Simpsonovi ve filmu

Jeden z nejúspěšnějších televizních seriálů se konečně dočkal prvního celovečerního filmového zpracování. Populární rodinka Simpsonových ze Springfieldu bude tentokrát čelit globálním výzvám a Homer provede nejhorší věc svého života. Na filmu pracují stejní tvůrci jako na televizním seriálu a tak se fanoušci dočkají většiny svých oblíbených postav. Zápletku však tají do poslední chvíle. Seriál, který již několik let úspěšně uvádí i Česká televize, si u diváků vydobyl výlučnou pozici především díky kombinaci černého a situačního humoru. Ten samozřejmě ve filmu nebude chybět a už první zveřejněné záběry vyvolaly lehkou kontroverzi. Zejména ten, kde je Bart poprvé za svou kariéru nahý. Snahou tvůrců je k filmu přitáhnout i ty diváky, kteří se zatím s fenoménem Simpsonových příliš nesetkali a zároveň uspokojit věrné fanoušky a překvapit sami sebe. Ve vedlejších rolích se objeví i některé filmové hvězdy a skutečné postavy americké historie. Tvůrci také odhalili, že se i ve Springfieldu začnou řešit problémy jako znečišťování ovzduší, ekologická krize a současná americká politika. Práce na filmu začali již v roce 2001, ale od té doby se několikrát velmi radikálně proměnil scénář. I díky mimořádnému zázemí, kterého se tvůrcům dostalo od společnosti Twentieth Century Fox, je film natočený v širokoúhlém formátu a s větší paletou barev, než jakou má televizní seriál. Film nadabovali stejní herci jako seriál a tak se čeští diváci mohou těšit na výborné výkony Martina Dejdara, Jiřího Lábuse a dalších.

Rodina Simpsonových přišla k životu před dvaceti lety, kdy byl Matt Groening požádán o vytvoření krátkých animovaných segmentů do pořadu The Tracy Ullman Show na televizní stanici Fox. Groening si chtěl nechat práva na své populární kreslené příběhy Life in Hell, proto v rychlosti vytvořil jinou animovanou rodinku - Simpsonovy. Když pak v roce 1988 dostal seriál větší prostor a objevil se na televizních obrazovkách v podobě půlhodinových epizod, stal se obrovským hitem, popkulturním fenoménem a zásadní kapitolou televizních dějin.

Filmové zpracování podle Groeninga představuje možnost přijít se zážitkem, jaký nemůže divákům ani filmařům televizní formát nabídnout: „Chtěli jsme jednak odvyprávět větší příběh na větší ploše filmového plátna a taky slyšet, jak se směje plné kino,“ říká Groening.

S nabídkou k natočení celovečerního filmu oslovilo studio Groeninga a druhého vedoucího výroby Jamese L. Brookse už během první sezóny. Proč tedy trvalo převedení seriálu na stříbrné plátno celých 18 let?

„Nechtěli jsme natáčet film jen proto, že jsme mohli; chtěli jsme jej natočit až ve chvíli, kdy na to dozrál čas. Chtěl jsem vytvořit příběh, který by vyžadoval takový rozsah, jaký může nabídnout jen film. Rozhodně to nejsou jen tři televizní epizody splácnuté dohromady. Ten film má srdce. Vypráví o silách, které dokáží rozvrátit rodinu nebo město, a o tom, jak může v takové situaci člověk dát svůj život zpátky do pořádku,“ říká scénárista a producent Al Jean.

„Film se od seriálu odlišuje právě tím rozsahem,“ říká James L. Brooks, oscarový filmař, který má jako režisér a scénárista na kontě filmy jako Lepší už to nebude, Cena za něžnost, Vysíláme zprávy a jako scénárista a producent televizní pořady The Mary Tyler Moore Show a Taxi. „Ve filmu máme sto dabingových rolí a vytvořili jsme scény, které jsme pro seriál nemohli začít kreslit. Chtěli jsme, aby to byl velký divácký zážitek, který by se nijak neodchýlil od podstaty seriálu. Byli jsme si vědomi toho, že se nesmíme utrhnout z řetězu.“

Na seriálu nepracovalo tolik lidi, aby zvládli souběžně napsat a naanimovat i celovečerní film. „Kupodivu jsme neměli tým scénáristů a animátorů, kteří by tam jen tak vysedávali a přemýšleli, do čeho píchnout,“ říká Matt Groening. „Na rozdíl od většiny seriálů nemají Simpsonovi nikdy přestávku. Věnovali jsme seriálu veškerou energii a nikdy jsme mu nechtěli uškodit tím, že bychom její část přesunuli na práci na filmu.“

Během let Brooks s ostatními producenty rozšířil řady scénáristů, což vyřešilo alespoň problém s nedostatkem lidských zdrojů. „Dostali jsme se do situace, kdy jsme měli dva samostatné týmy,“ říká David Mirkin, uznávaný komediální režisér (Před svatbou ne!, Romy a Michele), producent a scénárista seriálové podoby Simpsonových a scénárista celovečerního filmu. „Takže lidé, kteří dělali na seriálu od začátku, mohli jít pracovat na filmu, zatímco seriál mohl bez jakékoliv újmy na kvalitě pokračovat.“

V roce 2001 podepsali dabéři seriálu novou smlouvu, která zahrnovala možnost práce na celovečerním filmu, a vidina jeho realizace začala získávat skutečné obrysy. Stále však zbývalo vymyslet námět, na kterém by bylo možné vystavět celovečerní film, a napsat realizovatelný scénář.

V listopadu 2003 začaly ve vší skromnosti práce na skriptu. „Rozhodnutí, jestli začneme psát, leželo na bedrech čtyřech z nás,“ vysvětluje James L. Brooks. „A v určité chvíli jsme cítili, že nadešel správný čas.“

„Pokládali jsme si zásadní otázky,“ vzpomíná Mike Scully. „Dokážeme přijít s příběhem, který udrží celovečerní film? Jak ovlivní práce na filmu produkci seriálu?“

Producenti si v souvislosti s nadcházejícím filmem stanovili velmi vysoké standardy - dokonce si ve smlouvě se studiem vynutili možnost film nenatočit, pokud nebudou spokojeni s vlastním scénářem. „Začali jsme to psát a už jsme se nezastavili,“ říká Brooks. „Nejtěžší bylo věnovat dlouhodobou a zvýšenou pozornost každé scéně a každému vtipu - denně se stresovat a přitom stále působit dojmem, že jsme skupina uvolněných a bezstarostných vtipálků. Nikdy nenadešel okamžik, kdy bychom měli nutkání to vzdát, takže jsme pracovali dál a dál.“

Jednotlivé nápady začaly postupně formovat děj celovečerního filmu. Producenti nechtěli provádět žádné zásadní změny, jejich záměrem bylo naopak přenést na plátno všechno to, co fanoušci milují na seriálu. „Rozdíl je v tom, že vyprávíme příběh, který vyžaduje 90 minut a velké plátno,“ říká Al Jean. „A není tam pouze jeden. Každý člen rodiny Simpsonových má svůj vlastní dramatický oblouk, dokonce i maličká Maggie. Chtěli jsme, aby k sobě film ke konci připoutal diváky emocionálně, což bylo asi nejtěžší. Kromě toho musel mít velké scény, lokace a témata.“

Tyto kreativní úkoly vyžadovaly co možná nejsilnější scénáristický tým, proto producenti sestavili skupinu hvězdných autorů, z nichž všichni pracovali na seriálu už od prvních epizod. Kromě Brookse, Groeninga, Jeana a Scilly do něj patřili David Mirkin, Mike Reiss, George Meyer, John Swartzwelder a Jon Vitti (později se k nim připojili i Ian Maxtone-Graham a Matt Selman, kteří v současné době zastávají u seriálu pozice vedoucích výroby).

Přestože bylo jejich odhodlání napsat co možná nejlepší scénář neochvějné, nebrali svůj „all-stars“ status nijak vážně. „Nedá se říct, že by každá minuta našich setkání vyústila v něco spektakulárního,“ směje se Al Jean. „Stejně jako ostatní ‚all-star‘ týmy jsme měli střídavě světlé i beznadějné momenty.“

„Pracovat na filmu a mít tu čest být vybrán na jeden ze scénáristických postů bylo neskutečně vzrušující,“ říká Mike Reiss. „Ale ještě větší vzrušení než samotná práce vzbuzoval ten pocit, že sedíte v místnosti s těmi lidmi,“ podotýká Jon Vitti. „Vidět je každý den při práci bylo velké privilegium - a snažit se s nimi udržet krok slušná noční můra.“ David Mirkin přitakává: „Bylo skvělé být znovu spolu, protože pak vzniká taková velmi specifická a speciální energie. Připomínám, že docela nechutná energie.“

Úkolu vymyslet tak kvalitní příběh, jaký by si toužebně očekávaný film zasloužil, se scénáristé ujali tak zodpovědně, že měli problém vytvořit první pracovní verzi scénáře. „Tak moc nám na tom záleželo, že jsme na sebe ze začátku byli příliš přísní,“ říká Brooks. „Trvalo nám rok, než jsme se uvolnili a začali si to užívat stejně jako seriál.“

Nakonec se jim podařilo vytvořit nástin děje, který Brooks schválil. Ten pak rozdělili na sedm částí, kterých se chopili Jean, Scully, Mirkin, Reiss, Meyer, Swartzwelder a Vitti, z nichž každý napsal přibližně 25 stran. Po měsíci se sešli a dali sedm kapitol dohromady, čímž vznikla velmi raná pracovní verze scénáře.

Během následujících dvou let se scénář dočkal bezpočtu úprav a počet jeho revizí překročil stovku. „Film je sice jen třikrát delší než jeden díl seriálu, ale bylo jej stokrát těžší napsat,“ říká David Mirkin.

„Obnášelo to spoustu rozkousaných tužek a nočních dovážek pizzy,“ říká Matt Groening. „Pořád jsme ten scénář nějak upravovali a nikdy jsme nepolevili v úsilí přijít s ještě lepší hláškou nebo scénou.“

„Byli jsme odhodláni nepřestat s přepisováním scénáře až do chvíle, kdy animátoři zemřou vyčerpáním,“ směje se scénárista Matt Selman. „Kdybychom neměli stanovený datum premiéry, dělali bychom na tom dodnes.“

„Museli jsme začít uvažovat ve větším měřítku a dostat se z toho 22minutového sitcomového rámce,“ říká Mike Scully. „A v tom jsme hodně sázeli na Jima, protože už natočil celou řadu skvělých filmů. Celovečerní verze vyžadovala, abychom upravili náš styl vyprávění a Jim nám byl v tomhle směru velkou oporou.“

„Jim odvedl víc práce než kdokoliv z nás,“ tvrdí John Swartzwelder, který má na kontě nejvíce scénářů k televizním epizodám ze všech ostatních tvůrců. „Bylo úžasné sledovat, jak vytváří ty divné věci, které jsme pak zkoušeli dát do filmu, abychom zjistili, jestli fungují.“

Několik scénáristů podotýká, že Brooks také velmi dbal na to, aby scénář nepostrádal důležitou emocionální hloubku. Nicméně sám Brooks připomíná, že komičnost, akce a emoce musely být v rovnováze. „U Simpsonových není nic důležitějšího, než tam nacpat co nejvíc vtipů, a to se týká i různých velkolepých scén. Vzhledem k tomu bylo náročnější vložit do toho příběhu emoce. Vždycky jsme začali humorem. Ale potřebovali jsme ty emoce, na kterých jsou vtipy navěšeny, a které vedou publikum k tomu, aby mu záleželo na osudech jednotlivých postav.“

Největší péči však Brooks věnoval nalezení vhodného tónu. „Tón je klíčové slovo, které shrnuje všechno, co jsme hledali,“ říká Brooks. „Hodíte všechno do kotle - příběh, emoce, vtipy - a to, co vám z toho vyjde, je tón. Ten je u filmu vždycky tím nejdůležitějším.“

Hledání správného tónu bylo ještě delší než dvouletá práce na scénáři a animaci filmu - přispěl k němu i skladatel Hans Zimmer, který film obdařil hudebním doprovodem. „Hans měl na hledání velký podíl, protože nám po těch letech, která jsme strávili prací na filmu, nabídnul svěží úhel pohledu,“ dodává Brooks.

V místnosti plné scénáristů, vytrvale pracujících na co možná nejlepším scénáři, se nejvíce nadřel Al Jean, který musel zvládnout zároveň práci na seriálu, u nějž zastává pozici showrunnera (dozírajícího producenta, který je stále na place), i na filmu, na kterém se podílel jako scénárista a producent. „Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by se dokázal věnovat v takové míře zároveň filmu i seriálu,“ říká scénárista Ian Maxtone-Graham. „Hodně to vypovídá o jeho úžasné mentální kapacitě. V jedné chvíli byl schopen zároveň kontrolovat storyboardy k epizodě seriálu a přicházet s nápady do filmu.“

Nezdolný Jean dohlížel na to, aby se film a seriál nijak tematicky nekryly, a na to, aby děj filmu zůstal za všech okolností zahalen rouškou tajemství. „Vzhledem k tomu, že jsme udržovali příběh filmu v tajnosti, musel jsem v okamžiku, kdy některý ze scénáristů přišel s nápadem podobným některému z těch, které už jsme měli ve filmu, říct něco jako: ‚Ne, to bohužel nemůžeme použít. Ale nemůžu vám říct proč.‘“

Míra utajení byla skutečně nevídaná. Filmaři zamykali scénář do sejfu v kanceláři produkce a dokonce i v době blížícího se data uvedení otáleli s prozrazením jakýchkoliv podrobností, aby diváky neochudili o žádná z mnoha překvapení, která je ve filmu čekají. Už první zveřejněná upoutávka však představila nový přírůstek do simpsonovic domácnosti: Homerova čuníka, jehož nejsignifikantnějším přínosem springfieldské komunitě je několik tun… „hnojiva“.

Problém s čuníkovým trusem vede v kombinaci s Homerovou bezradností k obrovské katastrofě. „Líbila se nám myšlenka, že Homer udělá nejstrašnější věc v životě,“ říká David Mirkin. „A to jej dovede k tomu velkému dilematu, zda má nechat město zaniknout nebo se jej pokusit zachránit.“

Samotný Springfield, který filmaři vystavili na odiv v celé své kráse pomocí velkolepé scény, se stává ve filmu jednou z klíčových postav. Kromě toho dostanou prostor téměř všichni tamější obyvatelé, kteří se objeví v obrovské scéně s davem, která patří ke stěžejním momentům filmu.

Klíčovým hráčem při častých a nekonečných poradách scénáristů byl člověk, který žádný scénáristický post nezastával - režisér David Silverman. Ten se scénáristy úzce spolupracoval na vybroušení vizuální podoby a střihu, vymýšlel s nimi nejlepší způsoby, jak výtvarně pojmout jednotlivé vtipy, a vymýšlel nové způsoby, jak na stříbrném plátně tento animovaný svět rozvinout.

Silverman, který na Simpsonových pracuje už dvacet let, stál už u zrodu krátkých epizod pro pořad Tracy Ullman Show. Pak se stal u seriálu režisérem a nakonec se vyšplhal na post hlavního režiséra a začal jej i produkovat.

„David už je duší Simpsonových hrozně dlouho,“ říká Brooks. „Když pracoval na těch kraťasech pro Tracy Ullman Show, nadšeně mi popisoval, jak moc by pro něj znamenalo, kdyby tyhle postavy dostaly vlastní televizní pořad. Ta jeho vášeň na mě tak zapůsobila, že jsem se začal snažit ten samostatný seriál rozjet.“

Silverman měl velký vliv na jeho výtvarnou stránku. „David v zásadě stanovil modely chování jednotlivých postav a kodifikoval pravidla, jak je kreslit,“ říká Groening. „Pro mě je kreslení postav intuitivní věc - prostě je kreslím tak, jak to cítím. Ale David ví, že Bart má na hlavě jedenáct špiček, a že hlava Marge je vysoká devět očních bulv… nebo tak nějak.“

V případě celovečerního filmu měl Silverman za úkol vymyslet vizuální styl, který by se neodchýlil od podstaty televizního seriálu, ale zároveň plně využil možností filmového plátna. Díky poměru stran 2,35:1 mohl do obrazu vložit více postav najednou, udělat každou scénu členitější, podpořit emocionální stránku a obohatit pozadí jednotlivých záběrů. Inspiraci hledal ve filmech jako Černý den v Black Rock, který je jedním z prvních širokoúhlých filmů, jenž využily širokoúhlého formátu pro intimní drama, nebo To je ale bláznivý svět, jehož režisér dostal do záběrů mimořádně mnoho postav.

K navození emocionálně vypjatých situací Silverman využil barev a několika druhů stínů způsobem, který by v případě seriálu nebyl realizovatelný. Měl také větší svobodu v práci s kamerou, kterou využil zejména při propracované sekvenci se skateboardem, velkolepé honičce a ve scénách s davem. „Za běžných okolností byste natočili záběr davu a pak střihli na detail,“ říká Silverman. „Ale já jsem té scéně chtěl dát hodně energie, takže jsem s kamerou zajížděl do davu.“ Inspirací mu byl klasický plakát k televiznímu seriálu, na kterém jsou vyobrazeny všechny postavy: „Představoval jsem si, jak by vypadalo, kdybych zajel kamerou do něj.“

U animace postav se Silverman spolehnul na osvědčenou šablonu, kterou před dvěma desetiletími vytvořil Groening - zarputile a maniakálně působící postavy, které se postupem času staly u televizní i filmové produkce normou. „Vždycky jsme chtěli, aby naše postavy byly impulzivní a schopné rychlé reakce,“ říká Silverman. „To jim dodává na humoru a osobnosti. Vždycky jsme u nich hledali specifické, realistické a lidsky působící fyzické projevy.“

Nejnáročnější překážkou ze všech však pro Silvermana byly velmi drakonické termíny. Vytvořit jednu epizodu Simpsonových trvá devět měsíců a Silverman měl na celý film pouhý rok a půl. Aby měl vůbec šanci jej v tomto termínu dokončit, vytvořil několik produkčních týmů a ustanovil režiséry jednotlivých sekvencí, kteří pak pracovali s vlastními skupinami.

Prvním krokem bylo nakreslení storyboardů - sekvencí obrázků, které specifikují střihy, záběry, úhly kamery a chování postav. Poté Silverman se svými týmy vytvořil klíčové postoje, kresby a layouty. Postupem času vznikly i kostýmy a nové postavy a v závěrečných fázích filmaři dolaďovali timing a pilovali animaci.

Práce Silvermana a jeho týmů dává oblíbeným postavám nový rozměr. „David se skutečně překonal,“ říká Matt Groening. „Ten film je opravdovou poctou všem animátorům, kteří na něm a na seriálu tak tvrdě pracovali. Uplatnili při jejich tvorbě veškerý svůj talent a zručnost.“

„Film nabízí větší zážitek než seriál,“ říká Silverman. „Je v něm spousta věcí, které fanoušci neměli šanci při sledování seriálu zažít.“ Vrací se také ke Groeningově myšlence, že jedním z důvodů vytvoření filmu bylo umožnit fanouškům hromadný divácký zážitek: „Ta představa, že se 800 lidí směje najednou stejnému vtipu nebo scéně, se mi strašně líbí. Měl jsem spoustu přednášek na vysokých školách, kde jsem velkým skupinám studentů ukazoval krátké scény ze seriálu. A vidět, jak se jim smějí - a jak ty scény vypadají na velkém plátně - mi dodalo jistotu, že to dokážeme i s lidmi v kině. Myslím, že skutečné filmové pojetí by jen zdůraznilo jejich prožitek.“

Al Jean připomíná, že působnost filmu se neomezuje na věrné fanoušky Simpsonových, kteří je v uplynulých osmnácti letech sledovali na televizních obrazovkách. „Strávili jsme čtyři útrpné roky snahou natočit film, který by splnil sny fanoušků seriálu a zároveň dokázal pobavit lidi, kteří Simpsonovy nikdy neviděli. Kdyby byl ten tlak ještě o trochu větší, byl by ze mě už dávno diamant.“

Blížící se datum uvedení filmu přiměl dvě významné tvůrčí síly v pozadí Simpsonových k ohlédnutí a zamyšlení nad tím, co pro ně tento fenomén znamená. „Před dvaceti lety jsem jen doufal, že budou Simpsonovi úspěšní - a tušil jsem, že budou,“ říká Matt Groening. „Ale že budeme v roce 2007 točit celovečerní film a slavit odvysílání 400. epizody, to jsem skutečně netušil. Byla to opravdu divoká jízda.“

„Během natáčení tohoto filmu - navzdory tlaku, který jsme cítili, a navzdory všem kritickým filtrům, přes které jsem se díval - jsem občas zvedl hlavu a uviděl na obrazovce Homera při nějaké neuvěřitelně přihlouplé činnosti,“ říká James L. Brooks. „A vždycky jsem žasnul, co k němu i po všech těch letech stále cítím. Mít tak vřelý vztah s některou z vašich postav přesahuje rámec jakékoliv běžné pracovní zkušenosti.“

Matt Groening (rozhovor)
Co nám povíte o příběhu?

Je to epický příběh o Homerově nejhorším průseru v životě.

Matte, ty postavy a příběhy, které jste vymyslel, milují lidé bez rozdílu věku po celém světě. Představoval jste si někdy, že dosáhnete tak obrovského úspěchu?

Nemyslím si, že by kdokoliv z nás očekával něco takového. Ale všichni jsme doufali, že to bude fungovat.

Co tomu seriálu podle vás pomohlo k tomu, že se stal obrovským celosvětovým hitem a jeho postavy se zařadily k ikonickým rodinným archetypům?

Moje vlastní úchvatnost! (směje se) Ne, ne. Ta vizuální podoba na tom asi má nějaký podíl, ale je to přece jen týmová záležitost, a tak tomu bylo úplně od začátku - od chvíle, kdy se ty postavy poprvé objevily v pořadu The Tracey Ullman Show. Byly to patnáctisekundové šoty, na kterých jsem se spolu s Davidem Silvermanem - který byl jedním z původních animátorů těchto kratičkých dílů - učili. A v zásadě jsme zjistili, že v těch 15 sekundách dokážete odvyprávět zatraceně dlouhý příběh a udělat tam pár opravdu dobrých vtipů, což byl takový náš trénink. Uvědomili jsme si, kolik toho jde nacpat do každé sekundy. Když pak přišel regulérní seriál, řekli jsme si, že se budeme snažit přimět lidi k tomu, aby zapomněli, že se dívají na animák, a vzbudit v nich opravdové emoce. Takže je to asi v té kombinaci skvělých obrazových fórků a skutečných emocí. Chtěli jsme, aby lidé cítili, že nejsou sami.

Kolik z vás je toho v Bartovi a Homerovi?

Ve všech postavách je kousek z každého, kdo na seriálu pracuje. Nicméně, není to žádná autobiografie. Postavy se původně jmenovaly podle členů mé rodiny. Přiznám se, že Lisa se jako jediná někomu z rodiny podobá - má sestra Lisa je stejně tak citlivá, inteligentní a hezká. Zbytek mých blízkých, a v tom se s nimi shodnu, těm postavám nijak podobný není.

Přemýšleli jste někdy o tom, že byste ten film natočili ve 3D?

O 3D jsem nikdy nepřemýšlel, protože Simpsonovi jsou o něčem jiném. Kdybychom je udělali pomocí renderované grafiky, zastínilo a podkopalo by to jejich podstatu. A především jsou to dvourozměrné kresby. Původně jsem je nakreslil černobíle a Georgie Peluseho pak napadlo, že je obarvíme nažluto. Považoval jsem to za dobrý a unikátní nápad, protože jsem si říkal, že člověk pak při přepínání kanálů na první pohled pozná, že na jednom zrovna běží Simpsonovi.

Díky čemu se zrovna tahle rodina těší oblibě u tolika lidí?

Myslím, že u sitcomů s rodinami je už taková tradice, že se členové rodiny pořád navzájem urážejí, nicméně nám se podařilo zajít mnohem dál a pořádně to zveličit, zatímco konvenční sitcomy se drží trochu zpátky a zachovávají si určitou úroveň sentimentality, na kterou my nehrajeme. Někdy jsme trochu drsnější. Všichni v té rodině se mají navzájem rádi, ale zároveň se dohánějí k šílenství. A to lidi velmi dobře znají.

A kde máte hranici?

No, jeden z úplně nejstarších gagů je Homer škrtící Barta, což jsme tehdy docela řešili. Ale takhle to vidím ve své hlavě. Nedá se říct, že bych byl fanda do škrcení dětí (směje se), ale tohle je samozřejmě zveličení a navíc jde o animovaný seriál. A to škrcení je takové groteskní ztvárnění impulzivního chování. Není to nic skutečného a tím to omlouvám. Na začátku jsme měli problém s tím, že byl ten seriál příliš odlišný a jedinečný - museli jsme naladit animátory na naši vlnu, protože to nebyl Disney ani Warner Bros. Tehdy jsme museli některé animované části i měnit, aby to bylo drsnější a méně uhlazené, abychom zachovali ten náš tón. Je to zveličená fyzická komika proložená skutečnými emocemi.

Prosily vás některé celebrity, abyste je dali do filmu? Být v tomhle seriálu považuje každý za velkou poctu.

Jsme rádi, že se těšíme jejich přízni. A věříme, že je to díky našim prvotřídním charakterovým vlastnostem (směje se).

Aniž bychom prozrazovali něco důležitého z děje, můžeme zmínit, že ve filmu se za velmi dramatických okolností objeví skupina Green Day. Jak vás napadli zrovna oni?

No, přemýšleli jsme zrovna o nějaké skupině a pak někdo vešel do místnosti a řekl: ‚Green Day by chtěli být v Simpsonových‘, a to je asi tak celé.

Jak velkou tvůrčí volnost máte při psaní jednotlivých epizod?

Nechtěli, aby ten králík říkal: ‚Buď v tom košíku budou vaše vejce nebo váš mozek‘ (směje se).

A co dabéři americké verze?

Vybírali jsme z docela malé skupinky herců. Měli jsme konkurzy na role Barta a Lizy, na Dana Castellanetu a Julii Kavner jsem měl doporučení. Nedokážu si představit nikoho lepšího. Hank Azaria byl najat po několika prvních dílech a my ho na to nikdy nenecháme zapomenout (směje se). Pracuje se s nimi úžasně.

Matte, dokážete to všechno pustit z hlavy a uvolnit se?

Úplně na začátku mě to dohánělo k šílenství. Měl jsem hodně bezesných nocí. Ale pracuji s hromadou vtipných a skvělých lidí, které mám moc rád. Je to vždycky hodně dlouhý proces a pokud se tam vyskytne něco, co některého z nás trápí, vždycky si o tom promluvíme a pak společně najdeme nějaké řešení. Při tom všem mám pocit, že všichni sdílíme stejnou vizi. Každý se strachuje, ale díky tomu je to stále docela vzrušující. Myslím, že jediný závažný rozpor vzniká v okamžiku, kdy se rozhodujeme, kam půjdeme jíst, protože už nás přestalo bavit chodit pořád do té samé pizzerie.

Posloužilo vám jako inspirace něco z vašeho vlastního života?

Převážnou část dětství jsem strávil sledováním televize a po všech těch letech jsem nabyl pocitu, že pokud se jí nezačnu věnovat pracovně, byl to všechno ztracený čas. Ukázalo se, že to byl vlastně všechno odborný výzkum. Byla to kombinace pozorování lidí a televizních pořadů. Někdo se mě ptal, jaký původ mají vlasy Marge a já jsem mu vysvětloval, že to byla kombinace Frankensteinovy nevěsty a Little Orphan Annie. A třeba Bart vznikl podle televizního seriálu Leave It to Beaver. Mou oblíbenou postavou z toho seriálu byl Eddy Haskell, velmi sarkastické, pokrytecké a zlobivé dítě, a já jsem si říkal - ‚nebylo by fajn, kdyby měl vlastní seriál?‘.

Matte, proč myslíte, že ten seriál a potažmo film tak dobře funguje?

Zřejmě díky tomu, že neexistuje žádný druh humoru, který by pro nás byl nedostupný. Máme neomezené možnosti v oblasti fyzického humoru a obecně můžeme hodit na obrazovku cokoliv, co nás napadne - hudební čísla, filmové parodie… no prostě cokoliv.

Přemýšleli jste o tom, že by některá z postav Simpsonových dostala vlastní seriál?

Podívejte, animace je docela úmorná práce, protože nikdy nemáte pocit, že je všechno hotovo. Takže představa, že si přidáváme ještě víc práce, je opravdu skličující. Chci jít domů… a dívat se na telku.

Al Jean (rozhovor)
Proč jsou všechny detaily o ději tak úzkostlivě střeženy?

Tajíme je zčásti proto, že každého zajímají a my se snažíme, aby ten zájem nepolevoval.

Proč jste s filmem tak dlouho otáleli?

Na to nemám žádnou zajímavou odpověď, protože pravda je taková, že jsme zkrátka měli spoustu dobrých důvodů ho nenatáčet a nechtěli jsme do toho jít, dokud se nám všem opravdu hodně nechtělo. No a teď jsme usoudili, že už přišel ten správný čas, tak jsme se na to vrhli.

Přemýšleli jste někdy o hrané verzi?

Ne, nikdy. Přísahám bohu, že to nás nikdy ani nenapadlo.

Je ten film něco jako vyvrcholení veškerého úsilí? Splněný sen? Cíl, ke kterému jste směrovali?

No, splněným snem byl pro spoustu lidí už ten seriál, protože před jeho uvedením nebyl v hlavním vysílacím čase žádný animák snad 30 let. Když jsme začali s těmi původními, velmi krátkými epizodkami, byla to skvělá šance.

Co tomu seriálu podle vás pomohlo k tomu, že se stal obrovským celosvětovým hitem a jeho postavy se zařadily k ikonickým rodinným archetypům?

Al Jean: A u filmu nám šlo o to, aby se lidi necítili sami v kině.

Pomůže nějak divákům, pokud budou znát seriál?

Ten film funguje sám o sobě, můžete si ho užít i bez znalosti seriálu. Ale pokud se vám líbí, je docela slušná šance, že se vám bude zamlouvat i seriál.

Měli jste někdy problém s cenzurou?

No, v tom filmu je pár věcí, které bychom si za současného klimatu nemohli v televizi dovolit, ale na druhou stranu tam není nic, co bychom si v televizi nemohli dovolit před pár lety.

Jak se vám podařilo utajit tu dějovou linii?

Je to velmi náročné. Ale v udržení toho tajemství nám pomáhají i samotní lidé, kterým se tahle snaha líbí. Psalo se o tom na internetu - měli jsme ‚tajnou‘ projekci, na kterou se dostal někdo cizí a narušil tak tu naši tajuplnou auru, ale ani on tu dějovou linii nepustil do světa. Takže si myslím, že lidé nám v tomto směru velmi pomáhají a ta naše snaha je jim sympatická.

Prosily vás některé celebrity, abyste je dali do filmu? Být v tomhle seriálu považuje každý za velkou poctu.

No, ony o tom docela dlouho vůbec nevěděly, protože to byl tajný projekt, o kterém se moc otevřeně nemluvilo. Takže škemrat nikdo nepřišel, ale mají nás rádi, to jo.

Máte někdy strach z toho, jak diváci přijmou tu či onu epizodu?

Každou minutu. Lidé se nás vždycky ptají ‚proč výroba té epizody trvala tak dlouho?‘ Všichni jsou práci na každé epizodě zcela oddáni, ať už jde o scénáristy, dabéry nebo animátory. A všichni při tom máme velké obavy a doufáme, že se to lidem bude líbit. Snažíme se posoudit, jestli nám vtip, kterému jsme se smáli před dvěma lety, připadá pořád směšný. Některé z nich v té zkoušce časem obstojí, zatímco z jiných je nám blbě.

Je zajímavé dělat na pořadu, který slaví už tak dlouho úspěchy u několika různých generací?

Je to super. Stále za mnou přicházejí desetileté děti a říkají mi, že je to jejich oblíbený seriál. A zároveň ho milují starší lidé, kteří se na něj začali dívat před dvaceti lety. Naším cílem je přežít rodinu Bushových (směje se). Ptali jsme se každého prezidenta kromě George Bushe, jestli by se chtěli v Simpsonových objevit. Všichni tu nabídku odmítli.

V čem se film liší od seriálu?

Není úplně stejný, protože má vlastní rytmus. Rozhodně to není jako čtyři epizody splácnuté dohromady, má to své vlastní tempo. Můžeme nechat vtipy dýchat.

David Silverman (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Proč jste s filmem tak dlouho otáleli?

K tomu bych dodal, že nás v 90. letech dlouho brzdil dojem, že nemáme kapacity na souběžnou práci na seriálu a filmu.

Můžete nám říct něco o tom jedinečném stylu animace?

Když jsem poprvé dostal scénář, připadalo mi to velmi odlišné a zajímavé. Je třeba brát v potaz, že tehdy vypadala veškerá animace jako produkt studií Disney, Warner Bros. nebo Hanna-Barbera. Byl to velmi specifický styl. A u Simpsonových jsme najeli na něco úplně jiného - byl to Mattův styl, který se z vizuálního hlediska totálně lišil od čehokoliv, co se tehdy pouštělo v televizi. A scénáře psali skvělí komediální autoři. Ty k Simpsonovým byly naprosto dokonalé, nikdy předtím se v oblasti kreslených seriálů nic tak vtipného neobjevilo. Byl to úplně odlišný autorský přístup, který mi připadal skvělý. Zamiloval jsem si ho.

Jak zajímavá pro vás byla z technického hlediska práce v širokoúhlém formátu?

Přechod na širší plátno byl skutečně osvobozující. Všichni jsme se shodli, že půjdeme do toho nejširšího formátu. V něm jsou kompozice zajímavější, do obrazu se vejde víc věcí a jde to všechno udělat takovým velkolepým způsobem. Museli jsme si jen dávat pozor, abychom se nějak neodchýlili od podstaty příběhu, protože v něm jsou hodně emocionální momenty. Museli jsme zachovat určitou intimitu, proto jsme se dívali na filmy v hodně širokých formátech a zkoumali jsme, jak si s takovými momenty poradili jejich tvůrci. Hodně nám pomohl třeba Velký útěk Johna Sturgese nebo film To je ale bláznivý svět Stanleyho Kramera, který nacpal do jednoho záběru deset komiků. Práce se všemi těmi výtvarníky byla velice zajímavá. U pozadí jsme museli trochu přidat na detailech, ale zároveň zachovat ten náš styl, který není na rozdíl od Disneyho animáků ‚malířský‘. Museli jsme ale přidat jednu vrstvu navíc a bylo zajímavé snažit se najít tu hranici, kde se ocitají snahy nevzdálit se od podstaty seriálu a zároveň přinést publiku výraznější filmový zážitek v rovnováze.

James L. Brooks (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Jak jste přenesli ten televizní formát do celovečerní podoby? Bylo to náročné?

Jedna z věcí, kterou jsme si stanovili hned na začátku, bylo to, že až ten film konečně začneme dělat, musíme ho obdařit dostatečně nosným příběhem. A taky jsme chtěli, abychom zůstali sami sebou. Aby to byli Simpsonovi.

Jsou ve filmu všechny postavy, které se kdy objevily v seriálu?

Všechny ne. Každým dnem se to mění, ale tuhle jsme je počítali a měli jsme celkem 93 dabingových rolí.

Jak náročné bylo natočit film?

Myslím, že je to stejně náročné jako před dvaceti lety, a to byl možná jeden z těch faktorů, které nám dodávaly energii. Je to prostě těžké. Zjistili jsme, že pár věcí, o kterých jsme byli na začátku přesvědčeni, nejsou pravda. Myslím, že ve filmu je víc fyzické komiky, než bychom mohli dát do jedné epizody, protože jsme měli prostor na různé věci, které by v seriálu nefungovaly.

Jak jste si rozdělili práci na filmu? Lišilo se to nějak zásadně od práce na seriálu?

Na scénáři jsme dělali všichni dohromady. Pak jsme se rozdělili na menší skupinky a dá se říci, že od té chvíle se to už lišilo docela hodně. Stejné bylo to, že je to vždycky velmi náročné. Pokaždé je to hodně dlouhý proces, a to nezávisle na formátu. Makáte jak šílení, pracujete nadoraz a někdy se i navzdory tomu dostáváte do skluzu.

Jak vás napadají jednotlivé epizody?

Film měl se seriálem společné především nekonečné přepisování scénáře.

Je zajímavé dělat na pořadu, který slaví už tak dlouho úspěchy u několika různých generací?

Pracují s námi lidé, kterým bylo v době, kdy seriál začal, šest nebo sedm let. A teď je jim mezi dvaceti a třiceti a píší k tomu scénáře.

V čem se film liší od seriálu?

A Homer může protrpět následky svých činů tak důkladně, jako nikdy v minulosti.

Můžete nakonec nějak shrnout, čím je ten seriál - a nepochybně i film - tak přitažlivý pro publikum na celém světě?

Je tam docela hodně fyzického humoru, který nemá žádné hranice. Vždycky mě napadá, že Homer je ztělesněním toho, jak celý zbytek světa vnímá Ameriku. Těší se takové oblibě díky tomu, že takhle vidí ‚oni‘ nás (směje se). Ale téměř každá země má hrdiny pracující třídy, jako je Homer. Je to člověk, do nějž se můžete vcítit… je legrační vidět někoho, koho zcela ovládají spontánní podněty. Chce své koblihy, své pivo, svůj spánek a je velmi líný - myslím, že to známe skoro všichni, nicméně Homer tomu podřizuje opravdu vše, takže se na něj můžeme dívat a uklidňovat se, že tak hrozní opravdu nejsme.

Mike Scully (rozhovor)
Můžeme se ve filmu těšit na nějaké celebrity?

Ano, je tam moře celebrit! (směje se).

Jak vás napadají jednotlivé epizody?

Scénárista nebo tým scénáristů přijde s nějakým novým nápadem. Pak se na pár dní všichni sejdeme a napíšeme první verzi scénáře, kterou pak ještě tak desetkrát nebo patnáctkrát přepíšeme. Pak nahráváme dialogy, přičemž herce napadají další vtipy. Audiozáznam je zaslán do animačního studia, kde se nakreslí storyboardy. A finální barevná animace pak vznikne v Koreji. Dnes už nemáme žádné tvůrčí buňky. Přibližně od 14. sezóny je to kreslené ručně s počítačovým kolorováním a stejně tak vznikal i film. Před patnácti lety bychom ho natočit nemohli, protože na to tehdy nebyly potřebné technologie. V dnešní době můžeme dělat zásadní změny i těsně před dokončením. Jednou jsme například do scénáře napsali vtip o Sovětském svazu a když se nám pak vrátil, Sovětský svaz už neexistoval, takže jsme to museli předělat. Celý ten proces trvá od začátku do konce asi rok.

Jak velkou tvůrčí volnost máte při psaní jednotlivých epizod?

U tohoto seriálu máte z hlediska politiky a náboženství největší svobodu ze všech pořadů na amerických televizích. Můžete dělat vtipy a příběhy na témata, která jsou americkým sitcomům zapovězená, což nás velice těší. Můžeme si psát o čem chceme. Samozřejmě pořád podléháme radě pro televizní vysílání - máme od nich za ta léta pěknou hromadu vtipných poznámek. V jedné z nich nám píší, že nechtějí Santa Clause s kulometem, ale velikonoční králík by jim nevadil.

Jak pečlivě vybíráte herce, kteří Simpsonovy dabují v jiných jazycích?

Monitorujeme všechny ty konkurzy. Kromě toho vydáváme příručku pro překladatele, která jim pomáhá se správným překladem různých věcí. Dbáme na to hodně.

Je zajímavé dělat na pořadu, který slaví už tak dlouho úspěchy u několika různých generací?

Pokud máte v Americe hodně úspěšný sitcom, může být v éteru tak pět až sedm let. Pokud se vám podaří udržet ho tam déle, musí to být fenomenální záležitost. Po několika letech nás začal nahlodávat pocit, že bychom pomalu měli přemýšlet o závěrečné epizodě, protože u amerických seriálů jste k takovém osudu předurčeni. V době, kdy jsme se dostali tak k desáté sezóně, jsme to konečně pustili z hlavy.