Tajný život mazlíčků

Max a Katie jsou spřízněné duše, ti naprosto nejlepší kámoši na světě. Co na tom, že Max je pes a Katie člověk? Kdyby se Katie každý den na dlouhé hodiny neztrácela a nenechávala Maxe samotného v jejich bytě, byl by nejspokojenější hafan pod sluncem. Takhle to aspoň platilo do chvíle, kdy si Katie přivedla z útulku chlupaté psí monstrum jménem Baron a rozhodla se, že od té chvíle budou žít ve třech. Mezi Maxem a Baronem to byla nenávist na první pohled. Od první vteřiny vymýšlejí, jak tomu druhému ztrpčit život, což je přivádí do čím dál komplikovanějších situací. Ve finále skončí ztracení, opuštění a obklíčení skupinkou osiřelých zvířat, která pod vedením šíleného králíka vládnou městskému podzemí. Naštěstí má Max doma pořádnou smečku přátel, kteří se rozhodnou, že ho nenechají na holičkách a vydají se ze svých pelíšků na mimořádně dobrodružnou výpravu, jejímž cílem je nalezení a záchrana Maxe. Musí to navíc zvládnout v šibeničním termínu, než se jejich páníčkové vrátí domů. Jestli by nakonec nebylo lepší nepřemýšlet o tom, co bez nás dělají.

V jednom domě na uspěchaném Manhattanu začíná skutečný den až poté, co jeho dvounozí obyvatelé odejdou do práce a do školy. Tehdy všichni ti chlupatí, pernatí a šupinatí mazlíčci naskakují do svého každodenního stereotypu „od devíti do pěti”: různě se spolu poflakují, vyprávějí si potupné historky o svých majitelích, zkoušejí si roztomilé kukuče, aby dostali lepší pamlsek, a sledují Animal Planet jako reality show.

Nejdůležitějšímu psu v domě, bystrému teriérovi Maxovi, který je přesvědčen, že je středem vesmíru své paničky Katie, se život obrátí vzhůru nohama, když si Katie přinese domů Barona, nepořádné a obrovské psí monstrum s nulovou sociální inteligencí. Když se tato podivná psí dvojice ocitne ve špinavých ulicích New Yorku, musí zapomenout na všechny odlišnosti a spojit se proti chlupatému, vychytralému králíkovi jménem Snížek, který postavil armádu domácích zvířátek, které jejich páníčkové opustili a kteří nenávidí všechno lidské…a to vše včetně návratu domů dřív, než se Katie večer vrátí.

Výroba
Příběh

V srdci Manhattanu žije zhýčkaný teriér Max v ideálním vztahu se svou adoptivní paničkou Katie. A to přesně do chvíle, než dobrosrdečná Katie přinese domů dalšího nalezence - obrovského chundelatého neukázněného křížence jménem Baron. Max je šokovaný, když mu ho Katie představí jako jeho nového bratra, zejména když si Baron okamžitě přivlastní Maxovy hračky a pelíšek, protože blahosklonně předpokládá, že s ním jeho nový bratr bude tento pohodlný život sdílet.

Nejistý Max si snaží udržet svoje území a Baron - vážně roztomilý pejsek, který si prošel těžkými časy - Maxovu odmítání vůbec nerozumí a s úzkostí vnímá, že se ho Max pokouší zbavit. Jediné, co Baron ví, je, že se nemůže vrátit do útulku, ze kterého jen tak tak unikl.

Jejich konflikt se vyhrotí venku na ulici, kde se oba ocitnou zamčení v dodávce odchytové služby na cestě do útulku. Když se roztomilý, ale vyšinutý králík jménem Snížek, který je šéfem gangu domácích mazlíčků opuštěných svými páníčky, kteří si říkají Spláchnutý mazlíčci, vloupá do dodávky s cílem osvobodit člena svého gangu, Max s Baronem v tom vycítí svou šanci a vyjednají si svobodu.

Výměnou za svobodu Snížek požaduje, aby sloužili v jeho armádě Spláchnutejch mazlíčků a žili s nimi v jejich doupěti ve stoce a spřádali pomstu lidem, kteří je opustili.

Jakmile Snížek zjistí, že Max s Baronem mají paničku, kterou milují a s kterou žijí v přepychu, pustí svůj gang, aby je pronásledoval ulicemi New Yorku. Tito navzájem si nepodobní noví bratři jsou tak donuceni vrátit se ke svým primárním zvířecím instinktům, a aby přežili, musí se rychle zorientovat v městské džungli a dostat se bezpečně zpátky domů…a to vše dřív, než se Katie vrátí.

Nápad

Chris Meledandri popisuje vznik Mazlíčků takto: „Inspirací pro Mazlíčky byla všechna zvířátka, která jsme měli doma už od mého dětství. Vyrůstali jsme s kočkou a psy a s kanárkem, a když jsem se stal rodičem, zjistil jsem, že jsme všichni své mazlíčky zahrnuli bohatými emocemi. Vždy, když jsme se vraceli domů, mysleli jsme na to, jakou radost ze svého návratu v jejich tvářích uvidíme a na to, jaké nezbednosti asi celý den dělali.”

„Napadlo mě, že určitě nejsem sám, kdo přemýšlí o vnitřním životě svých zvířátek,” pokračuje. „Od chvíle, kdy jsem se na své miláčky začal dívat tímhle způsobem, jsem zjistil, že takhle se na ně díváme všichni. A je jedno, jestli to je nebo není jejich skutečný emocionální život nebo jen naše projekce. Fascinuje nás jejich vnitřní život a jsme zvědaví na to, co dělají a na co myslí, když tam nejsme.”

Kromě Meledandriho, který pracuje v ústředí Illumination Entertainment v kalifornské Santa Monice, Janet Healy, s kterou produkoval všechny filmy v Illumination, dohlíží na produkční pobočku společnosti Illumination Mac Guff v Paříži. Meledandri je pevně přesvědčen, že bez Healy není možné žádnou produkci zrealizovat: „Janet je nejlepším produkčním partnerem, jakého jsem kdy dokázal představit, a nyní spolu produkujeme řadu filmů.”

„Když pracujete na tolika filmech najednou, je nezbytné mít mezi sebou skvělý vztah,” pokračuje Meledandri. „Jsem upřímně přesvědčen, že Janet je v současnosti nejlepší producentkou animovaných filmů.”

„Do našich domácích mazlíčků jsme vložili spoustu postav - všechno to, čím je chceme mít,” vysvětluje Healy. „I když skutečnost může být jiná, chceme si myslet, že mají ten tajný život, od kterého nás drží stranou. Chrisův nápad mě nadchl. Rozumí animaci a postavám jako nikdo jiný.”

Úkol převést nápad do scénáře dostali Cinco Paul a Ken Daurio, s kterými už Meledandri a Healy pracovali na sérii Já, Padouch a Lorax. Ti se potom museli věnovat práci na Já, Padouch 3 a kormidla se chopil scenárista Brian Lynch známý svou prací pro Illumination na Mimoních, Hopovi a jejich veleúspěšné zábavní jízdě Minion Mayhem.

Meledandri vzpomíná, jak různí mazlíčci jeho kolegů ovlivnili jednotlivé postavy filmu: „Cinco a Ken zaštiťovali projekt zpočátku a v posledním roce se k nim přidal Brian. Přinesl s sebou spoustu vtipných historek, které našly ve filmu svoje místo. Bylo úžasné sledovat, jak si každý do filmu přinesl svoje individuální zkušenosti se svými zvířátky, která někdy doma měl nebo stále má.”

Daurio vysvětluje, jak to všechno začalo: „První věc, kterou nám Chris nadhodil, byl obraz psa, který čeká, až jeho páníček opustí dům. Jakmile za ním klapnou dveře, pes skočí do odpadků pro jídlo a otevře si ledničku, aby našel něco lepšího. To byl ten základní obrázek, který nám zůstal v hlavách během celého procesu.”

Paul proces popisuje takto: „Illumination si klade za cíl hodně smíchu a srdečnosti. Chceme, aby se lidé co nejvíc smáli, ale zároveň je na konci chceme trochu rozplakat.”

„Hned na začátku jsme se rozhodli, že celý příběh umístíme do bytového domu,” říká Paul. „To nám dalo možnost sledovat spoustu zvířat a rozvíjet myšlenku, že jakmile jsou páníčci pryč, oni doma paří. Drbou a pijí ze záchodu - prostě dělají věci, které by nikdy nedělali, kdyby je viděli jejich majitelé.”

„Tento film je uznáním toho, jak moc všichni milujeme své domácí mazlíčky. Je jedno, co ve filmu dělají, že poznají nové přátele nebo vyklouznou smrti - prostě musí být večer zpátky doma a přivítat své majitele, když se vrátí z práce. I když během dne zažijí bláznivá dobrodružství, vrcholem každého dne je návrat jejich páníčka,” říká Lynch.

Situace kdy Maxova panička přinese domů z útulku Barona, má základ v Meledandriho skutečném životě. „Představuji si, že se Max cítí tak trochu jako se musel cítit můj devítiletý syn, když jsme si s ženou z porodnice přivezli miminko: ‘Kde se tady vzal? Kdo se ho prosil, aby se tady objevil? Než přišel, žil jsem si spokojeně, a ne, děkuju, nehodlám se s ním dělit o všechno to skvělé, co mám.’”

Filmaři

Producenti Meledandri a Healy spolupracují s režisérem Tajného života mazlíčků Chrisem Renaudem mnoho let. „Když jsem vedl animace ve FOX, náš koproducent Chris Renaud tam kreslil storyboardy. Nakonec jsme mu svěřili režii krátkého filmu No Time for Nuts,” říká Meledandri. „Odvedl skvělou práci a tak když jsme rozjeli Illumination, nabídl jsem mu spolupráci s tím, že by mohl režírovat.”

Dalším projektem, který Renaud pro Illumination režíroval, byl v roce 2012 Lorax. Meledandri vysvětluje, že v tomto filmu byl „výtvarníkem Yarrow Cheney, který měl rovněž na starosti výpravu filmu Já, Padouch. V době, kdy jsme dělali na těchto filmech, jsme si uvědomili, že Yarrow dělá i režisérskou práci a že má skutečný potenciál jako režisér.”

Tento potenciál došel svého naplnění později, když Cheney režíroval Puppy, jeden z nejroztomilejších krátkých filmů, které Illumination vytvořilo. Tehdy se produkční tým rozhodl, že ho nechá spolurežírovat.”

Režisér Renaud vysvětluje, co ho k filmu přitáhlo: „Chtěl jsem vykreslit zvířata moderním způsobem. Líbilo se mi také pohrávat si s legrační, ale reálnou myšlenkou, že když opustíte svého psa, tak i když se vrátíte po 20 vteřinách, chová se, jako kdybyste byli pryč 24 hodin. Je nadšený, že vás vidí a jeho krátkodobá paměť úplně nefunguje. Takhle jsme vykreslili Maxe, který Katie vidí optikou svého vlastního života. Katie je středem jeho vesmíru a on očekává, že ona to má stejně… tedy dokud nepřinese domů toho dalšího psa.”

Spolurežisér Cheney to rozvádí: „Každé zvíře má svou osobnost a v tom se skrývá spousta legrace. Nejsou to lidé, ale cítí stejně. Mě oslovila možnost tohle ve filmu zachytit, zvláště když sám jsem majitelem domácího zvířátka. Když ráno odejdeme do práce nebo do školy, předáváme v podstatě klíče našim mazlíčkům. Teď je to jejich domov a v našem světě si představujeme, že mají svoje denní stereotypy a rituály stejně jako lidé.”

I když spousta filmů zvířata, která v nich hrají hlavní role, polidšťuje, filmaři věděli, že pro ně je základem nechat postavám jejich zvířecí charakteristiky, aby je diváci mohli vnímat jako mazlíčky. „Od začátku jsem chtěl animovat zvířata - zvířata, a ne nějakou jejich plně polidštěnou verzi,”říká Renaud. „Když jsme probírali problémy, které může animace přinést, ptali jsme se ‘Jak se dostane z bodu A do bodu B? Jak se otočí nebo jak zvedne tlapku?’”A to se potom rozšířilo do složitějších scén. „Například jsme měli moment, kdy několik psů zaslechne něco, co zní, jako kdyby měl někdo potíže. Jenže jejich pozornost v tu chvíli upoutá motýl poletující okolo, takže psi okamžitě změní směr.”

Cheney rozvádí myšlenku dál: „Naším cílem bylo, ukázat divákům chování zvířátek tak, aby si dokázali představit, že přesně takhle by se mohli chovat i jejich mazlíčci. Na rozdíl od filmů, kde se zvířata oblékají a chodí po dvou, my jsme chtěli zvířata, která se jako zvířata chovají.”

Když se produkční tým rozhodoval, jak ztvární postavy a jejich konkrétní osobnosti, bylo jasné, že zásadní bude najít rovnováhu mezi vysokou inteligencí a inteligencí, která se dá očekávat od zvířátka. Filmaři věděli, že v okamžiku, kdy překročí jistou hranici a vytvoří člověka uvězněného ve zvířecím těle, ztratili podstatu nápadu. Nejdůležitější bylo přimět diváky, aby si řekli, že takhle se určitě chová jejich pes nebo kočka, když nejsou poblíž.

„Nejlepším příkladem je, co se děje, když ráno odejdeme,” poznamenává Meledandri. „Náš film začíná tím, že Katie odejde a Max si hned uvědomí, jak mu jeho panička chybí. Chystá se celý den sedět u dveří a čekat na ni. Jakmile to ale Max řekne jiné postavě, ano, on mluví, ale vy věříte tomu, že takhle se pes skutečně chová. Řada z nás věří, že právě tohle náš pes dělá, když jsme pryč. Naším cílem bylo vždycky - během psaní, režie nebo během samotné animace - udržet takové chování a pohyby, které odpovídají skutečným zvířatům.”