Vaterland - Lovecký deník

Tři exkluzivní automobily překračují hranice a projíždějící polodivokou krajinou. Černá limuzína a dva sportovní roadstery z 60. let ostře kontrastují s polorozbořenými, často zcela opuštěnými usedlostmi, zarostlými cestami a prázdnými kostely. Zvlněná krajina na obzoru pomalu přechází do vrchoviny a pozvolna se z ní vytrácejí stopy moderní civilizace. Blíže neurčené teritorium, blíže neurčený čas a přece se zdá být všechno povědomé. Šest lidí pevně usazených v bezpečí svých automobilů se vrací do míst, se kterými jsou dědičně spjati. Dva manželské páry - Richard s Karlou, Vilém s Kristin a jejich dva bratranci Max a Leo přijíždějí obhlédnout to, co zbylo z jejich rodinného majetku. Po čase krajně nepříznivém pro vyšší kasty i cizince, po čase, který rozrušil zaběhnuté pořádky, přišla konečně možnost návratu. Vše by mohlo opět zapadnout do starých kolejí, ale dost možná, že doba právě minulá nezměnila jen podobu tohoto odlehlého světa, ale i jeho podstatu. Dost možná, že je krajně pošetilé pokoušet se podruhé vstoupit do téže řeky. A dost možná, že je to i nebezpečné.

Šestice příchozích je uvítána na jedné z rodinných venkovských usedlostí starým majordomem Willmerem, který tvoří jedinou přímou spojnici mezi minulostí a přítomností. Paradoxně je to jeho dokonalá etiketa a přesně zvládnuté umění sloužit, co dovolí příchozím přirozeně vplout do téměř zapomenuté role panstva. Každý se jí zhostí po svém a přirozeně ji uvede v soulad se svými osobními plány a záměry. Ani pro Willmera však náhlý návrat do starých časů není snadný. Svět a lidé se změnili a neotřesitelné hodnoty, pevně usazené ve Willmerových vzpomínkách, se postupně rozpadají a vedou k poznání, že vysněná cesta zpět byla jen přeludem. Spolu s ním hledá svou roli v nepříliš jasné situaci i jeho syn Karel.

Již první zběžná obhlídka majetku jasně prokáže, že celé okázalé dědictví po předcích je z praktického hlediska téměř nepoužitelné. Není možno uvažovat o prodeji, o komerčním či průmyslovém využití a nakonec ani místo samotné neláká k trvalému pobytu. Většina plánů, se kterými sem ústřední šestice přijela se hroutí a jediné, co zůstává je paradoxní společenská hra na aristokracii. I ta má však jistá pravidla a je třeba ji hrát důstojně.

Nedílnou součástí životního stylu vyšší kasty je lov. Zdejší kraj se navíc vyznačoval zvláštní tradicí: honem na "kostrouny". Tento lovecký rituál měl přesné regule, vyžadoval zasvěcený postup a specifické náčiní. Bylo třeba zajistit zkušené stopaře, speciální rasu psů, psovody, pušky, "knoty", "vjatky" na nahánění, vábničky, vrhací sítě, rýče a lopaty pro případ, že by se kořist schovala do nor. Kostrouni jsou totiž neuvěřitelně ostražití. Přežívá jich už jen pár desítek kusů vysoko v horách a dolů, níže do údolí, sestupují jen jednou do roka, za účelem páření. Kostrouni jsou totiž ... Muži, postupně stále více fascinováni novým očekáváním, věnují veškerý čas přípravám lovu a pronikání do tajů jeho staré techniky. Zapomínají pozvolna na vše ostatní a pohlcuje je neobvyklá vášeň. Několikadenní výprava do hor za kostrouny je nakonec korunována úspěchem. Richard, Vilém, Leo a Max uloví několik exemplářů. Nezabíjejí je, ale podle zásad moderního "ekologického" sportovního lovu se s nimi pouze vyfotografují, proměří je, zváží, očíslují a opět vypustí do volné přírody. Jeden nemocný kostroun však přece jen musí být utracen, ale to je vzhledem k jeho stavu docela humánní a pochopitelné.

Zdánlivě se nic zásadního nestane, ale někde v hloubi reality byla porušena rovnováha. Ve chvíli lovu se protnuly tři doposud paralelně existující světy - svět anachronické aristokracie, svět zdegenerovaných domorodců a svět kostrounů, kteří jsou, přes svou vnější primitivnost, nositeli původních přirozených lidských hodnot. Kostrouni jsou totiž ... lidské bytosti. Něco se stalo, ale skupinka šťastných lovců to ještě neví. Vracejí se z honu aniž tuší, že právě uvolnili kola osudu, která se zvolna roztáčejí. Netuší, že zakrátko se role vymění a lovci se sami stanou bezmocnou kořistí. Netuší, že křivky "nejvyššího" a "nejnižšího" stupně lidského vývoje se nakonec proti všem předpokladům protnou, že se tak stane v procesu řádu permanentního střetávání kultur - a že to některé bude stát i ... život. Podle pravidla: "Když kopneš do stromu, nespadne ti na hlavu strom, ale veverka. Je to sice malé zvíře, ale když padá z dosti velké výšky, může ti i ona zlámat vaz.

František Řehák

Narozen 4. 10. 1923 v Novém Bydžově. Profesionální hereckou dráhu zahájil po roce 1945 v divadle v Mladé Boleslavi. Poté působil v divadlech v Olomouci (1948 - 51), Gottwaldově (59 - 65), v pražském Divadle Za branou (65 - 68) a znovu v Olomouci (68 - 86). Kromě divadla účinkoval také v řadě TV inscenací a filmů a pro film ho objevil Jiří Menzel, který mu svěřil roli abbého ve své skvělé adaptaci Vančurova Rozmarného léta. Během své kariéry před kamerou vytvořil na 60 filmových a televizních postav, z nichž jednou z nejpozoruhodnějších bylo ztvárnění Josefa Čapka ve snímku Člověk proti zkáze.

František Řehák (rozhovor)

Postava majordoma Willmera má v sobě určité tajemství. Jak se jevil vám po prvním přečtení scénáře? Postavě i tajemství jeho minulosti jsem porozuměl; jiné to bylo se žánrem filmu. A na to jsem zvědavý od počátku a odpověď nám dá až premiéra. Které z vašich filmových a televizních postav je Willmer nejvíce podobný? Všem, které mají v sobě pravdivost, skromnost a třeba ne zcela jednoznačný, ale přece jen vstřícný vztah k lidem. Co vás napadlo, když jste si přečetl ten příběh o lovu na kostrouny? Tam jsem byl nejvíc rozpačitý a vyžádal si rozhovor s režisérem o žánru filmu. Teoreticky jsme se věci vyjasnili - na výsledek musíme počkat. Překvapila vás v něčem spolupráce s mladým režisérem debutujícím v oblasti celovečerního hraného filmu? Ne. Já do každé práce vstoupím rozhodně a bez zábran. Vím, že spolupráce s režisérem vždy vyžaduje jistý čas a vzájemný respekt - a hlavně důvěru! Mám pocit, že ta mezi námi vznikla. Možná by mohl být "tvrdší" k organizaci a přípravě filmovacích dní. Jakým partnerem byl pro vás Petr Forman coby váš syn? Skvělým a už teď je to pro mne velký přínos z natáčení. Mnohokrát jsme si povídali o vážných věcech života i minulosti našeho poválečného vývoje. Zdálo se mi, že mne vnímá jako otce; pro mne to byl a je syn - doufám i do budoucna. Rád vzpomínám na všechny spolupracovníky, ale Petr je pro mne první. Které momenty z natáčení považujete za nejzábavnější a které za nejnáročnější? Já nejsem ve svém věku příliš zábavný, a tak přejděme k těm nejnáročnějším. To byly dlouhé noční směny, v horku července loňského roku nesnesitelné. A když jsem především hodiny čekal, to jsem byl i "nepříčetný". Omlouvám se za to dodatečně. Čekají vás nějaké zajímavé filmové a televizní projekty? Myslím si, že už mne nic nečeká. Jsem z nejstarších aktivních herců a v Praze je hodně charakterních herců k "dědkům" už směřujících. Navíc jsou to mnozí doopravdy Hvězdy. A do projektů už tato doba nic než hvězdy neobsadí. Uvidíme?! Natočil jste přes šedesát filmů. Ještě vás práce baví, nebo ji berete jako obživu? Práce ve filmu a v televizi mne vždy bavila a dělal jsem ji s plným nasazením. A znamenala pro mne velké obohacení pro práci v divadle. A byl jsem šťasten ze setkání s významnými hereckými legendami. Mnozí se stali mými přáteli. A toho si vážím nejvíce. Peníze jsou příjemné, ale v mé minulé bohaté filmové éře byly honoráře nesrovnatelně nízké: televizí ani filmem jsem nezbohatl.

José Figueiredo
Vlastním jménem José Calvalho Pacheco de Figueiredo.
José v roce 1989 absolvoval obor sociální komunikace na technické univerzitě v Lisabonu a v roce 1993 skončil tamtéž postgraduální studium mezinárodního marketingu. Svoji hereckou kariéru zahájil v roce 1986 jako člen Teatro da Universidade Técnica (T.U.T.) v Lisabonu pod vedením Františka Synka Listopada, s nímž spolupracuje dodnes. Od té doby účinkoval na několika vesměs lisabonských divadelních scénách v různých inscenacích, od Shakespeara, přes Kafku až po Josepha Rotha, divadlo hrál také ve Španělsku a má za sebou i televizní zkušenost. Účastnil se jako herec souboru Teatro A Barraca z Lisabonu festivalu Poezie bez hranic v Olomouci.

José Figueiredo (rozhovor)

Máte nějakou zkušenost s českým filmem? Jen jako divák. Jinak myslím, že jsme první Portugalci, kteří si zahráli v českém filmu. Jaké dojmy jste si odnesl z natáčení v Česku? Výborné. Moc se mi to líbilo. Všichni ve štábu byli přátelští a vstřícní. A příběh filmu se mi jeví velmi originální. Pro mě bylo opravdu potěšením pracovat s Davidem Jařabem, který navzdory tomu, že je to jeho první celovečerní film, je díky divadlu velmi zkušeným režisérem. Měl pro herce přesné instrukce. Pro mě bylo velmi snadné porozumět, co se ode mne očekává, mnohem snadnější, než jsem původně myslel. A musím říct, že když jsem viděl část filmu při postsynchronech, neznám mnoho snímků tak zvláštních, jiných, originálně groteskních jako tento. Co bylo na vaší roli nejobtížnější? Asi práce se psy. Než jsme přijeli na natáčení, měli jsme o našich postavách určitou představu, ale ne detailní informace o tom, co bude role přesně obnášet a jak budou naše postavy vypadat. Pak jsme přijeli a dozvěděli se, že našimi hlavními "rekvizitami" budou obrovští psi. Byli to sice velmi silní, ale mladí psi a opravdu budili respekt. Když jsme se s nimi poprvé setkali, vrčeli na nás a štěkali, ale nakonec jsem se spřátelili. Naštěstí byli dobře trénovaní. David byl rád, že práce s nimi šla vcelku hladce, protože je obecně známo, že točit se zvířaty je velmi problematické. Vaše role je fyzicky dost náročná, jak jste to zvládal? Pravda je, že stále běháme se psy do kopce. Zvířata byla tak silná a rychlá, že nás za sebou chvílemi úplně vláčela. Dokonce jsme museli mít rukavice, aby se nám nerozedřely ruce. Nezapomenu na poslední den natáčení, kdy jsme točili celou noc scénu u ohně a vlastně poprvé jsme byli společně všichni herci. Byl to pro mě velký zážitek. Některé lokality, kde jsme točili, byly opravdu dost divoké. Třeba jsme natáčeli v jeskyni, brodili se v řece, slézali skály a běhali po strmých kopcích nad propastmi...Kameraman Marek Jícha byl takový neohrožený průzkumník, a když před námi běžel pozadu s kamerou v ruce, opravdu jsme se často strachovali, aby nezakopnul nebo někam nespadl. Snad jsem to nikdy neviděl, aby sám kameraman takhle obětavě běhal nebo se skoro plazil s kamerou v jeskyni. Se kterými českými kolegy jste si rozuměli nejlépe? S Petrem Formanem, který hraje našeho tlumočníka. Museli jsme ho naučit některá slova - docela mu už portugalština jde. Pracovalo se nám s ním výborně. Taky jsme užili dobrou zábavu s Karlem Rodenem. Měli jsme spolu takovou scénu, že vylezu na vrcholek hory a pak pomáhám vylézt jemu. Ve skutečnosti jsem já stál na stole a on na podlaze. To bylo docela legrační situace.

Júlio Martín da Fonesca
Júlio, je napůl Portugalec a napůl Španěl, mluví vedle portugalštiny plynně španělsky. Původně studoval farmacii, ale pak přešel do Tetatro da Universidade Técnica - T.U.T, vedeného Františkem Synkem Listopadem a začal studovat herectví na konzervatoři. Jako herec se uplatnil v divadle - většinou na lisabonských divadelních scénách, kde účinkoval i v hudebně-tanečních představeních, v televizi, zejména televizních seriálech, i ve filmu, a to i v zahraničních produkcích. Účinkoval například také v Národním divadle v Lisabonu ve hrách Václava Havla - Vernisáž a Audience pod režijním vedením F. S. Listopada.
Jeho role ve Vaterlandu-loveckém deníku je první zkušeností s českým filmem.

Júlio Martín da Fonesca (rozhovor)

Co si myslíte o scénáři Vaterlandu a natáčení? Myslím, že je velmi zajímavý. Je to velmi silná metafora a zkušenost s natáčením toho filmu byla výborná. Celý štáb na mě působil velmi profesionálně, a to na všech úrovních. Nádherné byly scenérie, kde jsme točili. Už jsem v Česku byl dříve na divadelním festivalu v Olomouci, ale místa, kde jsme točili, byla velmi malebná. Jak byste představil svého hrdinu? My hrajeme s Josem takové přírodní primitivy s velmi přímočarými reakcemi a primitivními emocemi. Rozhodně naše postavy, lovečtí průvodci, nejsou v žádném směru sofistikovaní, jsou uzpůsobení na to, aby jak oni, tak i ti, které dostali na starost, v lesích přežili. Byla to velmi dobrá zkušenost, jak prověřit moji animální stránku osobnosti. Měl jste před natáčením nějakou zkušenost s lovem? Ne, nepočítám-li "lov zločinců" coby detektiv nebo policista, které jsem také hrál.

David Jařab (rozhovor)

Než jste natočil Vaterland, měl jste za sebou řadu TV projektů a dokumentů. V čem byl pro vás po zkušenosti, kterou jste učinil, celovečerní hraný film jiný? Jenom abych uvedl na pravou míru: těch dokumentárních věcí bylo jen pár a co se týče menších hraných projektů, bral jsem je jako pokus ověřit si některé mechanismy, jako možnost naučit se prakticky pracovat s filmovou řečí. Cyklus Večerů Analogonu, které uvedla před nedávnem ČT, jsem pak naopak chápal jako pokus vytvořit formát, který by zachoval některé aspekty divadelní poetiky a zároveň byl i něčím televizní - tedy vizuálně dotaženější a atraktivnější. Myslím, že je obecně velký rozdíl mezi vyprávěním na divadle, v televizi a na plátně. Zdá se mi, že se to mnohdy dnes plete dohromady a bohužel nezáměrně. Na Vaterlandu jsem pracoval několik let, napsal jsem asi třicet verzí tohoto scénáře a pak ho "napsal" znovu kamerou a zase trochu jinak. Přirovnal bych to k psaní románu. A mám pocit, že jsem k tomu taky tak přistupoval. Ten film je tak trochu film-román. Vše, co jsem doposud natočil, bylo hodně fragmentární. Zachycení momentu. Teď muselo být všechno dotaženo - celá stavba dopodrobna vystavěna, každý detail stokrát ověřen. Jaké byly nejkritičtější okamžiky natáčení z vašeho pohledu? Já považuji za nejkritičtější okamžiky natáčení ty situace, které celému natáčení předcházely: tedy obcházení producentů a případných koproducentů - shánění peněz. To byla ta největší krize a největší marnost. Samotné natáčení bylo samozřejmě nesmírně náročné - točili jsme patnáct hodin denně a někdy i více - šlo tedy jen o to urvat alespoň pár hodin spánku a trochu dočerpat energii. Navíc plán natáčení byl velmi našlapaný, takže každý mrak, kvůli kterému jsme museli čekat, či každá malichernost, která nás zdržela třeba jen půl hodiny, byla v tomto případě problém. Ale celý štáb byl neuvěřitelně ve střehu a koncentrovaný, takže se to podařilo. Tady, i když to byl nápor na nervy a fyzičku, se dostavoval dobrý každodenní pocit odvedené práce. Každý den jsme se posunuli o několik stránek scénáře dál a to dávalo tomu hektickému kolotoči vnitřní smysl. Kdybyste měl srovnat po svých bohatých zkušenostech z divadla odlišnost práce s herci na jevišti a před kamerou ... Stále více si uvědomuji tu odlišnost mezi divadlem a filmem. Dokonce by se dalo říct, že mě natáčení filmu vyléčilo z potřeby používat filmové prostředky na divadle. Dříve jsem k tomu měl tendenci, ale teď vím, že to byla neukojená touha točit. Teď konečně začínám dělat divadlo tak, aby dokázalo říct něco způsobem, kterým to film nedovede. Aby využilo svých jedinečných možností stále neuzavřeného tvaru, aby využilo herců více jako spolutvůrců. Snažím se o to třeba nyní u své nové inscenace Rekonstrukce (oheň v hlavě) v divadle Komedie. Shodou okolností v ní hrají i dva herci z filmu: Roman Zach a Vasil Fridrich. U filmu není "na place" čas hledat. Všechno musí být nalezeno a tisíckrát přehráno už před samotným natáčením. Je v tom ale zase ta krása, že se musí hrát okamžitě naplno. Už nejde říct jako na divadle: "Teď to ještě nebylo ono, ale na představení, až tam budou lidi ..." Tam je to přesně naopak: "Teď a nebo nikdy." Tak, jak se to tam stane, ta konstelace, tak už to bude navěky. To je to, co mě právě baví: dělat oboje úplně jinak. Pak je tady samozřejmě tisíce jiných technicko-uměleckých rozdílů, ale to, co jsem řekl, považuji za nejpodstatnější rozdíl.

Proč jste si zvolil pro filmový debut žánr tak spletitý a ambivalentní, jako je thriller s prvky černého humoru a s ambicí metaforicko- filozofického přesahu? Není to příliš velké sousto udržet devadesát minut v jednotné stylizaci? Nerozmýšlel jsem si, jaký žánr si zvolím pro filmový debut. Neříkal jsem si: "Na debut bude fajn komedie s nějakou hvězdou a pak si teprve udělám něco svýho." Prostě jsem začal psát scénář, který je odrazem mého myšlení a mého pohledu na svět. Ani jsem nevěděl, jestli se to nakonec bude realizovat, tak proč dělat hned kompromisy. Napsal jsem, co jsem chtěl napsat, a to, že je v tom obsaženo více žánrů, je myslím taky obrazem doby. Chcete-li totiž o "zmatené" době vypovídat, musí se vám trochu pomást i žánry. A když o ničem vypovídat nechcete, můžete si v klidu natočit dobrou čistou komedii. Třeba se k čistým žánrům dostanu později, jestli ještě budou existovat a nebude to anachronismus. Navíc pro mě je vždycky nutné vypovídat o věcech vážných s ironií a věci komické trochu patetizovat. Ono se pak ukáže, jak to s nimi doopravdy je. Jednotný styl je potřeba udržet skoro vždy - jinak se stavba zhroutí. Ani tento případ není žádnou výjimkou. Časoprostor Vaterlandu je záměrně neurčitý, ale diváci si pravděpodobně dosadí za "čas a místo děje" zdevastované šlechtické majetky, kam se po Listopadu 89 začali vracet někdejší majitelé nebo jejich potomci. Proč se vyhýbáte konkretizaci časového a místního zakotvení děje? Chtěl jsem použít některé reálie a lokality, aby v sobě nesly určité emoce, pocity rozpadu, nevyřešené historie, něčeho nedosloveného, ale v zásadě mi šlo o to předvést určitý střet jiného chování a jiných zvyklostí bez ohledu na to, jestli jde o střet aristokratů a obyčejných lidí, Čechů a Němců, lidí a zvířat. Nechci to jasně někam ukotvit. Tím by se ztratila určitá nadčasovost té výpovědi. Proto chvílemi vypadá krajina jako někde v Jižní Americe nebo Austrálii, zní různé hudby a děje se dobrodružství, které by normálně bylo u nás nepředstavitelné. Ale tím, že se posune sem, do střední Evropy, to najednou dostává zvláštní ráz. Téměř koloniální dobrodružný příběh z počátku 20. století je najednou tady a dnes. Vždyť přece vidíme, jak se situace neustále kolem nás mění. Je třeba ji jenom vidět jinou optikou. Snažím se dělat to zábavně, ale je za tím samozřejmě spousta nezodpovězených otázek. Otázek, které mě zajímají, ale neznám na ně odpověď. Mísí se tedy několik věcí dohromady: dobrodružný a svým způsobem napínavý příběh (tedy věc docela atraktivní) s jakousi nejasnou výpovědí o stavu světa. Ale myslím, že ti diváci, kteří nebudou chtít proniknout zcela dovnitř filmu, můžou se v klidu nechat unášet "jenom" příběhem. Výklady ať si učiní každý dle svého gusta. Možností je tam spousta. Váš film pojednává v druhém plánu o střetu kultur - civilizací. Myslíte, že diváci, kteří půjdou do kina na thriller, byť netradiční, toto poselství dešifrují? Jak jsem řekl: nemusí nic dešifrovat. Když je zaujme příběh a především ta zvláštní atmosféra, která tam je, budu spokojen a oni asi taky. Kdo chce hledat víc, je to jen na něm. Můžete nám prozradit něco z vašich úvah nad hereckým obsazením? František Řehák vedla Karla Rodena a Petra Formana v hlavních rolích, pak výběr dvou portugalských herců, hovořících výhradně svou mateřštinou, málo známé nebo zcela neznámé představitelky ženských partů a zase zkušení mimopražští herci Marek Daniel, Roman Zach ... Herce jsem si vybíral podle vstřícnosti. Jsem rád, že se tam střetlo tolik osobností, které možná navenek nemají atraktivitu mediálních celebrit, ale kteří jsou dozajista hereckými mistry. To jsem potřeboval: vstřícnost a ochotu pracovat. A pak ještě nějaký ten vnitřní smysl pro ten příběh. A myslím, že to dopadlo dobře. Karel Roden, František Řehák i Petr Forman jsou osobnosti, o jejichž skutečných hereckých schopnostech asi nikdo nepochybuje, ale vedle nich fungují ve filmu i herci, kteří nejsou z plátna příliš známí, ale přinesli filmu taky velký vklad: Vasil Fridrich, Matěj Forman, Dana Poláková, Marek Daniel, Roman Zach ad. Do rolí zvláštních horských průvodců jsem obsadil herce z Lisabonu, protože jsem chtěl, aby mluvili portugalsky. Myslím však, že José Figueiredo a Júlio Martín předvedli mnohem více, než jsem očekával. Jsou to skuteční profesionálové z malé země jako jsme my. Snad proto jsme si tak rozuměli a já nemusel překonávat velké kulturní bariéry. Na základě jakých kritérií jste si vybíral kameramana filmu? S Markem Jíchou jsem spolupracoval od počátků filmu. ušli jsem spolu velký kus příprav a ověřili si spolupráci na televizním cyklu Večerů Analogonu. Myslím, že je to jeden z našich nejtalentovanějších kameramanů. Jde mu vždy a jedině o film. Vše ostatní nevnímá a je tak obrovským motorem natáčení. Myslíte, že po natočení Vaterlandu budete mít ještě někdy chuť věnovat se projektu celovečerního hraného filmu? Je to na jedné straně strastiplná cesta, ale na druhé taky vášeň. Asi tomu neodolám. V hlavě se mi už honí nové příběhy, a tak doufám, že bude možné v téhle zemi ještě točit filmy, protože situace nyní není příliš růžová. Na jaké filmy se vy sám vydržíte dívat vícekrát? Na dobré filmy. Na ty, které jsou každým zhlédnutím lepší. Není jich zase tolik, ale pár by se našlo.