Roming

Komediálně laděná road movie o putování tří Romů ze severu Čech na Slovensko. Jura je moderní, racionálně uvažující mladý muž, který úspěšně studuje vysokou školu v Praze, kde má i svou přítelkyni. Když ho jeho otec, za kterým přijel na krátkou povinnou návštěvu, požádá, aby s ním odcestoval na Slovensko za nevěstou, kterou mu ještě jako chlapci domluvil se svým nejlepším přítelem, nemůže tomu Jura uvěřit. Zprvu absurdní žádost odmítá, ale rychle podlehne tatínkovu citovému vydírání. Společně s temperamentním a nezkrotným rodinným přítelem Stanem vyrážejí v otřískaném náklaďáčku na cestu napříč oběma republikami…

Bolek Polívka (rozhovor)
Jak by se dala charakterizovat postava Stana?

Stano miluje svobodu a také si vnitřní svobodu chce uchovat. Dnešní doba se byrokratizuje, jsme stále kontrolováni, omezováni v rychlosti - nejen na dálnicích, ale i v rychlosti občanské. Chce se po nás, abychom byli spořádaní, já tomu říkám, že se Evropa helvetizuje. Stano je sympatický tím, že svobodu prostě žije a to se mi krásně hraje. On navíc chápe svobodu postaru. Pro něj to znamená cestovat, kdy chci, kam chci - když se chci najíst, tak si utrhnu jablko a nezajímá mě, že je to náhodou cizí strom.

Jaká po těch letech, s tím, co máte odehráno a při množství scénářů, které jsou vám nabízeny, musí být role, aby vás zaujala?

Tady jsem se bavil už při čtení scénáře, což je strašně záludné, protože, když je scénář takto krásně napsaný, tak se taky může krásně pokazit, protože každý čeká, že z takového scénáře musí vzniknout dobrý film. Mně se moc líbí, že když se to nakonec povede, všichni říkají: oni to vlastně psali pro tebe! To mám vždycky radost.

Kromě krásného scénáře jste dostal i krásného partnera, Mariána Labudu. Jedním z nosných momentů filmu je vztah dvou nejen fyzicky, ale i povahově odlišných chlapíků Romana a Stana…

Ano, dalo by se říct, že já jsem takový vzdělaný a moudrý a on je ten pudově založený… Ale vážně. S Mariánem se moc dobře hraje, protože je to velký herec. A navíc obdivuji - ono se to na první pohled nezdá - jak hraje nádherně česky. My se spolu tak pošťuchujeme a pubertálně se trápíme, ale naše přátelství už trvá léta, takže jsem rád, že jsme si konečně mohli takto spolu zahrát.

Měli jste také některé scény, které pro vás byly obtížné?

Pro mě bylo těžké ponořit pana Labudu pod hladinu. On je prostě nepotopitelný. Já jsem ho měl v jedné scéně zachraňovat, ale on mi pořád vyplouval, a když máte někoho zachraňovat, ale vynoříte se z vody později než ten zachraňovaný, tak to nepůsobí moc věrohodně.

Tvůrci si na vás vymysleli řadu nástrah. Pády, skoky, hoření, honičky…

Na český film je to hodně akční. A já má strach z ohně, z vody, z výšek mám strach, dokonce i z vlastní ženy a dětí… Jsem vlastně plný různých strachů a když mám strach, začnu být protivný na své okolí. Takže tímto se omlouvám, pokud jsem byl protivný před nějakým pádem do vody, nebo skokem z paneláku do peřin, které se ovšem z výšky dvaceti metrů stávají tvrdší než beton.

Vašimi partnery byli ve většině rolí neherci. Jak se profesionálovi spolupracuje s lidmi, kteří nemají běžné profesní zkušenosti a návyky?

Když se to s neherci umí, jsou většinou stejně dobří jako takzvaní herci, ne-li lepší, protože v sobě mají takovou šťávu přirozenosti. Tady navíc byli vybráni nadaní lidé, kteří se často chovali, jako by kameře vůbec nevěděli a to je ctižádostí i všech profesionálních herců - působit dojmem, že tam kamera není.

Marián Labuda (rozhovor)
Jak byste charakterizoval postavu Romana, kterou ve filmu Roming hrajete?

Sám jsem otec dvou synů, a proto mi byla ta postava blízká. Problémy, které člověk má se syny, jsou možná někdy větší, než s dcerami. U dcery je otcovství takové přirozenější, ale když se střetnou chlapi, otec a syn, jakoby na sebe narážely ty veličiny, které ve věku, kdy syn dospívá, jsou stále silnější. Proto kdykoliv dostanu nabídku hrát otce, zaujme mě. Při castingu mě režisér požádal, abych zkusil vytvořit vztah toho filmového tatínka k synovi. Když to takto někdo pojmenuje, vlastně pojmenuje to, co v sobě celý život nosím, jakýsi komplex, že přesně nevím, jak správně se syny komunikovat. Kdesi jsem četl o otci, který, aby se sblížil se synem, co už byl v chlapském věku, odjel s ním do africké divočiny, kde byli odkázáni jeden na druhého, spali pod širým nebem. A tohle vše jako by bylo obsaženo v postavě Romana. Tato role filmového otce byla pro mě jistým testem na otce v soukromí.

Pro Romanovu postavu jsou důležité dva vztahy - rodičovství a přátelství. Jsou to i pro vás hodnoty, na nichž se dá stavět?

Samozřejmě. Rozdíl je v tom, že přátelství je dobrovolnou záležitostí, člověk si je vybírá, synovství a otcovství je více dané. Vzpomínám, když jsem chodíval na třídní schůzky k mladšímu synovi, on se na mě vždy tak úzkostlivě díval a já mu říkal: Co se na mě tak díváš… i kdybys byl na vozíku, jsi můj syn… no tak mám prostě doma blbce, musím to akceptovat. Rodičovství je zavazující, ale musím říct, že takovým bonusem je, když se pak člověk stane dědečkem. Nedávno se mě můj pětiletý vnuk zeptal, co to znamená být slavný. Vysvětloval jsem mu, že jsou to lidé, které všichni poznávají na ulici. Na závěr povídám: možná by ses divil, ale i já jsem docela slavný. Neviděli jste to zklamání malého chlapce: Ty, dědo. Jak můžeš být slavný, vždyť tebe kdykoliv přemůžu?

Ve filmu se v hlavních rolích setkáváte s Bolkem Polívkou. Před lety jste společně pracoval i na filmu Král Ubu. Jaká byla vaše spolupráce tentokrát?

My jsme se spolu trávili každý celý filmovací den - pokud se Bolek neurazil a neodešel z karavanu. Za ty hodiny a hodiny jsme se jeden o druhém dozvěděli tolik, co - dovolím si tvrdit - o něm možná neví ani jeho žena. To čekání vás doslova nutí vracet se do minulosti, vzpomínat, hrabat se v tom, vymýšlet, fabulovat. A jako dva kolegové - baviči máte i tendenci jeden druhého zabavit.

Scénář vám připravil řadu náročných scén např. pod vodou nebo když prcháte při pytlačení. Která z filmových scén byla nejnáročněj ší?

Myslím, že na Slapech, kde jsme museli do tmavé, bahnité vody. Bylo to zrovna v době, kdy Bolek byl na mne uražený, nemluvil se mnou. Já jsem stál nad ním a jemu po kluzkém dně ujížděly nohy. A tak urážka- neurážka, když si chtěl zachránit život, musel se mne zachytit a přitulit se ke mně. A jak byl blízko, ten den mi poprvé pošeptal do ucha: Děkuji ti Mariáne, že stojíš při mně!

<>Obrázek nenalezen<> Zažil jste i nějaké nepříjemné situace?

Když už si člověk myslel, že po všech těch živlech jako bouřka, vítr, voda, půjdeme do bytu, pan režisér tam nahnal snad sto tisíc much. A to tedy nebylo nic příjemného.

Vašeho filmového syna hraje Vítek Holub, který není profesionální herec. Jak se spolupracuje profesionálovi s partnery bez hereckých zkušeností, konkrétně v tomto případě?

Snažili jsme se ho s Bolkem neustále povzbuzovat a vytvořit mu dobré podmínky. On dokázal všechny požadavky velmi rychle v sobě zpracovat, do herecké profese se ponořil. Je to inteligentní chlapec, který to dobře zvládl.

Jiří Vejdělek (rozhovor)
S Markem Epsteinem se znáte ze studií i práce na seriálu Redakce. On je považován za novou hvězdu domácí filmové scenáristiky. Čím j sou jeho příběhy zajímavé, nové?

Poznali jsme se tak, že jsme oba seděli na velmi vážné famácké projekci nějakého velmi důstojného díla. Ze tmy se ozývaly dva smíchy, a když nás vyhodili, tak jsme se s Markem dohodli, že bychom spolu zkusili napsat scénář. Pak jsme se sešli při seriálu Redakce a nakonec přišla nabídka na Roming. Myslím, že máme společný smysl pro humor, zajímají nás podobné příběhy. Oba rádi balancujeme na hraně mezi legrací a vážností a rádi diváky dojmeme. On už ale není vycházející hvězda, ale svítící. Onehdy mi po internetu posílal recept na nakládaný hermelín. Omylem to dal do kopie jednomu producentovi a ten mu hned druhý den volal, že dobrý, ať to trochu rozpracuje, že to berou. Už na to dostali grant. Cokoliv Marek napíše, trhají mu z ruky. Jsem rád, že jsem byl v té frontě první.

V čem je úskalí road-movie jako žánru, v němž s nadsázkou řečeno: někdo někam jede?

A to je právě to největší úskalí. Po natáčení Účastníků zájezdu jsem se zapřísáhl, že do autobusu už nevlezu ani jako cestující. A do Romingu jsme si vybrali ještě složitější dopravní prostředek - malou tatrovku, s níž Hanzelka a Zikmund sice objeli svět, ale narvat se do ní a kolem ní se štábem a kamerou a natočit nějaké herecké akce je samozřejmě složité. A pak je tu další záležitost - hrdinové někam jedou, ale také někam musí dojet a my musíme někam přivést jejich příběh. My jsme si na sebe upletli bič, protože jsme chtěli finále, které by bylo adekvátní tomu vtipnému příběhu. A tak náš film vrcholí scénou, která pro realizaci v českém filmu není asi obvyklá a vůbec ne jednoduchá. Uvidíte v kině.

Jak vznikalo herecké obsazení Romingu - tedy především ústřední trojice Polívka - Labuda a neherec Holub?

Obsazení bylo samozřejmě dané tím, že scénář je o Romech, i když od počátku říkáme, že je to hlavně příběh o přátelství a taky o lásce. Předpokládalo naturščiky, dělali jsme několik velkých castingů na menší role. Hlavní úlohy jsou ale tak náročné, že bylo téměř jisté, že takový talent mezi neherci asi nejsme schopni nalézt. A pak už byla volba Bolka Polívky a Mariána Labudy jednoznačná. Bolek Polívka hraje postavu takzvaného bílého Roma , je v podstatě Čech, který by strašně chtěl být Romem a pan Labuda je zase takový nepovedený Rom. Trojici doplňuje Víťa Holub, jehož jsme našli právě na castinzích. Scénář Romingu je napsán trochu odlišným stylem, než se psávali scénáře pro filmy třeba v 60. letech. Náš film vyžadoval neherce proto, že jsme potřebovali vytvořit romské prostředí. Text byl ale velmi precizní a náročný, nešlo využít princip, že zadám situaci a bude se improvizovat. Všichni se musí přesně držet toho, co je napsáno, což je pro neherce složité. Na druhé straně v roli Romana, jehož hraje Marián Labuda, je řada scén, které jsou jen o pohledech, o vnitřním světě postavy a to by pro člověka bez hereckých zkušeností byla velmi těžká úloha.

Bolek Polívka je velmi výbušný typ herce se sklony k improvizaci - bylo těžké ho udržet v mezích vašich představ?

Já neobsazuju herce, abych je potlačoval. Mám rád herce, kteří v sobě mají jiskru, energii a já se ji společně s nimi jenom snažím usměrnit do správného koryta. Navíc tohle je možná nejsprostší role v dějinách českého filmu, ale měli jsme s Bolkem od počátku dohodu, že nechceme, aby sprostá slova z toho lezla, ale aby to byla taková hudba, typická pro postavu Stana. Myslím, že to nakonec funguje velmi dobře.

Postavy Bolka Polívky a Mariána Labudy tvoří záměrně fyzický i povahový kont rast. Jak jejich komunikace působila v okamžicích, kdy kamera nejela?

Stejně jako před kamerou se škádlili i mimo a bavili tím štáb, až jsme někdy ztráceli pojem o tom, kdy jde o legraci a kdy je to vážně. Je pravda, že jejich postavy vycházejí z kontrastu - Roman Mariána Labudy je netypickým představitelem Roma, je klidný, až přemýšlivý. Naopak postava Bolka Polívky je tak plná temperamentu, že si s tím někdy neví rady, a proto se utíká ke komunitě, která je divoká, stejně jako on.

Ve fantazijní části filmu hrají vět ší role rumunští herci - jak se komunikuje režisérovi přes tlumočníka?

No výborně. Já se snažím složitě popsat herci, jak se jeho postava dostala do situace, v níž je… a překladatelka to přeloží jednou větou… Já rád pracuji s herci trochu intimněji - v tom smyslu, že jsou uchráněni všech těch technických záležitostí, které probíhají okolo a já si s nimi jen v koutku špitám, co a jak. Tady to vůbec bylo těžké a s cizinci o to těžší, že do té intimity vstupuje navíc překladatel. Roming je tak trochu akční hollywoodský film v českých podmínkách - výbuchy, požáry, kaskadéři, natáčení pod vodou … Hollywoodský film v českých poměrech to je trochu nadnesené, ale užili jsme si. Postupně nejen herci, ale i kaskadéři přestali zvládat všechno, co na ně bylo přichystáno. Máme tam skoky, pády, hoření. Osm minut filmu se odehrává v mlze - to byl naprosto nejhorší nápad, to jsem si měl zakázat. Došlo to tak daleko, že některé kaskadérské kousky musel dělat producent.

Marek Epstein (rozhovor)
Natáčení jste navštěvoval a sledoval. Jaké prožívá autor pocity, když vidí ožívat svůj příběh?

Pro mě je to velká atrakce, protože má fantazie funguje spíše v rámci nějakých vět a literatury a tam se odehrávají víc obrázky. Je to tak trochu jako když jdu do divadla.

Komunikovali jste v průběhu natáčení s režisérem Vejdělkem a nebo pro vás práce skončila napsáním textu a pak jste nechal režiséra, aby s ním naložil po svém?

Natáčení je taková dlažební kostka vyhozená ze sedmého patra: dá se to strašně těžko zastavit a může to taky břinknout o nějaký parapet a pak to dopadne úplně jinak, než jste zamýšleli. My jsme upravovali scény především v rámci realizace, když třeba některý den něco nejelo, nekouřilo nebo to bylo příliš drahé. Ale myslím, že jsme zachovali kostru danou literárním scénářem. Režisér Vejdělek má velký scenáristický dar a vidí věci, které já bych třeba přešel. Tím, že on musí scénář realizovat, tak ho také vidí ještě z jiného úhlu než já.

Proč vám spolupráce s Jirkou Vejdělkem dobře funguje?

Musím říct, že začátek spolupráce s Jirkou nebyl jednoduchý. Na FAMU jsme k sobě celkem záhy našli cestu, zjistili jsme, že máme společný pohled na humor i na některé životní situace, ale poznali jsme taky, že se nám spolu nepracuje dobře. Dokonce myslím, že s Jirkou se nikomu nepracuje moc dobře, protože je hrozný puntičkář a věci mu musí zaklapávat. Až moc! Ale na druhé straně cítím, že je to dobře, že on to musí mít takto srovnané. Ve škole jsme zkoušeli vytvořit nějaký tvar jeho absolvenťáku, byli jsme úplně zničení, měli jsme sto padesát verzí. Pak nás život zavál k Redakci a pak k Romingu. Teď už taky pracujeme jinak, neplýtváme časem.

Předepsal j ste Romanovi a Stanovi pár pikantních situací. Byly inspirovány nějakými skutečnými životními situacemi?

Myslím, že tam není žádná situace úplně vymyšlená. Moje zkušenost je, že když si něco úplně vymyslíte, tak to nefunguje. Proto je tam vždycky nějaký předobraz, něco, co mi někdo vyprávěl, nebo jsem zaslechl.

Bolek Polívka
Jeden z nejpopulárnějších českých herců, který díky svému divadelnímu mistrovství získal i mezinárodní renomé. Absolvent JAMU, spoluzakladatel divadla Husa na provázku, získal popularitu i zahraniční věhlas díky mimořádným představením vycházejícím z pantomimy a pohybového divadla. Postupně se začal kromě divadla prosazovat i ve filmu a televizi. Pro Českou televizi vytvořil několik typů zábavných show - Manéž Bolka Polívky, Bolkoviny. Filmová práce představuje především dlouholeté souznění s významnými domácími režiséry různých generací.

Marián Labuda
Původem slovenský herec si stále uchovává oblibu u českého publika, především díky řadě nezapomenutelných rolí, které vytvořil v českých filmech. Absolvent VŠMU a člen SND v Bratislavě pravidelně hostuje rovněž na českých divadelních scénách. Od počátku 80. let se objevuje ve filmových rolích československých a českých filmů. Nezapomenutelnou postavu šoféra Pávka vytvořil v komedii Jiřího Menzela Vesničko má středisková, která byla nominována na Oscara pro nejlepší zahraniční film.

Marek Epstein
Bývalý atlet Slavie Praha, herec a nyní scenárista. Absolvent oboru scenáristika - dramaturgie na FAMU. Podle jeho scénářů byly natočeny televizní filmy Iguo-Igua, Trosečníci a některé díly seriálu Redakce. Marek Epstein debutoval rovněž jako spisovatel knižní prvotinou Ohybač křížů.

Jiří Vejdělek
Absolvent pražské FAMU vstoupil do celovečerní hrané tvorby úspěšně filmovou komedií podle bestselleru Michala Viewegha Účastníci zájezdu. Jeho dřívější snímky získaly řadu cen na prestižních studentských festivalech. Jako režisér patřil k strůjcům úspěchu tří řad televizního seriálu Redakce. Jiří Vejdělek byl nominován na televizní cenu Elsa 2005 v kategorii režie.