina je základ státu v dnešní době šanci na úspěch? Jsou diváci ochotni dozvídat se o sobě i trpce znějící pravdy?

Samozřejmě bych moc rád, aby ten úspěch byl. V nevyzpytatelném světě diváckého vkusu a obliby jemu předkládaných děl je však velmi těžké vysledovat nějaké statisticky měřitelné zákonitosti úspěšnosti. K nám do Divadla Komedie, kde hraji, chodí většinou diváci, kteří se nebojí nahlížet do hloubky, která je bohužel často i nepříjemná. Takový ponor je ale, myslím, nutnou součástí reflexe života každého z nás i světa kolem. Jenže se obávám, že většinové publikum o tyto věci v masovějším měřítku nestojí.

Sedla vám spolupráce s Robertem Sedláčkem?

Velmi. Robert je náročný a obzvlášť citlivý na falešné herecké prostředky. O to se z druhé strany herce snažím i já, takže potkání s ním bylo pro mě hodně inspirativní.

Filmoví a divadelní režiséři vás vůbec s oblibou obsazují do vážnějších rolí (viz například Pouta Radima Špačka). Netoužíte po změně?

Toužím. Já mám změnu rád. Má škála je mnohem širší. Ještě to ale málokdo ví.

Jak se vám hrálo ve společenství vaší ženy? Nerozptylovalo vás to?

Nerozptylovalo. Byl to jiný pracovní zážitek, než jsem zvyklý, poněvadž normálně jsem v blízkosti Moniky v úplně jiném světě, který se od toho mého hereckého liší. Robert po našich postavách nechtěl hlavně žádné nadbytečné vzájemné komunikace. Ti dva toho spolu moc nenamluví, ani jinak se příliš neprojeví. Hezký protiúkol.

Jste znám především jako herec Divadla Komedie, kde jste získal řadu prestižních divadelních ocenění. Na kterou inscenaci, v níž v současnosti účinkujete, byste rád upoutal? Je bohužel známo, že Dušan D. Pařízek se rozhodl po této sezóně kvůli přístupu pražského Magistrátu dále nepokračovat s činností souboru…

Ano, bohužel tato sezóna bude pro náš soubor v Komedii poslední. Příležitost vidět naše inscenace se tedy začíná den za dnem zmenšovat. Hrajeme jich víc než dost a těžko teď některou vyzdvihovat nad ostatní. Ale vždycky mám specifický vztah k čerstvému dílku. Tím je nyní hra od Petera Handkeho (už od něj hrajeme úspěšnou inscenaci Spílání publiku 2010) Podzemní blues, kterou režíroval Dušan D. Pařízek a hraji v ní s Bolkem Polívkou, což je pro mě opravdu zážitek.

Monika Fingerová (rozhovor)
obrazek
Hrála jste ve dvojici vyšetřovatelů „hodného, nebo zlého policajta“?

Já jsem hrála „zlého policajta“ a moc jsem si to užívala, protože jsem nic takového nikdy nehrála. Spíše mám za sebou ty „pozitivní a milé“ postavy.

Zhlédla jste v rámci přípravy třeba nějaké filmy či seriály s ženou-policajtkou?

V rámci přípravy na film jsem cíleně nic nesledovala. Byla jsem odkázána na představu ženy-policajtky v českých podmínkách režiséra Roberta Sedláčka a té jsem se snažila dostát.

Bylo příjemné natáčet po boku manžela? Zvládáte oddělení osobního a pracovního vztahu?

Určitě to bylo fajn potkat se s Martinem pracovně. Jelikož jsme spolužáci z DAMU, tak jsme spolu v rámci studia hrávali, ale to už je dávno. A protože už je to nějaký pátek, co jsme dokončili studium a máme nějaké zkušenosti, tak já osobně jsem problém s oddělením osobního a pracovního vztahu neměla.

Jak jste se při natáčení zvládali s manželem starat o vaše dvě dcery?

Mám úžasného tatínka, který už je v důchodu, a tak nám vždy rád přijel z Ústí nad Labem holky pohlídat. Tímto mu děkuji za všechna minulá i budoucí hlídání. Bez něj by bylo vše komplikovanější.

Jak vy vnímáte Sedláčkovy filmy? Čím vás oslovil scénář k Rodině?

Filmy Roberta mám ráda a zajímají mě, protože mi vždy nabídnou něco nového. Jak tematicky, tak zpracováním. Jsou režiséři, kteří si ve filmu vždy řeší jedno téma, tím pádem vznikají podobné filmy, ale on je v tomto jiný. Zajímají ho i ty ne příliš oblíbená a temnější témata naší společnosti, a to mě na něm baví. Takto na mě působil i scénář Rodina je základ státu. A navíc jsem se při čtení bavila jeho poznámkami.

Prozradila byste nějakou historku ze zákulisí? Jak se třeba soustředí před výstupem, když kolem vás krouží Igor Chmela s podomácku vyrobenými fotoaparáty?

Protože jsme s Igorem ze stejného ročníku studia na DAMU, tak si myslím, že ho znám a vím, že je úžasný společník a glosátor. Na jeho fotoaparát jsem byla zvyklá. A když jsme točili společnou scénu, tak i on musel být soustředěný a na nějaké vtipy byl čas až po slově „stop“.

V současné době vás můžeme spatřit v roli Ireny Mollyové v muzikálu Hello Dolly, kde alternujete se Simonou Babčákovou. Můžeme se na vás v blízké době těšit také na filmovém plátně?

V nejbližší době se objevím jen ve zmiňovaném filmu Roberta Sedláčka. Jinak jsem nic nového nenatočila. Kromě již zmíněného představení Hello Dolly, jsem tzv.“dočasný záskok“ v představení Vše o ženách, taktéž pod hlavičkou Studia Dva.

Na závěr ještě jedna otázka k jedné z hlavních os Rodiny: sledujete ekonomické causy? A neměla byste s ohledem na své úspěšné ztvárnění policistky i nějakou dobrou radu pro reálné vyšetřovatele a státní zástupce?

Děkuji za kompliment, ale jsem docela ráda, že se pohybuji v úplně jiném světě, než je svět státních zástupců a vyšetřovatelů. Samozřejmě, že dění kolem sebe sleduji, ale do hloubky se o to nechci zajímat. Vždy mě to vrhne do pesimistické nálady a bezmocnosti, že jsem součástí společnosti, kde spravedlnost a právo není samozřejmostí a kde nám vládnou lumpové s hroší kůží a silným žaludkem a ještě se při tom tváří, že je vše v pořádku. Jsem ráda, že jsme mohli být ve filmu jako vyšetřovatelé úspěšní a hlavní hrdina byl za své činy dopaden. V tom je ten film vlastně pozitivní.

Jiří Vyorálek (rozhovor)
Před dvěma lety jste v jednom rozhovoru uvedl, že divadlo je vám bližší než film. Přesto se v posledních letech objevujete na filmovém plátně poměrně často. Platí váš výrok i nadále?

V divadle se cítím jako doma a film je pro mě příjemným výletem. Poslední dobou jsem na výletech čím dál raději. Každopádně rád střídám divadelní expresi s filmovou citlivostí. Navíc ve filmu odpadá řada nepříjemných stránek, především jistá divadelní vyžilost, obroušené vztahy, které s sebou samozřejmě nesou víceméně neměnné divadelní soubory. 

Jaké jsou vaše současné divadelní aktivity? Jste v současné době v některém divadle ve stálém angažmá?

Začínám třetí sezónu na volné noze a tak mi to vyhovuje. Angažmá zatím nevyhledávám, hostuji na Provázku, v Redutě, v HaDivadle a na Stadecu, tím pádem žádná ponorka a neustále nějaká změna. Cítím se svobodněji. Z uplynulé sezóny bych zmínil především Korespondenci Voskovce a Wericha, která se podle diváků i kritiky podařila, a nyní nás čekají zájezdy i do zahraničí. V téhle sezóně se těším na práci s Honzou Mikuláškem, se kterým budu v Redutě zkoušet Nenápadný půvab buržoazie, adaptaci Buňuelova filmu, a dále na Annu Kareninu v režii Daniela Špinara.

Rodina je už třetí film, pro který si vás Robert Sedláček vybral. Máte tušení, proč má takovou slabost právě pro vás?

To nevím, ale jsem tomu rád. Práce s Robertem je vždy nevšední zážitek. Jen doufám, že nebude fungovat princip třikrát a dost.

Dokázal byste popsat, jakým vývojem prošly vaše role v Sedláčkových filmech? Která z nich je vám nejbližší?

Popsat vývoj asi nelze, jde o různě velké role v různých žánrech. Ale tou nejbližší rolí je asi kameraman v Největším z Čechů, protože šlo i o psychologii postavy a kontinuální práci.

Podobné filmy

Purpurový vrch
(Crimson Peak) Mladá, literárně nadaná dívka jménem Edith Cushingová se zamiluje do sira T...
zítra 02.00
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Past na ženicha
(Maneater) Půvabná a sexy Clarissa randí s každým v Hollywoodu, ale když se blíží její nar...
zítra 04.20
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Život s Helenou
(Raising Helen) Kariéra Kate Hudson v přední modelingové agentuře je na vzestupu a ona si ...
zítra 09.30
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pondělí 17. 2. 2020 Svátek má Miloslava
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz