fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

65% 43 hlasů
film / thriller, drama, Česká republika, , 86 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR 24.11.2011, DVD od 18.4.2012 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
02:08



Jeden den, dva muži, jedna pomsta.
Na opuštěné mýtině najde lesní správce ležet bezvládné tělo muže. Podaří se mu ho vzkřísit, muž si ale nic nepamatuje. Neví, jak se do lesa dostal, ani proč je celý od krve a namísto odpovědí z místa uteče. Správce se vydává za ním a postupně zjišťuje, že muž je zapletený do krvavé msty, kterou možná sám inicioval a v níž důležitou roli hraje jeho čtrnáctiletá dcera. Kromě toho jsou ve hře čtyři miliony korun, dva uplacení policajti a trojice mladíků, která rozhodně nemá čisté svědomí. V jednom dni, během několika hodin, tak jeden zločin spojí osudy několika lidí. Nic ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, protože hranice mezi pomstou a zločinem je velmi tenká. Kdo je vrah a kdo oběť? A jak byste se rozhodli vy? Ondřej Vetchý proti Oldřichu Kaiserovi v thrilleru, který se vám zadře pod kůži.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Ale jo, takový celkem příjemný český pokus o dramatický akční thriller, který by neměl rozhdně nikoho urazit, ale naopak celkem pobavit a kupodivu dobře pobavit (tím nemyslím rozesmát, ale zabavit). Během filmu jsem neměl nutkání odpočítávat čas do titulků což považuji u českého filmu za úspěch jen tak dál.
Všechny komentáře k filmu 12+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

Miroslav Ondruš (rozhovor)
obrazek
Kdy a jak vznikla myšlenka na Vendetu?

Už od skončení školy v roce 2006 jsem přemýšlel nad celovečerním filmem. Napsal jsem dva scénáře, ale časem jsem k nim ztratil důvěru a skončily v šuplíku. Hledal jsem silný napínavý příběh s výraznou hlavní postavou, která diváka strhne a půjde s ní celý film. A taky jsem chtěl udělat jiný film, než se tady točí. To, že žánrové filmy u nás nemají tradici ani důvěru, byla pro mě vlastně výzva. Výzva k tomu udělat debutový film, jaký tady dlouho nebyl. Střípky k Vendetě jsem začal skládat začátkem roku 2008 a na jaře jsem se pustil do psaní. První verze byla hotová za necelé tři měsíce.

S čím ses při psaní nejvíc natrápil?

Já se při psaní trápím se vším. Nejhorší je samozřejmě začátek, prvních patnáct stran. Když máte příběh, který vás i po patnácti stránkách baví psát dál, tak máte z poloviny vyhráno. Úplně nejtěžší byla ale asi poslední třetina filmu. Tím, že se film odehrává během několika málo hodin, jsem si na sebe upletl bič, protože udržet napětí, zvyšovat gradaci a přitom všem ještě zachovat logiku je náročnější a těžší než u filmu, který se odehrává během delšího časového období. Ale napsáním scénáře práce na scénáři nekončí! Finální scéna mezi Vetchým a Kaiserem měla vypadat jinak, ovšem nastaly komplikace a my museli točit jinde.

To jste zjistili kdy?

To už jsme měli roztočeno, já chodil večer domů utahaný a přepsání té scény pořád odkládal. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ji dopsal doslova pár hodin předtím, než jsme ji točili. A zpětně jsem za to rád, protože je lepší než ta původní.

Na kom sis zápletku jako první testoval?

To už si přesně nepamatuji, ale byl to okruh mých známých, které jsem znal buď ze školy nebo z natáčení. Hodně důležité pro mě bylo, že jsem scénáři věřil já sám a neomrzel mě. To se mi u dřívějších scénářů nestávalo, většinou mě něčím přestal bavit a já se pustil do dalšího, ale u Vendety jsem hned věděl, že to je přesně ten scénář, kterým chci debutovat.

Psal jsi někomu role takříkajíc na tělo?

Nevím, jestli to bylo přímo na tělo, ale od první chvíle sem věděl, že jedním z těch policajtů bude Igor Chmela. Během psaní k němu přibyl Marek Taclík.

Podle jakého klíče jsi obsazoval hlavní role?

O Ondrovi Vetchém jsem samozřejmě věděl, že je to skvělý herec, ale nějak jsem si ho s Vendetou nespojoval. Potom jsem si ale jen tak zašel do Činoherního klubu na Pana Polštáře a zíral na výkon, který tam Ondra předváděl. Bylo v něm tolik bolesti, zoufalství, ale zároveň i dobra, které skrz to všechno prosakovalo, že jsem měl o hlavní roli okamžitě jasno. Ondrovi se naštěstí scénář líbil a roli vzal.

Na roli Mazury jsme měli vytipovaný seznam asi deseti herců. Potřebovali jsme k Ondrovi velkého soupeře, někoho, kdo se mu vyrovná a kdo bude diváky bavit. Oldřich Kaiser byl v tom seznamu mezi prvními, ale v termínu, kdy se mělo točit, nemohl a já se s myšlenkou, že je postavím s Ondrou proti sobě, rozloučil. Oslovovali jsme jiné herce, ale nějak to nevycházelo, jako by ta role na něj čekala. Potom jsme odložili natáčení, protože bychom to nestihli před zimou natočit, a jarní termíny už byly pro Oldřicha Kaisera v pohodě, takže jeho filmový souboj s Ondrou Vetchým mohl začít.

Co bylo rozhodující při výběru dětských herců, resp. teenagerů?

S těmi mi hodně pomohla Kateřina Oujezdská, která dělala casting. Rozhodující byla samozřejmě přirozenost, schopnost improvizovat a umět mluvit, což je kolikrát u dětí velký problém. O tom, že Hanka bude Lucka Šteflová, jsem byl přesvědčený už po prvním castingovém kole. Byla o třídu lepší než ostatní. Tomáš měl působit jako sympatický frajírek. Měli jsme vytipované tři kluky, ale mě nejvíc ve spojení s Luckou bavil Ondra Havel. Plusem bylo, že se spolu znali a tím pádem se jim některé scény hrály líp.

Největší problém byl najít tlouštíka. Dělali jsme celkem tři kola a přišel jen jeden opravdový tlouštík, který měl sice patnáct, ale vypadal na osmnáct. Byl jsem z toho dost zoufalý, jako by se najednou tlusté děti vypařily, pak se ale Kateřině naštěstí podařilo objevit Vencu Vostárka, pro kterého to byla první role, ale zvládl ji dobře.

Čeho ses na tomhle filmu nejvíc bál?

Nejvíc jsem se bál, jak to zvládnou „dětští“ herci. Před natáčením mě spousta lidí strašila, jak bude těžký je najít a ještě těžší režírovat tak, aby vypadali přirozeně a nenarušovali koncept filmu.

Na jedné straně máte Vetchého s Kaiserem, na druhé patnáctileté kluky, z nichž někteří stáli před kamerou úplně poprvé. Z té kombinace jsem měl popravdě šílený strach. Ono se vám může lehce stát, že vám někdo na castingu skvěle zafunguje, ale pak se začne natáčet, najednou je všude spoustu lidí, techniky, točí se dlouho, scény se opakují, únava roste, do toho nějaký ten stres, takže někdo, kdo tohle zažívá poprvé, se pod tím tlakem může celkem snadno sesypat. Skvělý výkon z castingu může být rázem pryč. Tohle riziko s neherci a ještě k tomu „dětmi“ je. Ale u Vendety se naštěstí nic takového nestalo, kluci to zvládli moc dobře.

obrazek
Vendeta je hodně drsný film. Vedli jste s producentem debatu, co všechno ukazovat a co ne resp. kde je ta hranice, za kterou by už nebylo dobré jít?

Já jsem měl už ve scénáři celkem dost přesně popsáno, co bude vidět a co ne, takže jsme si spíš jen potvrdili, že je to tak správně. A hlavně, mým záměrem nebylo s násilím pracovat prvoplánově, není tam proto, aby šokovalo, ale skrz násilí se dostávám k lidem, kteří jsou nuceni reagovat.

Jinak samozřejmě hranice mám. Asi bych nikdy nezašel tak daleko jako Gaspér Noe ve filmu Zvrácený, protože pro mě jsou některé scény silnější, když je jen naznačíte a necháte divákově představivosti. Nechtěl jsem, aby si lidé říkali: ,Zajdi si na Vendetu, protože je tam ta a ta scéna.‘

Herci si hodně stěžovali, žes jim zakazoval se na natáčení smát. Proč?

To platilo obecně pro všechny. Bylo dost náročné natočit Vendetu za dvacet dnů, spousta lidí mi před natáčením říkala, že se to nedá stihnout. Že to prostě nenatočíme. Takže to vyžadovalo naprosté soustředění. Od všech! Kluci tam měli náročné scény, dva z nich byli neherci. Nechtěl jsem riskovat, že budou celou dobu v cateringu blbnout, pak přijdou na plac a jen tak něco zkoušet. Když točili - a měli opravdu těžké scény - , tak jsem jim zakázal se smát. Chodili sami po lese a představovali si, co jejich filmovou postavu čeká. A když jsem zakázal smát se klukům, tak by to bylo nefér, kdyby byli dospělí ve výhodě, takže to platilo pro všechny. Točit komedii, můžou se smát, jak chtějí.

Jako první jsi ale zákaz smíchu prý začal porušovat ty. Proč?

Režisér si to může dovolit. Ne, teď vážně. Já obecně nejsem moc společenský člověk. To se projevuje i na place, jsem uzavřený, skoro až samotář. Na place vypadám zamračeně, skoro se neusměju. Někdo s tím může mít problém a myslet si, že jsem arogantní, že se od ostatních vymezuju, ale pravda je taková, že jsem jen pohlcen prací a nevidím napravo nalevo. Vidět mě na natáčení, tak si řeknete, že jsem asi hodně nervózní, ale já přitom nervózní nejsem vůbec. To, co vypadá jako nervozita, je přemýšlení, jestli by ta a ta scéna nešla udělat ještě líp, než jak jsem ji vymyslel během příprav. Takže pokud jsem se párkrát usmál nebo zasmál, tak to bylo hlavně proto, abych zmírnil to napětí kolem, které mohlo díky mému neustálému mračení panovat.

Jaké filmy máš vůbec rád ty jako divák a proč?

Tím, že si k filmům píšu i scénáře, mě nejvíce baví filmy se silným příběhem, zajímavou a rafinovanou zápletkou. Ale někdy mě film pohltí i úžasnou kamerou a režií jako např. ve filmech Potomci lidí nebo Popel a démant. Film by měl být zážitkem, někdy i nepříjemným, ale pocit z něj by ve vás měl vydržet déle než pět minut po závěrečných titulcích. Mezi mé nejoblíbenější filmy patří např. Obvyklí podezřelí, Leon nebo Přelet nad kukaččím hnízdem.

Chceš se žánrovému filmu věnovat i nadále?

Scénář, který právě dokončuji, je opět žánrová věc. Není ale už tak drsný jako Vendeta. Takže ano, žánrové filmy mě zatím baví, ale to neznamená, že bych si nechtěl zkusit i něco jiného.

Co třeba?

Kromě scénáře, který zrovna dokončuji, nosím v hlavě námět na televizní seriál, tak uvidíme.

Troufneš si odhadnout návštěvnost Vendety resp. přijetí u diváků i kritiky? Jaké si myslíš, že jsou její největší přednosti?

Návštěvnost si odhadnout netroufám. Jsme žánrový film, který nemá v Čechách jak tradici, tak přílišnou důvěru, tak se nechám překvapit. U diváků bych si přál, aby je Vendeta zasáhla, aby v nich probudila emoce a oni se třeba jen na chvíli vžili do role Ondry Vetchého a řekli si: ,Co bych na jeho místě udělal já?‘

U kritiků nevím. Někdo může mít problém s násilím, s tím, že se to odehrává během pár hodin, že toho o postavách moc neví, ale snad ocení herecké výkony, které považuji za jednu z předností filmu. Druhou je podle mě neustálé napětí a momenty překvapení, které v sobě scénář skrývá.

Vratislav Šlajer (rozhovor)
obrazek
Podle čeho si jako producent vybíráš filmy?

Důvodů je vždycky víc. Mě zajímají projekty, které mají základní srozumitelnost a týkají se něčeho důležitého nebo osobního, co může rezonovat s divákem. A jsou vyprávěny filmově, originálně, třeba žánrově nebo stylizovaně. Já osobně chodím do kina, aby mě film překvapoval, válcoval, aby mě na nějakou dobu vytrhl z reality. Když se podaří diváky v kině někam pohnout, probudit je, tak je vyhráno. A musím mít pocit, že vznikne důležitý film, který nepůjde přehlídnout a který ustojí čas a bude aktuální třeba i za deset a víc let. Podstatná je i osobní rovina - musím mít pocit, že stojí za to s tím filmem trávit intenzivně několik let a pak ho mít na triku po zbytek života.

Čím tě oslovila Vendeta?

Mě už dlouho zajímá žánrový film. A Vendeta byla čistý žánr, navíc se silným tématem. A scénář byl skvěle napsaný.

V čem je jiná než většina ostatních českých filmů?

Především tím, že to je žánrový film, jaké se tu skoro netočí. A je to fyzický a přímočarý film bez zbytečné psychologizace. Tím se trochu vymyká české tradici vyprávění, kde se nejdřív exponuje psychologický profil postav a ony pak jednají proti němu, z čehož plyne překvapení. Ve Vendetě vidíme postavy jednat a až postupně zjišťujeme proč a to nás překvapuje. To je mnohem napínavější a zábavnější. Vendeta není psychologická studie pomsty, je to obraz toho co se během té pomsty děje. To ale neznamená, že postavy ve Vendetě nejsou dobře vykreslené a věrohodné.

Bylo těžké zafinancovat žánrový film? S jakou reakcí ses setkával u potenciálních partnerů?

Jednoduché to nebylo. Všichni naříkají, že tu nevznikají žánrové filmy, ale když pak nabízíte žánrový projekt, bojí se. Já jsem od začátku považoval za přednost, že ten film je dynamický, že zbytečně nepsychologizuje, to se ale ukázalo často jako problém. Pořád jsem musel vysvětlovat, že nejde o psychologické drama ale o thriller.

Jaký byl vůbec rozpočet filmu?

12 milionů korun. Ale vypadá na 40 milionů. Díky pečlivé přípravě jsme myslím dokázali s minimálními prostředky natočit velmi působivý film.

Proč jsi televize oslovil až ve chvíli, kdy bylo natočeno?

Televize jsem oslovil už před natáčením. Ale žádná z nich o film neprojevila zájem. Jakoby se lekli žánrového filmu, navíc debutu. Ale na druhou stranu jsem je moc nepřemlouval, říkal jsem si, jestli nevidí kvality scénáře, jejich chyba. Film jsme pak promítli všem televizím hotový a poprali se o něj.

Jak moc si jako producent mluvil do hereckého obsazení? A co vůbec musí producent u debutujícího režiséra hlídat především?

Mě přesvědčil scénář, díky němu jsem se rozhodl Mírovi důvěřovat i jako režisérovi. A podařilo se nám sestavit silný tým, takže ačkoliv jde o debut, měl režisér myslím velkou oporu ve zkušeném štábu. Práce na filmu je postupný proces, já se snažím na začátku nejdřív najít shodu všech hlavních tvůrců, společnou vizi. Takže jsme s režisérem o filmu mluvili, rozebrali ho ze všech stran. Ačkoliv se základní příběh neměnil, vzniklo několik verzí scénáře, hledali jsme různé cesty. Míra je hodně kreativní, pořád přemýšlí jak film zlepšit, ověřuje svoje nápady. Ví, co chce, ale současně je dost komunikativní a otevřený debatě. Po roce příprav jsem Mírovi plně důvěřoval, ale stejně jsem byl na natáčení každý den. A projekt řeším i jako dramaturg.

Překvapili tě herci něčím?

Většinu jsem jich znal z dřívější spolupráce, ale znovu mě překvapili tím, jak jsou skvělí. Můj velký obdiv má Ondřej Vetchý, jeho způsob práce mnohonásobně překračuje hranici profesionality. On se skutečně stal postavou z filmu, prožíval to co ona, všechno si to protrpěl. Je neuvěřitelné, když přijede ráno na plac Ondřej Vetchý, řekne pár vtipů, pak na čtvrt hodiny zmizí a vrátí se jako postava z filmu. Ten film mu bez debaty patří. Dost září Igor Chmela jako bezcharakterní „badass“ policajt i Marek Taclík, který měl nejmenší prostor, ale jeho postava je přesto velmi výrazná. A samozřejmě Oldřich Kaiser a jeho „monumentální“ minimalistické herectví, to je vždycky paráda. Skvěle se drželi i mladí herci. Můj obdiv patří jim všem.

Už potřetí jsi spolupracoval s Oldřichem Kaiserem (Žralok v hlavě, Pouta, Vendeta), který má pověst nepříliš spolehlivého herce. Jakou zkušenost s ním máš ty?

Nevím, mě tahle otázka už trochu otravuje. Ale můžu to znovu zopakovat: Oldřich Kaiser je jeden z nejspolehlivějších a nejprofesionálnějších herců u nás. Věnuje se přípravě, na natáčení je soustředěný, respektuje svoje spolupracovníky. Má obrovský talent a je to hvězda. Radost spolupracovat.

Proč myslíš, že u nás mají žánrové filmy tak malou tradici? Souhlasíš s tím, že žánr thrilleru není české kinematografii vlastní? Případně proč?

My jsme země s tradicí slova, tady jsou ikony vyprávění Karel Čapek a Jaroslav Dietl. Moc se tu nenosí stylizace a zkratka, divák je uvyklý na klídek a pohodu. Žánrové filmy, ačkoliv navenek podléhají přísným pravidlům, jsou často trochu podvratné. Možná díky tomu, že všichni ty pravidla známe, může žánrový film nejvíc překvapovat. Ale to, že se tu žánrové filmy netočí víc, vlastně nechápu - dělat dobré žánrovky je pro malou kinematografii jedna z mála šancí jak se stát světovou. U nás je asi problém ta kulturní a estetická propast mezi 60tými lety a současností, kterou se nedaří překlenout a kterou ještě prohlubuje současná televizní tvorba. Divák je tu prostě na něco zvyklý a nechce nic nového.

Vedli jste s distributorem nějakou debatu ohledně přístupnosti filmu?

Rozhodovali jsme se mezi 12 a 15 lety. Vendeta je film o násilí, ale to násilí je tam spíš v pocitu než vizuálně. Na testovacích projekcích ten film působil hodně na ženy, fungoval na ně příběh a film nepůsobil násilně. Chvíli jsem si říkal, jestli nemít slogan „temný film pro ženy“.

Vendeta vstupuje do kin. Co od ní ty osobně očekáváš?

Doufám, že půjde o filmovou událost podzimu a diváci se jen pohrnou.

Ondřej Vetchý (rozhovor)
obrazek
Kdo je Pochman?

Slušný člověk, který chodí volit, platí složenky i daně, stará se o svoji dceru a ve své práci je nejspíš úspěšný a dobrý. Potom se ale dostane do situace, do které se může dostat každý z nás, a on ji řeší tak, jak mu přijde v té chvíli nejpřirozenější a jediné možné - atavisticky, principiálně, řekl bych až prehistoricky. A protože pro takový úkol nemá nejmenší předpoklady, tak selhává.

A kdo je Mazura?

Člověk podobný jako Pochman, Pochmana ovšem velmi tvrdě odsoudí. Paradoxní na tom je, že kdyby se ocitli v opačné konfiguraci, tedy Pochman na místě Mazury a Mazura na místě Pochmana, reagovali by asi úplně stejně - jeden by šel cestou pomsty a druhý by se ho pokoušel zastavit. Právě tenhle paradox, který stojí na pozadí příběhu, mi přijde hodně zajímavý.

Vendetu byste tedy charakterizoval jak?

Je to film, který je stejně tak existenciální jako napínavý, atraktivní a dokonce i akční. Věřím, že většina nebo přinejmenším polovina mužské populace je schopná se s tímto příběhem identifikovat.

Vybavíte si vaše pocity, které jste měl při prvním čtení scénáře?

Došlo mi, že to je příběh, který se může stát opravdu každému. Pochman ve filmu několikrát říká: „Nic o mně nevíte. To byste musel prožít.“ Když tyhle věci vnímáte literárně, tak pro vás představují abstraktní pojmy, ale když si je prožijete, jako jsem si je mohl prožít já během budování příběhu a postavy, tak za nimi vidíte mnohem víc. Pro mě to už abstraktní pojmy nejsou. To je překvapující.

A ty úplně první pocity, když jste film viděl hotový?

Bylo mi z toho fyzicky špatně, jako kdybych snědl půl kila zkaženého masa.

Nebojíte se odmítnutí filmu?

Ano, někdo může říct: ,Proč takový filmy vůbec vzniká?‘ Řekl bych, že vznikají asi proto, že tyhle věci sice úplně běžné nejsou, ale okolo nás se dějí. Vendeta podle mě reflektuje lidský druh vůbec, reflektuje dobu, ve které žijeme, a reflektuje obrovskou lásku, které je člověk schopen a kvůli níž je ochoten dělat věci, které si většina lidí ani neumí představit.

Jaký byl Míra Ondruš coby debutant? Překvapil vás něčím?

Míra Ondruš je speciální chlápek, který možná působí křehce, ale ve skutečnosti je to tvrdý chlap. Velmi přesně ví, co chce, a nenechá toho, dokud toho nedosáhne, což mi je blízké a sympatické. Líbí se mi na něm spousta věcí, zejména jeho otevřenost, schopnost věci rozebírat, být partnerem v diskusi, ochota zvolit lepší řešení, tedy být operativní… Má obrovskou spoustu energie, která z něho během práce ani na okamžik nevyprchala. Pořád byl přítomný a soustředěný. Jistá syrovost, kterou v sobě má a kterou je schopen si v téhle době uchovat, je obdivuhodná. Možná k tomu přispívá i to, že je ze severu Moravy. Mám pocit, že je to i tím, jak tam jsou lidi namíchaný, jinak než kdekoliv jinde v republice. Moc mu držím palce ve všem, co bude dělat. Bylo to pro mě moc příjemné setkání.

A jak se vám hrálo s mladými hereckými partnery?

Lucku Šteflovou, která mi hrála dceru, jsem poznal už během natáčení seriálů Místo nahoře a Místo v životě, kde hrála nejmladší dceru Simony Stašové a Mirka Táborského. Dneska je z ní už slečna. Vtipný je, že že že… že nám mezitím tak vyrostla. Je moc šikovná.

A kluci?

To jsou tři kloučci, k nimž nejsem schopen říct nic víc, než že mi jich bylo strašně líto. Dva z nich jsou subtilní, takže když jsem je nosil tak, jako když nosím děti do vany, tak mi bylo z toho někdy milo a někdy strašně smutno. No a pak tam byl ještě třetí, který měl asi sto dvacet kilo a k němu jsem tuhle ambivalentní náklonost necítil. U něj jsem bojoval o holý život, abych s ním vůbec pohnul.

S Oldřichem Kaiserem jste se před filmovou kamerou naposledy potkali u Tmavomodrého světa. Jaké to bylo setkání po deseti letech?

Musím říct, že Olda Kaiser mě připravoval už na konzervatoř. To mi tenkrát domluvil pan režisér Evžen Sokolovský, který znal mojí maminku, tudíž Oldu znám strašně dlouho. Kdykoliv jsme na sebe potom narazili, vždycky to bylo příjemný a teď, po těch deseti letech od Tmavomodrého světa, to bylo stejný. Olda je vynikající, nesmírně talentovaný a tvořivý člověk. Bylo mi s ním dobře i proto, že stejně jako já dělá všechno pro to, aby na place byla dobrá nálada, což se mu díky jeho nesmírné kreativitě daří. Myslím, že jsme spolu byli moc rádi.

Když jsem se s ním bavil, tak říkal, že není nad to si pořádně bouchnout do dobrého kamaráda.

Tak to trochu machruje, protože tolik do mě zase nebouchal. Jeho postava má handicap s nohou, takže vždycky, než se mu podařilo zvednout ze země, já jsem mírně poodstoupil a už na mě nemohl. Pod krkem mě chytnul všeho všudy asi pětkrát a potom mě stejně musel potupně pustit, protože mu to pan režisér nařídil.

Když se mě lidi z vnějšího světa ptají: ,Co ten Olda? On asi dost chlastá, co?‘ tak se mi chce smát. To je přece něco tak absurdního! Hodnotí to lidi z vnějšku, kteří o tom vědí prd, jenom to, co jim pošle bulvár! Říkám jim: ,Jednak pan Kaiser možná chlastá míň než ty, tak se mě na to neptej. A jednak, kdyby tys měl takovej talent jako má on, se všema běsama a obrovským tlakem veřejnosti, který to sebou přináší, tak bych chlastal daleko víc.

Co pro vás bylo nejtěžší na tomhle filmu?

Bylo mi jasný, že jakmile se stanu Pochmanem, tak mě čekají skoro dva měsíce naprostého utrpení, protože budu na Pochmana napojený tak, že nebudu schopen žít svůj reálný život. Ani jeden záběr pro mě nebyl jednoduchý! Ani u jednoho záběru jsem si neodpočinul. Emocionální i fyzické vypětí bylo u tohohle filmu pro mě obrovské! Kdybych to uměl jenom zahrát, tak by mě to možná i bavilo, ale já to bohužel neumím.

Jak si myslíte, že diváci Vendetu přijmou?

Potěšilo mě, co jste mi říkal, když jste film viděl: ,Když někdo Vendetu uvidí, tak se mu bude líbit.‘ Teď jde tedy jen o to diváky přesvědčit, aby zariskovali a lístek do kina si koupili. Moc bych si přál, aby tu odvahu v sobě našli.

Oldřich Kaiser (rozhovor)
obrazek
Co vás na příběhu Hany Pochamnové nejvíc bavilo, zajímalo, rozčilovalo, dráždilo, když jste ho poprvé dostal do ruky?

Předně, já jsem to vzít nemohl, takže jsem si to jen přečetl a s díky odmítl.

Proč jste to vzít nemohl?

Z časových důvodů. Už jsem měl domluvený jiný film.

Líbáš jako ďábel od Marie Poledňákové?

Jenže to natáčení se nakonec posunulo a oni jako by to tušili, tak zavolali znovu. Dodneška je podezírám, že to zrušený natáčení je jejich práce. Pak už nebylo na co se vymlouvat, tak jsem jim řekl: „Dobrá, pojďme se honit s Ondrou Vetchým po lese a můžeme si přitom i dávat přes držku.“

Něco jste si ale o scénáři musel myslet už loni na podzim, když jste ho četl poprvé, ne?

Nemyslel jsem si nic, ale už to, že jsem ho přečetl od začátku do konce bez nějakýho velkýho, třeba měsíčního přerušení…

Mluvili jste s Ondrou Vetchým do scénáře hodně?

Ani ne, spíš jsme si pořád ujasňovali, jak mě přepadne, jak mu budu ujíždět, jak se porveme. A taky jsme si zkoušeli narvat dialogy nějak do pusy. Prostě jsme hledali tu nejlepší cestu, ale pan režisér potom stejně myslel jinak a sám, takže jsme sklapli a šli.

Jaký byl pan režisér coby debutant? Překvapil vás něčím?

Musel jsem se pousmát, jak se ze začátku bránil jakékoliv legraci na place. Že prý točíme vážnou věc, tak ať se navzájem nerozptylujeme. Říkal jsem si: „Dobrá, chce to, má to mít,“ ale postupně během dalších dní jsem zjišťoval, že zatímco pan režisér je věčně rozesmátej, my jsme všichni zapšklí a vážný. Tak jsem si tak v duchu říkal: „Konečně už na to přišel, že ani u vážnýho filmu se nejde pořád tvářit vážně.“ I když jinak jsem to samozřejmě chápal, že tenhle film - zvlášť třeba pro Ondru Vetchýho ­- vyžadoval hodně velkou soustředěnost, ale pak jsem chápal i pana režiséra, který měl potřebu se navzdory všem těm hrůzám občas zasmát.

Když jsem se byl podívat na natáčení, tak mi pan režisér přišel jako velké nadšené dítě, které nemůže uvěřit tomu, že se mu jeho sen plní a že se mu neplní vůbec špatně.

Máte pravdu, možná to uvolnění bylo způsobené i tím. Na začátku byl nervní, jestli to bude všechno tak, jak si představuje, a potom byl buď tak moc spokojenej nebo mu z toho jenom normálně hráblo.

Jaký je Ondřej Vetchý parťák? Poprvé a zatím naposledy jste se potkali před deseti lety v Tmavomodrém světě.

Jo, Ondra... Pokračovali jsme, jako by těch deset let ani nebylo. Líbí se mi jeho otevřenost, smysl pro humor i to, že mu můžu dát kdykoliv přes hubu. Tím, jak pořád sportuje, člověk se ho nebojí plácnout, protože ví, že nespadne. To je úžasný, slouží mi jako takovej trenažér.

Která z vašich společných scén byla nejtěžší?

Tak to se budete divit! Ondra celej den naprosto bravurně padal z dvaceti metrů na beton, nenechal se zaskakovat žádným kaskadérem, ale večer, když jsme měli spolu dělat jenom chůzi, byl jednak vyčerpanej a jednak pořád v předklonu, protože se nemohl narovnat, takže při té chůzi pak za něj musel zaskočit kaskadér. Chůzi už prostě nezvlád‘!

Ale při těch nebezpečných scénách v lomu, jste se prý nenechal zastupovat ani vy. Proč?

Protože Ondra potřebuje kaskadéry na chůzi a já potřebuju kaskadéry na dabing. Já totiž všechny ty výkřiky, vzdechy a heky, který jsou při těch pádech potřeba, nezvládám a jim to jde jedna radost. Já když dělám heky, tak se mi navalí krev do hlavy a dost často potom omdlívám, takže jsem je chtěl šetřit na postsynchrony, aby se neunavili.

S producentem Vratislavem Šlajerem jste natočil už třetí film: Žralok v hlavě, Pouta, Vendeta. Je to náhoda, nebo si něčím vyhovujete?

Že by mezi námi bylo něco víc?

Nevím, ptám se.

Nééé, myslím, že ne, vždyť má dvě děti.

obrazek
Až tak jsem to zase nemyslel.

Vycházíme spolu ve vší slušnosti. Nevolal jsem mu, neprosil ho, žádný úplatek neposílal, vlastně jsme se ani neviděli, protože na žádné večírky nechodím, ale asi jsem mu někde uvízl. Fakt je ten, že spolupráce s ním probíhala vždycky dobře. Žraloka v hlavě jsme dělali dva měsíce, v ulici, kde jsme točili, dokonce nechal vyrobit bustu na moji počest.

Mystifikoval úžasně. Dodneška si spousta lidí myslí, že v tom filmovém bytě jste opravdu bydlel a že vás opravdu vyštval zájem lidí a bulváru.

Nedávno mi dokonce jeden pán rozhořčeně psal, že už tu bustu sundali a prý proč, když jsem tam bydlel. Takže ta historka dodneška žije, v tomhle směru s ním byla spolupráce bezvadná.

Co pro vás bylo na Vendetě nejtěžší?

Nejtěžší po fyzické stránce?

Myslím tím jakýkoliv krizový moment.

Pokud myslíte po fyzické stránce, tak nejtěžší bylo celý den tahat po lese jednoho z těch kluků. Jak byl absolutně povolenej, navíc v listí a do kopce, tak jsem se fakt nadřel. V jednu chvíli jsem si myslel, že tam vypustím duši. Pana režiséra jsem potom upřímně nenáviděl, protože to chtěl ze všech stran a pořád a pořád. Tehdy jsem si uvědomil, že to je dost možná ten důvod, proč se u nás netočí víc akčních filmů, protože by při jejich natáčení čeští herci docela obyčejně zhebli. Představa, že bych po tomhle dnu hrál večer ještě tři hodiny někde v divadle... Kdyby byl večer volnej, prosím, ale takhle?

S producentem jsme v paměti pátrali, jestli u nás někdy takhle fyzicky náročný film vznikl a ničeho podobného jsme se nedopátrali.

Lítat ve filmu jako Bruce Willis, na to tady nejsme zvyklí. Ale chtěl bych Bruce vidět, jak jde po takovém natáčecím dni hrát do divadla.

Kterou scénu jste si ve Vendetě naopak nejvíc užil?

Ve svým živlu jsem byl, když jsem mohl jezdit terénním automobilem, tam jsem si to opravdu užíval. Lom, písek, balvany, voda...

Nějaké jištění jste měli?

Kdepak, ale tam se nic moc stát nemohlo. Teda mohli jsme napálit do nějakýho balvanu nebo se zřítit ze srázu, ale jinak to bylo úplně bezpečný. Tím, že jsem to zvládl, tak mě polily endorfiny, najednou jsem se pořád smál a usmíval, takový šťastný den z toho byl. Říkal jsem si: „Sakra, to vůbec není špatný si takhle občas zajezdit.“ Ale to v mém případě nehrozí. A pak jsem si taky moc užil scénu, ve které jsem zbil pana Vetchýho. To byly taky endorfiny, pocity zadostiučinění a štěstí. Zflákat takovýho judistu je vždycky radost. Jen mám strach, že to celou dobu jenom hrál, že se mlátit prostě nechal.

V Tmavomodrém světě se také nechal mlátit od Kryštofa Hádka, kterému to ale moc nešlo. Prý je radši za jednu ale pořádnou ránu, než za dvacet malých, protože s nimi režisér není spokojen a musí se opakovat.

V tomhle jsem byl myslím spolehlivější než pan Hádek, já jsem schopný praštit hned, zvlášť když je to kamarád. Do kamaráda se buší nejlíp.

Myslíte si, že téma filmu je nějaký způsobem aktuální, když to řeknu takhle hloupě?

Záleží, jaká varianta konce zvítězí. Člověk sám neví, jak by v takové situaci reagoval. Jak se říká ve filmu: „Tímhle nikomu život nevrátíš.“ Je pravda, že jsem si zkoušel představit, jak bych asi jednal já. Nevím, opravdu nevím, ale že by takhle jednat někdo mohl, to si představit dokážu, to určitě. A jestli je to polehčující okolnost to, co se mu stalo, to taky nevím. Asi by měla být, pokud to ale vezmete zdravým rozumem, tak je to samozřejmě celé blbost, co dělá.

Ondra Vetchý říkal, že Pochman a Mazura jsou vlastně úplně stejní lidé, jen na druhé straně barikády. Kdyby osud chtěl jinak, mohli proti sobě stát v opačném gardu.

Určitě. On mu to tam i říká: „Já tě tady svážu, půjdu za tvým vnukem a co ty? Co budeš dělat?“ Tam to není dořešený, ale kdyby ta možnost byla, Mazura by ho za to asi taky zabil.

Jak probíhalo natáčení?

Ale jo, docela to odsejpalo. Kamera mi nevadila.

Chodíte se koukat na kopr (kontrolní projekce právě natočeného záběru - pozn. aut.)? Pomáhá vám to?

Ale jo, někdy je to nutný, hlavně kvůli postavení, aby člověk věděl, kam si má stoupnout, aby vůbec pochopil, jak to kameraman myslí a co od vás očekává. Kopr je dobrej, teď když je ta možnost, to dřív nebylo.

obrazek
Studené předjaří natáčení nijak nekomplikovalo?

Všechno probíhalo až idylicky hladce, ráno byla zima, s tím se počítalo, přes den sluníčko a teplo, protože jsme pořád běhali nebo tahali nějaký mrtvoly, a večer zase zima. Štáb výbornej, holky skvělý, všechno báječný, Ondruš spokojenej, dělal vtipy, až jsem ho musel sám umravňovat: „Podívejte se, pane režisére, to je vážná věc, nerozptylujte mě.“

A jaká byla spolupráce s teenagery?

Když jsem si chtěl s někým z nich promluvit, tak byl mrtvej. Jen jeden se zmítal, ale jak byl hubenej, tak byl těžkej. Ale jak jsem ho lesem vláčel pořád sem a tam, tak mezi námi přece jen nějaký pouto vzniklo. Byl trpělivej. Ráno jsem si říkal: „No, to mi zas vybrali.“ Odpoledne už jsem si říkal: „Vždyť on není marnej.“ Co vám mám povídat, večer už to byl krásnej vztah, do dneška si píšeme, vodíme se za ruce, je to hezký. Jen nevím, co na to řekne jeho maminka.

Tak jednou se to dozvědět musela.

To je fakt, jednou to prasknout muselo a lepší dřív než pozdějc.

Když producent oznámil, že se začíná točit akční thriller s Vetchým a Kaiserem v hlavních rolích, v novinách to docela zabouřilo velkými články. Jaké ohlasy jste zaznamenal vy?

Já se s nikým moc nestýkám, takže ohlasy veškerý žádný, šlo to mimo mě. I když teď si vzpomínám, na premiéře Odcházení se mě na to ptali: „Co to je za film?“ Tak jsem říkal, že je to tajný, že je to taková pohádka pro malý děti do patnácti let. Potom se mě taky ptali, jestli je to opravdu tak úžasný, jak se říká, tak jsem říkal, že je to ještě úžasnější, i když jsme ještě vlastně nic nenatočili. Překvapilo mě, že už se to takhle dopředu ví, že je to dobrej film.

Byla vám režisérova odvaha natočit v Čechách akční thriller sympatická?

Tak je to jeho první film. On se v tom cejtil jako ryba ve vodě, evidentně ho to bavilo, takže jsem si říkal: „Ať to dopadne, jak to dopadne, je to jeho koníček, když nic jinýho, aspoň si to užil kluk jeden.“

Možná, že si tímhle filmem léčí nějaké vlastní touhy či traumata. To, co nemůže v životě, provádí aspoň ve filmu. Což je pro společnost vlastně lepší.

Jako že se mu něco podobnýho přihodilo a teď nám to vypráví? Je to možný.

Bude to podle vás drsný film?

Těžko říct, co nakonec na plátně bude.

Chtěl byste, aby to byl drsný film?

Režisér asi chtěl, aby to bylo drsný, a protože je to sympaťák, tak bych mu i fandil.

Takže dneska už dokážete říct, co vás na té látce nejvíc baví?

Na postavě Ondry Vetchýho je třeba dobrý to, že s tím pořád zápolí. Vnitřně s tím zápasí, ví, že je to blbost, co dělá, ale taky ví, že je nějak vnitřně povinován to dokončit, protože jinak se spravedlnosti nedovolá.

Igor Chmela (rozhovor)
obrazek
Koho ve Vendetě hrajete, co je to za policajta?

Hraju průzračnou, bezcharakterní svini, člověka, který postrádá jakoukoliv sociální empatii. V podstatě je to zločinec na druhé straně barikády, úplatný policajt, který si nechá zaplatit za to, aby nezletilé děti dovezl na popraviště.

Jak na vás zapůsobil scénář při prvním čtení?

Především si pamatuji, že postava, kterou jsem měl hrát, se jmenovala Chmela, takže ze všeho nejdřív jsem Mirka Ondruše poprosil, aby tu postavu přejmenoval a to navzdory tomu, že ve filmu její jméno nikdy nezazní. Přišlo mi podivný, že tu roli psal na tělo právě mně. Vyděsilo mě, co ve mně vlastně vidí.

Bavili jste se o tom?

Nakonec ani ne. Šlo mi jen o to, aby se v titulcích, jakkoliv už je dneska nikdo nečte, neobjevilo, že Chmelu hrál Igor Chmela. Jistou debatu jsme vedli jen o některých monolozích, které se mi zdály za hranicí hratelnosti. Přišlo mi, že už jsou za čárou a že to celé posouvají až někam k Tarantinovi, což nikdo z nás nechtěl. I Mirek usiloval o realistické kontury. Jinak scénář už byl hotový, tam nebyl důvod něco měnit.

A jak se vám zamlouval příběh jako takový?

Říkal jsem si, že je to fakt hustý. Překvapilo mě, s jakým napětím a tempem příběh spěje do temnoty. Jako čtenář nebo potenciální divák jsem čekal vždycky něco jiného, než se nakonec stalo.

Byly nějaké čtené zkoušky před začátkem natáčení?

S Mirkem Ondrušem jsem se sešel asi třikrát nebo čtyřikrát, potom jsme měli jednu společnou čtenou zkoušku všichni dohromady, kde jsem se mohli ke všemu vyjádřit, a pak jsme měl ještě jednu schůzku ohledně dialogů, které jsme měli společně s Ondřejem Vetchým. Ale dá se říct, že ty věci se moc neměnily, protože film je příliš komplikovaná záležitost, takže nápad, který jsem měl například já, se prudce dotýkal způsobu snímání, který nebyl v našich podmínkách realizovatelný, takže z toho sešlo. Spíš šlo jen o změnu textů, aby pro mě bylo přijatelné, že ta osoba, kterou hraji, se vyjadřuje tak, jak se vyjadřuje.

Co máte přesně na mysli?

Třeba to, že Mirek Ondruš je stejně jako já Ostravák a píše moravsky. Moravština zní hodně spisovně, ale v Praze spisovně nikdo nemluví, tady by se mu spíš vysmáli.

Nebál jste se přílišné brutality?

V tomhle směru jsem měl k Mirkovi důvěru, že to nebude úchylák, který by se chtěl brodit potoky krve. Co se týká brutality, kterou vykonává moje postava, tak mi bylo jasné, že to nějakým způsobem být ukázáno musí, že to nejde obejít, ale jinak Mirkovi věřím, že násilí bude dávkovat rozumně. Ale když se na to podíváte z druhé strany, tak by nebylo rozumné ani to, kdyby se ve filmu všechno jen okecávalo.

Co bylo pro vás nejtěžší na tomhle filmu?

Mirek měl o mojí postavě naprosto jasnou představu a pro mě bylo hodně obtížné se do ní vejít. Nebyl jsem si jistý, jestli to, co po mně chce, vůbec dokážu zahrát. Snažil jsem se vyhovět jeho požadavkům, ale... Mirek měl třeba u mojí postavy představu nějakého tiku, s čímž jsem docela bojoval. Žádný tik mě nenapadnul resp. ty, co mě napadly, se mi zdály, že už jsem je viděl někde jinde. Navíc mi přišlo, že v tom filmu se dějí věci natolik surové, že nic dalšího prostě není třeba.

A pak byl pro mě hodně těžký první natáčecí den, kdy jsem měl vejít do lesa, imaginárně zamířit na srnu, kterou vidím, a imaginárně ji zastřelit. Jenže byla taková strašná kosa, že si vůbec nejsem jistý, jestli ten záběr bude nakonec použitelný, jak moc se mi tou zimou třásla ruka.

Jak probíhala komunikace s vaším policejním parťákem Markem Taclíkem?

Ta byla výborná.

Copak?

Ále, jen taková legrační historka. Ale jo, já to na něj řeknu. Polední pauza, seděli jsme v cateringu, jedli jsme, Marek si dal nějaká žebírka, já měl něco jiného a říkám mu: „Ty rád obíráš, co?“. A on: „Jo, já to miluju!“ Mimochodem, to je docela legrační, že dva takoví zabijáci se baví u oběda zrovna o něčem takovém, ne?

A Marek, jak tak rád a s chutí obíral maso z těch kostí, tak si ulomil kus zubu, že jsme další scény museli točit tak, aby mu nebylo vidět do pusy, což jednak nebylo úplně lehké a jednak se u toho nešlo nesmát.

obrazek
To už opravdu zavání Tarantinem.

Naštěstí už to bylo na konci natáčení, takže si hned potom zajel k nějakému dentistovi, aby mu ten zub přilepil zpátky respektive, aby mu udělal nový, protože ačkoliv jsme všichni poctivě v lese hledali půl centimetru čtverečního něčeho, tak jsme v té trávě samozřejmě nic nenašli.

Jak se točí s teenagery, kteří většinou jako herci moc zkušení nejsou?

Tak já už mám zkušenost od Roberta Sedláčka z filmu Rodina je základ státu, tam jsem dva měsíce točil se dvouma teenagerama. Tady jsem s nimi tolik společných scén zase neměl. Přivlekl jsem je, svázal, párkrát si kopnul a bylo hotovo. Ale musím říct, že stateční byli, to jo. Klobouk dolů, kolik vydrželi. Já bych do sebe takhle kopat nenechal.

Akční žánr není české kinematografii úplně vlastní, nemáte strach, že by se diváci mohli Vendetě v kině vysmát?

Do Vendety jsem šel s tím, že je to žánrový film. Scénář se mi zdál kvalitní, v něm jsem nic legračního neviděl. Naopak se mi zdá, že téma filmu v sobě jistý společenský přesah má. Nemyslím, že by divák odcházel z kina zadumaný a přemýšlel o nějakých filozofických záležitostech, ale emocionálně zasažený bude, tím jsem si jist.

Je Vendeta film morální nebo amorální?

Jak to myslíte?

Třeba tím tématem: Je správné brát spravedlnost do vlastních rukou? Nebo spravedlnost má být vždy záležitostí nějakého úředního systému, ať už si počíná jakkoliv?

Těžko říct, jaká budoucnost nás čeká. Pokud mi bude někdo chtít znárodnit moje důchodové připojištění, třeba mi taky nezbyde nic jiného, než vzít spravedlnost do vlastních rukou. Nedivím se, že někomu v okolních zemích v takovém případě rupne v bedně, sáhne po zbrani a jde zastřelit nějakého úředníka, i když to není dvakrát křesťanské a morální. Ve Vendetě je morálka nastavena tak ostře, tak vyhroceně, už kvůli tomu, že jde o nezletilé děti, že já na straně hlavního hrdiny stát nemůžu. Můžu to chápat, ale souhlasit s tím nemůžu, jde o tak hlubokou psychickou újmu, že už je to spíš vyšinutí než cokoli jiného.

Loni Česká republika žila kauzou zmizelé Aničky, která byla posléze nalezena zavražděná…

...případ Aničky bych s Vendetou vůbec nespojoval. Tam jde o pedofila, jehož vina ani nevím, jestli byla spolehlivě prokázána, na čemž nic nemění, že se oběsil. V případě Aničky mě spíš děsí to, že lidí schopných velmi ošklivě ublížit dítěti po světě běhá taková spousta. Četl jsem jakousi statistiku, která tvrdí, že u nás existuje sedmdesát tisíc registrovaných lidí, kteří si kupují stránky s dětskou pornografií. To je strašný! Ale dál bych už to moc řešit nechtěl, protože jde o úchylky, patologické záležitosti, kastrace atd. atd. Celé je to složitější.

Co od Vendety očekáváte vy osobně?

Napínavý thriller, udělaný sice po česku, ale dobře. Tuhle ambici film od začátku měl a já bych byl rád, aby byla naplněna. Kameru dělal Martin Štrba, takže by to mohlo být hezké a jistým způsobem snad i strhující.

Lucie Šteflová (rozhovor)
obrazek
Kdy ses poprvé dozvěděla o Vendetě?

Loni na Letní herecké škole, kde vyvěsili plakát, abychom přišli na casting. Říkala jsem si: „Tam půjdou všichni, tam nepůjdu,“ ale nakonec jsme tam s přítelem přece jen jeli.

Co po vás chtěli v prvním kole?

Poslali nám texty, které jsme se měli naučit.

Něco drsného?

Tam právě ještě ze scénáře nic nebylo. Každá jsme měly něco jiného, já dostala za úkol situaci, kdy jedu s cizím člověkem v autě a mám začít volat o pomoc. Netušila jsem, jestli to dělám dobře nebo špatně, protože režisér Mirek Ondruš zachovával naprosto kamenný výraz. Vůbec jsem netušila, co si myslí.

A co si myslel?

To nevím! Řekli mi to, co říkají všichni a vždycky a co fakt nemám ráda: „My se vám kdyžtak ozveme.“ Jenže pak se opravdu ozvali. Ve druhém kole už jsme předváděli nějaké věci ze scénáře a pak bylo třetí kolo, poslední, kde se sešly všechny holky, se kterýma se počítalo na roli Hanky. Míra si je pozval dovnitř, jenom mě nechal venku, což mi přišlo podezřelé. Říkala jsem si: „Aha, tak tady je něco špatně.“ Dodneška nevím, co se vevnitř dělo. Potom všichni odešli a já tam zůstala sama. Žádnej kluk, žádná holka, jen já. Bála jsem se, jestli na mě normálně nezapomněli, ale pak mě přece jen pozvali dovnitř, dali mi scénář, abych si ho přečetla, ptali se mě, jestli nemám problémy s odvážnými scénami, a že by byli rádi, abych tu roli hrála já.

Jak se vám scénář zamlouval?

Ze začátku jsem se zděsila, protože to fakt nebyla komedie. Pak jsem to četla pořád dokola, znova a znova, aby mi něco neuniklo, abych opravdu všechno dobře chápala. A taky jsem to dala přečíst mamče, protože... No, však vy víte, proč.

Vím. Co na to mamča?

Lekla se asi stejně jako já, ale potom byla schůzka tvůrců s rodiči, kde jim vysvětlili, co a jak se bude točit a mamča jim tam rovnou řekla, že takové scény mi nevadí, že to bez problémů zvládnu, což mě pak doma docela vyděsilo.

Ne, vážně, stála za mnou, podporovala mě a říkala, že ty scény mají svůj smysl a že by z toho mohl být dobrý film. Abyste tomu rozuměl, do té doby jsme mluvili prakticky jenom s Mirkem Ondrušem, mladým klukem, kterého nikdo nezná. Nevěděli jsme, jestli je ten projekt vůbec reálný, kdo za ním stojí atd. atd. Ve chvíli, kdy padla jména jako Vetchý nebo Kaiser, to celé dostávalo zase jiný rozměr.

Kdyby tam nehráli oni, roli bys nevzala?

Předtím jsme to s Ondrou Havlem, se kterým se znám právě z Letní herecké školy, řešili pořád dokola. Na jednu stranu jsme se toho báli, na druhou stranu nás to lákalo, téma nám přišlo ohromně silný.

Trénovali jste s Ondrou Havlem společné scény?

Víte, na Mirkovi bylo vidět, že chce mít všechno pečlivě připravené, že nepodceňuje ani to nejmenší, což se mi líbilo a imponovalo mi to, protože takových režisérů je málo, takže jsme měli řadu společných zkoušek jak s Ondrou, tak i s Vaškem a Danem. Nejdřív jenom čtené, potom i ve studiu. Mirek se prostě snažil, aby se při samotném natáčení nemusely řešit žádné problémy už kvůli tomu, že potom se muselo točit relativně rychle. Za jeden den jsme zvládali nějakých sedm obrazů.

Krev zmizelého je také drsný film, ale Vendeta je přece jenom ještě černější káva. Jak jsi prožívala tohle natáčení?

Bála jsem se, jaký bude štáb, protože na tom hodně záleží, jací lidé se sejdou a jak si spolu sednou. A to dopadlo úplně suprově. Všichni ohromně ochotní, pozorní, péče opravdu maximální.

Trochu jsi mi utekla z otázky.

Já vím.

Tak mladá a už tak mazaná?

Řeknu to asi takhle: Tenhle film ve mně zůstane asi ještě hodně dlouho. V některých scénách jsem si pomáhala tím, že jsem myslela na podobné případy poslední doby, kterých byly plné noviny, protože jsem se chtěla dostat do té patřičné nálady, což zase vedlo k tomu, že jsem ještě doma chodila a pobrekávala.

Co bylo pro tebe vůbec nejtěžší na tomhle filmu?

Vyrovnat se s tím tématem. A potom všechno to, co se tam děje, dostat do očí. Nespoléhat se na nějaké rekvizity. Jenže když dvě hodiny brečíte, tak potom už ani nemáte co brečet. Potom už je vám všechno jedno. A pak si představíte, jak musí být lidem, kteří to opravdu zažívají, a je vám ještě hůř. Opravdu síla.

Představ si stupnici od jedné do desítky, kde desítka představuje nejdrsnější možný film. Kam bys zařadila Vendetu?

Film je dost drsný, to jo, ale zase bych nerada někoho odradila. Řekněme, že u mě se Vendeta pohybuje někde mezi osmičkou a desítkou.

S Ondrou Vetchým jsi točila Místo nahoře, Místo v životě, Krev zmizelého, teď i Vendetu. Jak ho vnímáš v běhu času?

Velmi chytrý, charismatický, bystrý, slušný, uvědomělý… A všechno si pamatuje. Pět let jsme se neviděli, pak se potkáme a on říká: „Pozdravuj maminku.“ To mi přijde děsně milý, že si dokáže vzpomenout. Je zlatý.

Co bys řekla o Dankovi Novákovi?

S tím jsme se kromě zkoušek vlastně moc nepotkali, ale přijde mi jako fajn puberťák.

Vašek Vostárek?

Vašek je fajn, ale na můj vkus má až příliš výbušnou povahu. Navíc je to slávista, který nemá rád sparťany a já jsem sparťan.

A režisér Mirek Ondruš?

Když jsem tam tak ležela svázaná, tak Mirek ke mě vždycky přišel a říkal: „Promiň, že jsem to tak napsal, omlouvám se, jsi v pohodě?“ To mi přišlo milé. Nebo když byla nějaká pauza, tak přišel a říká: „Já si sem k tobě sednu a budu ti něco číst, jo?“

Je podle tebe správné vzít spravedlnost do vlastních rukou?

Bojím se, že kdokoliv by se dostal do té situace, ve které se ocitl hlavní hrdina, uvažoval by stejně. Pokud se nedočkáte oficiální spravedlnosti, začnete o ni usilovat sami, zvlášť když na druhé straně nevidíte ani náznak pokory či lítosti.

Měla jsi na natáčení maminku stejně jako Ondra Havel?

Mamča se sice s Ondrovou maminkou domlouvaly, že se společně půjdou podívat, ale pak jsme si říkaly, že vzhledem k těm scénám, co mě tam čekají, by to asi pro mamču nebylo úplně jednoduchý se na to dívat, tak jsme od toho upustily. A myslím, že jsme udělaly dobře. Mamče stačilo, když viděla, jak domů chodím po natáčení úplně vyřízená.

Václav Vostárek (rozhovor)
obrazek
Jak ses dostal k herectví?

Úplnou náhodou. Známý mi doporučil agenturu, přihlásil jsem se a hned za další dva dny mě pozvali na první casting. Tak jsem šel, ze srandy, že to prostě zkusím. A deset dnů na to telefon, že si mě vybrali. Tak tomu říkám rychlost! Jak tě vůbec napadlo, že by tě herectví mohlo bavit?

V životě mě nenapadlo, že bych mohl být hercem. Fakt ne! Vždycky jsem se považoval za absolutního neherce. Chtěl jsem to spíš jen tak zkusit, zajímalo mě, jak to funguje a vypadá. Že to dopadlo takhle dobře, jsem nečekal.

Co po tobě na castingu chtěli?

Abych jim zahrál, jak se hádám se sestrou, v čemž už mám patnáctiletou praxi, takže to mi šlo myslím hodně dobře.

Jak na tebe zapůsobil scénář Vendety při prvním čtení?

Zaskočila mě vulgarita, kterou se tam fakt nešetří. Ale zase je pravda, že mladý takhle dneska mluví.

To znamená i ty?

Občas jo, když musím.

A kdy musíš?

Když chci.

A kdy chceš?

Když jsem venku s kámošema. To k machrování prostě patří.

Co bylo pro tebe před začátkem natáčení nejtěžší?

Když jsme se poprvé sešli všichni dohromady a měl jsem něco předvádět. Tam jsem docela trému měl.

Trému nebo pořádný nervy?

Co bych to nepřiznal - pořádný nervy. Přece jen jsem před tím nikdy nic nehrál.

Co jste zkoušeli nejvíc?

Režisér po mně třeba chtěl, abych zjemnil hlas, protože Danek ho má dost vysokej, tak jsem ho musel nakonec taky zvýšit. Navíc jsem se musel vžít do role toho, koho šikanujou.

Ty sám jsi byl někdy šikanovaný?

Nebyl. Já mám tendence spíš přesně opačný. Myslím, že všichni tři jsme dostali spíš protiúkoly. Nikdo z nás není takovej, koho ve filmu hraje.

Jak bys tedy charakterizoval Ondru Havla, který hraje Tomáše?

Šikovnej kluk, se kterým se dá bavit naprosto o všem. Občas tichej, ale jinak fajnovej.

A Danek?

Od začátku neuvěřitelně hyperaktivní. Občas mi připadal jak blázen, ale jinak určitě taky moc fajn kluk.

A Lucka Šteflová?

Tichá, fajnová, hezká, roztomilá holka. A hodně šikovná herečka. Brečet na povel asi hned tak někdo neumí.

A jak na tebe působil režisér Míra Ondruš?

V pohodě, ale když se mu něco nelíbí, tak dokáže pořádně zařvat, tím mě fakt hodně překvapil.

Jak si spal před svým prvním natáčecím dnem?

Co si pamatuju, tak dobře. Já nemívám problémy s trémou nebo něčím takovým, nervy jsem měl spíš ve chvíli, kdy už jsme jeli nějakou scénu víckrát a nedařilo se to. To už mě rapl trochu chytal, to jo, zvlášť když jsme to museli opakovat kvůli mně.

S čím ses nejvíc natrápil?

Se scénou, ve které se krví fakt nešetřilo, na nikom... To bylo hodně nepříjemný, zvlášť když se u toho potíš. Pokaždý když jsem viděl maskérku, jak na mě jde, nejradši bych jí zaškrtil, ale co už, museli jsme to vydržet.

Zahrál sis po boku Ondřeje Vetchého a Oldřicha Kaisera, překvapili tě něčím?

Já hlavně vůbec nemohl uvěřit tomu, že je vidím naživo, že jim můžu podat ruku. Oba jsou obrovský sympaťáci. Pan Kaiser furt vtipnej, pan Vetchý pohodář, se kterým se výborně povídá.

Když se tě kamarádi ptali, v čem hraješ, cos jim říkal?

Řekl jsem jim název, kdo tam hraje a že to bude thriller. Víc nic.

Opravdu?

Jo, jen ať si počkaj do kina.

Ty sám se do kina těšíš?

Sám na sebe se na fotkách nerad koukám, ale na film se těším, to zase jo.

A co si myslíš o příběhu? Je pravděpodobný, může se někomu stát?

Nejen že se to může dít, určitě se to i děje.

Je podle tebe správný brát spravedlnost do svých rukou?

Kdybych byl v podobné situaci jako hlavní hrdina, asi bych reagoval stejně. V tomhle případě se moc jinýho vymyslet nedá.

Představ si, že existuje stupnice od jedné do deseti, kde desítka je nejdrsnější. Kam bys na téhle stupnici zařadil Vendetu?

Myslím, že je to docela drastickej film, takže minimálně takovou sedmičku bych mu dal. Podobný český film jsem ještě neviděl.

Daniel Novák (rozhovor)
obrazek
Jak to přišlo, že hraješ ve Vendetě?

Šel jsem se zaregistrovat na Barrandov do castingové agentury a paní nahoře v kanceláři říkala, že zrovna běží casting na Vendetu, abych tam zašel, že bych se jim mohl hodit.

Hrál jsi před tím někdy něco?

Ne, vůbec.

Tak proč ses hlásil do castingové agentury?

Protože se mi to od malička líbilo. Vždycky jsem se na DVDčkách díval na bonusy, jak se točí filmy, a napadlo mě, že by to mohl bejt dobrej dárek k narozkám se u nějaký castingovky nechat zaregistrovat.

Co ti na to doma řekli?

Mamka byla docela v pohodě, i když překvapená byla, to jo, taťka to moc neřešil a slíbil, že to zaplatí.

Jak proběhl casting?

Dostali jsme číslo, řekli jsme něco málo o sobě, nafotili si nás a pak jsme měli improvizovat dvě scénky. Nejdřív jsem musel dělat namachrovanýho mladšího bráchu, jako že mi máma dovolila jít ven a starší ségra mě nechce pustit a potom mi dali do ruky tužku a měl jsem udělat reklamu, jak je úžasná, jaký výhody má a tak. To bylo trošku bláznivý.

Smáli se?

Já když se do toho ponořím, tak nic nevnímám, ale asi jo, asi se smáli, tomu se nešlo nesmát.

Co po tobě chtěli ve druhém kole?

To už jsme dostali do ruky scénář.

Ty jsi ale původně usiloval o jinou roli, než jakou nakonec ve filmu hraješ...

Já jsem původně chtěl hrát Tomáše, ale ve třetím kole jsme si role měnili a zkoušely se různý varianty. Potom mi v Bionautu řekli, že jsem dostal Honzu, prostředního z těch tří kluků.

Jak bys Honzu charakterizoval?

Honza je kluk, kterej ví, že bez party by neznamenal nic. Z Tomáše má respekt, bere ho za svůj vzor a je před ním trochu zabržděnej. Machruje, ale když dojde na věc, tak se stáhne do kouta a snaží se z toho vykroutit. Jinak se hodně vozí na nejslabším článku tý jejich party, kterým je David. Svojí namachrovanost si zkouší hlavně na něm.

Líbil se ti scénář Vendety?

Byl jsem trochu překvapenej. Já si původně myslel, že to bude nějakej rodinnej film nebo tak něco, takže jsem se docela nestačil divit.

Co na scénář říkali rodiče?

Mamka nechtěla, abych v tom hrál. Nejen kvůli tomu, co se tam děje, ale i kvůli tomu, jak se tam mluví. Mirek jí musel vysvětlit, co a proč chce točit a že se o mě nemusí bát, takže nakonec si to rozmyslela a dovolila mi to.

A ty sám ses toho nebál?

Já tu roli od začátku strašně chtěl, pořád jsem si četl dokola scénář, pořád jsem s mamčou trénoval, nechtěl jsem o tu roli přijít.

Takže ses nebál?

Tak nějaká malá obava tam určitě byla, to bych zase kecal, kdybych říkal, že ne. Každej ví, že Ondra Vetchý je známej a dobrej herec, ale že bych se vyloženě bál, to ne.

Jak vzali spolužáci fakt, že odjíždíš do Prahy točit film s Ondřejem Vetchým?

Kluci to moc neřešili, ty takovýhle věci nehrotí, ale holky první dny okolo mě pořád lezly, dokud jsem jim neřekl úplně všechno, co jsem věděl. Teprve potom se to trochu uklidnilo, pak už se zeptal spíš někdo z jiný třídy nebo tak.

Jak probíhaly přípravy na natáčení?

Na tu hlavní čtenou zkoušku jsme se docela dost připravovali, tam určitě nějaká nervozitka byla, protože tam už nastoupili všichni, Ondra Vetchý, Marek Taclík, Chmela, ale nějak jsem to asi dali, protože nás pak Míra chválil. Měli jsme z toho dobrej pocit.

Vzpomínáš si na svůj první natáčecí den?

To si pamatuju hodně dobře! (smích) Myslel jsem, že budu u první klapky nervózní, ale posadili mě do auta a najednou jsem zjistil, že už se točí. Nějak jsem si to ani nestačil uvědomit. První polovina dne byla příjemná, seznamovali jsme se ještě s Ondrou a ostatníma, druhá polovina už byla horší, protože jsme byli pořád svázaný. Na jednu stranu bylo fajn, že nemusíme někde běhat a makat, že můžeme jen ležet, ale zase jsme byli celej den zavřený v jedný místnosti. Bylo tam zkrátka obojí, sranda, ale taky to nebylo jen o tom příjemným.

Co bylo pro tebe na tomhle filmu nejtěžší?

Asi poslední natáčecí dny, kde jsme měli toho mluvení nejvíc. Tam bylo těžký soustředit se na sebe i ve chvíli, kdy nemluvím já ale ostatní, prostě pořád hrát, nevypadávat z toho, nestát tam jak tvrdý i. Jinak hodně drsný pro mě bylo i slyšet Hanku, jak brečí. Jenom ta představa, že jí někdo může udělat něco takovýho, je hrozná.

Co sis na natáčení naopak nejvíc užil?

Třeba když jsem jezdil na kole, to byla docela sranda. Úplně nejvíc jsem si ale užíval herce, že s nima můžu bejt, seznámit se s nima, poznat je.

Kdo na tebe udělal největší dojem?

Určitě Ondra Vetchý, to je fakt vynikající herec, pozorovat ho mě bavilo. Zajímavý bylo sledovat i Taclíka, jak se dokáže dostat do role, musím říct, že jsem si z něj snažil vzít příklad.

V čem konkrétně?

Mně třeba někdy dělalo problém zahrát strach nebo extrémní namachrovanost, takže když se pak mlátili a házeli po zdech, tak jsem se snažil pozorovat, jak se při tom tváří v obličeji.

Jak jste si sedli s Ondrou Havlem, Vaškem Vostárkem a Luckou Šteflovou?

Jako parta jsme myslím fungovali docela dobře, jen Venca je docela rváč, občas mě štvaly jeho nálady, ale jinak jsme si užili spoustu srandy, ačkoliv nám Míra za začátku zakazoval se smát, abysme to brali vážně, takže jsme museli dělat vtípky potají. Bylo to určitě skvělý natáčení.

Jaký je podle tebe Míra Ondruš?

Příjemnej. Líbilo se mi, že nám hned dopředu oznámil, že když se mu nebude líbit, jak hrajeme, tak nás bude trestat, že nám třeba nedá oběd, nebo nás nechá celý den ležet spoutaný. Prostě když bude potřeba, tak že na nás bude hnusnej, abysme doopravdy věděli, co hrajeme. Hlavně první dva dny byl hodně přísnej. Potom ale polevil, byl mnohem uvolněnější a pak se už kolikrát sám smál. A poslední den, když jsme točili v tovární hale, tak to už jsme se mohli smát i my. Líbilo se mi, že ví, co chce a že si za tím dokáže jít.

Když si představíš stupnici od jedné do desíti, kde desítka je známka pro ten nejdrsnější možný film, kam bys zařadil Vendetu?

No, některý scény jsou tam fakt tvrdý, takže bych dal tak šest a půl. Určitě to není nic pro malý děti.

Ondřej Havel (rozhovor)
obrazek
Kdy ses poprvé dozvěděl o Vendetě?

Loni na Letní herecké škole, kterou pořádá paní Kubálková resp. její syn Petr Kubálek, a hned v srpnu jsem šel na první casting.

Co po tobě chtěli?

Překvapilo mě, jak to bylo drsný. Chtěli po mně, abych byl za frajírka, abych se nebál sprostých slov, prostě abych mluvil jako dlaždič, což pro mě není úplně přirozený, takže jsem se s tím docela trápil. Nevěřil jsem, že by to mohlo vyjít. A vlastně mi to ani moc nevadilo, protože se mi zdálo, že po mně chtějí něco, co nejsem a o co až tak úplně nestojím. Když mi po pár dnech volali, abych přišel i na druhé kolo, tak jsem si v duchu říkal: „Dobře, když to chcete, tak já to teda ještě jednou překousnu.“

Jaké bylo druhé kolo konkurzu?

Ještě horší než to první. Už tam byl i režisér Míra Ondruš a sprostá slova doslova lítala vzduchem.

Jaký na tebe udělal režisér dojem?

Líbilo se mi, jak je do toho zapálenej, jak se ze mě snažil dostat to nejlepší. Ale jak mi to nebylo přirozený, co po mně chtěl, tak jsem si myslel, že mi to nejde. Nakonec si mě ale vybral, tak to asi tak zlý nebylo.

Měl si vůbec radost, když ti řekli, že jsi uspěl?

Měl jsem z toho smíšené pocity. Na jednu stranu radost, že si mě vybrali, na druhou stranu trochu rozpaky, jestli do toho vůbec mám jít. Upřímně jsem se bál, že budu nevěrohodnej, že to nejsem já a že to bude poznat, že Ondřej Vetchý je pan herec, který to zahraje skvěle, a že mezi mým a jeho výkonem bude velký nepoměr.

Vybičovalo tě to k nějakému soukromému tréninku?

Míra Ondruš mi radil, ať trénuju před zrcadlem sprostý slova.

A poslechnul jsi?

Občas. Podle mě ale líp fungovalo, když jsem si něco sám spontánně zařval.

Jak na tebe po prvním přečtení zapůsobil scénář?

Upřímně? Vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Jak s tím, co se ve filmu děje, nemám vůbec žádnou zkušenost, tedy díky bohu, a jak je to místama opravdu hodně hustý, tak jsem vůbec nevěděl, co na to říct. Nevyznal jsem se v tom, neviděl jsem v tom hloubku, ale jak jsem si to pak četl víckrát, tak se mi to nějak rozleželo v hlavě a zdálo se mi, že tomu rozumět začínám.

Kdy se to zlomilo definitivně?

Na čtených zkouškách. Když jsem viděl Ondru Vetchýho a Oldu Kaisera, tak mi došlo, jak silný příběh to je.

Jak se na scénář a tvojí roli dívali rodiče?

Když si mamka scénář přečetla, tak řekla, že pokud tu roli odmítnu, bude za mnou stát. Potom když se seznámila s Mírou Ondrušem a poznala, o co mu jde, tak mě povzbuzovala v tom, že to zvládnu, že na to mám. Zatímco já jsem pochyboval, ona mi celou dobu věřila. Přiznám se, že mi to docela pomohlo.

Co bys řekl o Tomášovi, kterého ve Vendetě hraješ?

Řekl bych, že je to docela rozmazlenej kluk, kterej má všechno. Na jednu stranu velká masírka, vůdce party, egoistickej týpek, na druhou stranu dovede hrát i hodnýho hošíka a rád se schová za maminku. Připadá mi, že se vlastně pořád přetvařuje.

Čeho ses nejvíc bál?

Toho bylo víc. Ale určitě jsem se bál scény topení. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak to bude vypadat, zvlášť když mi Míra řekl, že to chce celé točit v jednom záběru. Když jsem ten den jel na natáčení, tak jsem byl v klidu, ale když jsme to poprvé sjeli, tak jsem byl hned o sto procent nervóznější. Netušil jsem, že to bude až tak náročný. Když jsme to točili asi po osmý, tak už mě například strašně bolely nohy, byl jsem fyzicky vysílenej a musím přiznat, že v jednu chvíli mi i docela tekly slzy.

Kvůli čemu?

Protože jsem to zase nedal a museli jsme to jet znova. Ačkoliv mě Míra ujišťoval, že je to náročná scéna a že to vůbec nevadí, tak mě to stejně mrzelo. Bylo to pro mě ohromně stresující vědět, že všichni do toho musí znovu jenom kvůli mně. Za celý den se ta scéna povedla jen dvakrát a jsem za to rád.

obrazek
Asi bychom tady měli vysvětlit, že ta scéna má nějaké čtyři minuty, že je technicky mimořádně obtížná a že s tvým výkonem doslova stojí a padá.

A právě tohle všechno jsem si nedokázal představit. Když se kamera zase postavila za moje záda, tak jsem fakt už prosil: „Ne, už ne!“ Na natáčení téhle scény nikdy nezapomenu.

Pomohlo ti, že se párkrát přišla na natáčení podívat i tvoje maminka?

Pomohlo-nepomohlo, já nevím. Musel jsem být ve svojí roli a nepřemýšlet nad tím, jestli mamka slyší, jak mluvím sprostě nebo ne. Ví, že to ve scénáři je a člověk musí počítat s tím, že to dřív nebo pozdějc uvidí. Mně to nevadilo. Mamka byla třeba právě u scény topení a když jsem vylezl celej mokrej a šel se převlíct, tak se mě jenom zeptala, jestli nechci donést něco k pití. To bylo příjemný, ale navíc čas prostě nebyl.

Jak se ti spolupracovalo s Ondřejem Vetchým?

Musím říct, že s Ondrou jsme se docela sblížili. Je to milej pán. Povídali jsme si úplně normálně, nikdy bych nevěřil, že bych si takhle mohl popovídat s takovým hercem, jako je on. Bylo pro mě zajímavý slyšet, jak prožívá natáčení on, jak hrozně silně vnímá příběh. Když jsem slyšel jeho slova, jak říká, abych do toho dával co nejvíc, tak jsem si uvědomil zodpovědnost, kterou jsem na sebe tou rolí vzal, a pokusil jsem se ho nezklamat. Tak uvidíme.

Jaká byla spolupráce s Oldřichem Kaiserem?

Přiznám se, že jsem ho znal jen ze scének z nejrůznějších zábavných pořadů a překvapilo mě, že ve skutečnosti je ještě vtipnější než v televizi. Navzdory tématu a navzdory tomu, že Míra Ondruš si ze začátku vtipkování moc nepřál, byl vždycky dobře naladěnej, dokázal pobavit opravdu každýho na place, ale když se řekla „Klapka“, tak byl okamžitě připravený a stoprocentně koncentrovaný. Jel jak z partesu, opravdu velkej profesionál.

Oldřich Kaiser vzpomínal na vaši společnou scénu jako jednu z nejtěžších.

Bylo to myslím náročné pro nás oba. Já musel mít celý den spoutané ruce a on mě musel, tuším, že tři natáčecí dny, pořád tahat po lese. Podle mě nikdy nezapomene, kolik vážím, a kdykoliv mě potká, tak se mu přitíží.

Vždyť jsi hubeňour!

Ono se to nezdá, ale když se musíte položit celou váhou a nesmíte mu ani trochu pomáhat, tak se i těch mých pár kilo pořádně pronese. V jednom záběru jsem se mu pokusil trochu pomoct, ale Míra Ondruš to okamžitě viděl a zatrhnul mi to.

Hodně drsná musela být i scéna znásilnění.

To byla. Točili jsme jí od rána až někdy do čtyř hodin odpoledne. Když jsem tam viděl Lucku, svazánou, od krve, tak jsem se jenom z toho pohledu na ní klepal, ale musel jsem to v sobě přemoct, musel jsem bejt za tvrďáka Tomáše, kterému je všechno úplně jedno. Scéna sama o sobě dost nepříjemná, k tomu ještě prostředí se spoustou prachu, prostě bylo to celkově dost deprimující.

A na kterou scénu jsi nejvíc hrdý?

Určitě na scénu s topením, že jsem ji vůbec dal. Taky jsem rád, že jsem zvládnul řídit auto, aniž bych naboural.

V šestnácti jsi řídil auto?

No, já už nějakou zkušenost s řízením měl předtím, ale opravdu malou. Tady jsem musel řídit a do toho i mluvit, což nebylo jednoduchý. Navíc jsem musel dělat, že řídím každý den, že mi to nedělá problém. Ale myslím, že jsem se do toho docela rychle dostal, pak mě klidně poslali se s tím autem i otočit. Docela mě to namlsalo, už se těším na vlastní auto.

Co bys řekl o Lucce Šteflové, Dankovi Novákovi a Vaškovi Vostárkovi?

Lucka je hodně dobrá herečka. Opravdu jsem čuměl, když jí Míra řekl, že by potřeboval do záběru dostat trochu slziček a Lucce během minuty tekly slzy z očí. To obdivuju. Myslím, že z ní jednou bude fakt velká herečka. Kluci byli autentický. Oba. Každý na tu svojí roli seděl. Myslím, že jsme jako parta fungovali docela dobře.

Na premiéru se spíš těšíš, nebo se jí bojíš?

Obojí. Na jednu stranu jsem zvědavý, jak to bude vypadat a fungovat, jak to lidi přijmou, jestli to na ně nebude moc, na druhou stranu se bojím, abych tam něco nekazil.

Jak bys charakterizoval Míru Ondruše jako režiséra?

Na dotočné jsme se bavili a líbilo se mi, když mi říkal, že má nějaké svoje cíle a že si za nima jde. To bych taky chtěl umět. Míra je hodně cílevědomej a sebevědomej a přál bych mu, aby si svoje sny splnil, podle mě na to má.

A jaký je tvůj životní cíl?

Já chci v životě něco dokázat. Láká mě herectví, ale hodně rád bych měl i kapelu a jezdil po koncertech. Chtěl bych prostě, aby na mě lidi šli s tím, že „jo, ten něco umí, ten je dobrej“.

Představ si stupnici od jedné do deseti, kde je jednička nejjemnější a desítka nejdrsnější. Kam bys na této stupnici zařadil Vendetu?

Devět a půl? Řeknu to takhle: Drsnější český film jsem neviděl. Komedií tu je hodně, romantické filmy taky, ale takovýhle film jsem u nás ještě neviděl. Je to drsný film plný násilí a myslím si, že je to dobře.

Podobné filmy

Danielle Steelová: Příběh jednoho života
(Danielle Steel´s: Full Circle) Tana Robertsová úspěšně stoupá na kariérním žebříčku jako ...
dnes 10.30
NAHRAT
ZDARMA
Prima
Rudá planeta
(Red Planet) Velitelka Carrie-Anne Moss spolu s Valem Kilmerem a dalšími astronauty míří n...
dnes 14.20
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Zoufalci
Komedie o třicátnících hledajících únik ze stereotypů i neměnnosti svých životů. Koprodukč...
dnes 20.00
NAHRAT
ZDARMA
ČT2
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Středa 8. 7. 2020 Svátek má Nora
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz