Sociální síť

Mark Zuckerberg je mladý student Harvardu, který je posedlý elitními kluby. Umí programovat jako nikdo, jeho povaha je velmi zvláštní, ale přesto geniální. Rozchází se s ním přítelkyně Erica a jeho reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Na svém blogu na internetu ji okamžitě zesměšní a zároveň jen tak z nudy vytvoří server, na kterém se hodnotí atraktivita různých dívek ze školy. A protože Harvard nemá společnou ročenku, musí Mark hacknout weby různých kolejí a fotky z nich získat. Server slaví obrovský úspěch a připojuje se na něj během jediné noci stále více studentů. Tento postup se ale nelíbí správcům harvardské sítě, která pod tak obrovským náporem spadne. Na Marka čeká trest v podobě podmínečného vyloučení ze školy. Marka si ale díky tomu všímá trojice studentů, bratři Winklevossové a jejich společník Divya Narendra. Ti společně hledají programátora, protože chtějí vytvořit sociální síť studentů Harvardu. Mark jim sice spolupráci slíbí, ale ve skutečnosti se rozhodne na projektu spolupracovat se svými přáteli. Finančního ředitele v tomto projektu by měl dělat Markův přítel Eduardo. Ten s nápadem souhlasí a zakládají Facebook. Mark na Eduarda žárlí, protože mu nabídne členství Markův vysněný elitní harvardský klub. Mark neustále ruší schůzky s bratry Winklevossovými a jejich společníkem a chlapci postupně zjišťují, že jejich programátor realizuje jejich plán bez nich. Naštvou se a nakonec se rozhodnou podat na Marka žalobu. Facebook se mezitím těší stále větší oblíbenosti a Mark se rozhodne, že je na čase začít expandovat i na ostatní vysoké školy v zemi. Stále více uživatelů se připojuje, Mark s Eduardem přijímají další programátory na práci a Eduardo vkládá do společnosti kapitál. Eduardo soustřeďuje svůj zájem na potencionální investory, Mark tuto potřebu ale nemá a nesouhlasí s možností reklamy na Facebooku. Větší důležitost přikládá schůzce s mužem jménem Sean Parker, který kdysi založil dvě internetové společnosti. Mark je z muže na první pohled unesen, Eduardo jeho sympatie nesdílí. Nicméně se nechá přemluvit, aby zafinancoval pracovní výlet Marka a několika společníků do Kalifornie, kde by mohl mít Facebook podle Marka slibnou budoucnost. Eduardo má několik pracovních schůzek v New Yorku, takže netuší, že v Kalifornii se mezitím rozjíždí velká spolupráce mezi Markem a Seanem. Sean slibuje pomoc s rozšířením Facebooku na další kontinenty a nutno podotknout, že se mu to daří. Když tuto skutečnost zjistí i bratři Winklevossové, jsou vzteky bez sebe a jsou odhodláni Marka zničit.

Scenárista Aaron Sorkin nikdy na žádný projekt nekývl tak rychle jako na The Social Network. Začalo to tím, že dostal čtrnáctistránkový nástin knihy Bena Mezricha The Accidental Billionaire, který ho přiměl uskutečnit vlastní intenzivní pátrání po faktech o historii Facebooku. Na Sorkina zapůsobily osudy protagonistů tohoto příběhu, zejména osudy Marka Zuckerberga, který se z anarchistického hackera stal prakticky přes noc webovým podnikatelem, který mění podobu naší společnosti.

Stejnou měrou udělala na Sorkina dojem i „americkost“ celého příběhu o inovativnosti - a možnost zaobírat se tím, co tvoří složky přátelství, soupeření a sociálních osudů mladých průkopníků, kteří se, jak se zdá, objevují v libovolném historickém období, aby vytvořili nějakou zcela novou věc, která naprosto změní podobu všedních životů lidí. V případě předchozích generací šlo o rádio, telefon, auto, televizi, počítač. V dnešní době tu máme sociální sítě.

„Věci, kterými se film zaobírá, jsou tak staré, jako vyprávění příběhů samo,“ míní Sorkin. „Loajalita, přátelství, moc, peníze, závist, sociální status, žárlivost. Jde o příběh, jaký by napsal Aischylos, kdyby byl naživu. Nebo Shakespeare. Bohužel ani jeden z nich nežije, takže jsem se toho musel ujmout sám.“

Čím více se toho o velmi nejasném původu Facebooku dozvídal, tím více Sorkin žasl nad tím, jak dokonale tento příběh může posloužit jako ukázkový příklad příběhu ze současného amerického života, a současně podává svědectví o přetrvávajících lidských vlastnostech, jakými jsou genialita, touha po moci a pocity nenaplnění. Protože jakkoliv jsou hrdinové filmu technologicky zdatní a orientují se ve špičkových technologiích, jsou v Sorkinově pojetí současně také ukvapení, bezohlední, rozhněvaní a emocionálně nenaplnění.

„Můžete se podívat na mnohočetné aspekty osobnosti Marka Zuckerberga, díky kterým se stal úspěšným, a vnímat je ve zcela jiném kontextu podle toho, s kým z protagonistů filmu sympatizujete,“ komentuje Sorkin. „Marka žene kupředu buď jeho síla nebo jeho slabiny, strach nebo odvaha, vize nebo zkušenosti - a film se neustále pohybuje na hranici mezi těmito pohledy.

Mark je antihrdinou, ze kterého se na konci filmu stává tragický hrdina, protože v průběhu své pouti musí splatit svou daň. Je ve své podstatě hacker a hackeři jsou od přírody anarchističtí. Jde jim o to, aby ukázali dlouhý nos organizacím, jde jim o to, aby strhli vše, co jim stojí v cestě. A proti komu se Mark bouří? Z jeho pohledu mohou za to, že je nešťastný, ostatní lidé. Jeho touha po uznání se proměnila ve hněv, ve velice intenzivní hněv. Ale ten ho pohání, žene ho dopředu mílovými kroky, a poté ho cosi osvítí, dostane geniální nápad a zdá se, že má vše, po čem toužil. Ale poslední, co by chtěl udělat - a to hraje ve filmu velice zásadní roli - je to, že bych chtěl Facebook zničit tím, že z něj udělá zajímavé zboží, že ho nechá vydělávat peníze a zapomene na to, že jeho smysl byl anarchistický. To je příběh našeho filmu - jde o cestu hackera na pozici CEO.“

Příběh Facebooku začíná v únoru 2004, kdy se životy běžných lidí změnily spuštěním stránek s názvem thefacebook.com na Harvardské univerzitě, stránek, které vytvořil tehdy devatenáctiletý Zuckerberg. V průběhu prvního měsíce se na nich zaregistrovala více než polovina harvardských studentů, a v prosinci 2005 měly stránky 5.5 milionu uživatelů z řad studentů, kteří zde zveřejňovali ty nejintimnější osobní informace - cokoliv od toho, jaké mají oblíbené skladby, až po to, s kým zrovna chodí - a vystavovali je všem na odiv.

Jak se tento fenomén začal proměňovat z čistě studentské aktivity a přelévat se do zbytku světa, vynořil se Facebook jako celosvětový fenomén digitálních životů - masivní, pulzující síť spojení a přátelství, reprezentujících sociální interakce více než 500 milionů uživatelů (pokud by byl Facebook státem, měl by nyní více než 1.5-krát víc obyvatel než celé Spojené státy a byl by třetím největším státem světa).

Za pouhých šest let se Facebook stal kulturní silou - novým mechanismem pro navazování přátelství ve stále izolovanějším světě a silným vlivem na generaci, která vyvrátila zaběhlé představy o soukromí. Facebook pomohl vybudovat nový internetový svět, ve kterém všichni vědí o všech naprosto vše, ve kterém každý buduje svou identitu tak, aby se zamlouvala druhým a ve kterém řada lidí používá Facebook jako kompletní archiv svých životů. Stejně jako celá řada technologických revolucí před ním je Facebook za svou roli oslavován i zatracován - dokonce ani ti nejzdatnější analytici nejsou schopni odhadnout, jakým způsobem naše životy změní, jelikož je na takové prognózy na světě příliš krátce.

Společnost, která se rozvíjí překotným tempem a jejíž potenciál je z velké části stále zcela nevyužíván, byla nedávno oceněna na 25 miliard dolarů, a někteří odhadci z Wall Street její cenu staví ještě výrazně výše.

Ale už v průběhu jejího rozvoje se společnost a její zakladatelé potýkali s konflikty - a samotný původ Facebooku se změnil v záležitost fascinujících bitev o vlastnictví a uznání. Skupina Zuckerbergových bývalých spolužáků, včetně bratří Winklevossových, přišla s obviněním, že jim Zuckerberg ukradl nápad na sociální síť, zatímco Zuckerbergův bývalý obchodní partner a spoluzakladatel Facebooku Eduardo Saverin prohlašuje, že byl Zuckerbergem od firmy odříznut poté, co zafinancoval její počáteční růst.

Aby se Sorkin dozvěděl více o všech aspektech věci a o tom, jak naše společnost vnímá (a reaguje) na Facebook, vyrobil si vlastní stránky, na kterých žádal veřejnost o názory. Než je zastavil, navštívilo je přes 10 tisíc lidí. Současně se začal probírat nepřeberným množstvím podkladů, které měl k dispozici Ben Mezrich (ačkoliv nemohl čerpat z jeho knihy, protože tu Mezrich psal souběžně při psaní scénáře filmu a hotova byla až téměř na samém konci procesu jeho psaní) a prozkoumal celou řadu oficiálních dokumentů a rozhovorů, v nichž vystupuje řada osob, zobrazených ve filmu, na jejichž základě získal radikálně odlišné názory o tom, jak vlastně Facebook vznikal. Kombinace informací ze všech těchto zdrojů vytvořila základ scénáře filmu jako takového. Sorkinova žádost o konzultace se Zuckerbergem byla zamítnuta, což ho nepřekvapilo, ale jeho pohled na věc do filmu zakomponoval s využitím celé řady veřejně přístupných zdrojů, reportáží a úředních dokumentů. „Facebook si Marka velice dobře chrání a má k tomu dobrý důvod,“ říká Sorkin. „Jsem si jistý, že by Facebook byl raději, kdybychom příběh vyprávěli čistě z Markova pohledu, ale tak by nevznikl film, který jsme měli v plánu natočit.“

Jakkoliv si při psaní scénáře pečlivě vybíral zdroje svých informací, velice záhy si uvědomil, že se bude opírat o výpovědi obdobně „nespolehlivých svědků“, z nichž každý má zcela odlišnou představu o tom, k čemu vlastně došlo, a na které se nikdo z nich zpětně nedokázal s ostatními shodnout. „Protože tu šlo o několik odlišných verzí příběhu, nesnažili jsme se soustředit na jednu 'správnou', ale usoudili jsme, že mnohem zajímavější by byla dramatizace všech těchto verzí současně a naopak zdůraznění toho, že si navzájem odporují,“ vysvětluje Sorkin. „Mnohem více než černá a bílá mě zajímaly odstíny šedé. Kromě toho nám představa různých verzí příběhu nebo téměř různých realit přišla velice výmluvná pro Facebook samotný a pro to, čím doopravdy je. Jednou z nejzajímavějších věcí na Facebooku je podle mého názoru to, že poskytuje neomezené možnosti pro výklad a interpretaci událostí a také pro prezentaci velice subjektivních verzí 'pravdy' o jeho uživatelích - takže mě velice lákala možnost odrazit tento potenciál i v samotném příběhu o jeho vzniku.“

Právě tímto způsobem se Sorkin rozhodl zobrazit veškeré třenice a problémy, které vedly ke vzniku největší světové sociální sítě. Dosáhl toho tím, že se zaměřil na zdůraznění individuálních záměrů a cílů každé z jednotlivých postav.

„Tohle je film, který kdykoliv, jak je to jen možné, změní úhel pohledu, aby vám situaci ukázal z jiné stránky,“ říká. „Myslím, že známkou dobrého filmu je to, pokud jeho děj můžete diskutovat z více než jen z jednoho úhlu, ale za tím, abych toho v tomto případě byl schopen, stojí ohromné množství práce a shánění podkladů. Bez nich, bez faktů, by šlo o pouhou fikci - a tento film není fikcí.“

Sorkina zejména fascinovaly vnitřní rozpory Marka Zuckerberga coby mladého muže, který není v sociální interakci příliš dobrý, ale přesto se mu podaří přijít s nápadem, jak přeměnit základní lidské potřeby společnosti v převratnou počítačovou službu. Dokonce ještě před Harvardem toužil Zuckerberg vytvořit matematický model toho, čemu říkal „sociální graf“, mapující veškeré aktivní sociální vazby, které každý člověk se svým okolím má.

„Skutečnost, že člověk s enormními sociálními deficity a téměř nevyvinutým sociálním cítěním vytvoří vizi sítě sociálních vazeb, díky které nemusejí být lidé v jedné místnosti, pokud spolu chtějí komunikovat...no, tomu se skoro nedalo odolat,“ říká Sorkin. „Kromě toho to ohromným způsobem funguje i na dramatické úrovni v tom smyslu, že podle mého názoru se tu z Marka nestává jen stvořitel, ale také ničitel - a to je z příběhového hlediska naprosto ohromující věc, protože většina našich největších tvořitelů alespoň v menší míře také ničila. Naši vizionáři jsou obvykle se zcela stejnou dovedností schopni zničit to, co bylo dříve a co mají před sebou, zatímco si uvědomují, co je bude realizování jejich vizí stát. Můžete najít celou řadu příkladů, kdy tomu tak v minulosti bylo - pokud lidé mluví o „americkém duchu“, v zásadě tím myslí přesně tohle. Copak jsem se mohl spoléhat na to, že takovou šanci ještě někdy dostanu?“

Podle Sorkina je pro atmosféru celého filmu naprosto zásadní hned první scéna. „Věděl jsem, že film chci zahájit scénou, ve které jsou chlapec a dívka v baru,“ říká. „Nic efektního, prostě jen dva lidé, Mark a jeho přítelkyně, která se s ním na konci celé scény rozejde. On se pak vrátí do svého pokoje na koleji, začne pít, blogovat a vytvoří Facemash. Facemash se rozletí po síti a pak bude následovat střih na Markovu výpověď a jeho první slova jsou 'Tak to nebylo'. Tento okamžik, ten jediný střih, vám prakticky vysvětluje podstatu celého filmu.“

Tato struktura příběhu je záměrně stavěna proti konceptu pravdy jako subjektivního hlediska, tedy něčeho, co internetový věk ještě zdůraznil. Okamžité a nevratně zaznamenané informace mohou proměnit fámy a náznaky v globálně přijímané skutečnosti. Jak říká ve filmu jedna z postav samotnému Zuckerbergovi: „Internet se nepíše tužkou, Marku, internet se píše perem.“

„Náznak se dnes stává realitou s pozoruhodnou lehkostí,“ míní Sorkin. „Mark toho na samém počátku filmu využije, když stvoří Facemash, předchůdce Facebooku, na kterém se hodnotí fotografie studentek - ale nakonec se stane obětí úplně stejného principu.“

Úkolu přivést Sorkinův scénář k životu se ujímá režisér, který tu zkouší něco pro sebe zcela nového: David Fincher, známý pravděpodobně spíše jako velmi vizuální tvůrce, který vytvořil atmosférické světy Benjamina Buttona, Zodiacu, Sedmi či Klubu rváčů, který se ale ve filmu The Social Network zaměřuje intimněji na stránky lidské povahy skutečných mladých anarchistů, kteří se sešli - a rozešli - aby stvořili fenomén Facebooku.

Fincher si zpočátku nebyl vůbec jistý tím, zda ho takový příběh bude zajímat, ale když si přečetl scénář, okamžitě změnil názor. „Scott Rudin a Amy Pascal mi pořád říkali, že si ho musím přečíst, že jde o úžasný příběh a skvělý scénář,“ vzpomíná. „Když jsem si ho přečetl, líbilo se mi, že se pouští do příběhu, který je starý jen několik let - to mě velice zaujalo.“

Pak pokračuje: „V jistých ohledech je The Social Network prastarým příběhem - jde o klasický příběh o tom, kdo měl větší podíl na uskutečnění nějakého zásadního vynálezu. Zajímavé je ale to, že se za každou cenu snaží vyhnout tomu, aby některé ze stran nadržoval. Toho nedocílíte tím, že se pokusíte replikovat sebemenší detaily. Toho docílíte tak, že se na události podíváte z různých pohledů - z pohledu osoby, která prohrála, i z pohledu té, která zvítězila. To je recept, jak točit cokoliv, co se zakládá na skutečných událostech - a celý ten koncept ála Rašomón mě velice zajímal. Důležité je, že tenhle film je o tom, jak se skupina lidí společně vydala udělat podle svého přesvědčení správnou věc, a jak si společně uvědomili, že nejsou schopni a nedokážou tuhle cestu společně i dokončit. My jsme měli za úkol vzít tato fakta a přeměnit je v pravdu, nebo respektive ve tři různé pravdy.“

Fincher, stejně jako Sorkin, vnímal film jako něco, co se pohybuje v šedé zóně, kde si hrdinové a antihrdinové vyměňují místa, zatímco se tito mladí a sotva dospělí studenti takřka přes noc mění v novátory, které sleduje celý svět. Podle jeho názoru je „pravda“ velice nejistá věc, když máte co do činění s tolika odlišnými vzpomínkami, komplikovanými motivy a silnými osobnostmi.

„Nevím, jestli něco jako pravda vůbec lze odhalit,“ soudí Fincher. „Ale vím, že si celá řada lidí dala obrovskou práci s tím, aby ostatním vysvětlili svou představu pravdy - a že chování a reakce lidí v Sorkinově scénáři na mě působí přesvědčivě.“

Na projektu se rozhodl podílet navzdory tomu, že si uvědomoval, že kráčí po tenkém ledě. „Věděl jsem, že pokud svou práci odvedeme správně, pokud příběh podáme tak, jak je třeba, tak se od něj velice pravděpodobně všichni zúčastnění distancují,“ komentuje režisér.

Fincher svůj přístup k filmu založil na tom, že divákovi představuje svět Ivy League a nováčků v Silicon Valley, do kterého se Zuckerberg, Saverin, Parker a dvojčata Winklevossovy spuštěním Facebooku dostali a začali v něm ze své firmy dělat giganta, kterým je dnes.

„Místo a doba musely být jasně rozpoznatelné,“ míní. To platí zejména o harvardských kolejích, na kterých Zuckerberg napsal původní kód pro Facebook a kde došlo poprvé k jeho popularizaci. „Je to ohromující svět, ve kterém mohl mladý člověk odejít do pokoje s balením Red Bullu a vynořit se o několik dní později s něčím, co se okamžitě ocitlo na 500 počítačích a za několik let později na 500 milionech počítačů. Věděl jsem, že musím vše uvést do patřičného kontextu - kde se ti lidé ocitají, co mají na sobě, všechny tyhle detaily - muselo to působit jako Harvard a muselo to odpovídat té mládeži a jejich zaměření. Zábavné na tom pro nás bylo to, že jsme nemuseli pouze sehnat pár skvělých a pohledných herců, ale museli jsme kolem nich vytvořit svět, díky kterému budou působit dojmem, že to, co říkají, odpovídá jejich postavám. Stupňuje se tak dramatičnost - vidíte místo, ze kterého všichni pocházejí, místo s mizerným laciným nábytkem a kousavým povlečením, plné požárních hlásičů přímo uprostřed zdí a krbů, které jsou jen pro ozdobu, a současně si nevyhnutelně uvědomujete, že se všichni dotyční budou jednoho dne dělit o výdobytky své práce.“

Ačkoliv sám z takového světa nepochází, přesto Fincher v přístupu hrdinů příběhu viděl střípky sebe samého, svých mladických ambicí. „Dokázal jsem se vžít do jejich pocitů coby členů tvůrčích skupin, kteří se pohybují mezi přátelstvím a nadcházejícím nepřátelstvím. Dokážu pochopit, jaké to je, když je vám 20 nebo 21 let a snažíte se prodat sebe a svou vizi lidem, které potřebujete, pokud si chcete vybudovat tak působivou budoucnost, jaká víte, že může být, a také ty neuvěřitelně ponižující pocity, když se musíte dožadovat dospělých o svolení, protože je vám příliš málo, než abyste mohli rozhodovat sami za sebe, a frustraci s tím spojenou,“ vysvětluje. „V jistých ohledech se to, co Mark dělá, nijak neliší od režírování filmu: něco tvoříte a vaším úkolem je vytvořit to správně a zajistit, aby to vzkvétalo, a pak se o to musíte postarat. To je předmětem filmu. A pokud musíte někomu ublížit, abyste danou věc ochránili, pak to zkrátka musíte udělat.

Máte zodpovědnost. Stejně tak jsem chápal Zuckerbergův bytostný odpor k představám druhých o tom, jaký by měl být - a chápal jsem neuctivost těch postav a jejich pohrdání autoritami, protože bez toho bychom tenhle příběh vůbec neměli.“

Poté pokračuje dál: „Byl jsem Markem Zuckerbergem - v mém životě nastaly chvíle, kdy jsem se tak choval. V mém životě nastaly okamžiky, kdy jsem byl Eduardem Saverinem - když jsem ztropil scénu a litoval toho, nebo když jsem dal najevo své emoce a pak se cítil jako hlupák. A nastaly v mém životě i chvíle, kdy jsem se měl dojem, že vím všechno nejlépe a choval jsem se tak.“

Fincher věděl, že pokud má takové okamžiky ukázat na plátně, bude potřebovat velice semknutý tým herců, schopný spolupráce a soupeření poutavým a odkrývajícím způsobem. „Při hledání vhodného obsazení jsem doufal, že mám k dispozici herce, kteří vám jsou schopni ukázat obě tváře hrdinů a zajistit, aby jejich vzájemné vztahy působily naprosto věrohodně,“ říká. „Všichni se na tom museli podílet stejným dílem, jinak by to nefungovalo. Museli se od sebe výrazně odlišovat, ale současně umět dobře spolupracovat. Chtěl jsem na každé z postav najít něco lidského a nikdy jsem Marka, Seana nebo Winklevossovy nevnímal jako padouchy. Neberu Eduardovu absenci představivosti jako něco, za co by ho bylo třeba zatracovat. Dívám se na ně a říkám si, že jsou to děti, že udělají chyby, že z těch správných důvodů udělají přesně ty správné věci a ze špatných důvodů udělají špatné věci. Takže poté šlo o to, abych našel pár lidí, odhodlaných experimentovat a nevědět, jak na to zareagují. Chtěl jsem, abych je mohl dovést až na samý okraj propasti a pak je do ní shodit, aby si museli najít vlastní, nikým nevnucovanou interpretaci toho, kým sami jsou.“

Proces zkoušek a konkurzů byl velice náročný. „Nejprve jsme o sobě dali vědět a požádali herce, aby nám posílali ukázková videa,“ popisuje. „Pak jsme si je začali zvát a bavili jsme se s nimi o jejich minulosti. Každý z herců, které jsme obsadili, se za námi musel několikrát vracet a podstoupit několikero zkoušek. Chtěli jsme stvořit tým a každá jeho složka musela dokonale fungovat, aby podpořila fungování těch ostatních.“

Několik týdnů před zahájením natáčení začal Fincher s herci zkoušet v malých skupinkách, aby jim umožnil zvyknout si na specifický rytmus vyjadřování jejich postav, a také proto, aby jejich interakce byly uvolněnější. Fincher po hercích také požadoval neobvyklou přizpůsobivost a točil i 200 verzí jediné scény, aby bylo natáčení méně tradiční a aby měl ve střižně z čeho vybírat. Pracoval se Sorkinovy břitkými dialogy tak dlouho, až byly pro herce zcela přirozené.

„Při takové míře opakování ustupuje u herců instinktivní potřeba divadelního hraní,“ říká o Fincherově režijním stylu Sorkin. „Dialogy pak působí bezstarostněji a přirozeněji. Davidovi se díky mnoha opakováním podařilo docílit skvělých výsledků. Vycházel z toho, že se ve scénáři mluví naprosto běžnou mluvou - a doplnil ji působivým vizuálním stylem, který vše vyzdvihuje vysoko nad úroveň, jaké by dosáhl méně talentovaný režisér. David navíc velice dobře rozumí tomu, jak dostat z herců to nejlepší. Fascinovalo mě jeho odhodlání točit mnoho opakování jedné scény - někdy 70, 80 nebo 90 - jen proto, aby je přiměl k co nejlepším výkonům a aby se dokázali vyjadřovat opravdu podvědomě. Například v případě scény s Markem a Eduardem v domě v Palo Alto, když se Eduardo vypravil uprostřed noci do San Francisca a křičí tam jeden na druhého, jsme začali natáčet někdy kolem sedmé hodiny večer, ale David byl spokojený až někdy po půlnoci, kdy byli Jesse a Andrew velice vyčerpaní. Teprve tehdy najednou celá scéna doslova ožila.“

„Chtěl jsem herce posunout do situace, kdy budou v rámci rolí promlouvat s takovou bezstarostností a samozřejmostí, s jakou promlouvají v běžném životě, kdy věci splývají dohromady a lidé mluví jeden přes druhého,“ objasňuje režisér. „Současně se domnívám, že chování postav v celé řadě scén vyžaduje jisté tempo a jistý rytmus. V první scéně filmu říká přítelkyně Markovi, že má problémy s tím, aby stíhala chápat, co říká. Takže je jasné, že by měl mluvit dost rychle, jinak k té dívce nebudeme cítit žádný respekt, a ten k ní cítit musíme - protože hraje v příběhu zásadní roli.“

Aby udržel ve scénách napětí, bojkotoval Fincher občas záměrně natáčení tím, že si některého z herců vzal stranou a v soukromí mu vysvětlil, že v dané scéně je on tím, kdo má mít pravdu. „Například při natáčení scén u soudu jsem doslova jedné straně řekl něco jako 'tenhle parchant vás obral a sedí na židli, na které jste měli sedět vy, a přitom je bez vás úplně k ničemu.' A pak jsem šel za představiteli druhé strany a řekl jim 'Vážně si myslíte, že by Facebook měl cenu 15 miliard, kdybyste udělali Harvard Connection? Podívejte se na ty pitomce. Nebýt tvrdé práce a geniality Marka Zuckerberga, žádné peníze by neexistovaly. Tak se na ně podívejte, jak tam stojí a zoufale se snaží z nich aspoň kousek urvat,'“ popisuje.

Ačkoliv si herci jasně uvědomovali, že představují skutečné lidi, kteří jsou prakticky stejně staří, Fincher nechtěl, aby se pokoušeli o jejich napodobování. „Od začátku jsem se domníval, že by to bylo příliš omezující. Každý herecký výkon filmu musel na diváka zapůsobit tak, jak by na něj zapůsobil člověk, kterého herec ztvárnil, ale přitom ho herec nesměl imitovat,“ zamýšlí se. „Bylo by bývalo snadné zajít si na YouTube a podívat se na videa, ve kterých promlouvá Mark Zuckerberg, ale to nebyl nejlepší způsob, jak dramatizovat to, k čemu mezi těmito lidmi došlo, ani jak zachytit jejich kreativitu a jejich vztahy. Pokud chcete, aby film měl ducha, nemůžete to nutit. Nesmíte se bát syrovosti.“

Tato neopracovaná až syrová místa se stala součástí promyšlené lidskosti celého filmu. „Pro vyprávění tohoto příběhu bylo klíčové, abychom ho viděli různýma očima,“shrnuje Fincher. „Jiným způsobem k němu nešlo přistupovat. S Aaronem jsme se hodně bavili o tom, že nikdo není naprosto jednoznačný, lidé ho nevnímají stejně. A celý tenhle film je v podstatě způsobem, jak to sdělit.“