Sdílet
film / drama, akční, romantický, válečný, Česká republika, 2001, 115 min., od 15 letDVD od 1.4.2002
Režie: Jan Svěrák
Herci: Ondřej Vetchý, Kryštof Hádek, Tara Fitzgeraldová, Charles Dance, Oldřich Kaiser, více...
Ocenění: 2001, Český Lev, Režie, Jan Svěrák
2001, Český Lev, Kamera, Vladimír Smutný
2001, Český Lev, Střih, Alois Fišárek
2001, Český Lev, Hudba, Ondřej Soukup
2001, Český Lev, Divácky nejúspěšnější film
Válečné drama i milostný příběh o přátelství, hrdinství a obětech i láskách českých stíhačů ve službách RAF za 2. světové války.
Snímek režiséra Jana Svěráka a scenáristy Zdeňka Svěráka vypráví o přátelství, hrdinství a láskách českých stíhacích pilotů, kteří ve službách Královského britského letectva (RAF) bojovali proti Hitlerovu Německu za osvobození Československa. Hlavním hrdinou je pilot František Sláma, který po okupaci Československa v roce 1939 odešel spolu se svým mladším kolegou bojovat proti fašistům do Anglie. Do každodenního boje o život, ve kterém přátelství má cenu zlata, zasáhne osudové setkání s Angličankou Susan. Příběh připomíná odvahu těch, které historie zradila a na jejichž skutky by ani příští generace neměly zapomenout.
Uprav informace o filmu
Komentář k filmu V USA se to prodávalo v "99 cent" a leželo to tam měsíce prakticky bez povšimnutí.
Všechny komentáře k filmu 53+ Napiš komentář k filmu a získej DVD
Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránky Videotéka: přidat si do ní film
Popis filmu Tmavomodrý svět
 |
 |
 |
Geneze
Po oscarovém úspěchu s Koljou vytvořili Jan a Zdeněk Svěrákovi další společné dílo. "Na začátku byl nápad udělat film o dvou kamarádech, jednom starším a jednom mladším, mezi nimiž existuje vztah jako mezi učitelem a žákem, nebo spíš jako mezi otcem a synem," říká o vzniku Tmavomodrého světa režisér a producent Jan Svěrák. "Mezi oběma tudíž panuje velká upřímnost a důvěra. A my jsme si s tátou řekli, jaké by to bylo, kdyby do takového vztahu vstoupila žena: cítili jsme, že tak silné přátelství nelze jen tak přervat, a zároveň nám bylo jasné, že jej po takovém otřesu nelze ani udržet. Začali jsme o tom uvažovat a vymysleli příběh o dvou pilotech - důstojníkovi, učiteli létání a jeho žákovi - které spojí příchod německých okupantů a společný útěk do Anglie v roce 1939."
Hlavním hrdinou příběhu se tak stal československý pilot František Sláma, který po vyhlášení protektorátu odchází bojovat jako stíhač k RAF. S Františkem jde svou vlast bránit i mladý pilot Karel Vojtíšek. A právě v britských službách potkávají oba kamarádi osamělou Angličanku Susan...
"Příběh Tmavomodrého světa je vlastně komorním dramatem na pozadí velké historické události: všudypřítomná válka a vědomí, že můžete každý den přijít o život, tu všechny vztahy jaksi zintenzivňuje a urychluje," říká Jan Svěrák.
Kromě soukromého příběhu o přátelství a lásce je Tmavomodrý svět i velkolepou podívanou s dramatickými leteckými scénami a náročnými triky. Také proto si jeho příprava vyžádala více než pět let. "Doposud jsem psal komedie," popisuje genezi scénáře Zdeněk Svěrák. "Kdybych se přirovnal třeba ke kamnáři, řekl bych, že jsem byl specialistou na menší kamna. A najednou jsem měl přečíst hromadu memoárové i odborné literatury, vyzpovídat válečné veterány a na tomhle základě sepsat fiktivní dobové drama s leteckými souboji a milostnou zápletkou, odehrávající se částečně v Čechách i v Anglii - prostě jsem dostal za úkol udělat drahá stáložárná kamna. Což je sice taky topidlo, ale úplně jiného druhu: dává se tam jiné palivo a kromě tepla má z těch kamen sálat do pokoje i jistá majestátnost. Celých těch pět let jsem stavěl kamna, která netáhla: měla zdánlivě všechno - dolní dvířka, horní dvířka, rošt, popelník i komín - ale když se v nich zatopilo, tak nám kouř vletěl do obličeje. A veškerá práce na těch deseti verzích scénáře byla hledáním, kde to vázne. A jak to udělat, aby naše stáložárná kamna měla tah."
Když byl scénář konečně dopracován, začal Jan Svěrák s Ericem Abrahamem (společně produkovali již Kolju) shánět peníze na jeho realizaci. "Nejdřív jsme si říkali, že budeme jenom Spojenci, a oslovili jsme nejprve Američany a Angličany," líčí producentskou anabázi Jan Svěrák. "Přečetli si scénář a řekli, že do takového filmu nemusí investovat, protože když se povede, mohou si ho pak snadno koupit. Což byla z jejich hlediska čistá pravda. Jediní, které příběh o Češích v Anglii doopravdy zajímal, byli Němci. ,A nevadí vám, že v tomhle příběhu sestřelujeme vaše letadla?' ptali jsme se opatrně. ,Ne,' odpovídali naši bývalí nepřátelé, ,vždyť i to patří k naší společné historii."
Německým koproducentům překvapivě nevadila ani figura esesáckého doktora, jenž se s Františkem Slámou setkává ve věznici na Mírově. "Zarámovat válečná léta Slámovým vyprávěním z mírovské věznice, kde se jako západní letec v 50. letech ocitl, byl vůbec problém," vzpomíná Zdeněk Svěrák. "Nešlo jen o to, že naši bývalí spojenci chtěli tuhle rovinu ze scénáře úplně vypustit, protože vůbec nechápali, proč tam chceme věznění letců ukazovat. Pro ně to bylo málo dramatické a jen to zdržovalo příběh. Rozklenout ve filmu oblouk jedenácti let - od okupace v devětatřicátém do vrcholícího stalinismu v roce 1950 - se ale ukázalo obtížné i z hlediska výstavby a tempa příběhu. Proto jsme museli scény z Mírova propracovat tak, aby se tam rozhořel ohníček vztahů, podezření, dějů a konfliktů. Pasáže z vězení proto ve filmu uvidíme a myslím, že je to dobře: kdybychom tyhle podstatné scény vyškrtli, ochudili bychom celý film i životy letců o důležitou kapitolu."
Na konečnou podobu Tmavomodrého světa mělo podstatný vliv i rozhodnutí Jana Svěráka točit ho v češtině místo v angličtině. "Při psaní scénáře jsem tátovi úmyslně nekladl žádná omezení, aby mohl psát svobodně. To se mu také skvěle podařilo: jenom jsem zíral, co všechno - včetně nejdražší letecké scény filmu - si nakonec vymyslel. Jeho scénář však vyprávěl o setkání českých vojáků s jinou zemí a jinou kulturou. A bylo jasné, že ty vojáky musí hrát Češi. Protože kdybychom do nich obsadili nějaké anglické nebo americké herce a nutili je předstírat, že se svou rodnou řeč teprve učí v kurzech angličtiny, tak by to vypadalo směšně. Na tatínkově uchopení příběhu a na jeho krásných, nepřeložitelných slovních hříčkách naše původní plány o anglicky mluveném filmu ztroskotaly."
"Sehnat finance na film natáčený v češtině bylo extrémně složité," říká Eric Abraham. "Filmy v jiných jazycích než je angličtina tvoří totiž asi jen jedno procento z filmového trhu. A do tohoto miniaturního výseku spadají i tituly tak silných národních kinematografií jako například Francie. Jméno Jana Svěráka a scénář jeho otce jsou však dnes už natolik solidní firmy, že jsme ty peníze nakonec sehnali."
"Snažili jsme se zachovat historickou přesnost, jak jen to šlo," líčí sepjetí fikce a dávné reality režisér Jan Svěrák. "Československé perutě se ale během války nesčetněkrát stěhovaly napříč Anglií, měnily letiště i letadla, u kterých se časem transformovala výzbroj i kamufláž... Abychom si práci usnadnili a vyprávění udělali přehlednější, zasadili jsme příběh pouze na jedno letiště k jedné fiktivní peruti. Letadlům jsme také přidělili jednotnou výzbroj i kamufláž, odpovídající období Bitvy o Anglii, tedy roku 1940.
Na častou otázku, nakolik je film o československých stíhačích o skutečných osudech konkrétních letců, odpovídá Jan Svěrák takto: "Hrdinové Tmavomodrého světa jsou vymyšlení. Náš film je fikce, která je ovšem inspirovaná vyprávěním opravdických válečných pilotů - generála Františka Fajtla a generála Antonína Lišky. Jeli jsme také s tátou do Anglie za stíhači, kteří tam po válce zůstali, a vyzpovídali i vdovy po těch, co už zemřeli. Zajímaly nás hlavně obyčejné věci, které v knížkách o pilotech RAF obvykle nejsou - třeba jak naši letci balili holky a jestli na ně Angličanky jako na cizince braly. A dozvěděli jsme se, že ano, protože Čechoslováci byli zábavní a většinou dobře tančili, což dívkám imponovalo. Pomocí takových historek, všelijak upravených a nově poskládaných, jsme pak náš příběh dotvořili - asi jako když z různých přísad pomaličku vyrábíte šém a doufáte, že váš pečlivě uplácaný homunkulus zázračně ožije."
Právě sympatie a úcta k bývalým pilotům RAF byly důvodem, proč tvůrci celý projekt vymysleli a přes všechna úskalí jej dotáhli do zdárného konce: Tmavomodrý svět se tak stal jejich osobním poděkováním těm, které za jejich samozřejmou odvahu stíhal takřka celý život černý nevděk. "Vzpomínám si, že když jsme začali s Honzou o tomhle filmu uvažovat, tak jsme si řekli: To byli tak bezvadní chlapi! Musíme o nich natočit krásnej film," říká Zdeněk Svěrák. "Chtěli jsme, aby náš film o pilotech byl krásný, i když v něm bude i válka a smrt."
"Neustále jsem si uvědomoval, jak je pro nás téma Tmavomodrého světa důležité," potvrzuje Jan Svěrák. "A nejen proto, že jsme kluci a zajímá nás válka, souboje a letadla, ale protože téma československých stíhačů je - v nejlepším slova smyslu - národní. A vzdát se ho - ať už pro lákavější cíl nebo z nedostatku trpělivosti - by byla prostě zrada."
Hlavním hrdinou příběhu se tak stal československý pilot František Sláma, který po vyhlášení protektorátu odchází bojovat jako stíhač k RAF. S Františkem jde svou vlast bránit i mladý pilot Karel Vojtíšek. A právě v britských službách potkávají oba kamarádi osamělou Angličanku Susan...
"Příběh Tmavomodrého světa je vlastně komorním dramatem na pozadí velké historické události: všudypřítomná válka a vědomí, že můžete každý den přijít o život, tu všechny vztahy jaksi zintenzivňuje a urychluje," říká Jan Svěrák.
Kromě soukromého příběhu o přátelství a lásce je Tmavomodrý svět i velkolepou podívanou s dramatickými leteckými scénami a náročnými triky. Také proto si jeho příprava vyžádala více než pět let. "Doposud jsem psal komedie," popisuje genezi scénáře Zdeněk Svěrák. "Kdybych se přirovnal třeba ke kamnáři, řekl bych, že jsem byl specialistou na menší kamna. A najednou jsem měl přečíst hromadu memoárové i odborné literatury, vyzpovídat válečné veterány a na tomhle základě sepsat fiktivní dobové drama s leteckými souboji a milostnou zápletkou, odehrávající se částečně v Čechách i v Anglii - prostě jsem dostal za úkol udělat drahá stáložárná kamna. Což je sice taky topidlo, ale úplně jiného druhu: dává se tam jiné palivo a kromě tepla má z těch kamen sálat do pokoje i jistá majestátnost. Celých těch pět let jsem stavěl kamna, která netáhla: měla zdánlivě všechno - dolní dvířka, horní dvířka, rošt, popelník i komín - ale když se v nich zatopilo, tak nám kouř vletěl do obličeje. A veškerá práce na těch deseti verzích scénáře byla hledáním, kde to vázne. A jak to udělat, aby naše stáložárná kamna měla tah."
Když byl scénář konečně dopracován, začal Jan Svěrák s Ericem Abrahamem (společně produkovali již Kolju) shánět peníze na jeho realizaci. "Nejdřív jsme si říkali, že budeme jenom Spojenci, a oslovili jsme nejprve Američany a Angličany," líčí producentskou anabázi Jan Svěrák. "Přečetli si scénář a řekli, že do takového filmu nemusí investovat, protože když se povede, mohou si ho pak snadno koupit. Což byla z jejich hlediska čistá pravda. Jediní, které příběh o Češích v Anglii doopravdy zajímal, byli Němci. ,A nevadí vám, že v tomhle příběhu sestřelujeme vaše letadla?' ptali jsme se opatrně. ,Ne,' odpovídali naši bývalí nepřátelé, ,vždyť i to patří k naší společné historii."
Německým koproducentům překvapivě nevadila ani figura esesáckého doktora, jenž se s Františkem Slámou setkává ve věznici na Mírově. "Zarámovat válečná léta Slámovým vyprávěním z mírovské věznice, kde se jako západní letec v 50. letech ocitl, byl vůbec problém," vzpomíná Zdeněk Svěrák. "Nešlo jen o to, že naši bývalí spojenci chtěli tuhle rovinu ze scénáře úplně vypustit, protože vůbec nechápali, proč tam chceme věznění letců ukazovat. Pro ně to bylo málo dramatické a jen to zdržovalo příběh. Rozklenout ve filmu oblouk jedenácti let - od okupace v devětatřicátém do vrcholícího stalinismu v roce 1950 - se ale ukázalo obtížné i z hlediska výstavby a tempa příběhu. Proto jsme museli scény z Mírova propracovat tak, aby se tam rozhořel ohníček vztahů, podezření, dějů a konfliktů. Pasáže z vězení proto ve filmu uvidíme a myslím, že je to dobře: kdybychom tyhle podstatné scény vyškrtli, ochudili bychom celý film i životy letců o důležitou kapitolu."
Na konečnou podobu Tmavomodrého světa mělo podstatný vliv i rozhodnutí Jana Svěráka točit ho v češtině místo v angličtině. "Při psaní scénáře jsem tátovi úmyslně nekladl žádná omezení, aby mohl psát svobodně. To se mu také skvěle podařilo: jenom jsem zíral, co všechno - včetně nejdražší letecké scény filmu - si nakonec vymyslel. Jeho scénář však vyprávěl o setkání českých vojáků s jinou zemí a jinou kulturou. A bylo jasné, že ty vojáky musí hrát Češi. Protože kdybychom do nich obsadili nějaké anglické nebo americké herce a nutili je předstírat, že se svou rodnou řeč teprve učí v kurzech angličtiny, tak by to vypadalo směšně. Na tatínkově uchopení příběhu a na jeho krásných, nepřeložitelných slovních hříčkách naše původní plány o anglicky mluveném filmu ztroskotaly."
"Sehnat finance na film natáčený v češtině bylo extrémně složité," říká Eric Abraham. "Filmy v jiných jazycích než je angličtina tvoří totiž asi jen jedno procento z filmového trhu. A do tohoto miniaturního výseku spadají i tituly tak silných národních kinematografií jako například Francie. Jméno Jana Svěráka a scénář jeho otce jsou však dnes už natolik solidní firmy, že jsme ty peníze nakonec sehnali."
"Snažili jsme se zachovat historickou přesnost, jak jen to šlo," líčí sepjetí fikce a dávné reality režisér Jan Svěrák. "Československé perutě se ale během války nesčetněkrát stěhovaly napříč Anglií, měnily letiště i letadla, u kterých se časem transformovala výzbroj i kamufláž... Abychom si práci usnadnili a vyprávění udělali přehlednější, zasadili jsme příběh pouze na jedno letiště k jedné fiktivní peruti. Letadlům jsme také přidělili jednotnou výzbroj i kamufláž, odpovídající období Bitvy o Anglii, tedy roku 1940.
Na častou otázku, nakolik je film o československých stíhačích o skutečných osudech konkrétních letců, odpovídá Jan Svěrák takto: "Hrdinové Tmavomodrého světa jsou vymyšlení. Náš film je fikce, která je ovšem inspirovaná vyprávěním opravdických válečných pilotů - generála Františka Fajtla a generála Antonína Lišky. Jeli jsme také s tátou do Anglie za stíhači, kteří tam po válce zůstali, a vyzpovídali i vdovy po těch, co už zemřeli. Zajímaly nás hlavně obyčejné věci, které v knížkách o pilotech RAF obvykle nejsou - třeba jak naši letci balili holky a jestli na ně Angličanky jako na cizince braly. A dozvěděli jsme se, že ano, protože Čechoslováci byli zábavní a většinou dobře tančili, což dívkám imponovalo. Pomocí takových historek, všelijak upravených a nově poskládaných, jsme pak náš příběh dotvořili - asi jako když z různých přísad pomaličku vyrábíte šém a doufáte, že váš pečlivě uplácaný homunkulus zázračně ožije."
Právě sympatie a úcta k bývalým pilotům RAF byly důvodem, proč tvůrci celý projekt vymysleli a přes všechna úskalí jej dotáhli do zdárného konce: Tmavomodrý svět se tak stal jejich osobním poděkováním těm, které za jejich samozřejmou odvahu stíhal takřka celý život černý nevděk. "Vzpomínám si, že když jsme začali s Honzou o tomhle filmu uvažovat, tak jsme si řekli: To byli tak bezvadní chlapi! Musíme o nich natočit krásnej film," říká Zdeněk Svěrák. "Chtěli jsme, aby náš film o pilotech byl krásný, i když v něm bude i válka a smrt."
"Neustále jsem si uvědomoval, jak je pro nás téma Tmavomodrého světa důležité," potvrzuje Jan Svěrák. "A nejen proto, že jsme kluci a zajímá nás válka, souboje a letadla, ale protože téma československých stíhačů je - v nejlepším slova smyslu - národní. A vzdát se ho - ať už pro lákavější cíl nebo z nedostatku trpělivosti - by byla prostě zrada."
O natáčení
 Kromě osvědčeného tandemu scenáristy a režiséra se na novém projektu opět podílí ti, kteří s Janem Svěrákem spolupracovali už na předchozím oscarovém titulu: producent Eric Abraham, kameraman Vladimír Smutný, střihač Alois Fišárek, zvukař Zbyněk Mikulík a autor hudby Ondřej Soukup. Název filmu evokuje známou píseň Jaroslava Ježka, která v něm zazní v podání Oldřicha Kaisera. Připomíná ale i nebe, kam se váleční piloti na svých strojích vydávali: ve velkých výškách je totiž obloha až neskutečně temně modrá. Tmavomodrý svět byl natočen na cinemascope - formát s maximální možnou šířkou byl nejvhodnější pro zachycení volného horizontu, širokých ploch letišť i samotných letadel. Byl to zejména producent Eric Abraham, který dokázal celý projekt s rozpočtem 230 milionů korun finančně zabezpečit. Zkušený producent zaštítil Tmavomodrý svět nejen v období příprav, ale i v klíčovém momentě jeho zrodu: když se totiž ukázalo, že se natáčení takřka o dva měsíce protáhne, přehodnotil finanční a natáčecí plán tak, aby filmaři mohli dál v klidu pracovat. Původní rozpočet přitom ale nepřetáhl: "Vím, že v českém měřítku je Tmavomodrý svět drahý film. Když jsem ale někde venku řekl, co všechno chceme točit a kolik na to máme, jenom nevěřícně kroutili hlavou. Já ale věřil, že Jan Svěrák umí natočit velkofilm. A že dokáže, aby všechny ty peníze - a na film s historickými stíhačkami jsme jich opravdu neměli moc - byly na plátně vidět. A to se mu taky dokonale povedlo." Natáčení začalo 27. března 2000, trvalo sto dva dní, a probíhalo především v Čechách. Hlavní lokaci, anglické letiště, nechal architekt Jan Vlasák postavit v prostoru bývalého vojenského letiště Hradčany: "Rozbořené baráky, které tam zůstaly po sovětských jednotkách, mi pomohly určit rozmístění budov i správnou velikost letiště. Na Hradčanech navíc vládla specifická atmosféra - bylo cítit, že tady se piloti opravdu připravovali k boji. Zvuk vojenských stíhaček jako by tu pořád ještě visel ve vzduchu." Filmová stavba stihla letiště Fowlmere vybudovat za pouhé dva měsíce. Pracovala neúnavně, v zimních mrazech i jarním bahnu, obklopená depresivním rumištěm s jedovatými ropnými jezírky. V blízkém lesíku bylo možné místo na houby narazit na miny, které tu dodnes číhají na narušitele zakázané zóny. "Říkali jsme tomu gulag," vzpomíná Jan Vlasák. Když ale na Hradčany dorazil filmový štáb, bylo válečné letiště kompletně hotové: nechyběly ani čerstvě vysázené keříky, lemující cesty vysypané drobným štěrkem. Po natáčení na Hradčanech se štáb přesunul do Šilhéřovic u Ostravy, kde Jan Vlasák objevil typické "anglické sídlo" z červených cihel - bývalou novogotickou vilu barona Rothschilda. Vnitřek domu, kde bydlí ve filmu Susan s londýnskými dětmi, pak vyrostl v prázdné hale pražského podniku ČKD. Nejen architektura, ale i design maličkostí, jako je třeba vypínač nebo obyčejná klika u dveří, jsou ale v Anglii trochu jiné než na kontinentě. Proto byly téměř všechny výrazné kusy nábytku - třeba pohovka v Susanině obývacím pokoji - kvůli autentičtějšímu dojmu dovezeny přímo z Británie. V továrních halách ČKD se točily i scény z vězení. Přímo na Mírově se při plném provozu věznice pracovat nedalo a zklamala i náhradní varianta s opuštěným žalářem v Uherském Hradišti, který nevyhovoval filmařům zvukově: přímo pod okny bývalého vězení totiž stojí rušné autobusové nádraží. Kopie interiéru postavená ve studiu však byla perfektní. Nechyběly v ní ani otřískané dveře do cel a zašlé záchody, které si i se splachovacími řetízky Jan Vlasák v uherskohradišťské věznici vypůjčil. Poslední důležitá scenérie - záběry na moři - se měly původně natáčet přímo ve vodách kanálu La Manche. Producenti filmu Jan Svěrák a Eric Abraham však vymysleli lepší řešení: Jihoafrickou republiku. O JAR rozhodly nízké ceny a hlavně divoce vypadající a přitom relativně teplé moře (15 °C), v němž pak mohl sestřelený Sláma klidně plavat, aniž by jeho představitel Ondřej Vetchý okamžitě prostydl. Extrémně náročné natáčení, probíhající v nočních lijácích i tropických letních vedrech, tak pro vybrané členy filmového štábu vyvrcholilo na jižní polokouli v oblasti oblíbené bílými žraloky. Také formát cinemascope kladl na tvůrce Tmavomodrého světa během natáčení zvýšené nároky. "Cinemascope jsme použili proto, že je krásný a vyvolává pocit nekonečně širokého prostoru," říká Jan Svěrák. Tato volba s sebou ale nesla i komplikace: takřka o třetinu širší záběry vyžadovaly delší aranžování i svícení. Také kompozice obrazu - kvůli většímu efektu schválně rozprostřená co nejvíc do stran - byla složitější než u klasické šíře. Objemnou kameru přenášeli dva silní muži a objektivy (použité i při natáčení posledních Star Wars) byly pro svou tíhu převáženy na valníčku. Tím, že je širokoúhlý záběr na výšku užší než normálně, se muselo navíc vše, co bylo nahoře (třeba lustry a obrazy), zavěšovat níž, a všechno, co stálo dole (stoly a nohy herců) podkládat dřevěnými špalíky. "Menší herce jsme stavěli na sokly a větší zakopávali, jinak by se nám spolu do záběru nevešli," vzpomíná režisér. Cinemascopický formát ale nebyl pro kameramana Vladimíra Smutného tím největším oříškem: "Nejsložitější bylo natáčet letadla. Když stojí, jsou velká a těžká, takže se do záběru složitě aranžují. Když vzlétnou, je to ještě horší - prosviští kolem vás v pětisetkilometrové rychlosti a v mžiku uletí z dohledu." I letící Spitfiry ale Vladimír Smutný nakonec brilantně nasnímal. Posloužilo mu k tomu rozjeté auto s plošinou a bombardér B-25 Mitchell, ve kterém byly umístěny celkem čtyři kamery. Zajímavá byla i barevná koncepce filmu, akcentující výraznou modrou oblohu a žluto-modro-bílo-červený terč na křídlech anglických stíhaček. "Nechtěli jsme, aby barvy ve válečných scénách příliš křičely, a proto jsme začali točit už v sychravém březnu," vysvětluje Jan Svěrák. "Jenže ten rok začalo léto nějak dřív a už v dubnu všechno naplno kvetlo a pučelo. Nejdřív jsme mysleli, že snad budeme muset ty svěží barvy na počítači uměle přitlumit, ale pak jsme je nechali bouřit a jásat: vždyť válka byla pro naše hrdiny tou nejvýraznější, a pro některé i nejšťastnější dobou jejich života." Ve filmu hraje důležitou roli také vzácná historická technika, včetně dvou historických, funkčních stíhaček Spitfire. Jejich piloti Nigel Lamb a Robs Lamplough na nich přiletěli na Hradčany přímo z britské základny Duxford. Padesátník Nigel létal na Spitfiru MkVb, zapůjčeném se sbírky The Fighter Collection, a sedmdesátník Robs řídil svůj vlastní stroj MkVIII. V Tmavomodrém světě je mnoho napínavých scén, při nichž se i znalcům a milovníkům aviatiky zatají dech. "Ještě nikdy nebyly letící Spitfiry tak blízko kameře," nechal se slyšet letecký znalec a odborný poradce filmu Miroslav Petrů." A nejspíš už ani nebudou, protože jako všechny stroje, i tahle letadla stárnou a brzy s nimi už nikdo takovéhle kousky nesvede." Ani Robs - bývalý automobilový závodník s fatalistickou vírou v osud - ani Nigel - syn velitele letky RAF a bývalý válečný pilot v Zimbabwe - si však žádné nebezpečí nepřipouštěli: už proto, že nikdy zbytečně neriskují. "Létáme proto, že je to ten nejúžasnější pocit, jaký jsme kdy v životě zakusili," tvrdí oba piloti svorně. Největší lahůdkou mezi leteckými scénami je nálet na vlak s nákladem benzínu, který po úspěšném útoku vybuchne. Však se také na tuhle scénu Nigel Lamb už od začátku velmi těšil. "Nigel, který bojoval ve skutečné válce v Africe, ovládal svůj Spitfire naprosto bravurně a hned tak se něčeho nelekl," pochvaluje si výkony pilotů režisér Jan Svěrák. "Přesto jsem ho prosil, aby se mi nebál říct, až mu některý můj požadavek bude připadat příliš nebezpečný - že chci mít ten film hezký, ale ne za každou cenu. Nigel mě ale uklidnil: ,Všechno, co tu dělám, je bezpečné. Vždyť po mně nikdo nestřílí!" Kličkování mezi telegrafními sloupy před rozjetou lokomotivou si nakonec Nigel Lamb užil hned dvakrát: nejnákladnější scéna filmu, která stála skoro stejně jako celý Kolja, se totiž musela kvůli technické chybě laboratoří přetáčet. Ostatně většina scén s letadly dala filmařům pořádně zabrat. Při natáčení z vrtulníku musely Spitfiry snížit obvyklou rychlost na polovinu, aby neulétaly ze záběru - pomalé letadlo se však špatně ovládá a může se snadno zřítit. Stíhačky musely také do tří minut po nastartování do vzduchu, jinak by se jim přehřál motor a mohly by začít hořet. Ke strojům připraveným na start se rovněž nesmělo přistupovat zepředu - roztočená vrtule téměř není vidět a mohla by zafungovat jako smrtící mixér. Dokonce i v tak poklidném záběru, kdy jedou obě stíhačky rovně za sebou, šlo chvílemi o život: z kabiny Spitfiru totiž piloti nevidí přes motor dopředu a jedou vlastně naslepo, pouze podle pokynů předávaných vysílačkou. Navzdory všem rizikům však nedošlo během natáčení k žádné nehodě. Jediný úraz - zlomená noha - se přihodil rozvášněnému komparsistovi při fotbale. Přestože Nigel i Robs odlétali na svých stíhačkách, co se dalo, za skutečné Spitfiry musely občas zaskočit jejich věrohodné modely - už proto, že vzácné veterány by byla velká škoda doopravdy sestřelovat nebo do nich dělat otvory po průstřelech. Pro natáčení válečného velkofilmu bylo vyrobeno několik modelů v různých provedeních i velikostech, včetně radiově řízených letadélek, které pro Tmavomodrý svět postavil a vlastnoručně ovládal mistr světa v modelovém létání Pavel Fencl. Mezi modely ale zaujímalo přední místo pět Spitfirů ve skutečné velikosti. Zatímco tři polystyrénové repliky většinou jen postávaly v pozadí záběru, dvě pevné kopie z laminátu měly zajímavější osud. Obě pocházejí z Anglie a jsou přesnými odlitky z opravdických stíhaček, které se vyrábějí jako letecké pomníky. Filmaři jim přidělali kolečka, rozhýbali jejich směrovky i klapky a dovnitř umístili vysokoobrátkový motor ze sekačky na trávu, který roztáčel vrtuli. "Makety, na nichž byl vidět každý šroubek i nerovnost plechu, byly tak perfektní, že se oba angličtí piloti místo ke svým strojům občas rozběhli k těm laminátovým," tvrdí Jan Svěrák. Dokonale věrné laminátové modely "odehrály" mnoho efektních scén: přistání Spitfiru bez podvozku na zelené louce, start stíhačky se dvěma piloty v jedné kabině, pád letadla i s pilotem do moře atd. Jedno křídlo pak putovalo - leteckou poštou - na natáčení do Jihoafrické republiky, kde pod kamerou vytvářelo iluzi, že nad mořem letí celý Spitfire. Nebyly to však pouze perfektní modely a funkční dobová technika, které dodávají Tmavomodrému světu potřebnou patinu. Ve filmu jsou vidět i některé originální předměty, s nimiž se jejich majitelé kdysi zúčastnili skutečné bitvy o Británii. Kožená kukla a rukavice, které má na sobě Ondřej Vetchý, patřily Karlovi Kuttelwascherovi, legendárnímu esu 1. perutě, jenž byl považován za jednoho z nejlepších nočních stíhačů druhé světové války. Ondřej Vetchý nosí na zápěstí také unikátní "psí známku" - kovový plíšek na řetízku s vyraženým jménem pilota, s nímž vzlétal do skutečného boje inženýr Karel Langhammer z 311. bombardovací perutě. Sláma a Vojtíšek - Ondřej Vetchý a Kryštof Hádek - mají na svých vycházkových uniformách také pravé pilotní odznaky. S okřídlenými věnci pod pravou náprsní kapsičkou vyrážel kdysi za zábavou a do anglických hospod právě Karel Kuttelwascher a později také jeho mladý kolega Gustav Přístupa, specialista na ničení muničních vlaků. Pravých maličkostí, jako jsou odznaky, byla ve filmu spousta: pouzdra na pistole, záchranný člun a vesty, padáky s originálními přezkami, jedna kompletní přístrojová deska Spitfiru, skutečné radiostanice i s bakelitovými sluchátky pro radistky, dřevěné vrtule umístěné jako dekorace v důstojnickém klubu, výukové modýlky letadel, které se houpou nad hlavou anglické učitelky atd. K nejzajímavějším raritám patří ovšem perfektně zachovalá uniforma plukovníka Billa Adamse, kanadského velitele operačního sálu. Ta kdysi jako zázrakem přežila požár letištní budovy, kde ji její majitel při nočním bombardování nechal. Také tu dodal do filmu její současný majitel, letecký znalec a sběratel Miroslav Petrů. Po takřka půl století se tak stejnokroj plukovníka Adamse objevil na místě, kam původně patřil - ve scéně z operačního sálu. Odborný poradce Miroslav Petrů dodal do filmu mnoho předmětů s napínavou historií: "Pro sběratele, který se osudem našich letců zabývá, jsou to předměty k nezaplacení: v každém je totiž schovaný kus soukromí konkrétního člověka. Asi nejvíc si cením kapesní lampičky - ve filmu ji má na nočním stolku František Sláma -, kterou mi kdysi věnoval velitel našeho letectva Karel Janoušek. Seznámili jsme se úplně náhodou někdy začátkem 60. let. Seděl jsem na lavičce v parku a byl zabraný do své nejoblíbenější knihy, románu Sestřelen! od Františka Fajtla, který jsem četl jako kluk pořád dokola. Karel Janoušek si mého rozdrbaného titulu všiml a dali jsme se do řeči. Zapáleně jsem mu tehdy vysvětloval, že českoslovenští piloti byli naši největší hrdinové. Vůbec jsem netušil, že jim zrovna tenhle pán velel a v parku sedí proto, že ho zrovna pustili z kriminálu." Ne všechny předměty a oblečení pocházejí samozřejmě z pohnuté válečné doby. Tehdejší design a módu však věrně kopírují nebo se jim alespoň maximálně blíží. "Hrdinové Tmavomodrého světa nejsou oblečeni pouze stroze dobově, ale tak, abychom s nimi cítili a měli je rádi," říká o propojení historie a filmového příběhu kostýmní výtvarnice a hlavní garderobiérka Věra Mírová. Zatímco uniformy členů RAF "podědil" Tmavomodrý svět z britské Bitvy o Anglii (1969) a českých Nebeských jezdců (1968), šedomodré stejnokroje a čepice českých důstojníků z devětatřicátého roku už jsou v něm ušité podle dobových fotografií. Nové jsou i speciálně vyrobené letecké kombinézy, brýle a další doplňky. "Při skutečných letech je ve velkých výškách zima, proto byly bundy stíhačů podšité pravým beránkem," vzpomíná Věra Mírová. "My jsme ale točili převážně na zemi a v těch největších letních vedrech. Herci, navlečení do vlněných svetrů, kožešinových bundiček a záchranných vest, trávili mnoho hodin denně pod plexisklovým příklopem kabiny, do kterého pražilo slunce. Po takovém dni opouštěli natáčení vždy o něco hubenější." Velmi důležitou součástí Tmavomodrého světa byly triky, na nichž se začalo pracovat s dvouletým předstihem. Do detailu vymyšlené záběry vznikly v Praze, v počítačovém studiu Universal Production Partners. Studio světových parametrů (UPP se podílelo např. na filmu Talentovaný pan Ripley) vyrobilo celkem 189 trikových záběrů o délce asi deset minut. "To je dost," připomíná Jan Svěrák, "není to tak dávno, kdy měl 200 záběrů klidně i celý jeden film. Pro všechny případy jsme si najali kvůli trikům i speciálního poradce Denise Lowea, který spolupracoval třeba na multioscarovém filmu Anglický pacient. I on byl ale s UPP velmi spokojen." To, že všechny efektní akce uvidíte ve filmu tak, jak byly popsány ve scénáři, je z velké části zásluha režiséra speciálních efektů Miloše J. Kohouta. Tvůrčím způsobem kombinoval klasické trikařské postupy s možnostmi nejmodernějších počítačů a díky tomu se v Tmavomodrém světě objevují situace, které by jinak vůbec nemohly vzniknout. Realizačně nejnáročnější scénou filmu bylo nouzové přistání pilota Vojtíška na louce ve Francii. Letadlo v jednom záběru přeletí nízko nad kamerou a zezadu pak vidíme, jak tvrdě dosedne na louku. Pro tento jediný záběr byla navržena speciální konstrukce - model letadla v měřítku 1:4 byl zavěšen na rameno, které se pohybovalo po kolejnici, přičemž potřebnou dynamiku dodávalo pohybu bungee jumpingové lano. Specialisté z UPP pak vyretušovali v počítačích nosnou konstrukci letadla, přidali kouř a vyměnili mraky. V moderních počítačích lze teoreticky vyrobit cokoliv, ale Miloš J. Kohout se u všech trikových scén snaží natočit co nejvíc "základu" v reálu. Takové záběry se pak dají kombinovat a vyšperkovat dalšími vrstvami. V případě "Útoku na vlak" šlo o jednu vrstvu se střelami, druhou s kokpitem, další se záměrným křížem a tak dále. Základem záběru byl ovšem skutečný vlak jedoucí ve skutečné krajině. Průlet nad vybuchující cisternou byl natočen na modelu vagónu v měřítku 1:2 několik měsíců poté a ostatní z celkového počtu třinácti vrstev vznikly už přímo v počítači. Dokonalá věrohodnost výsledného triku se často opírá o zdánlivě nepodstatné realistické detaily, které uměle vytvořenému záběru propůjčí iluzi života. Někdy působí trikový záběr ve své technické čistotě nepřirozeně a pak je třeba ho oživit drobnou nedokonalostí, například dodatečně vyrobeným chvěním kamery. |
Jan Svěrák
režisér a pruducent
Nejvýraznější český režisér porevolučního období je držitelem dvou Oscarů: prvního už za studentský film Ropáci (1989) a druhého za nejlepší cizojazyčný film Kolja (1996). Ten byl oceněn zároveň Zlatým glóbem, Velkou cenou a Cenou za nejlepší scénář na festivalu v Tokiu a šesti Českými lvy. Se svým celovečerním hraným debutem Obecná škola (1991) - rovněž podle scénáře Zdeňka Svěráka - se kdysi probojoval až do oscarových nominací...
Jan Svěrák vystudoval pražskou FAMU, katedru dokumentární tvorby, kterou ukončil v roce 1988. Během studií natočil filmy Sbohem, nádražíčko (1984), Však su vinař (1985) a dvě televizní cvičení: Rozhovor (1986) a Jak kominíci přinášejí štěstí (1987). Jako talent, s nímž je třeba počítat, se projevil coby autor snímku Vesmírná odysea II (1986), dramatu dvou důchodkyň ze zasněženého sídliště, v němž vzdal svůj první obdivně ironický hold americké kinematografii. Definitivním potvrzením jeho filmařských schopností byl mystifikačně-ekologický dokument o zvláštním zvířeti ve zdevastované krajině Severních Čech. Film Ropáci (1988), natočený ve spolupráci s Krátkým filmem Praha, opět zabodoval na domácích i zahraničních festivalech (Cena Tilla Eulenspiegla na 34. Dnech krátkého filmu v Oberhausenu, Zvláštní cena poroty Zlatý drak a Cena OIRT na 25. MF krátkých filmů v Krakově, Zvláštní cena poroty a Cena novinářů na Ekofilmu 88). V roce 1989 získali Ropáci ve své kategorii i trofej nejprestižnější: studentského Oscara.
O dva roky později realizoval Jan Svěrák svou celovečerní prvotinu Obecná škola podle scénáře svého otce. Úsměvné retro z poválečného Československa bylo nominováno na Oscara a dodnes patří k nejúspěšnějším a nejoblíbenějším snímkům porevolučního období. Českou akční fantasy Akumulátor 1 (1994) o životní energii a upírské televizi napsal Jan Svěrák spolu s Janem Slovákem, členem divadla Sklep; na poslední verzi scénáře a dialozích se opět podílel Zdeněk Svěrák. Z MFF v Benátkách v roce 1994 si Akumulátor 1 odvezl Cenu týdne kritiky a na MFF Yubari Fanta v Japonsku obdržel Grand Prix. Přízeň domácího publika mu mimo jiné vynesla Českého lva za divácky nejúspěšnější film roku a Cenu čtenářů časopisu Cinema.
Vstřícného přijetí ze strany diváků se dostalo i českému road movie o zeleném kabrioletu a horkých letních hrách. Nízkorozpočtový snímek Jízda (1994), jehož scénář napsal s Janem Svěrákem jeho bývalý spolužák z FAMU Martin Dostál, dosáhl od doby svého uvedení takřka kultovní obliby a je stálicí dlouhodobých žebříčků nejnavštěvovanějších titulů. Porota 30. MFF v Karlových Varech udělila Jízdě hlavní cenu Křišťálový glóbus a Jan Svěrák si odtud odvezl rovněž cenu festivalových diváků.
Začátkem 90. let se Jan Svěrák věnoval i vymýšlení a režírování reklam, které natáčel v pauzách mezi celovečerními filmy a které se s jeho dlouhometrážní tvorbou pozoruhodně proplétaly. K nejzajímavějším spotům, nesoucím pečeť autorova hravého stylu, patří například "Most" decentní záznam jedné rodinné projížďky v automobilu SAAB Wallicar (spolusc. Ivan Zachariáš a tehdy osmiletá režisérova dcera Kateřina), vlastenecko-ironická upoutávka značky Czech Made (scénář a komentář Zdeněk Svěrák) i elegantní důkaz o tom, jak se po stoletích vrací "japonská inspirace" (Mazda Xedos, spolusc. Martin Dostál).
Stejně zdatně jako režisér si Jan Svěrák vede i coby producent: v roce 1991 byl jedním ze spolumajitelů produkční firmy Luxor a poté, začátkem roku 1995, založil vlastní produkční společnost Biograf Jan Svěrák, s. r. o.. Zde realizoval mimo jiné i svůj čtvrtý celovečerní film Kolja, úspěšně uvedený ve více než čtyřiceti zemích světa, včetně Spojených Států a Velké Británie. Od roku 1998 funguje Svěrákova nová firma Tmavomodrý svět, s. r. o., v níž teď vznikl i stejnojmenný celovečerní film.
režisér a pruducent
Nejvýraznější český režisér porevolučního období je držitelem dvou Oscarů: prvního už za studentský film Ropáci (1989) a druhého za nejlepší cizojazyčný film Kolja (1996). Ten byl oceněn zároveň Zlatým glóbem, Velkou cenou a Cenou za nejlepší scénář na festivalu v Tokiu a šesti Českými lvy. Se svým celovečerním hraným debutem Obecná škola (1991) - rovněž podle scénáře Zdeňka Svěráka - se kdysi probojoval až do oscarových nominací...
Jan Svěrák vystudoval pražskou FAMU, katedru dokumentární tvorby, kterou ukončil v roce 1988. Během studií natočil filmy Sbohem, nádražíčko (1984), Však su vinař (1985) a dvě televizní cvičení: Rozhovor (1986) a Jak kominíci přinášejí štěstí (1987). Jako talent, s nímž je třeba počítat, se projevil coby autor snímku Vesmírná odysea II (1986), dramatu dvou důchodkyň ze zasněženého sídliště, v němž vzdal svůj první obdivně ironický hold americké kinematografii. Definitivním potvrzením jeho filmařských schopností byl mystifikačně-ekologický dokument o zvláštním zvířeti ve zdevastované krajině Severních Čech. Film Ropáci (1988), natočený ve spolupráci s Krátkým filmem Praha, opět zabodoval na domácích i zahraničních festivalech (Cena Tilla Eulenspiegla na 34. Dnech krátkého filmu v Oberhausenu, Zvláštní cena poroty Zlatý drak a Cena OIRT na 25. MF krátkých filmů v Krakově, Zvláštní cena poroty a Cena novinářů na Ekofilmu 88). V roce 1989 získali Ropáci ve své kategorii i trofej nejprestižnější: studentského Oscara.
O dva roky později realizoval Jan Svěrák svou celovečerní prvotinu Obecná škola podle scénáře svého otce. Úsměvné retro z poválečného Československa bylo nominováno na Oscara a dodnes patří k nejúspěšnějším a nejoblíbenějším snímkům porevolučního období. Českou akční fantasy Akumulátor 1 (1994) o životní energii a upírské televizi napsal Jan Svěrák spolu s Janem Slovákem, členem divadla Sklep; na poslední verzi scénáře a dialozích se opět podílel Zdeněk Svěrák. Z MFF v Benátkách v roce 1994 si Akumulátor 1 odvezl Cenu týdne kritiky a na MFF Yubari Fanta v Japonsku obdržel Grand Prix. Přízeň domácího publika mu mimo jiné vynesla Českého lva za divácky nejúspěšnější film roku a Cenu čtenářů časopisu Cinema.
Vstřícného přijetí ze strany diváků se dostalo i českému road movie o zeleném kabrioletu a horkých letních hrách. Nízkorozpočtový snímek Jízda (1994), jehož scénář napsal s Janem Svěrákem jeho bývalý spolužák z FAMU Martin Dostál, dosáhl od doby svého uvedení takřka kultovní obliby a je stálicí dlouhodobých žebříčků nejnavštěvovanějších titulů. Porota 30. MFF v Karlových Varech udělila Jízdě hlavní cenu Křišťálový glóbus a Jan Svěrák si odtud odvezl rovněž cenu festivalových diváků.
Začátkem 90. let se Jan Svěrák věnoval i vymýšlení a režírování reklam, které natáčel v pauzách mezi celovečerními filmy a které se s jeho dlouhometrážní tvorbou pozoruhodně proplétaly. K nejzajímavějším spotům, nesoucím pečeť autorova hravého stylu, patří například "Most" decentní záznam jedné rodinné projížďky v automobilu SAAB Wallicar (spolusc. Ivan Zachariáš a tehdy osmiletá režisérova dcera Kateřina), vlastenecko-ironická upoutávka značky Czech Made (scénář a komentář Zdeněk Svěrák) i elegantní důkaz o tom, jak se po stoletích vrací "japonská inspirace" (Mazda Xedos, spolusc. Martin Dostál).
Stejně zdatně jako režisér si Jan Svěrák vede i coby producent: v roce 1991 byl jedním ze spolumajitelů produkční firmy Luxor a poté, začátkem roku 1995, založil vlastní produkční společnost Biograf Jan Svěrák, s. r. o.. Zde realizoval mimo jiné i svůj čtvrtý celovečerní film Kolja, úspěšně uvedený ve více než čtyřiceti zemích světa, včetně Spojených Států a Velké Británie. Od roku 1998 funguje Svěrákova nová firma Tmavomodrý svět, s. r. o., v níž teď vznikl i stejnojmenný celovečerní film.
Zdeněk Svěrák
scenárista
Filmový a televizní scenárista, autor divadelních her, spisovatel, herec a textař. Filmy podle jeho scénářů byly třikrát nominovány na Oscara: poprvé to byla veselohra Vesničko má středisková (1985, r. Jiří Menzel) a podruhé Obecná škola (1991), první celovečerní film jeho syna Jana Svěráka. Ten režíroval i další nominovaný snímek - Kolju, který nakonec Oscara v roce 1997 získal...
Zdeněk Svěrák vystudoval VŠ pedagogickou, obor český jazyk a literatura, a spolu se svou manželkou začal učit na Žatecku. Přispíval do časopisů, psal krátké povídky pro mládež, pohádky pro děti a televizní scénáře. V roce 1962 nastoupil do armádní redakce Československého rozhlasu. S kolegou Jiřím Šebánkem a s jazzmanem Karlem Velebným je autorem mystifikačních "reportáží" z imaginární vinárny U pavouka. Zde se také poprvé objevila postava zapadlého českého velikána Járy Cimrmana, jehož jméno nese i divadlo, které v roce 1966 se svými kolegy založil a kde jako kmenový autor a herec působí dodnes.
Ve filmu debutoval vedlejší rolí advokáta v poetické krimi Zločin v šantánu (1968) režiséra Jiřího Menzela, který jej vzápětí obsadil i do své "trezorové" hrabalovské adaptace Skřivánci na niti (1969). Jako svérázný komický typ se Zdeněk Svěrák uplatnil ve výrazných vedlejších úlohách v mnoha českých veselohrách, na nichž se většinou podílel i autorsky. Z jeho významných rolí hlavních připomeňme alespoň uštvaného zubaře Burdu a zhoubně zamilovaného inženýra Hnyka v tragikomických moralitách Co je vám, doktore? (1984) a Jako jed (1985, obě r. Vít Olmer). Letmému výčtu hereckých příležitostí ovšem vévodí jeho kreace ve snímcích Obecná škola (1991), Akumulátor 1 (1994) a Kolja (1995), které režíroval jeho syn Jan.
Jako scenárista na sebe Zdeněk Svěrák upozornil spolu se svým kolegou a přítelem Ladislavem Smoljakem, s nímž v 70. letech napsal řadu českých komedií: Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), "Marečku, podejte mi pero!" (1975, obě v režii Oldřicha Lipského), Na samotě u lesa (1975, r. J. Menzel), Kulový blesk (1978, r. Zdeněk Poskalský a L. Smoljak) a satirický muzikál Trhák (1980, r. Z. Podskalský). Dlouholetý tvůrčí tandem Smoljak-Svěrák je podepsán rovněž pod snímky Jára Cimrman, ležící, spící (1983), Rozpuštěný a vypuštěný (1984) a pod divadelní "kronikou" Nejistá sezóna (1987, r. L. Smoljak), vycházejícími z poetiky (a v posledně jmenovaném případě i z provozní praxe) "cimrmanovského" divadelního souboru.
Pohádky Ať žijí duchové! (1977) a Tři veteráni (1983, obě r. O. Lipský), stejně jako komedie Vrchní, prchni (1980, r. L. Smoljak), adaptace Vojnovičova románu Život a neobyčejná dobrodružství vojína Ivana Čonkina (1994, r. J. Menzel), pohádka Lotrando a Zubejda (1997, r. Karel Smyczek) a dvě populární, na Oscara nominované veselohry Vesničko má středisková (1985, r. J. Menzel) a Obecná škola (1991, r. J. Svěrák) - to jsou filmy, k nimž už Zdeněk Svěrák napsal scénáře sám.
Jako průvodce cyklem Úsměvy českého filmu a moderátor charitativních a hudebních pořadů pro děti se Zdeněk Svěrák pravidelně objevuje na televizní obrazovce; píše fejetony do novin a veřejnosti se svého času připomínal rovněž prostřednictvím vlastenecky laděné reklamy na značku Czech Made ("Malý Čech čeká na vaše výkony...").
K jeho největším úspěchům patří scénář filmu Kolja (1996), dojemného příběhu o invazi ruského chlapečka do života starého mládence, který byl oceněn Oscarem za nejlepší cizojazyčný film roku 1996. V Koljovi se - opět pod režijním vedením svého syna Jana - Zdeněk Svěrák objevil také v hlavní mužské roli stárnoucího violoncellisty Františka Louky.
O renesančním záběru Zdeňka Svěráka svědčí i to, že byl nejčastěji nominován na Českého lva v různých kategoriích: za scénáře k filmům Akumulátor 1 (společně s Janem Slovákem a Janem Svěrákem), Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina a Kolja, za mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Akumulátor 1 a hlavní mužský výkon v Koljovi. Za scénář Kolji také nakonec Českého lva získal. V Tmavomodrém světě se Zdeněk Svěrák mihne v epizodní roli indického člena RAF.
scenárista
Filmový a televizní scenárista, autor divadelních her, spisovatel, herec a textař. Filmy podle jeho scénářů byly třikrát nominovány na Oscara: poprvé to byla veselohra Vesničko má středisková (1985, r. Jiří Menzel) a podruhé Obecná škola (1991), první celovečerní film jeho syna Jana Svěráka. Ten režíroval i další nominovaný snímek - Kolju, který nakonec Oscara v roce 1997 získal...
Zdeněk Svěrák vystudoval VŠ pedagogickou, obor český jazyk a literatura, a spolu se svou manželkou začal učit na Žatecku. Přispíval do časopisů, psal krátké povídky pro mládež, pohádky pro děti a televizní scénáře. V roce 1962 nastoupil do armádní redakce Československého rozhlasu. S kolegou Jiřím Šebánkem a s jazzmanem Karlem Velebným je autorem mystifikačních "reportáží" z imaginární vinárny U pavouka. Zde se také poprvé objevila postava zapadlého českého velikána Járy Cimrmana, jehož jméno nese i divadlo, které v roce 1966 se svými kolegy založil a kde jako kmenový autor a herec působí dodnes.
Ve filmu debutoval vedlejší rolí advokáta v poetické krimi Zločin v šantánu (1968) režiséra Jiřího Menzela, který jej vzápětí obsadil i do své "trezorové" hrabalovské adaptace Skřivánci na niti (1969). Jako svérázný komický typ se Zdeněk Svěrák uplatnil ve výrazných vedlejších úlohách v mnoha českých veselohrách, na nichž se většinou podílel i autorsky. Z jeho významných rolí hlavních připomeňme alespoň uštvaného zubaře Burdu a zhoubně zamilovaného inženýra Hnyka v tragikomických moralitách Co je vám, doktore? (1984) a Jako jed (1985, obě r. Vít Olmer). Letmému výčtu hereckých příležitostí ovšem vévodí jeho kreace ve snímcích Obecná škola (1991), Akumulátor 1 (1994) a Kolja (1995), které režíroval jeho syn Jan.
Jako scenárista na sebe Zdeněk Svěrák upozornil spolu se svým kolegou a přítelem Ladislavem Smoljakem, s nímž v 70. letech napsal řadu českých komedií: Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), "Marečku, podejte mi pero!" (1975, obě v režii Oldřicha Lipského), Na samotě u lesa (1975, r. J. Menzel), Kulový blesk (1978, r. Zdeněk Poskalský a L. Smoljak) a satirický muzikál Trhák (1980, r. Z. Podskalský). Dlouholetý tvůrčí tandem Smoljak-Svěrák je podepsán rovněž pod snímky Jára Cimrman, ležící, spící (1983), Rozpuštěný a vypuštěný (1984) a pod divadelní "kronikou" Nejistá sezóna (1987, r. L. Smoljak), vycházejícími z poetiky (a v posledně jmenovaném případě i z provozní praxe) "cimrmanovského" divadelního souboru.
Pohádky Ať žijí duchové! (1977) a Tři veteráni (1983, obě r. O. Lipský), stejně jako komedie Vrchní, prchni (1980, r. L. Smoljak), adaptace Vojnovičova románu Život a neobyčejná dobrodružství vojína Ivana Čonkina (1994, r. J. Menzel), pohádka Lotrando a Zubejda (1997, r. Karel Smyczek) a dvě populární, na Oscara nominované veselohry Vesničko má středisková (1985, r. J. Menzel) a Obecná škola (1991, r. J. Svěrák) - to jsou filmy, k nimž už Zdeněk Svěrák napsal scénáře sám.
Jako průvodce cyklem Úsměvy českého filmu a moderátor charitativních a hudebních pořadů pro děti se Zdeněk Svěrák pravidelně objevuje na televizní obrazovce; píše fejetony do novin a veřejnosti se svého času připomínal rovněž prostřednictvím vlastenecky laděné reklamy na značku Czech Made ("Malý Čech čeká na vaše výkony...").
K jeho největším úspěchům patří scénář filmu Kolja (1996), dojemného příběhu o invazi ruského chlapečka do života starého mládence, který byl oceněn Oscarem za nejlepší cizojazyčný film roku 1996. V Koljovi se - opět pod režijním vedením svého syna Jana - Zdeněk Svěrák objevil také v hlavní mužské roli stárnoucího violoncellisty Františka Louky.
O renesančním záběru Zdeňka Svěráka svědčí i to, že byl nejčastěji nominován na Českého lva v různých kategoriích: za scénáře k filmům Akumulátor 1 (společně s Janem Slovákem a Janem Svěrákem), Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina a Kolja, za mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Akumulátor 1 a hlavní mužský výkon v Koljovi. Za scénář Kolji také nakonec Českého lva získal. V Tmavomodrém světě se Zdeněk Svěrák mihne v epizodní roli indického člena RAF.
Eric Abraham
producent
Rodák z Jižní Afriky s britským občanstvím je známý především jako producent oscarového Kolji, kterého režíroval - v té době už jednou nominovaný - český filmař Jan Svěrák. Úspěšný film posbíral řadu cen (Zlatý glóbus, trofeje z festivalu v Tokiu, šest Českých lvů, nominace na Felixe a na cenu Bafta atd.) a viděli jej diváci ve více než čtyřiceti zemích světa. Kolja byl zdařile distribuován i v tak náročných teritoriích, jako je Severní Amerika (Miramax) a Velká Británie (Buena Vista - Disney).
Nebyl to však jen Kolja, jímž se Eric Abraham trvale etabloval ve filmové branži. Byl producentem režijního debutu Tima Rotha The War Zone (1998) natočeného podle románu Alexandra Stuarta v koprodukci SRP a Channel Four. Jako producent je podepsán pod filmem Birthday Girl (1999, r. Jez Butterworth) s Nicole Kidman a Benem Chaplinem (Miramax, HAL a Channel Four). Z jeho obsáhlé filmografie producenta uveďme dále debut Jeze Butterwortha Mojo (1996, BBC/British Screen) s Ianem Hartem a Ewenem Bremnerem nebo slavný snímek Danny, světový šampión (1989) podle knihy Roalda Dahla. Film s Jeremym Ironsem, jeho synem Samuelem a mnoha britskými hvězdami je opět ověnčený řadou cen a s úspěchem prošel mezinárodní distribucí.
Naši diváci si jistě vzpomenou na komedii Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1994, r. Jiří Menzel): v náročné britsko-česko-francouzsko-italsko-ruské koprodukci měla tehdy klíčový podíl právě společnost Portobello Pictures producenta Erica Abrahama. Film podle románu Vladimira Vojnoviče - jehož scénář napsal Zdeněk Svěrák - získal mimo jiné Zlatou medaili na festivalu v Benátkách. V roce 1995 se promítal i na mezinárodním festivalu filmových komedií ve švýcarském Vevey, odkud si odvezl Cenu diváků.
Bývalý dopisovatel BBC z Jižní Afriky Eric Abraham pracoval zhruba dvacet let pro britskou televizi. Za tu dobu zde coby producent nebo výkonný producent vytvořil řadu televizních her a filmů. K jeho nesporným přednostem patří fakt, že dokáže přilákat zahraniční partnery a získávat pro své projekty peníze z mezinárodních fondů, čímž umožnil vznik mnoha zdařilých, vysoce hodnocených pořadů. Mezi ty nejlepší patří televizní série Fortunes of War (BBC) s Kennethem Branaghem a Emmou Thompsonovou v hlavních rolích, TV série Lost Belongings (Thames Television, Channel Four), TV snímek Double Image s Tommym Lee Jonesem či detektivní seriál Dalziel a Pascoe s Warrenem Clarkem. V oblasti hudby a umění se Eric Abraham podílel na řadě pozoruhodných dokumentů o vážné hudbě s Georgem Soltim, Murrayem Perahiou, Kiri Te Kanawou a britským Královským baletem.
Eric Abraham je členem Britské filmové a televizní akademie (BAFTA), Americké filmové akademie umění a vědy (AMPAS) a České filmové a televizní akademie (ČFTA). Projektem, kterým vkročil do nového milénia, je Tmavomodrý svět, u jehož zrodu stál od roku 1996 společně s režisérem a producentem Janem Svěrákem.
producent
Rodák z Jižní Afriky s britským občanstvím je známý především jako producent oscarového Kolji, kterého režíroval - v té době už jednou nominovaný - český filmař Jan Svěrák. Úspěšný film posbíral řadu cen (Zlatý glóbus, trofeje z festivalu v Tokiu, šest Českých lvů, nominace na Felixe a na cenu Bafta atd.) a viděli jej diváci ve více než čtyřiceti zemích světa. Kolja byl zdařile distribuován i v tak náročných teritoriích, jako je Severní Amerika (Miramax) a Velká Británie (Buena Vista - Disney).
Nebyl to však jen Kolja, jímž se Eric Abraham trvale etabloval ve filmové branži. Byl producentem režijního debutu Tima Rotha The War Zone (1998) natočeného podle románu Alexandra Stuarta v koprodukci SRP a Channel Four. Jako producent je podepsán pod filmem Birthday Girl (1999, r. Jez Butterworth) s Nicole Kidman a Benem Chaplinem (Miramax, HAL a Channel Four). Z jeho obsáhlé filmografie producenta uveďme dále debut Jeze Butterwortha Mojo (1996, BBC/British Screen) s Ianem Hartem a Ewenem Bremnerem nebo slavný snímek Danny, světový šampión (1989) podle knihy Roalda Dahla. Film s Jeremym Ironsem, jeho synem Samuelem a mnoha britskými hvězdami je opět ověnčený řadou cen a s úspěchem prošel mezinárodní distribucí.
Naši diváci si jistě vzpomenou na komedii Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1994, r. Jiří Menzel): v náročné britsko-česko-francouzsko-italsko-ruské koprodukci měla tehdy klíčový podíl právě společnost Portobello Pictures producenta Erica Abrahama. Film podle románu Vladimira Vojnoviče - jehož scénář napsal Zdeněk Svěrák - získal mimo jiné Zlatou medaili na festivalu v Benátkách. V roce 1995 se promítal i na mezinárodním festivalu filmových komedií ve švýcarském Vevey, odkud si odvezl Cenu diváků.
Bývalý dopisovatel BBC z Jižní Afriky Eric Abraham pracoval zhruba dvacet let pro britskou televizi. Za tu dobu zde coby producent nebo výkonný producent vytvořil řadu televizních her a filmů. K jeho nesporným přednostem patří fakt, že dokáže přilákat zahraniční partnery a získávat pro své projekty peníze z mezinárodních fondů, čímž umožnil vznik mnoha zdařilých, vysoce hodnocených pořadů. Mezi ty nejlepší patří televizní série Fortunes of War (BBC) s Kennethem Branaghem a Emmou Thompsonovou v hlavních rolích, TV série Lost Belongings (Thames Television, Channel Four), TV snímek Double Image s Tommym Lee Jonesem či detektivní seriál Dalziel a Pascoe s Warrenem Clarkem. V oblasti hudby a umění se Eric Abraham podílel na řadě pozoruhodných dokumentů o vážné hudbě s Georgem Soltim, Murrayem Perahiou, Kiri Te Kanawou a britským Královským baletem.
Eric Abraham je členem Britské filmové a televizní akademie (BAFTA), Americké filmové akademie umění a vědy (AMPAS) a České filmové a televizní akademie (ČFTA). Projektem, kterým vkročil do nového milénia, je Tmavomodrý svět, u jehož zrodu stál od roku 1996 společně s režisérem a producentem Janem Svěrákem.
Vladimír Smutný
kamera
K filmu a fotografování se musel dostat už díky svému rodinnému zázemí: jeho otec byl profesionálním fotografem a strýc pracoval jako kameraman krátkých filmů. Po studiu na katedře kamery pražské FAMU byl Vladimír Smutný několik let zaměstnán jako reklamní fotograf Tesly Holešovice a byl rovněž švenkrem v Krátkém filmu.
V roce 1974 nastoupil na Barrandově jako druhý kameraman a spolupracoval např. s Jaromírem Šofrem, Františkem Uldrichem nebo Jiřím Macákem. O osm let později samostatně kameramansky debutoval u filmu Júliuse Matuly Poslední vlak. V témže roce navázal spolupráci s Jiřím Svobodou, pro něhož nasnímal filmy Schůzka se stíny (1982), Zánik Samoty Berhof (1983), Skalpel, prosím (1985), Prokletí domu Hajnů (1988) a Jen o rodinných záležitostech (1990). Spolupráce s Karlem Kachyňou obohatila jeho filmografii o tituly Dobré světlo (1986), Smrt krásných srnců (1986), Městem chodí Mikuláš (1991) a o TV snímek Duhová kulička (1985). S Jaroslavem Soukupem natočil snímky Discopříběh (1987), Kamarád do deště (1988), Divoká srdce (1989), Discopříběh č. 2 (1991) a Svatba upírů (1993). Z jeho dalších projektů připomeňme snímky Pravidla kruhu (1988, r. Miroslav Balajka), Něžný barbar (1989, r. Petr Koliha - Cena za kameru na přehlídce čs. filmů) a Keď hviezdy boli červené (1990, r. Dušan Trančík).
V 90. letech se začal podílet na zahraničních zakázkách a vytvořil také řadu snímků pro evropské televize - např. seriál Barun Gold (1991, Nizozemí) a nedávno i rozsáhlý detektivní cyklus o komisaři Maigretovi (1998-9, Francie). Těžištěm jeho práce však zůstal celovečerní hraný film. I zde působí Vladimír Smutný suverénně, bez ohledu na geografické hranice. Za baladu Lea (1997, r. Ivan Fíla - Německo/ČR) získal Českého lva za nejlepší kameru a cenu Asociace českých kameramanů. Snímal rovněž adaptaci románu Michala Viewegha Výchova dívek v Čechách (1997, r. Petr Koliha), nizozemském snímku Winter (1997, r. Daniel Daniel), detektivním dramatu Panství (1999, r. Kenneth Berris), filmech Love Lies Bleeding (1998, r. William Tannen, USA) a Triceratops/River Adventure Quere Line Videos (1999, r. Kenneth Berris - Universal, USA).
Vladimír Smutný dokáže vystihnout poetickou atmosféru s jemnými psychologickými odstíny, neztrácí však současně smysl pro dramatickou zkratku a humor. Je mistrem v modelování atmosfér - od moderní, energicky klipové, přes odstíny jemně poetické až k temně expresivním. To vše uplatnil i v oscarovém Koljovi (1996) režiséra Jana Svěráka, oceněném mj. Cenou za kameru v Madridu. Jan Svěrák nyní Vladimíra Smutného přizval i ke svému nejnovějšímu projektu, cinemascopickému filmu Tmavomodrý svět.
kamera
K filmu a fotografování se musel dostat už díky svému rodinnému zázemí: jeho otec byl profesionálním fotografem a strýc pracoval jako kameraman krátkých filmů. Po studiu na katedře kamery pražské FAMU byl Vladimír Smutný několik let zaměstnán jako reklamní fotograf Tesly Holešovice a byl rovněž švenkrem v Krátkém filmu.
V roce 1974 nastoupil na Barrandově jako druhý kameraman a spolupracoval např. s Jaromírem Šofrem, Františkem Uldrichem nebo Jiřím Macákem. O osm let později samostatně kameramansky debutoval u filmu Júliuse Matuly Poslední vlak. V témže roce navázal spolupráci s Jiřím Svobodou, pro něhož nasnímal filmy Schůzka se stíny (1982), Zánik Samoty Berhof (1983), Skalpel, prosím (1985), Prokletí domu Hajnů (1988) a Jen o rodinných záležitostech (1990). Spolupráce s Karlem Kachyňou obohatila jeho filmografii o tituly Dobré světlo (1986), Smrt krásných srnců (1986), Městem chodí Mikuláš (1991) a o TV snímek Duhová kulička (1985). S Jaroslavem Soukupem natočil snímky Discopříběh (1987), Kamarád do deště (1988), Divoká srdce (1989), Discopříběh č. 2 (1991) a Svatba upírů (1993). Z jeho dalších projektů připomeňme snímky Pravidla kruhu (1988, r. Miroslav Balajka), Něžný barbar (1989, r. Petr Koliha - Cena za kameru na přehlídce čs. filmů) a Keď hviezdy boli červené (1990, r. Dušan Trančík).
V 90. letech se začal podílet na zahraničních zakázkách a vytvořil také řadu snímků pro evropské televize - např. seriál Barun Gold (1991, Nizozemí) a nedávno i rozsáhlý detektivní cyklus o komisaři Maigretovi (1998-9, Francie). Těžištěm jeho práce však zůstal celovečerní hraný film. I zde působí Vladimír Smutný suverénně, bez ohledu na geografické hranice. Za baladu Lea (1997, r. Ivan Fíla - Německo/ČR) získal Českého lva za nejlepší kameru a cenu Asociace českých kameramanů. Snímal rovněž adaptaci románu Michala Viewegha Výchova dívek v Čechách (1997, r. Petr Koliha), nizozemském snímku Winter (1997, r. Daniel Daniel), detektivním dramatu Panství (1999, r. Kenneth Berris), filmech Love Lies Bleeding (1998, r. William Tannen, USA) a Triceratops/River Adventure Quere Line Videos (1999, r. Kenneth Berris - Universal, USA).
Vladimír Smutný dokáže vystihnout poetickou atmosféru s jemnými psychologickými odstíny, neztrácí však současně smysl pro dramatickou zkratku a humor. Je mistrem v modelování atmosfér - od moderní, energicky klipové, přes odstíny jemně poetické až k temně expresivním. To vše uplatnil i v oscarovém Koljovi (1996) režiséra Jana Svěráka, oceněném mj. Cenou za kameru v Madridu. Jan Svěrák nyní Vladimíra Smutného přizval i ke svému nejnovějšímu projektu, cinemascopickému filmu Tmavomodrý svět.
Alois Fišárek
střih
Střihu se začal věnovat už v rámci studia režie na FAMU. Od roku 1965 pracoval ve studiu armádního filmu a roku 1974 přešel do Krátkého filmu. Na katedře střihové skladby pražské FAMU působil nejdříve jako odborný asistent a v roce 1994 se stal jejím vedoucím. Rok poté byl jmenován docentem střihové skladby.
V šedesátých letech vytvořil řadu dokumentárních i hraných snímků - později vesměs zakázaných - na kterých spolupracoval zejména s Janem Matějovským, Jiřím Weissem, Pavlem Hášou a Ivanem Balaďou. Z nich považuje za důležité zejména Balaďovy dokumenty z konce dekády (Panychida 36, Vzpomínka na tři rána v českém lese, Legenda o hořícím srdci). V letech sedmdesátých realizoval mnoho zahraničních zakázek a vytvořil několik projektů pro Laternu Magiku (Kouzelný cirkus, Odysseus a Lesní duch - rež. Evald Schorm - a Minotaurus). Působil také v týmu připravujícím expozice pro světové výstavy (Osaka, Brisbane, Vancouver, Singapur) a je podepsán pod řadou celovečerních filmů: Hra o jablko (1976), Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), Praha, neklidné srdce Evropy (1987, r. Věra Chytilová), V žáru královské lásky (1990, r. Jan Němec)...
V letech 1972 až 1980 spolupracoval s Jaroslavem Fričem na multiprojekčních systémech pro vlády Íránu, Indie a Venezuely. Z této etapy stojí za zmínku sestřih polyfonního audiovizuálního představení Život a smrt Ježíše Krista pro kanadský pavilon ve Vancouveru (r. Radúz Činčera, firma Hundred Huntley Street), který se tehdy setkal s velkým ohlasem návštěvníků i kritiky.
Alois Fišárek stabilně spolupracuje s předními českými dokumentaristy a často jej coby zkušenou autoritu vyhledávají i debutující tvůrci. S Ivanem Vojnárem pracoval na snímcích V zahradě, Herci (1995) i na jeho prvním hraném filmu Cesta pustým lesem (1997). S Petrem Václavem vytvořil dokument Paní Le Murie a dokončil jeho celovečerní prvotinu Marian (1996), s Petrem Nikolaevem stříhal Báječná léta pod psa (1997) atd. Kromě generačních vrstevníků se na Aloise Fišárka obracejí i mladí začínající režiséři - naposledy např. Pavel Marek s celovečerním debutem Mrtvej brouk (1997) a Viktor Tauš s prvním filmem Kanárek (1999).
Stříhal všechny celovečerní filmy Jana Svěráka, včetně Kolji (1996) a Akumulátoru 1 (1994). O kvalitách muže, který je už řadu let považován za českou střihačskou špičku, svědčí i to, že je pravidelně nominován na Českého lva za nejlepší střih: z rekordních sedmi nominací získal křišťálovou sošku třikrát - za Kolju, Akumulátor 1 a za Kanárka. Není proto divu, že jej nyní Jan Svěrák požádal i o spolupráci na Tmavomodrém světě...
střih
Střihu se začal věnovat už v rámci studia režie na FAMU. Od roku 1965 pracoval ve studiu armádního filmu a roku 1974 přešel do Krátkého filmu. Na katedře střihové skladby pražské FAMU působil nejdříve jako odborný asistent a v roce 1994 se stal jejím vedoucím. Rok poté byl jmenován docentem střihové skladby.
V šedesátých letech vytvořil řadu dokumentárních i hraných snímků - později vesměs zakázaných - na kterých spolupracoval zejména s Janem Matějovským, Jiřím Weissem, Pavlem Hášou a Ivanem Balaďou. Z nich považuje za důležité zejména Balaďovy dokumenty z konce dekády (Panychida 36, Vzpomínka na tři rána v českém lese, Legenda o hořícím srdci). V letech sedmdesátých realizoval mnoho zahraničních zakázek a vytvořil několik projektů pro Laternu Magiku (Kouzelný cirkus, Odysseus a Lesní duch - rež. Evald Schorm - a Minotaurus). Působil také v týmu připravujícím expozice pro světové výstavy (Osaka, Brisbane, Vancouver, Singapur) a je podepsán pod řadou celovečerních filmů: Hra o jablko (1976), Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), Praha, neklidné srdce Evropy (1987, r. Věra Chytilová), V žáru královské lásky (1990, r. Jan Němec)...
V letech 1972 až 1980 spolupracoval s Jaroslavem Fričem na multiprojekčních systémech pro vlády Íránu, Indie a Venezuely. Z této etapy stojí za zmínku sestřih polyfonního audiovizuálního představení Život a smrt Ježíše Krista pro kanadský pavilon ve Vancouveru (r. Radúz Činčera, firma Hundred Huntley Street), který se tehdy setkal s velkým ohlasem návštěvníků i kritiky.
Alois Fišárek stabilně spolupracuje s předními českými dokumentaristy a často jej coby zkušenou autoritu vyhledávají i debutující tvůrci. S Ivanem Vojnárem pracoval na snímcích V zahradě, Herci (1995) i na jeho prvním hraném filmu Cesta pustým lesem (1997). S Petrem Václavem vytvořil dokument Paní Le Murie a dokončil jeho celovečerní prvotinu Marian (1996), s Petrem Nikolaevem stříhal Báječná léta pod psa (1997) atd. Kromě generačních vrstevníků se na Aloise Fišárka obracejí i mladí začínající režiséři - naposledy např. Pavel Marek s celovečerním debutem Mrtvej brouk (1997) a Viktor Tauš s prvním filmem Kanárek (1999).
Stříhal všechny celovečerní filmy Jana Svěráka, včetně Kolji (1996) a Akumulátoru 1 (1994). O kvalitách muže, který je už řadu let považován za českou střihačskou špičku, svědčí i to, že je pravidelně nominován na Českého lva za nejlepší střih: z rekordních sedmi nominací získal křišťálovou sošku třikrát - za Kolju, Akumulátor 1 a za Kanárka. Není proto divu, že jej nyní Jan Svěrák požádal i o spolupráci na Tmavomodrém světě...
O hercích
Ondřej Vetchý
Po absolvování pražské konzervatoře (1984) nastoupil do ústeckého Činoherního studia (Pazour ve stejnojmenné hře). Rok působil v divadle E. F. Buriana a několik let byl stálým členem pražského Činoherního klubu. Nyní z divadla odešel a usadil se na volné noze.
Ondřej Vetchý byl v roce 1987 nominován na Evropskou filmovou cenu Felix (Dům pro dva - postava Dana) a třikrát získal nominaci na Českého lva. Je členem České filmové a televizní akademie.
Na plátně debutoval už v roce 1981 epizodní rolí pikolíka v dobrodružném filmu pro děti Neříkej mi majore (r. Jiří Hanibal). Začátkem 80. let byl ve filmu obsazován především jako typ výřečného mladíka s poněkud nepevným charakterem: takový byl např. hrdina lyrické komedie Fandy, ó Fandy, vemlouvavý milovník Petr v lyrické komedii Sestřičky (obojí 1983, r. Karel Kachyňa) i postava Smyczkova TV filmu Už mu to začalo (1983).
Do škatulky mravně pokažených šíbrů, pohybujících se na společenské periferii, patří otrlý chovanec výchovného ústavu v dramatu Zámek "Nekonečno" (1983, r. Antonín Kopřiva), šikovný zlodějíček ze Soukupovy Lásky z pasáže (1984) nebo nafrněný popzpěvák Míša ze smutné komedie Prodavač humoru (1984, r. Jiří Krejčík). Křiváckou povahu duchaprázdného baviče tehdy dokázal Vetchý načrtnout i na malé ploše, aniž by ztratil cit pro míru a jemné odstínění figury. Z tohoto období stojí za pozornost rovněž jeho výkon v pohádce S čerty nejsou žerty (1985, r. Hynek Bočan): jako zbrklý čert Janek zde mohl naplno uplatnit svoji archetypální fyziognomii, šťastně kombinovanou se vstřícnou, někdy až dojemně nadšenou dobromyslností.
Přelom ve Vetchého filmografii, kterou doposud tvořily zejména výrazné role vedlejší, znamenal rok 1988, kdy ho debutující režisér Miroslav Zábranský obsadil do své prvotiny Dům pro dva. V příběhu dvou rozdílných bratrů ztělesnil Vetchý frajerského Dana, dalšího z řady lehkomyslných floutků, který spoléhá na svou roztomilou drzost a image výmluvného svůdce. Vetchého strhující výkon v komplikované, tragicky vyhrocené roli vzbudil pozornost nejen u diváků a kritiků, ale také u mnoha filmových a televizních režisérů, kteří začali s talentovaným hercem pravidelně spolupracovat.
Vysoké nasazení a schopnost podat osobitý, vysoce nadstandardní výkon prokázal Vetchý rovněž v pohádce Nebojsa (1989, r. Július Matula - lenošivý vykuk Ferko), Stupně poražených (1988, r. Július Matula - šampión Jirka Krob), Skřivánčí ticho (1989, r. Antonín Máša - automechanik Kája) a okupačním dramatu Chodník cez Dunaj (1989, r. Miroslav Luther - udavač Valášek). Slovenský režisér Vlado Balco mu svěřil zajímavě odstíněnou úlohu tragického hrdiny ve filmu Let asfaltového holuba (1991), Jiří Weiss ho obsadil coby mladého Emila (Marta a já, 1990), Jiří Menzel jako Jacka (Žebrácká opera, 1991). David Jones si jej z českých herců vybral pro roli Kaminera (Proces, 1992 - britská zakázka), Václav Vorlíček mu svěřil úlohu nafoukaného prince Velemíra (Kouzelný měšec, 1996).
I přes plejádu mravně poněkud ošemetných postav se Ondřej Vetchý zapsal do diváckého povědomí především úlohami otevřených, pozitivně laděných nadšenců. Ti nad svým okolím vynikají optimismem, odvahou a horlivou činorodostí, říznutou pravým plebejským šarmem. I takto vděčně střižené figury však Vetchý - díky své citlivosti, charismatu i velké zásobě fyzické energie - dokáže posunout směrem k mile sebeshazující nadsázce. To platí pro mladého Kandrdase z Mášova snímku Byli jsme to my? (1990), vojína Kefalína z komedie Černí baroni (1991, r. Zdenek Sirový) i pro Bajniše Zisoviče z Dostálova pozdního debutu Golet v údolí (1995). Široké možnosti svého hereckého rejstříku předvedl v tragikomedii Báječná léta pod psa (1997, r. Petr Nikolaev), rodinné sáze z let 1962-89. Zde ztělesnil zprvu energického tatínka, který díky společenským tlakům sklouzne do hluboké deprese...
Vetchého talent, flexibilitu a zkušenost ocenil také Jan Svěrák, který jej obsadil do obou svých filmů z nedávné minulosti: v Obecné škole (1990) se Ondřej objevil v miniroli tramvajáka, klamaného vilnou manželkou, v Koljovi (1996) už zazářil jako hrobník Brož, sympaťák s kupou nápadů, zvířat a dětí. Jako vyzrálého, vysoce profesionálního herce jej Jan Svěrák angažoval i do hlavní role ve filmu Tmavomodrý svět: postava statečného pilota Františka Slámy byla ostatně Ondřejovi psána přímo na tělo...
Po absolvování pražské konzervatoře (1984) nastoupil do ústeckého Činoherního studia (Pazour ve stejnojmenné hře). Rok působil v divadle E. F. Buriana a několik let byl stálým členem pražského Činoherního klubu. Nyní z divadla odešel a usadil se na volné noze.
Ondřej Vetchý byl v roce 1987 nominován na Evropskou filmovou cenu Felix (Dům pro dva - postava Dana) a třikrát získal nominaci na Českého lva. Je členem České filmové a televizní akademie.
Na plátně debutoval už v roce 1981 epizodní rolí pikolíka v dobrodružném filmu pro děti Neříkej mi majore (r. Jiří Hanibal). Začátkem 80. let byl ve filmu obsazován především jako typ výřečného mladíka s poněkud nepevným charakterem: takový byl např. hrdina lyrické komedie Fandy, ó Fandy, vemlouvavý milovník Petr v lyrické komedii Sestřičky (obojí 1983, r. Karel Kachyňa) i postava Smyczkova TV filmu Už mu to začalo (1983).
Do škatulky mravně pokažených šíbrů, pohybujících se na společenské periferii, patří otrlý chovanec výchovného ústavu v dramatu Zámek "Nekonečno" (1983, r. Antonín Kopřiva), šikovný zlodějíček ze Soukupovy Lásky z pasáže (1984) nebo nafrněný popzpěvák Míša ze smutné komedie Prodavač humoru (1984, r. Jiří Krejčík). Křiváckou povahu duchaprázdného baviče tehdy dokázal Vetchý načrtnout i na malé ploše, aniž by ztratil cit pro míru a jemné odstínění figury. Z tohoto období stojí za pozornost rovněž jeho výkon v pohádce S čerty nejsou žerty (1985, r. Hynek Bočan): jako zbrklý čert Janek zde mohl naplno uplatnit svoji archetypální fyziognomii, šťastně kombinovanou se vstřícnou, někdy až dojemně nadšenou dobromyslností.
Přelom ve Vetchého filmografii, kterou doposud tvořily zejména výrazné role vedlejší, znamenal rok 1988, kdy ho debutující režisér Miroslav Zábranský obsadil do své prvotiny Dům pro dva. V příběhu dvou rozdílných bratrů ztělesnil Vetchý frajerského Dana, dalšího z řady lehkomyslných floutků, který spoléhá na svou roztomilou drzost a image výmluvného svůdce. Vetchého strhující výkon v komplikované, tragicky vyhrocené roli vzbudil pozornost nejen u diváků a kritiků, ale také u mnoha filmových a televizních režisérů, kteří začali s talentovaným hercem pravidelně spolupracovat.
Vysoké nasazení a schopnost podat osobitý, vysoce nadstandardní výkon prokázal Vetchý rovněž v pohádce Nebojsa (1989, r. Július Matula - lenošivý vykuk Ferko), Stupně poražených (1988, r. Július Matula - šampión Jirka Krob), Skřivánčí ticho (1989, r. Antonín Máša - automechanik Kája) a okupačním dramatu Chodník cez Dunaj (1989, r. Miroslav Luther - udavač Valášek). Slovenský režisér Vlado Balco mu svěřil zajímavě odstíněnou úlohu tragického hrdiny ve filmu Let asfaltového holuba (1991), Jiří Weiss ho obsadil coby mladého Emila (Marta a já, 1990), Jiří Menzel jako Jacka (Žebrácká opera, 1991). David Jones si jej z českých herců vybral pro roli Kaminera (Proces, 1992 - britská zakázka), Václav Vorlíček mu svěřil úlohu nafoukaného prince Velemíra (Kouzelný měšec, 1996).
I přes plejádu mravně poněkud ošemetných postav se Ondřej Vetchý zapsal do diváckého povědomí především úlohami otevřených, pozitivně laděných nadšenců. Ti nad svým okolím vynikají optimismem, odvahou a horlivou činorodostí, říznutou pravým plebejským šarmem. I takto vděčně střižené figury však Vetchý - díky své citlivosti, charismatu i velké zásobě fyzické energie - dokáže posunout směrem k mile sebeshazující nadsázce. To platí pro mladého Kandrdase z Mášova snímku Byli jsme to my? (1990), vojína Kefalína z komedie Černí baroni (1991, r. Zdenek Sirový) i pro Bajniše Zisoviče z Dostálova pozdního debutu Golet v údolí (1995). Široké možnosti svého hereckého rejstříku předvedl v tragikomedii Báječná léta pod psa (1997, r. Petr Nikolaev), rodinné sáze z let 1962-89. Zde ztělesnil zprvu energického tatínka, který díky společenským tlakům sklouzne do hluboké deprese...
Vetchého talent, flexibilitu a zkušenost ocenil také Jan Svěrák, který jej obsadil do obou svých filmů z nedávné minulosti: v Obecné škole (1990) se Ondřej objevil v miniroli tramvajáka, klamaného vilnou manželkou, v Koljovi (1996) už zazářil jako hrobník Brož, sympaťák s kupou nápadů, zvířat a dětí. Jako vyzrálého, vysoce profesionálního herce jej Jan Svěrák angažoval i do hlavní role ve filmu Tmavomodrý svět: postava statečného pilota Františka Slámy byla ostatně Ondřejovi psána přímo na tělo...
Kryštof Hádek
Studuje ve třetím ročníku hudebně-dramatického oboru na Státní konzervatoři v Praze. Syn dokumentaristky a producentky Jany Hádkové je nejmladším ze tří sourozenců - jeho starší bratr Matěj Hádek je rovněž hercem a působí v Divadle na Vinohradech.
Kromě sporadického účinkování v televizních seriálech, kde se mihl jenom v epizodních rolích, se Kryštof před kamerou ještě nikdy pořádně neprojevil. Druhá hlavní role v Tmavomodrém světě je tedy jeho velkým filmovým debutem...
Studuje ve třetím ročníku hudebně-dramatického oboru na Státní konzervatoři v Praze. Syn dokumentaristky a producentky Jany Hádkové je nejmladším ze tří sourozenců - jeho starší bratr Matěj Hádek je rovněž hercem a působí v Divadle na Vinohradech.
Kromě sporadického účinkování v televizních seriálech, kde se mihl jenom v epizodních rolích, se Kryštof před kamerou ještě nikdy pořádně neprojevil. Druhá hlavní role v Tmavomodrém světě je tedy jeho velkým filmovým debutem...
Tara Fitzgerald
Půvabná tmavovláska ukončila v roce 1990 své herecké vzdělání (Drama Centre, Londýn) a ihned po ní sáhl film. Debutovala snímkem Hear My Song (1991, r. Peter Chelsom) a pokračovala filmy Sirens (1993, r. John Duigan) a A Man of No Importance (1994, r. Suri Krishnamma).
K jejím nejvýraznějším postavám ovšem patřila Betty ve filmu Angličan, který vylezl na kopec (1995) režiséra Christophera Mongera. V titulu, který se promítal i v našich kinech, si Tara zahrála po boku Hugha Granta. Neméně zajímavou figuru - cílevědomou a vzdělanou Glorii - ztělesnila ve filmu Brassed Off (1995, r. Mark Herman), kde byl jejím partnerem Ewan McGregor. Z její filmografie jmenujme dále kanadský snímek Conquest (1998, postava Daisy), Childhood (1999) a New World Disorder (1999, r. Richard Spence). V posledně jmenovaném díle si zahrála s Rutgerem Hauerem a Andrewem McCarthym. Tara účinkovala rovněž v mnoha kvalitních televizních projektech a seriálech - naši diváci si možná vzpomenou na romantické dobrodružství Francouzova zátoka (1998, r. Ferdinand Fairfax), kde o ni coby hrdou Lady Donu St. Columb usiloval Delon mladší. Z dalších televizních rolí zmiňme alespoň titulní figuru v thrilleru televize BBC Little White Lies (1998) či postavu Zoe v dvoudílném TV filmu In the Name of Love (1999).
Také v divadle Tara potvrzuje, že obstojí i vedle těch nejslavnějších hvězd. Hned napoprvé to předvedla s Peterem O'Toolem ve hře Our Song (r. Ned Sherin), uvedené v londýnském West Endu. Neméně úspěšná byla i jako Ofélie, kdy byl jejím protějškem Ralph Fiennes: za svou kreaci v Hamletovi, uvedeném v divadle Almeida a na Broadwayi, dostala od newyorských kritiků cenu za nejlepší výkon herečky ve vedlejší roli. V roce 1999 se představila opět v Londýně, kde ji publikum mohlo spatřit v titulní úloze dramatu Antigona a jako Blanche DuBois v Tramvaji do stanice Touha. Postava Angličanky Susan v Tmavomodrém světě je logickým pokračováním Tařiných rolí inteligentních, přitažlivých, ale také osudových žen, jejichž úděl bývá ve vztahu k mužům často tragicky vyhrocen.
Půvabná tmavovláska ukončila v roce 1990 své herecké vzdělání (Drama Centre, Londýn) a ihned po ní sáhl film. Debutovala snímkem Hear My Song (1991, r. Peter Chelsom) a pokračovala filmy Sirens (1993, r. John Duigan) a A Man of No Importance (1994, r. Suri Krishnamma).
K jejím nejvýraznějším postavám ovšem patřila Betty ve filmu Angličan, který vylezl na kopec (1995) režiséra Christophera Mongera. V titulu, který se promítal i v našich kinech, si Tara zahrála po boku Hugha Granta. Neméně zajímavou figuru - cílevědomou a vzdělanou Glorii - ztělesnila ve filmu Brassed Off (1995, r. Mark Herman), kde byl jejím partnerem Ewan McGregor. Z její filmografie jmenujme dále kanadský snímek Conquest (1998, postava Daisy), Childhood (1999) a New World Disorder (1999, r. Richard Spence). V posledně jmenovaném díle si zahrála s Rutgerem Hauerem a Andrewem McCarthym. Tara účinkovala rovněž v mnoha kvalitních televizních projektech a seriálech - naši diváci si možná vzpomenou na romantické dobrodružství Francouzova zátoka (1998, r. Ferdinand Fairfax), kde o ni coby hrdou Lady Donu St. Columb usiloval Delon mladší. Z dalších televizních rolí zmiňme alespoň titulní figuru v thrilleru televize BBC Little White Lies (1998) či postavu Zoe v dvoudílném TV filmu In the Name of Love (1999).
Také v divadle Tara potvrzuje, že obstojí i vedle těch nejslavnějších hvězd. Hned napoprvé to předvedla s Peterem O'Toolem ve hře Our Song (r. Ned Sherin), uvedené v londýnském West Endu. Neméně úspěšná byla i jako Ofélie, kdy byl jejím protějškem Ralph Fiennes: za svou kreaci v Hamletovi, uvedeném v divadle Almeida a na Broadwayi, dostala od newyorských kritiků cenu za nejlepší výkon herečky ve vedlejší roli. V roce 1999 se představila opět v Londýně, kde ji publikum mohlo spatřit v titulní úloze dramatu Antigona a jako Blanche DuBois v Tramvaji do stanice Touha. Postava Angličanky Susan v Tmavomodrém světě je logickým pokračováním Tařiných rolí inteligentních, přitažlivých, ale také osudových žen, jejichž úděl bývá ve vztahu k mužům často tragicky vyhrocen.
Charles Dance
Známý hollywoodský herec pochází z Velké Británie. Zde také strávil pět let jako člen presižního souboru The Royal Shakespeare Company než se proslavil jako seržant Guy Perron v televizní sérii Jewel in the Crown (1983). Sportovní blonďák s fotogenickou tváří debutoval ve filmu malou rolí pistolníka v bondovce Johna Glena Jen pro tvé oči (1981). Skutečnou hvězdu z něj ale udělalo až Schepisiho drama Víc než dost (1985), kde se objevil po boku Meryl Streep jako její trpělivý manžel.
Zloduchy a padouchy ztělesnil v komediích Zlaté dítě (1986, r. Michael Ritchie) a Poslední akční hrdina (1993, r. John McTiernan). Zajímavější herecké příležitosti mu však přinesly filmy The McGuffin (1985, hlavní role filmového kritika), Dobrý den, Babylónie (1987, postava D. W. Griffitha), White Mischief (1987), Pascaliho ostrov (1988) a Vetřelec 3 (1992, r. David Fincher). Objevil se také ve snímcích Michael Collins (1996, r. Neil Jordan, role britského policejního důstojníka, který se stal obětí IRA) nebo Hilary a Jackie (1998, r. Annand Tucker, otec titulních hrinek) a televizních filmech Na tenkém ledě (1987, se Shirley MacLaine) a Fantóm opery (1990, hlavní role).
Známý hollywoodský herec pochází z Velké Británie. Zde také strávil pět let jako člen presižního souboru The Royal Shakespeare Company než se proslavil jako seržant Guy Perron v televizní sérii Jewel in the Crown (1983). Sportovní blonďák s fotogenickou tváří debutoval ve filmu malou rolí pistolníka v bondovce Johna Glena Jen pro tvé oči (1981). Skutečnou hvězdu z něj ale udělalo až Schepisiho drama Víc než dost (1985), kde se objevil po boku Meryl Streep jako její trpělivý manžel.
Zloduchy a padouchy ztělesnil v komediích Zlaté dítě (1986, r. Michael Ritchie) a Poslední akční hrdina (1993, r. John McTiernan). Zajímavější herecké příležitosti mu však přinesly filmy The McGuffin (1985, hlavní role filmového kritika), Dobrý den, Babylónie (1987, postava D. W. Griffitha), White Mischief (1987), Pascaliho ostrov (1988) a Vetřelec 3 (1992, r. David Fincher). Objevil se také ve snímcích Michael Collins (1996, r. Neil Jordan, role britského policejního důstojníka, který se stal obětí IRA) nebo Hilary a Jackie (1998, r. Annand Tucker, otec titulních hrinek) a televizních filmech Na tenkém ledě (1987, se Shirley MacLaine) a Fantóm opery (1990, hlavní role).
Oldřich Kaiser
Jeden z nejvýraznějších talentů své generace vystudoval brněnskou konzervatoř a poté i pražskou DAMU. Ihned po absolutoriu (1977) nastoupil do Divadla na Vinohradech a v letech 1985-1992 působil v pražském divadle Y, v němž aktivně prožil svou nejprogresivnější éru. Od roku 1993 je členem souboru Národního divadla v Praze. Z jeho významných divadelních rolí jmenujme například postavy Matěj Poctivý (L. Klíma, A. Dvořák), Podsekalnikov (N. Erdman: Sebevrah), Diabetes (W. Allen: Bůh) atd.
Před kamerou debutoval v Kachyňově poetickém snímku Láska (1973). Do konce 80. let natočil více než tucet filmů, většinou oddechového nebo dobově schematického ražení, které často ani zdaleka nepostihovaly jeho herecké možnosti: Zrcadlo pro Kristýnu a Plavení hříbat z r. 1975, Šestapadesát neomluvených hodin, Podivný výlet a Stín létajícího ptáčka z r. 1977, Setkání v červenci (1978), Revue na zakázku (1982), Komediant (1984), Já nejsem já (1985), Velká filmová loupež (1986), Můj hříšný muž (1986), Sagarmatha (1988).
Obrovskou popularitu mu přinesla televize, kde se objevil v seriálech (Dynastie Nováků) i řadě inscenací. Zde se etabloval rovněž jako nápaditý komik, vystupující ve dvojici s kolegou z divadla Y Jiřím Lábusem (zábavná série Možná přijde i kouzelník). Také z tohoto důvodu jej filmoví režiséři obsazovali jen zřídka: navzdory vážným divadelním rolím byl Oldřich Kaiser u diváků zaškatulkován coby excentrický bavič. Tento dojem posiloval i tehdy velmi poslouchaný "nekonečný" rozhlasový seriál o rodině Tlučhořových. Zde Kaiser s Lábusem na místě improvizovali fantaskní děj a zároveň chameleónsky namlouvali všechny figury.
Tehdejší herecký rozkyv Oldřicha Kaisera ilustrují pouhé dva filmy, které v 90. letech natočil: Troškova bláznivá komedie Slunce, seno, erotika (1991), kde si zahrál karikaturu italského mafiána Vincenza, a na druhé straně Michálkova Amerika (1994), kde vystupoval coby ďábelský Delamarche.
Role v Tmavomodrém světě znamená pro Oldřicha Kaisera velký filmový comeback. V postavě Machatého, elegána, pianisty a přítele krásných žen, konečně naplno předvedl svůj svěží, zábavnou branží nezkažený talent, podložený navíc i letitou zkušeností a citem pro míru. Na malé ploše dokázal Oldřich Kaiser velké věci: pilot s noblesní cigaretou a šviháckým gableovským knírkem se stal v jeho podání jednou z nezapomenutelných figur tohoto napínavého příběhu.
Jeden z nejvýraznějších talentů své generace vystudoval brněnskou konzervatoř a poté i pražskou DAMU. Ihned po absolutoriu (1977) nastoupil do Divadla na Vinohradech a v letech 1985-1992 působil v pražském divadle Y, v němž aktivně prožil svou nejprogresivnější éru. Od roku 1993 je členem souboru Národního divadla v Praze. Z jeho významných divadelních rolí jmenujme například postavy Matěj Poctivý (L. Klíma, A. Dvořák), Podsekalnikov (N. Erdman: Sebevrah), Diabetes (W. Allen: Bůh) atd.
Před kamerou debutoval v Kachyňově poetickém snímku Láska (1973). Do konce 80. let natočil více než tucet filmů, většinou oddechového nebo dobově schematického ražení, které často ani zdaleka nepostihovaly jeho herecké možnosti: Zrcadlo pro Kristýnu a Plavení hříbat z r. 1975, Šestapadesát neomluvených hodin, Podivný výlet a Stín létajícího ptáčka z r. 1977, Setkání v červenci (1978), Revue na zakázku (1982), Komediant (1984), Já nejsem já (1985), Velká filmová loupež (1986), Můj hříšný muž (1986), Sagarmatha (1988).
Obrovskou popularitu mu přinesla televize, kde se objevil v seriálech (Dynastie Nováků) i řadě inscenací. Zde se etabloval rovněž jako nápaditý komik, vystupující ve dvojici s kolegou z divadla Y Jiřím Lábusem (zábavná série Možná přijde i kouzelník). Také z tohoto důvodu jej filmoví režiséři obsazovali jen zřídka: navzdory vážným divadelním rolím byl Oldřich Kaiser u diváků zaškatulkován coby excentrický bavič. Tento dojem posiloval i tehdy velmi poslouchaný "nekonečný" rozhlasový seriál o rodině Tlučhořových. Zde Kaiser s Lábusem na místě improvizovali fantaskní děj a zároveň chameleónsky namlouvali všechny figury.
Tehdejší herecký rozkyv Oldřicha Kaisera ilustrují pouhé dva filmy, které v 90. letech natočil: Troškova bláznivá komedie Slunce, seno, erotika (1991), kde si zahrál karikaturu italského mafiána Vincenza, a na druhé straně Michálkova Amerika (1994), kde vystupoval coby ďábelský Delamarche.
Role v Tmavomodrém světě znamená pro Oldřicha Kaisera velký filmový comeback. V postavě Machatého, elegána, pianisty a přítele krásných žen, konečně naplno předvedl svůj svěží, zábavnou branží nezkažený talent, podložený navíc i letitou zkušeností a citem pro míru. Na malé ploše dokázal Oldřich Kaiser velké věci: pilot s noblesní cigaretou a šviháckým gableovským knírkem se stal v jeho podání jednou z nezapomenutelných figur tohoto napínavého příběhu.
Linda Rybová
Jemná, éterická blondýnka s hnědozelenýma očima je mezi mladými českými herečkami nepřehlédnutelným zjevem. Linda vystudovala hudebně-dramatický obor Státní konzervatoře v Praze a poté nastoupila do angažmá v Divadle K. Působila také v Divadle pod Palmovkou a hostuje v Divadle v Řeznické.
Na jevišti už vytvořila mnoho klasických i komických rolí: hrála Polly v Brechtově Krejcarové opeře (r. Petr Kracík), Cecilku v de Laclosových Nebezpečných vztazích (r. Jan Hřebejk), Kristu ve Slečně Julii (r. Lucie Bělohradská), Rosu ve hře Tenneseeho Williamse Vytetovaná růže (r. Gabriela Wilhelmová), Elfa a Hermii ve Shakespearově Snu noci svatojánské (r. Michal Dočekal) či mafiánskou milenku - a zároveň trestuhodně netalentovanou herečku - v Allenových Výstřelech na Broadwayi (r. Jan Hřebejk). Jejím nejnovějším projektem je Sběratel, kde vystupuje po boku Davida Matáska.
Diváci znají Lindu Rybovou především z televizních inscenací a pohádek (Ohnivé námluvy, Andělský smích, Liščí doupě, Žabí princ, Anička s lískovými oříšky, O princezně, měsíci a hvězdě).
V poslední době na sebe upozornila rovněž svým debutem v celovečerním filmu: ve filmu Kytice (2000, r. F. A. Brabec) si v baladě Vodník zahrála dívku, kterou její žabí manžel uvedl do své podvodní říše. Další nabídku na filmovou roli dostala vzápětí od B. von Sychrowského (Swimming Pool, postava Svenji, 2000) a také od Jana Svěráka na film Tmavomodrý svět. Ten si jemnou, světlovlasou Lindu vybral z mnoha adeptek i přesto, že Hanička byla ve scénáři Zdeňka Svěráka původně popsána jako okatá černovláska...
Jemná, éterická blondýnka s hnědozelenýma očima je mezi mladými českými herečkami nepřehlédnutelným zjevem. Linda vystudovala hudebně-dramatický obor Státní konzervatoře v Praze a poté nastoupila do angažmá v Divadle K. Působila také v Divadle pod Palmovkou a hostuje v Divadle v Řeznické.
Na jevišti už vytvořila mnoho klasických i komických rolí: hrála Polly v Brechtově Krejcarové opeře (r. Petr Kracík), Cecilku v de Laclosových Nebezpečných vztazích (r. Jan Hřebejk), Kristu ve Slečně Julii (r. Lucie Bělohradská), Rosu ve hře Tenneseeho Williamse Vytetovaná růže (r. Gabriela Wilhelmová), Elfa a Hermii ve Shakespearově Snu noci svatojánské (r. Michal Dočekal) či mafiánskou milenku - a zároveň trestuhodně netalentovanou herečku - v Allenových Výstřelech na Broadwayi (r. Jan Hřebejk). Jejím nejnovějším projektem je Sběratel, kde vystupuje po boku Davida Matáska.
Diváci znají Lindu Rybovou především z televizních inscenací a pohádek (Ohnivé námluvy, Andělský smích, Liščí doupě, Žabí princ, Anička s lískovými oříšky, O princezně, měsíci a hvězdě).
V poslední době na sebe upozornila rovněž svým debutem v celovečerním filmu: ve filmu Kytice (2000, r. F. A. Brabec) si v baladě Vodník zahrála dívku, kterou její žabí manžel uvedl do své podvodní říše. Další nabídku na filmovou roli dostala vzápětí od B. von Sychrowského (Swimming Pool, postava Svenji, 2000) a také od Jana Svěráka na film Tmavomodrý svět. Ten si jemnou, světlovlasou Lindu vybral z mnoha adeptek i přesto, že Hanička byla ve scénáři Zdeňka Svěráka původně popsána jako okatá černovláska...
Podobné filmy
 (50 to 1) Před deseti lety se kovbojové Mark a Chip seznámili kdesi v baru. Dnes je Mark ú...
|  (I Love You, Man) Paul Rudd má krásnou snoubenku, skvělou práci a jeden zdánlivě nepatrný ...
|  (Walking Tall) Chris Vaughn se po osmi letech strávených v armádě vrací do rodného městečk...
| Podobné filmy |
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.
Přihlášení
Registrace
