Všechno nebo nic

Linda a Vanda jsou pohledné třicítky, nerozlučné kamarádky a taky spolumajitelky malého knihkupectví v centru města. Linda je rozvedená, vzdělaná, praktická, má malou dceru a pocit zodpovědnosti. Ten naopak chybí Vandě, svobodné, veselé, nezávislé krásce, která sice muže přitahuje jako magnet, ale její živelnosti žádný nestačí. A tak hledá toho pravého. Aktivně. V obchodě s nimi pracuje Edo, který taky touží po lásce na věky věků, ale jako plachý, citlivý a introvertní gay to má těžké. Životy téhle trojice nakonec stejně zamotá několik mužů. Lindě charismatický developer Jakub, který není tím, kým se zdá být. Vandě bývalý profesor z vysoké školy Aladar, jehož je ochotná si vzít, "protože ji má rád". A Edo se už zase přizpůsobuje dalšímu příteli, Leovi... Nakonec ale všechno dopadne úplně jinak, než všichni čekali..

Eva Urbaníková (rozhovor)
Kniha Všechno nebo nic byla vaší prvotinou. Jak vznikala a kde jste čerpala inspiraci?

Knihu jsem psala několik let a vznikala velmi spontánně. Vystudovala jsem žurnalistiku, pracovala jsem v ženských magazínech a v rádiu, kde jsem řešila ženská témata. Když jsem pak zůstala na mateřské se svým druhým dítětem, byla velmi tuhá zima a já prakticky pořád seděla doma. Tak jsem ty věci, které jsem si průběžně zapisovala, dala dohromady a vznikla tahle knížka. Velmi nenásilně a spontánně.

Hlavní knižní postava se jmenuje Linda a i vaše reálná dcera se jmenuje Linda. Je to jen shoda okolností?

Mnoho příhod a zážitků, které v knize jsou, vychází ze skutečnosti. Z toho, co jsem zažila se svou dobrou kamarádkou, jejíž dcera se jmenuje Vanda. Děti se nám narodily ještě před tím, než kniha vyšla, a pak to nějak přišlo, že se knižní hrdinky jmenují Linda a Vanda.

Film Všechno nebo nic ale vznikl na základě dvou knižních dílů…

Ano. Existuje i pokračování knížky. Čtenáři si za dva roky vyžádali pokračování, tak jsem napsala ještě druhý díl. Film je vlastně jednička a dvojka dohromady.

Jste i spoluautorkou scénáře, který jste napsala spolu s režisérkou Martou Ferencovou. Jak se přepisuje kniha do scénáře?

Myslela jsem, že to bude jednodušší, ale velmi rychle jsem pochopila, že to tak není. Když člověk píše knížku, tak dá do písmenek všechno. U scénáře se dá do písmenek jen minimum dialogů. Všechno ostatní se hraje, dává se do očí, do prostředí a samozřejmě velmi mnoho věcí a motivů se do filmu nevejde. Některé věci se dokonce musely trochu změnit, aby byl film atraktivní i pro lidi, kteří knihu nečetli. Takže to pro mě byla velká zkouška trpělivosti. Navíc jsem nepsala sama, takže jsem všechno musela konzultovat, což byla velká zkouška pro mé ego. Musela jsem se vzdát různých věcí, které jsou v knížce, musela jsem přistupovat na kompromisy a zamýšlet se i nad nápady, které nebyly moje, a o kterých jsem si zpočátku myslela, že nejsou až tak dobré. Až časem jsem pochopila, že Marta ten film už vidí v hlavě, že má vidění, které bylo potřeba pro přetavení knihy do filmu. Nakonec z toho byla zábavná spolupráce. Psaly jsme to dlouho, u mě na zahradě, v kuchyni, podle toho, jaké bylo počasí. Bylo to hrozně fajn, ale nebylo to jednoduché.

Jak dlouho scénář nakonec vznikal?

Původní verzi napsal někdo úplně jiný, ale když jsme ji s Martou dostaly, tak jsme věděly, že to není to, co chceme. To se mých postav vůbec nedotýkalo a skoro jsem se rozplakala. A tehdy producent řekl, že si to musím napsat sama. První verzi jsme s Martou psaly tři měsíce v kuse. Po dvouměsíčním oddechu se škrtalo. Dohromady asi rok a půl.

Když jste měly rozdílný názor na danou věc ve scénáři, kdo měl rozhodující slovo?

Myslím si, že jsme se obě při spolupráci naučily argumentovat. Vždycky nakonec jedna dala za pravdu té druhé, pokud byl její argument silnější. Pamatuju si na pár momentů z natáčení, kdy se na place ukázala pravda jedné z nás, kterou jsme předtím dlouze diskutovaly. To se vždycky jedna z nás na tu druhou vítězoslavně podívala. Ale to byly takové naše interní hrátky. Obě jsme k tomu přistupovaly jako ke společnému dílu a moc jsme si při práci sedly.

Jak vlastně vznikla spolupráce Evy Urbaníkové a Marty Ferencové?

Marta mě kdysi dávno oslovila ke spolupráci na svém studentském filmu. Tehdy to ale nějak nevyšlo, měla jsem malé děti. Pak jsme spolu asi tři měsíce pracovaly na scénáři k jednomu slovenskému seriálu, který jsme daly celý dohromady a nabídly ho jedné televizi. Ten se z nějakého důvodu nakonec nikdy nenatočil. Ale tam jsme poznaly, že se nám spolu dobře pracuje, takže bylo celkem přirozené, když mě producenti oslovili za účelem zfilmování knihy Všechno nebo nic, že jsem jim řekla, že jedině s Martou.

Když se začalo Všechno nebo nic natáčet, jak jste se cítila?

Pamatuju si na ty první dny. Byla jsem okouzlená a říkala si: to je to, co jsi napsala. Teď se to tady odehrává, je to 3D… Byly to takové zvláštní pocity, i když to pak člověku rychle zevšední. Měla jsem z toho ale velkou radost, je to krásná práce. Moc se mi líbí, co z toho vzniklo, a stojím si za tím. Myslím si, že ženám, které knihu četly, se to bude líbit.

Když jste psala scénář, nebo dokonce ještě knížku, představovala jste si, kdo by mohl jednotlivé postavy hrát? Například, že Linda je jednoznačně Táňa Pauhofová?

Táňu jsem viděla hned. To byla krásná příhoda, protože na Táně jsme se s Martou shodly okamžitě. Protože Táňu znám, tak jsem jí zavolala a zeptala se, co dělá na jaře, že točíme Všechno nebo nic. Ona, že nic. A hned se ptala, jestli bude hrát Lindu nebo Vandu. Knihu měla přečtenou! Tím pádem byla ruka v rukávě. Nechtěla ani vidět scénář a hned na to kývla.

Kdybyste měla film Všechno nebo nic charakterizovat, co byste o něm řekla?

Myslím, že jsme absolutně udrželi žánr romantické komedie. Za výsledek se nebudeme stydět a ženy, které mají rády filmy, při kterých se trochu dojmou, dobře zasmějí a najdou tam i trochu svého života, nebudou zklamané. Je tam trochu více sexu, než v romantických komediích bývá, ale to tak nějak prostě vyšlo.

Marta Ferencová (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Jak byste popsala filmový projekt Všechno nebo nic?

Film, který se natáčel dva roky, na motivy nejúspěšnější knížky Evy Urbaníkové. Jde o česko-slovensko-polský koprodukční projekt. Vzhledem k tomu, že se jedná o romantickou komedii, tak děj je o lásce, dokonce o osudové lásce. Hlavní hrdinka se zmítá mezi láskou a vášní. Vzhledem k tomu, že má dvě děti, tak se rozhoduje mezi vášní a otcem pro děti.

Proč padla volba na knihu Všechno nebo nic?

V podstatě s tím přišel producent, který chtěl tuto knihu natočit. Je pravda, že jsme nad tím s Evou přemýšlely už dříve, který titul zvolit. Vzhledem k tomu, že byla na Slovensku kniha Všechno nebo nic velmi úspěšná a asi se s ní ztotožnilo velké množství žen, tak byla volba velmi jednoduchá. Nebyl to tedy úplně můj nápad, ale velmi mě to potěšilo.

Jak se vám s Evitou psalo?

Výborně. Eva i přesto, že je autorkou, není ješitná. Což je super. Takže psaní bylo velmi konstruktivní a protože jsme se při tom bavily, tak si myslím, že to bylo oboustranné.

Když došlo na rozdílné názory, kdo měl hlavní slovo?

Na to se zeptejte Evy. Myslím, že vždycky vyhrál ten, kdo měl lepší argument. V tomto byla naše spolupráce úžasná. Když jsme někdy měly sporný bod, tak šel argument na argument, a kdo hodil žolíka, ten vyhrál.

Při přepisu došlo k určitým změnám. V knize se příběh odehrává v bratislavském antikvariátu, i seznámení Lindy s Jakubem proběhlo jinak…

Samozřejmě, že tam změny musely být. I ten film není vysloveně zfilmováním knížky, ale je natočen na její motivy. To je poměrně důležitá věc. Mnoho věcí, které jsou knižní, se nedají přenést do filmu, protože to nefunguje. Přesně toto byl ten případ − kdy v knize seznámení Jakuba a Lindy probíhá přes internet. A jejich komunikace je velmi dlouhá, což by samozřejmě na plátně úplně nefungovalo. Hodně okolností a věcí jsme musely změnit.

Když jste psaly scénář, představovala jste si, kdo by jednotlivé role mohl ztvárnit?

Myslím si, že u Lindy jsme od začátku věděly, že by ji měla hrát Táňa Pauhofová. Ostatní postavy úplně ne. Největší problém jsme měly s Jakubem. Protože Jakub je v Evině knize popisován jako „Pan Božský“. Dlouho jsme o něm přemýšlely. Vzhledem k tomu, že knihu četlo mnoho žen a každá si ho nějak představovala, tak bylo najednou strašně divné, dát tam nějakého konkrétního člověka, abychom nikoho nezklamaly. Proto jsme se nakonec rozhodly pro Michała Żebrowskiho. Shodli jsme se, že je na tu postavu dostatečně charismatický a šarmantní a zároveň na Slovensku ani v Čechách není příliš známý.

Ve filmu hraje více polských herců, jak se vám s nimi pracovalo?

Jsem velmi ráda za polské herce. Zaprvé proto, že si myslím, že hlavní polští hrdinové Michał Żebrowski a Paweł Deląg plus Krzysztof Tyniec, který hraje Aladára, jsou herecky velmi zdatní a talentovaní. Michal je nejen velmi šikovný, ale i hrozně ochotný a přitom je v Polsku megahvězda. Je velmi profesionální a připravený. A je naučený poslouchat, co po něm režisér chce, a potom to opravdu udělat. Myslím, že jsme si profesně velmi sedli.

Čeština, slovenština a polština na place,jak to funguje?

Paradoxně dobře. Slovenštiny tam moc nebylo, protože se nejvíc točilo v češtině. Taky jsem byla zvědavá, jak budou fungovat dialogy, kde komunikuje polský herec s českou herečkou, každý ve svém jazyce. Fungovalo to překvapivě dobře. Doufám, že to ve vztahu a při vnitřních věcech, které mezi sebou hrají, není poznat. Samozřejmě si museli naposlouchat a načíst ve svém jazyce dialogy, aby věděli, o čem ten druhý mluví. Ona naštěstí ta polština není tak jiná, i když… Když jsme začali točit a ozvalo se to poprvé, tak jsme se myslím všichni smáli. Byl to šok. Na českou otázku zazní polská odpověď.

Natáčet se začalo v roce 2014, pak byla přestávka, ve které jste mimo jiné stihla natočit i pohádku Řachanda. Bylo těžké vrátit se ke Všechno nebo nic?

Bylo to možná únavné z jednoho důvodu − nebyli jsme si úplně jistí, že se to kvůli nějakým komplikacím dotočí. Takže ve chvíli, kdy se řeklo, že se jede točit, měli všichni ra- dost. Na tomhle projektu je úžasné, že herci, kteří ve filmu hrají, ho mají rádi. A to je super pocit. Bylo to těžké z produkčního hlediska, najít všechny rekvizity, vyřešit to, že nám herci trochu poskočili, holčička nám vyrůsta- la… Naštěstí jsme měli štěstí při castingu, že holčička byla drobnější a její růst v průbě- hu dvou let je nepostřehnutelný.

Natáčelo se i na Slovensku v Tatrách. Jak vám místní vycházeli vstříc?

V Tatrách to bylo úžasné, protože nám zahrál osud do karet. I přesto, že tam nebyl tu zimu žádný sníh, tak pár dní před naším příjezdem nasněžilo asi půl metru. I místní se divili a říkali, že filmový bůh nás má asi rád. Bylo to krátké, asi čtyřdenní natáčení, a Tatry byly opravdu krásně zimní. Což jsme potřebovali. Náročné to ale bylo, protože hlavní scéna tkví v tom, že se nám herci zaseknou na lanovce. My jsme na té lanovce strávili skoro celý den, začínali jsme v osm a končili kolem čtvrté. A celou tu dobu jsme točili dokolečka na té lanovce v asi -10 °C. Vždycky když jsme dojeli dolů, byli herci komplet bílí. Měli zmrzlé i vlasy. Takže museli vystoupit, usušit se, vyfénovat a tak pořád dokola.

Film obsahuje i dost intimních scén. Jak se s nimi herci popasovali?

Byly to velmi náročné scény. A erotické scény jsou pro herce vždycky náročné. Myslím si, že neexistuje nikdo, kdo by je vyhledával nebo miloval. Moje profesionální zkušenost je taková, a většinou to tak dělám, že při plánování rozzáběrování s hlavním kameramanem si připravíme absolutně přesnou choreografii a instruktáž pro herce. Což hrozně pomáhá. Protože když jim jenom řeknu, tak jdeme točit nějaký ten sex, pojďte hrát, tak z toho většinou vznikne taková všeobecná mela, jak se snaží navzájem zakrýt.

Ve scénáři je i jedna nebezpečná scéna…

Ano, jak nám Ľuboš Kostelný skáče z okna. No, to bylo veselé. Myslela jsem si, že z toho bude panikařit, protože on skutečně z toho okna visel. Bylo to ve čtvrtém poschodí a on byl jištěný takovým lankem, o kterém tvrdili, že je skutečně pevné. Nedokážu si představit, že by mě někdo donutil z toho okna vylézt, a já mu věřila, že mě to lanko skutečně udrží. Ale Luboš byl v absolutním klidu, což dodnes nechápu. Visel z toho okna a ještě odříkával svůj text.

Čím je film Všechno nebo nic jiný než všechny známé romantické komedie?

Ambice od začátku byla, aby byl svěží, vtipný a v takovém jakoby evropském kontextu. Vyhráli jsme si s kostýmy… Asi to vychází i z knižní předlohy, že styl humoru je lehký, poměrně současný. Doufám, že to bude dobrý film, protože si myslím, že všichni, kteří v něm hrají a pracovali na něm, jsou profesionálové. Herci do toho dali maximum a srdce, mám pocit, že své postavy mají opravdu rádi. A byla bych ráda, kdyby to na výsledku bylo cítit. Tak doufejme, že se bude divákům líbit, protože nám se líbí.

Tatiana Pauhofová (rozhovor)
Ve filmu Všechno nebo nic hrajete Lindu, mohla byste nám ji přiblížit?

Linda je milující máma, přítelkyně, sestra a dcera, mladá žena, která má ráda příběhy a emoce. Je vášnivá a zodpovědná, touží po lásce a naplnění. Jako většina z nás. Ve světě, který si vybudovala, jí chybí už jen to jedno podstatné…

Když vám Evita roli Lindy nabídla, přemýšlela jste dlouho? Co vás na ní zaujalo?

Nijak dlouho jsem se nerozmýšlela. Když mi Evita zavolala, už jsem měla knihu přečtenou, takže jsem měla radost, že budeme točit takový žánr.

Film vznikl na motivy knižního bestselleru, našla jste si knihu sama?

Ano, četla jsem ji krátce po tom, co vyšla. Miluju knihy a jsem velmi širokospektrální čtenář, a tak jsem si vychutnala i Evinu knihu. Umí psát laskavě, vtipně a s nadhledem o všech peripetiích, které my ženy dobře známe. A že to občas dokáže být pěkná tragédie a pěkně bolavé, to všechny víme.

Lindě zamotá hlavu i srdce developer Jakub, kterého hraje charismatický polský herec Michał Żebrowski. Měla jste z obsazení radost? Fungovalo vám to jako filmovým partnerům?

Byli jsme všichni spokojeni. Potkala jsem se při natáčení s charismatickým profíkem. Co víc si můžu přát?

Linda je maminkou. Scénář vás zavedl i na porodní sál. Neměla jste z této scény obavy?

Ne, a těším se, až to bude doopravdy. Bylo to velmi vtipné natáčení, ve filmu mě „rodil“ můj milovaný umělecký šéf našeho Slovenského národného divadla Roman Polák, tak jsme si při tom aspoň všechno prokonzultovali.

Všechno nebo nic je romantická komedie pro ženy o ženách, navíc režírovaná ženou - Martou Ferencovou. Jak se vám spolupracovalo s ní?

Myslím, že tento film nemohl dostat nikoho lepšího, než je Marta. Empatická, citlivá, rozumná, praktická, rázná a pokojná, moudrá a vtipná profesionálka. Všichni jsme z ní byli nadšení.

Natáčelo se v Praze, na Slovensku v Tatrách, v Itálii… Je nějaká z destinací, na kterou vzpomínáte nejraději?

Na ty naše Tatry. To bylo jako z pohádky…

Jak byste snímek Všechno nebo nic popsala?

Tak jako vy. Romantická komedie. Příjemná oddechovka nejen pro ženy.

Klára Issová (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Jak byste popsala Vandu, postavu, kterou hrajete ve filmu Všechno nebo nic?

Je to krásná baba, vědomá si svého půvabu, a nebojí se jej použít ve vztahu k mužům. Máme z ní pocit, že má vše „na háku“, ale přitom jsou její vztahy taky dost komplikované. Působí, že je otevřená, rozhodně říká, co si myslí, ale zároveň tím maskuje svou vnitřní křehkost. Občas něco „plácne“ a je jí jedno, jak to dopadne, nebo to spíš nedomyslí. Je živelná a ohnivá. Chce si užívat života a všem to taky předhazuje a myslí si, že by to tak měli mít všichni. Okolí má pocit, že nemá problémy, že chlapy neřeší, že je lehkovážná, ale skutečnost je taková, že je mnohem citlivější, než se zdá.

Když jste se dozvěděla, že máte hrát Vandu, zaujala vás ta postava?

Byla jsem na konkurzu u Marty Ferencové a Evy Urbaníkové a už tam se mi líbily dialogy, které jsme z filmu zkoušely. Když jsem si poté přečetla scénář, tak jsem se u něj moc bavila a přečetla ho na jeden zátah. To je pro mě dobré znamení. Další věc je, že jsem dostala možnost vyzkoušet si něco, co jsem zatím ve filmu nedělala - komedii. Věděla jsem, že to pro mě bude výzva, tohoto žánru jsem se bála, ale já ráda zkouším nové věci. Člověk se učí překonávat sám sebe i za cenu, že se mu něco nepovede.

Teď, když jste si to zkusila, jste ráda, že jste do projektu šla?

Samozřejmě, člověk se pořád učí a tohle byla skvělá škola. Často jsem propadala panice, že to bude hrůza, a pak si zas říkala, že jde o …, že je potřeba si to užít a zkoušet si neustále hrát. Taky jsem poznala nové kolegy. S Táňou Pauhofovou a Ľubošem Kostelným jsme hráli nejlepší kamarády, společně vytvářeli tyto situace, každý úplně jiný svou povahou, ale snažili se udělat pro film maximum. Nejvíc vděčná jsem za Martu Ferencovou, naši režisérku. Skvěle nás vedla a pomáhala nám. Pro komedii má neuvěřitelný cit a dokázala nás dobře vyladit do postav a udržet jejich charakter. Navíc ji miluju jako člověka, Marta je přátelská, vtipná, moudrá. Věděla přesně, co chce, a trpělivě nás vedla, i když nám to někdy pekelně nešlo.

Ve filmu jsou dvě ústřední postavy. Vanda je živelná, co na srdci, to na jazyku. Linda je rozvážnější, opatrnější. Která z těchto žen jste více vy?

Až tak, jak je Vanda vykreslená ve scénáři, tak taková já nejsem. Spíše jsem hloubavější, přemýšlivější, ale umím být otevřená a extrovertní mezi lidmi a v prostředí, kde to dobře znám.

Při natáčení jste se na place potkala i s Ondrou Sokolem. Jak se vám spolu hrálo? Scénář vám předepisoval i intimnější scény…

S Ondrou to bylo fajn, vždycky mě bavil svými vtípky, které ze sebe tak nějak neustále trousí. Na to, že jsem ho před natáčením vůbec neznala, jsem si ho moc oblíbila. Snažili jsme se, tedy režisérka Marta se snažila, aby každá milostná scéna ve scénáři byla jiná. Ta naše by měla působit zábavně. A samozřejmě je to o tom, že ti lidé se znají celý život a najednou v nich propukne něco, čemu se bránili. Takže je to oba semele a vůbec se nekontrolují. Jdou do toho naplno. Je to komické a v něčem i roztomilé a dojemné.

Když si vzpomenete na natáčení, která scéna vás nejvíc pobavila?

Byla tam spousta hezkých momentů, ale nejraději vzpomínám na hromadné scény na zahradě, kde se sešli kompletně všichni herci. Několikrát jsme se taky potkaly se Zuzkou Kronerovou, kterou velmi obdivuju. Nejen její herectví, ale i lehkost, se kterou přistupuje k životu, je moc zábavná. Výjimečné a extrémní byly taky zimní dotáčky. Na Slovensku na horách bylo nádherně. Ten první den byl šílený stejně jako ve scénáři. Scéna vyšla opravdu tak, jak měla, protože jsme měli vymrznout na lanovce, a my jsme tam opravdu málem umrzli. Počasí nám skutečně hodně pomohlo. Takovou kosu jsme ještě nezažili. Měli jsme vlasy a řasy od jinovatky, mně se na lanovce spustila krev z nosu… Venku opravdu nebyl nikdo, jen my filmaři, kteří samozřejmě vždycky všechno musí vydržet. Pak jsme ale měli za odměnu další tři dny azurové nebe, vyjeli jsme na vrcholky hor a tam bylo nádherně. Užili jsme si to.

Jak byste v krátkosti snímek Všechno nebo nic charakterizovala?

Komedie ze života! Což je ostatně zase parketa scenáristky a autorky knižní předlohy Evity Urbaníkové - převést všechny možné životní situace s nadhledem do svých knih a scénářů.

Ondřej Sokol (rozhovor)
Jaký je Martin z filmu Všechno nebo nic?

Martin je takový chlápek, který žije se svojí ženou, mají spolu děti, ale není úplně spokojený. Celou dobu je zamilovaný do někoho jiného.

Nabídla vám produkce přímo roli Martina?

Nabídla mi přímo jinou roli, dělal jsem casting na Bystřičana, dokonce jsem se ji naučil, ale až když jsem přišel na plac, tak jsem zjistil, že hraju něco jiného. Takže jsem se trochu divil.

Jak je to možné?

Nevím. Dělal jsem na něj casting a věděl jsem, že hraju s Táňou Pauhofovou. Jenže pak mi řekla Klára Issová, že spolu budeme točit ten sex, a já jsem se toho nemohl ve scénáři dohrabat. Tak jsem si říkal, že jsem si to asi špatně přečetl. Potom mi poslali obrazy, které budeme točit, a taky to tak úplně nesedělo. No a tak jsem zjistil, že hraju někoho jiného.

A kdo by vám byl bližší? Martin nebo Bystričan?

Jsem spokojený s touhle rolí. Herec je vždycky nejspokojenější s rolí, kterou právě dělá. Teda pardon, ne všichni. Jsou i herci, kteří chtějí dělat jenom velké role.

Co se vám na Martinovi líbí?

Myslím si, že má problémy projevovat se nějak extrovertně. A to je po všech těch šílenostech, které jsem v poslední době dělal, příjemná změna.

Ve filmu hrajete se dvěma ženami, s Petrou Hřebíčkovou a Klárou Issovou. Jak vám to spolu klapalo?

Já mám obě holky rád. Petra je hrozně vtipná a Klára vlastně taky. Každá trochu jiným způsobem. Myslím, že nás to s Petrou bavilo, hrát pár. Ona hrozně hezky hraje tu prudivou paní. Já toho trochu pod pantoflem a ona tu krávu, která o všem rozhoduje. Pro Kláru zase není problém být osudovou ženou.

S Klárou Issovou máte ve filmu i milostné scény. Vadí vám tyhle intimnější záběry?

Musím říct, že vadí. Původně jsme to měli točit úplně první natáčecí den. Naštěstí na to nedošlo, protože já jsem z toho byl absolutně ve stresu. Myslím si, že ve stresu jsme byli ale pořád. Jeden den jsme se o tom s Klárou bavili a byli nervózní z toho, jak to proběhne. Naštěstí to režisérka Marta Ferencová vymyslela docela dobře, ta scéna je poměrně vtipná, takže nás to docela bavilo. Akorát jsem od té doby trochu pomlácený, protože jsme tam v knihkupectví padali přes všechny věci, poráželi u toho všechno možné a několikrát jsme upadli i sami na sebe. Od té doby si nemůžu kleknout na koleno, bolí mě loket a měl jsem roztržené kostýmní kalhoty. Myslím si, že to byl jeden z nejdramatičtějších sexů v mém životě.

To pomalu vyžaduje dubléra, takto nebezpečná scéna…

To ne. Přece nepustím nějakého chlapa na Kláru. To ne. To sám. Další ze zajímavých scén byla, když se Martin opije na večírku v knihkupectví… Ta scéna byla docela vtipná. Marta mi dala v tu chvíli textovou volnost a to mě docela bavilo.

Vy tam i zpíváte, hrajete na kytaru, padáte…

Ano, to všechno v jednom. Prostě ožralý hudebník. Jeden z nejhorších hudebníků na světě. To je asi charakteristika té postavy.

Na kytaru hrajete opravdu vy?

Ano. Tady jsem to ale prznil, jak jsem byl opilý. Ale jednou to tam zahraju opravdu v pořádku. A zazpívám. Marta říkala, že jsem to zpíval krásně.

Utkvěla vám v paměti nějaká další zajímavá scéna?

Mně se vybaví scéna, kterou jsme dotáčeli po dvou letech, a ve které stojíme s Petrou Hřebíčkovou na takových bedničkách, protože dětští herci hrozně povyrostli. To jsem zatím zažil pouze s Michalem Suchánkem, kterému jsou při natáčení budovány takové chodníky, aby vypadal jako normálně vysoký člověk. A taky si pamatuju Luďka Sobotu. Ten mě hrozně baví. Luděk byl pro mě v dětství modla, takže jsem hrozně rád, že jsem se s ním potkal.

S režisérkou Martou Ferencovou spolupracujete poprvé. Režisérka je žena, film pro ženy o ženách… Jak se vám naplňovaly její představy?

Ano, to jsem cítil, že je to film pro ženy o ženách. Ale myslím, že jsme to sladili. Jak jsem sám režisér, tak nemám problémy naplňovat představy jiných režisérů. Naopak, jsem hrozně hodný. Vím, jak je to pro ně těžké, a nemám žádné tendence do toho vkládat nějaké osobní režijní názory. My jsme s Martou spolupracovali i na pohádce Řachanda, kde dabuju jednoho puka, jednoho procházejícího trolla a zlobra. Tři role dokonce. Z mé dabingové éry to je to neúspěšnější působení za celou mou kariéru.

Co je pro vás náročnější? Být režisér a celé to řídit, nebo jako herec poslouchat?

Režie mě baví víc, ale je to hrozně vyčerpávající práce. Protože film každou vteřinu hrozí zhroucením a každou vteřinou se nabírá hrozné zpoždění. Všichni se režiséra ptají, co bude teď. Je to náročné. Ale mě to naplňuje víc, hraní je ovšem často větší zábava.

Na place je slyšet čeština, slovenština a polština. Jak se dá zvládnout tato trojjazyčnost?

Přijde mi, že se to zvládá dobře do chvíle, než Poláci začnou improvizovat. Protože tam pak skutečně nevím, kdy končí jejich text. Takže jen vytřeštěně koukám a snažím se odhalit tečku za větou, abych začal mluvit. Se slovenštinou problémy nemám. Naopak mám slovenštinu hrozně rád.

Michal Zebrowski (rozhovor)
Mohl byste přiblížit svoji roli Jakuba?

Jakub je velkou láskou a zároveň prokletím hlavní hrdinky Lindy. Celý scénář i moje role jsou výborně napsané.

Co ovlivnilo vaše rozhodnutí, zda roli vzít?

Scénář se velmi líbil mojí manželce, která mi řekla, že v tom určitě musím hrát.

Byl jste po jeho přečtení stejně nadšený jako ona?

Líbilo se mi, že je scénář velmi dobře napsaný, že je to v podstatě film západního stylu.Když jsem přijel na natáčení a viděl štáb, Martu Ferencovou s Evou Urbaníkovou a to, s jakým zapálením a cílevědomostí na filmu pracují, byl jsem přesvědčený, že to bude perfektní. Druhá věc, která mě zaujala, bylo výborné obsazení. Vybraní herci přesně sedí na jednotlivé role.

Nejvíc scén jste natáčel s Táňou Pauhofovou.Jak se vám jako filmovým partnerům spolupracovalo?

Sedli jsme si výborně. Podle mě je Táňa kompletní v tom smyslu, že je krásná, inteligentní a má smysl pro humor. A v té dvojici je to vidět i cítit.

Táňa mluví slovensky, vy polsky, jak jste se na place dorozumívali?

Naštěstí ten jazyk, kterým mluvíme na place, je všem dobře pochopitelný, protože je to jazyk lásky.

Kde jste čerpal inspiraci pro vytvoření postavy Jakuba? Četl jste třeba i knižní předlohu?

Četl jsem jenom scénář, ale ten mi pomohl se do role dobře vcítit. Až když jsem poprvé přijel na natáčení, tak jsem zjistil, kdo za Všechno nebo nic stojí. Poznal jsem Evu, která má za sebou velké úspěchy. A s takovými lidmi, kteří jsou cílevědomí a úspěšní, se dobře pracuje. Marta Ferencová zase jako jedna z mála režisérů umí přesně specifikovat, co je špatně, umí to uchopit a vysvětlit herci, jak by to mělo vypadat správně. Spousta režisérů to jen pojmenuje, ale neumí vám říct, proč a jak by to mělo vypadat. Všechno bylo točeno s nějakým cílem, k ničemu se nepřistupovalo s tím, že uvidíme, jak to bude vypadat v kině.

Jde o film o ženách pro ženy, který točí ženy, jak se vám v takovém snímku jako muži hraje?

Říká se, že 21. století bude stoletím žen, takže myslím, že jdu s dobou.

Tahle romantická komedie obsahuje poměrně velké množství lechtivých scén. Nezalekl jste se jich?

Nejsem fanouškem postelových a svlékacích scén, docela mě traumatizují a stojí mě hodně sil. Ale naše práce je někdy taková a musí se k tomu tak přistupovat.

Film se natáčel s velkými pauzami mezi lety 2014 a 2016. Bylo náročné vrátit se po pauze do role Jakuba?

Nebyl to problém. Minulý film se slovensko-česko-polskou produkcí, ve kterém jsem hrál, byl Jánošík, a ten měl pauzu sedm let. Takže tohle nebylo nic.

Byl jste rád, že jste se mohl po letech opět vrátit a česko-slovensko-polskou spolupráci si zopakovat?

Jsem moc rád. Podle mě je tohle výborný film natočený ve stylu západních romantických komedií, jako je například Notting Hill. Myslím si, že se Všechno nebo nic stane často opakovaným filmem v televizi, takovou stálicí televizních obrazovek.

Takže dalšímu česko-slovensko-polskému koprodukčnímu snímku byste se nebránil?

Velmi rád bych něco takového dělal, protože to mám blízko. V polských Tatrách mám dům, takže do práce v Bratislavě bych v podstatě mohl jezdit z domova.

Takže když se točilo v Tatrách, tak jste to měl prakticky za rohem?

Doslova za rohem. To je taková vtipná historka, když jsem natáčel Jánošíka. Byl jsem v kostýmu a potřeboval jsem na toaletu, tak jsem si odběhl ke kamarádovi do vedlejší vesnice.

Když si vzpomenete na natáčení Všechno nebo nic, co se vám vybaví jako první?

Není to jen jedna věc. Dobře se mi tady pracovalo. Lidé tu byli usměvaví, režisérka Marta Ferencová s Evou Urbaníkovou výborný štáb… To je pro herce největší satisfakce, pracovat v takovém prostředí. Plus ještě k tomu, když je spokojený divák v kině, tak je herec kompletně šťastný.

Jak byste charakterizoval film Všechno nebo nic?

Je to výborně vyprávěný příběh o lásce, vášni a zlomených srdcích. S humorem. Je to film o každém z nás.

Pawel Delag (rozhovor)
Ve filmu Všechno nebo nic hrajete lékaře Bystřičana. Mohl byste ho přiblížit?

Solidní muž milující život. Velmi poctivý a zodpovědně plnící svoje povinnosti. Velmi si váží druhých lidí. Ale je to nesmělý samotář. Hodně ho zaměstnává, aby si získal srdce Lindy.

Vyjmenoval jste několik Bystřičanových vlastností. Měli by podle vás takoví muži být?

Ženy touží po muži, který by byl rošťák, ale vdávají se za ty hodné a solidní.

Absolvoval jste casting na tuto roli?

Byl jsem na castingu. Eva Urbaníková s Martou Ferencovou chtěly nějaké neokoukané tváře pro česko-slovenský filmový trh, tak hledaly na internetu. Když jsem přijel poprvé na natáčení, tak jsem se ujistil, že chemie mezi mnou a Táňou opravdu funguje. Byl jsem ale překvapený, protože jsem si myslel, že se pro mě hodí víc role Jakuba, toho rošťáka, než solidního Bystřičana. Což je velmi rozdílné od mých předchozích rolí, protože vždy jsem hrál spíše ty zlé hochy.

Takže vám jsou bližší postavy rošťáků?

Vždycky je lehčí hrát postavy, které jsou v podstatě kontroverzní. Je tam dobro i zlo. Postavy, které jsou jenom kladné, jsou vždy těžší. Není tam ten náboj.

Co vás na roli Bystřičana zaujalo?

Líbil se mi koncept celého filmu, že je to taková moderní komedie ve stylu Bridget Jones, kdy se děj točí kolem milostného trojúhelníku. Navíc jsem nikdy neměl možnost pracovat s kolegou Michałem Żebrowskim. I když se ve filmu potkáme jen v jedné scéně, vždycky jsme pracovali v jiné natáčecí dny a prakticky stojíme na opačných stranách hřiště.

Říkal jste, že chemie mezi vámi a Táňou fungovala. Než jste spolu začali točit, znal jste ji z nějakých jejích předchozích rolí?

Táňa se mi líbí jako žena s nádhernými rudými vlasy, ale i jako herečka. Znal jsem ji z filmu Hořící keř. V Polsku je vnímání české kinematografie dvojí. České kino, české filmy, ať už třeba zmiňovaný Hořící keř a podobně, jsou vnímány na velmi vysoké úrovni, a proto jsem se také rozhodl natáčet s českým štábem český film. Pak je druhá oblast, kdy se dlouhodobě v Polsku říká „český film“, a to se používá v absurdních životních situacích, kdy nikdo neví, jak to skončí, kdy nikdo neví, jestli není všechno naopak. Zkrátka když je všechno špatně, jinak, tak Polák řekne, že to byl „český film“.

S režisérkou Martou Ferencovou spolupracujete poprvé?

Ano. Marta je perfektní. Má koule a přesně ví, co chce. Je inteligentní a vřelá. Chce to pořádnou kuráž chytit dva polské herce a vymáčknout z nich přesně to, co potřebujete.

Když si vzpomenete na natáčení, co se vám vybaví jako první?

Líbila se mi spolupráce s dětmi. Velmi půvabná je filmová dcera Lindy, Lucinka. Velmi sympatická a profesionální dívka.

Během natáčení byla několikaměsíční pauza, neměl jste problém vžít se znovu do role?

To pro mě nebyl problém. Hrál jsem v jednom filmu, kde jsem měl třináctiletou pauzu.

Vaše sestra je taky herečka, kde vznikl impuls, že i vy budete hercem? Nebo jste jím chtěl být odmalička?

Nikdy v životě jsem si to nemyslel. Nenáviděl jsem učit se nazpaměť texty. Potily se mi ruce. Ve škole mi ale vůbec nešla matematika. Byl jsem v humanitní třídě, kde jsme měli povinné hodiny dramatické výchovy. Každý rok jsme museli pro širokou veřejnost nastudovat nějakou hru. Nikomu se nechtělo ji psát, nikdo to nechtěl režírovat, ani produkovat. Mám takovou povahu, že jsem se toho ujal. Navíc mi to krylo záda před učitelem matematiky.

Hrál jste v desítkách filmů, i ve Spielbergově Schindlerově seznamu. Jaké to bylo?

Dozvěděl jsem se, že se Spielberg chystá v Krakově natáčet film Schindlerův seznam. Byl jsem tehdy ve třetím ročníku na škole. Jel jsem autem, když jsem to slyšel a řekl jsem si: jsem student herectví a v mém městě točí Spielberg, jestli v tom nebudu hrát, tak mě to zabije. Zavolal jsem šéfovi castingu a ten mi řekl, že mě vezme, ale jen pokud hraju na housle. Já na to, že samozřejmě hraju. O půl roku dříve jsem hrál v jednom filmu houslistu. Musel jsem se naučit přesné pohyby obou rukou, aby to vypadalo, že opravdu na ten nástroj hraju. Když jsem pak přišel na casting Schindlerova seznamu, položil jsem na stůl rádio, pustil skladbu a předváděl, že hraju. Roli jsem dostal, i když ne toho houslisty.

Luboš Kostelný (rozhovor)
Kdo je Edo, kterého ve filmu hrajete?

Edo je homosexuální kamarád Lindy a Vandy. A je shodou okolností Slovák.

Jak jste se k projektu Všechno nebo nic dostal?

Znám se s režisérkou Martou Ferencovou už delší dobu, pracovali jsme spolu na jednom úspěšném slovenském seriálu. Myslím, že mohu říct, že Marta patří mezi moje přátele.

Když jste si přečetl scénář, byl jste od začátku přesvědčený, že to je role, kterou chcete hrát?

Měl jsem z toho trochu rozpačitý pocit. Vždycky pochybuju, to je ale možná správné, příliš se nepřeceňovat. Moc si nevěřím v takto vyhraněných postavách, protože Edo je trochu specifický. Uhlídat mírů projevů homosexuality, aby to bylo i v žánru, je těžké.

Kde jste čerpal inspiraci, aby to bylo takové, jaké to má být?

V sobě i okolí.

Režisérka Marta Ferencová byla se zvolenou mírou spokojená?

Stále jsme na tom pracovali a hledali ji. Uvidíme. Často si myslím, že to, co dělám, vypadá úplně jinak, než jaké to ve skutečnosti je. Na kontroly klapek moc nechodím, protože se na sebe nechci dívat. Nechci si kazit den víc, než je nevyhnutelné.

Film se natáčel s přestávkami, bylo těžké se znovu do Eda vžívat?

Každá postava, kterou hrajete, jste v první řadě vy. Nikdo jiný to není. Nemůžete vytvořit úplně někoho jiného. Vždycky musíte vycházet ze sebe. Pokud nevycházíte ze sebe a stylizujete se do někoho jiného, tak to podle mě není dobré. Neznám jiný způsob práce. To znamená, že ten proces nebyl přerušený, nemusel jsem hledat něco, co tam není, protože to tam vždycky bylo.

Edo je postava, která se hodně přizpůsobuje partnerovi. Necháváte se i vy ovlivnit?

Ano. A nestydím se za to. Dokonce se snažím být dost nekonfliktní člověk. I když mi to často nevychází, protože vyvolávám emoce svou častou nedochvilností. Jinak jsem v zásadě člověk smířlivý a nekonfliktní, tím pádem se snažím vyhnout jakémukoliv rozrušení ostatních lidí. Takže jsem nucený se přizpůsobovat, když nemám rád hádky.

Ve filmu jste často s Táňou Pauhofovou a Klárou Issovou. Jak se vám spolupracovalo?

S Táňou se známe z divadla. Jsme spolu ve Slovenském národním divadle nějakých dvanáct let, takže se známe dobře. S Klárkou jsme si sedli minimálně velmi dobře. Doufám, že si to myslí i ona.

Když si vzpomenete na natáčení, co se vám vybaví jako první?

Tatry. To byl jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec, když jsme byli na lanovce a přišla inverze. Tři dny jsme byli v mlze, jezdili jsme nahoru, dolů a točili jsme. Nikdy jsme ale nevyjeli úplně nahoru. Potom jsme jeden den vyjeli a bylo to… To musí člověk vidět, aby to dokázal pochopit. Celé Slovensko bylo v mracích a najednou máte viditelnost několik stovek kilometrů. Jste najednou nad tím a vypadá to, že to okolo trčí z moře. Je to až mrazivý pocit.

Jak byste charakterizoval film Všechno nebo nic, na co byste diváky pozval?

Na dobrou komedii, kde hrají dobré herečky. Je to opravdu pěkně natočené. Doufám, že to bude takové, jaké se to zdá být - chytré, milé a vtipné.

Petr Vaněk (rozhovor)
Ve filmu hrajete Lea, mohl byste nám ho trochu popsat?

Kvalitní homosexuál od přírody, vegetarián. Má rád hlavně šátky a takové menší typy na chození, introverty. Je hodně submisivní.

Jak jste se k projektu dostal?

Odjel jsem do Bratislavy na casting, kde jsme s Táňou Pauhofovou a Ľubošem Kostelným prošli scénou, kde jsem hrál Vandu. Nějak to zafungovalo, režisérce Martě se to líbilo. A tak jsem dostal Lea.

Co vás na roli zaujalo?

Bavila mě rytmika scénáře, nadsázka, vybraní herci, režisérka. A se Slováky je vždycky super pracovat. Ta postava je navíc barevná a mohl jsem ji opepřit i osolit.

Když jste postavu Lea tvořil, kde jste se inspiroval?

V tomhle jsem hodně věřil Martě a jejím připomínkám. Čím víc jsme se blížili ke konci, tím víc to bylo „uber“. Pak ale taky přišly určité scény, kde bylo možné do toho šlápnout a užít si to. Hodně jsem koukal na Youtube na různé slovenské moderátory. Super bylo, že v průběhu natáčení byli kostyméři v Čechách i na Slovensku homosexuálové, takže jsem v tom prostředí byl. S nimi byla radost pracovat.

Leo je vegetarián. Jste na tom podobně?

Jsem na tom podobně, jsou období, kdy nepotřebuju jíst maso, ale spíše zeleninu. Jinak nejím vepřové ani kuřecí. Ale dám si občas hovězí, kachnu, králíka nebo krůtu.

Už jste někdy hrál homosexuální postavu?

Chtěl jsem si ji zahrát. Jednou jsem ji hrál ve filmu My 2 s kamarádem Ondrou Nosálkem. Tam jsem se s ním mohl objevit v jedné scéně. Na ledničce mu visela fotografie ze surfování. Ale postavu jako tato jsem ještě nikdy nedostal. Opravdu mě to moc potěšilo. A režisérka Marta je geniální, protože herce dovede vést skvěle.

Proběhne mezi Leem a Edou nějaká intimní scéna? Měl jste z toho obavy?

Polibek proběhne. A asi bych nemohl dělat herectví, kdybych z těchto věcí měl obavy, nějak se styděl nebo něco takového, no ne? Navíc Ľubo je skvělý a hrát s ním, být s ním v páru, bylo naprosto báječné.

Máte za sebou několik amerických snímků jako třeba Dítě číslo 44, je rozdíl mezi natáčením s naší a zahraniční produkcí?

Rozdíl mezi americkým a našim filmem je hlavně o penězích. Oni mají větší rozpočet. Netočí se tolik obrazů za den. Je na to prostě víc času.

Film Všechno nebo nic se natáčel v česko-slovensko-polské koprodukci. To muselo být taky zajímavé, ne?

To ano, protože najednou se tři různé nátury sejdou u projektu, který to může posunout někam jinam. A hlavně se pro film otevírají tři rozdílné trhy. Takže tyto koprodukce jsou podle mě správné.

Nejvíce scén máte s Táňou Pauhofovou a Klárou Issovou, jak se vám s nimi hrálo?

Obě dvě to jsou super holky a herečky. Tady nebyl žádný problém, kromě snídaní, když například došel bezlepkový chleba. Naštěstí v hotelu na Slovensku, kde jsme točili, ten bezlepkový chleba pekli, takže nám ho brzy dodali. Ale už bych to nechtěl nikdy zažít! To ne!

Když si vzpomenete na natáčení Všechno nebo nic, Co se vám vybaví jako první?

Fajn lidi. To je to nejpodstatnější.

Petra Hřebíčková (rozhovor)
Mohla byste v krátkosti popsat vaši postavu?

Je to asi nejnesympatičtější postava z celého filmu, takže se hraje velice dobře. Docela si to užívám. Je to manželka Martina, kterého hraje Ondřej Sokol, a máme spolu dvě děti. Dvě hlavní postavy, Linda a Vanda, jsou sympatické holky a myslím si, že protipól je právě tady ta švagrová, která ani nemá křestní jméno. Nakonec toho svého muže vyštípu a skončí to dobře, protože si najde pravou lásku.

Když jste si přečetla scénář, co vás na ní zaujalo, co vás na ní bavilo?

Negativní postavy se hrají kolikrát lépe než ty kladné. Je to taková vedlejší postava, která mě baví. Člověk si tak nějak užije být zlý, protože v životě si to moc dovolovat nechce a ani to není příjemné. Když si na to člověk hraje, tak může svoje démony někde vypustit, do té nereality.

S Ondřejem Sokolem hrajete poprvé. Jak jste si jako filmoví manželé sedli?

Myslím, že v pohodě. Známe se od vidění. Ondřej je velmi talentovaný člověk a hlavně je vtipný. Některé prostoje, které bývají u filmu časté, se tak vyplnily humorem, za což jsem vděčná. Takže parádní parťák.

Jak se vám spolupracovalo s paní režisérkou?

Neměla jsem s ní absolutně žádný problém. Právě naopak. Když jsem nabídla nějaký hrozný fór, tak ona ho ještě přikořenila nebo rozvinula. Neměla jsem moc natáčecích dnů, ale i v tom málu se mi pracovalo velmi dobře. A užívala jsem si svoji komickou postavu se vším všudy. Tím, že jsem si mohla udělat legraci sama ze sebe. To mám hrozně ráda. Spíš mám problém být někdy vážná.

Natáčely se například i zimní záběry v létě a v zimě naopak scény odehrávající se v létě. Jak se dá takové filmování zvládat?

Bylo to těžší v momentě, když jsme jako celá rodina přicházeli k rodičům, zpívali jsme koledu a sněžilo. Sypali na nás umělý chemický sníh a my ho při zpěvu vdechovali, což nebylo nic příjemného. Děti potom už bolela bříška. A nás bolelo v krčku. Ale ten sníh vypadal výborně.

Jak se vám po pauze vracelo do role, bylo to těžké?

Přiznám se, že ani moc ne. Tahle role je tak specifická, že mi to naskočilo docela rychle. Asi jsem vytáhla, jak se říká, svůj herecký šuplík. Vzpomněla jsem si, že tam mám takovou scénu, kdy skáču na trampolíně, a tam se mi ta role nejlépe utvořila, tam vznikla. Takže jsem si vždycky vzpomněla na trampolínu a hned jsem do ní naskočila.

V pauze mezi natáčením jste se stala maminkou, bylo poté snazší hrát roli maminky?

Změnu, co se týče postavy, jsem nijak nepocítila. Samozřejmě osobní změna to byla veliká. Myslím, že i před tím jsem si dokázala představit nějaký pěkný cit k dětem. Mám synovce, spoustu neteří. Vzhledem k tomu, že je ta postava taková vyostřenější a komičtější, tak pro takové filozofování ve dvou natáčecích dnech moc prostor nebyl.

Co si vybavíte jako první, když si vzpomenete na natáčení filmu Všechno nebo nic?

Casting. Jela jsem na něj do Bratislavy a poprvé se potkala s Martou. Zkoušely jsme s Lindou. Byla tam celá plejáda úžasných hereček. Takže to bylo příjemné setkání. Spousta krásných holek a vlastně i kamarádek. Text mě zaujal, takže jsem se na to i těšila.

Zuzana Kronerová (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Tenhle film vznikl na motivy stejnojmenného knižního bestselleru, četla jste ho?

Přiznám se, že jsem před natáčením filmu román nečetla, jsem ale přesvědčená, že ve scénáři nic důležitého nechybí. Rozhodla jsem se roli vzít kvůli režisérce Martě Ferencové a výborným mladým hercům − Kláře Issové, Táně Pauhofové, Ondřejovi Sokolovi a Ľubošovi Kostelnému. I ostatní, jako Petr Vaněk nebo polští herci, jsou skvělí. Byli jsme velmi dobrá parta.

Ve filmu hrajete maminku hlavní hrdinky Lindy, jak byste svoji roli popsala?

Tahle maminka se mi líbí, protože je, jak se říká, správná. Z ničeho nedělá velkou vědu, má smysl pro humor a podporuje svoje děti, když se dostanou do problémů. A navíc má stále ráda svého manžela.

Vašeho filmového manžela ztvárnil herec a bavič Luděk Sobota. Byla s ním na place legrace?

Luděk Sobota je velmi sympatický a vzdělaný muž, který se zajímá o mnoho věcí a má velký přehled. Není zábavný na požádání. Jako mnoho velkých komiků je trochu plachý a stydlivý, smutný klaun. Velmi jsem si ho oblíbila a na place jsme si hned porozuměli.

Některé letní scény odehrávající se na zahradě vašeho filmového domu se natáčely v zimě, a naopak Vánoce se slavily v létě. Jak jste se s touto situací popasovala?

V duchu jsem se tím bavila. Směšné bylo například, když jsme simulovali letní počasí, a před každým záběrem jsme cucali kostky ledu, aby nám od úst nešla pára. Potom jsme se zase brodili umělým sněhem. Bylo trošku napínavé, jestli to stihneme, ale díky šikovnému štábu a režii jsme to zvládli.

V jedné z vánočních scén smažíte kapra a díváte se na pohádku. Probíhají u vás doma Vánoce podobně?

Ano, na vánočním stole máme kapra i kapustnici, dokonce dva druhy, masovou i postní, rybí. Je to rodinná tradice a připravoval ji vždycky můj otec. Pro mě Vánoce nemusí být dokonalé, hlavně abychom byli všichni spolu. Na pohádky většinou nedojde, raději si povídáme. Ale Tři oříšky pro Popelku jsou samozřejmě světlá výjimka. Na ten film se dá dívat znovu a znovu.

Jak probíhala spolupráce se slovenskou režisérkou?

S Martou Ferencovou jsem měla několikaletou televizní zkušenost. Považuju ji za výbornou, citlivou režisérku, která umí herce skvěle vést. Moc si s ní rozumím a pracuju s ní ráda.

Snímek Všechno nebo nic se točí kolem životních lásek. Věříte na lásku na první pohled?

Přiznám se, že jsem romantička, i když na to možná nevypadám. Ano, na lásku na první pohled věřím, ale nemusí to vždy vyjít. Já jsem měla štěstí. Aspoň doufám.

Peter Bencsík (rozhovor)
Jak jste se dostal k filmu Všechno nebo nic?

Uvažovalo se o tom, že by se natočil film na motivy knihy Evy Urbaníkové, protože kniha měla velký úspěch. Že by bylo super, kdyby lidé, kteří ji přečetli, přišli i do kina, pokud bychom jim dokázali nabídnout to, co je v té knize. Oslovili mě a později i Martu Ferencovou, která s Evou psala scénář, za což jsem moc rád. Myslím si, že to téma uchopila perfektně. S Martou jsem předtím už dělal na jednom televizním projektu a myslím, že jsme perfektní tým. I štáb byl perfektní, herci úžasní a během natáčení jsme zažili hromadu legrace.

S Martou jste pracoval i na pohádce Řachanda…

Ano, Marta je velmi talentovaná režisérka a líbí se mi na ní, že umí hercům skutečně vysvětlit, co by měli vnitřně prožívat a jak postavu a její vnitřní charakter vytříbit. Naučil jsem se od ní nové věci. Líbí se mi, že respektuje moji profesi, kamerové a technické věci, noční svícení…

Jak se kameramanovi naplňuje vize filmu pro ženy napsaného ženami?

Zajímavé je, že na Slovensku se točí velké množství depresivních snímků. Pořád je to nějaká sociální sonda do života. Řeší se tam peníze, lidé nemají za co žít, pijí… Nefalšovaná sociální dramata. A když jsem četl scénář ke Všechno nebo nic, opravdu jsem se několikrát od srdce zasmál. A říkal jsem si, že když se směju při scénáři, tak když to dobře natočíme, budou se smát i diváci v kině. Lidé si zaslouží trochu se odreagovat. Myslím si, že člověk nemá chodit do kina na nějakou depresivní záležitost. Zažívá toho dost doma, má svoje problémy a kino, film, romantická komedie by měly sloužit k tomu, aby se zasmál.

Dalo by se tedy říci, že raději točíte komedie než dramata?

To ne. Pro kameramana je snazší a lepší točit dramatické věci, protože kamera může být dramatická. Komedie naopak vyžaduje méně dramatické svícení a záběry. Řekl bych, že při komedii nemá kameraman tolik prostoru se ukázat, protože se musí předvést herci. V komedii je kamera dobrá tehdy, když si jí nikdo nevšimne.

Poslouchají herci?

Herci jsou velmi disciplinovaní. Musím je pochválit. Máme velké herecké legendy, i polské. Jsou skutečně profesionální, vycházejí vstříc, poslouchají a komunikace s nimi je výborná. A pamatují si značky. Ví, jak si mají najít světlo. Dělají svoji práci skutečně výborně a profesionálně. Tohle je moje první spolupráce s Táňou Pauhofovou, která je ohromně fotogenická. Když se na ni podíváte přes kameru na obrazovce, tak vypadá úžasně z každé strany. A i když nemá text a je v detailu, tak hraje všemi možnými končetinami, očima, ústy, pocitem, pohledem… To mi hodně dalo. Ona je podle mě brutální profík.

A jak jde zvládat práce s polskými herci a polština na place?

Polsky neumím, ale myslím, že jsme si rozuměli. Když si nerozumíme slovensky, tak komunikujeme anglicky. Je na nich vidět, že za sebou mají velké množství filmů. Všechny technické věci ovládají naprosto přesně. Pohledy, kam se mají dívat, kdy co mají dělat… S lidmi, kteří ovládají svoji profesi, je radost pracovat.

Bylo pro vás komplikací, že se v létě točily zimní záběry a v zimě letní?

Dost jsem při tom trpěl, protože se těžko točí zima bez sněhu. Dohodli jsme se s producenty, že zasněžení celé ulice a náměstí je komplikovaná a drahá věc a že se to pokusíme dodělat v postprodukci. Museli jsme si při těchto záběrech dávat pozor, abychom nenatočili rozkvetlé stromy. A doufám, že se to v postprodukci podaří dodělat, aby měl divák pocit, že se to skutečně odehrává v zimě. Když se točí léto v zimě, tak trpí především herci, protože se musí svlékat.

Natáčet například v zimě na lanovce v Tatrách asi také nebylo jednoduché?

Ano, ano. Všechny tyto exteriérové věci jsou komplikované. A když se jde do hor, na lanovku, na sníh, na lyže, tak všechno trvá dvakrát tak dlouho. Představte si, jak padesátičlenný štáb dostáváte nahoru na kopec. Co všechno to způsobí. Technika mrzne, lidé jsou nervózní. Myslím ale, že jsme si to užili.

Co z natáčení vám nejvíc utkvělo v paměti?

Asi první den, kdy nikdo nevěděl, co se bude dít, seznamovali jsme se se štábem. Nevěděli jsme, zda to bude fungovat, jací budou herci. Jako první obraz jsme točili Vandu a Lindu, když byly ještě mladé, na mostě u takového malého vodopádu.

O čem podle vás Všechno nebo nic je?

Film Všechno nebo nic je vlastně o všem. Mně se nejvíce líbí, že tam jsou vykreslené vztahy. Povedlo se nám udělat velkou romantiku a osvěžit celý příběh Leem a Edem. Mají tam velmi komické situace a to se mi na nich líbí. Myslím si, že Michał Żebrowski má ohromné charisma. Diváci budou velmi příjemně překvapení, protože Marta s Evou obsadily polské herce, kteří u nás nejsou moc okoukaní.

René Rypar (rozhovor)
Kudy vedla vaše cesta k projektu Všechno nebo nic?

Byl jsem osloven producentem Igorem Konyukovem, se kterým spolupracuju už delší dobu. Vím, že Igor produkuje dobré filmy, tak jsem byl potěšen. A když jsem viděl první záběry, tak jsem byl potěšen ještě víc. Moc jsem se na spolupráci těšil a doufám, že to všechno dobře dopadne.

Když jste četl scénář, co vás na něm zaujalo?

Je to takový příběh, kde ženy řeší… Takový klasický příběh, ty mám rád. A myslím si, že spojení příběhu a toho, jak to je natočené, je super. Věřím, že film bude hodně úspěšný.

Kde jste čerpal inspiraci při tvorbě hudby k filmu?

Ono je to vždycky o tom, že si člověk přečte scénář a pak něco vidí. Potom má taky nějaké přání režisér a produkce. To všechno dohromady vám dá nějakou představu, kterou se snažíte splnit. Jak v hudbě, tak v textu.

Žánrově se můžeme těšit na co?

Jsou to dvě popovější věci, které nejsou úplně veselé. Spíše navozují nostalgickou náladu. Zamilovaná píseň, tak bych to řekl.

S producentem Igorem Konyukovem nespolupracujete poprvé. Na jakých filmových projektech jste spolu dělali?

Asi před šesti lety jsme dělali film V peřině. Byl to takový muzikálový snímek s Lucií Bílou a Karlem Rodenem. Potom jsme spolu dělali i na jiných projektech než filmových. Poslední snímek byl loni, a to Hodinový manžel.

Když jste byl osloven ohledně projektu Všechno nebo nic, váhal jste, než jste ho přijal?

Ne. Spolupráce s Igorem je super. Vždycky všechno funguje. Myslím si, že navzájem splňujeme to, co každý z nás potřebuje. Vždycky když Igor zavolá, že má nějaký projekt, tak víceméně ani neřeším, co to bude, protože vím, že to bude dobré.