Whiplash

Andrew Neiman je devatenáctiletý jazzový bubeník, který sní o slávě, ale není si jistý tím, zda se jeho sny někdy naplní. Pronásledovaný neúspěšnou spisovatelskou kariérou svého otce je rozhodnutý vystoupat až na samotný vrchol nejprestižnější hudební konzervatoře. Jednoho večera na Andrewa, který právě cvičí na bicí, narazí Terence Fletcher, dirigent, proslavený svým učitelským talentem ve stejné míře jako svými nemilosrdnými praktikami. Ačkoliv si spolu toho večera příliš mnoho nesdělí, probudí Fletcher v Andrewovi touhu dosáhnout svého cíle. K Andrewovu překvapení dalšího dne Fletcher požádá o to, aby byl Andrew přidělen k jeho kapele. Tento jediný čin mladíkovi navždy změní život. Zpočátku je Andrew nucen fungovat pouze jako záskok a otáčet partituru hlavnímu bubeníkovi. Ale na příští soutěži, které se kapela účastní, hlavní bubeník řízením osudu či něčím přičiněním ztratí svou partituru. Andrew, který zná celý part nazpaměť, dostane šanci hrát. Ačkoliv se tímto činem odcizí ostatním hudebníkům, kapela soutěž nicméně vyhraje a Andrew má šanci stát se Fletcherovým novým oblíbencem.

Vyjádření režiséra

O radosti z hudby existuje celá řada filmů. Ale jakožto mladý bubeník v konzervatorní vysokoškolské jazzové kapele jsem nejčastěji pociťoval zcela jiné emoce: strach. Strach z toho, že vynechám úder. Strach z toho, že ztratím rytmus. A ze všeho nejvíce strach z mého dirigenta. V případě snímku Whiplash jsem chtěl natočit film o hudbě, který by působil dojmem válečného filmu či gangsterky - ve kterém jsou místo zbraní hudební nástroje, slova jsou tak ničivá jako střely a děj se neodehrává na bojišti, ale ve školní zkušebně či na koncertním jevišti.

Z jazzových legend mne vždy nejvíce fascinoval mladý Charlie Parker. Pokud byste se v době, kdy Charliemu bylo 16 nebo 17 let, zeptali jeho vrstevníků, kdo z mladých hudebníků v Kansas City má ty největší ambice stát se nejslavnějším hudebníkem své generace, nikdo z nich by Charlieho nezmínil. V očích těch zkušenějších byl pouze nadšeným mladíkem s průměrným nadáním. Ale přesto se Charliemu v pozdních letech jeho dospívání cosi přihodilo, protože když mu bylo devatenáct let, hrál tu nejúžasnější hudbu, jakou kdy svět slyšel. Jak k tomu došlo? Inu, říká se, že se jednoho večera podílel na vystoupení v klubu Reno a zkazil své sólo: místní bubeník po něm hodil činelem a diváci ho vypískali z jeviště. Šel spát se slzami v očích a mumlal si, že jim ještě ukáže. Následující rok cvičil jako smyslů zbavený a když se do Rena vrátil, vyrazil světu dech.

Jako vysokoškolák jsem trávil každý den celé hodiny zavřený v odhlučněném sklepě, kde jsem cvičil na bicí, až jsem měl ruce rozedřené do krve, a snil o právě takové proměně. Kupředu mě hnala vidina mého osobního hrdiny, mého školního dirigenta, kterému se v uplynulém desetiletí také podařila jistá pozoruhodná proměna: dokázal proměnit začínající jazzovou kapelu z veřejné školy v New Jersey v nejlepší studijní program svého druhu v celé zemi, alespoň podle magazínu Down Beat, v kapelu, která hrála na dvou prezidentských inauguracích a zahajovala jazzový festival JVC v New Yorku. Na dlouhé roky se bubnování stalo smyslem mého života a poprvé došlo k tomu, že se v mé mysli hudba spojovala nikoliv se zábavou či radostí či snahou o sebevyjádření, ale se strachem.

Když na to období vzpomínám, přemítám, jak a proč k tomu došlo. Má dráha bubeníka vyvrcholila celonárodním uznáním a cenami, ale stále si velice živě dokáži vybavit noční můry, nevolnost a vynechaná jídla, dny nepředstavitelné nervozity - to vše ve službách hudebního stylu, který je na svém povrchu především o svobodě a radosti. Více než cokoliv pro mě byl v oněch dnech důležitý jediný vztah - vztah k mému učiteli. Právě tento vztah - tak plný napětí - jsem toužil podrobně prozkoumat ve filmu Whiplash. Pokud je učitelovou povinností přimět studenta k tomu, aby dosáhl vyšších cílů, kde se nachází bod zlomu? Bylo opravdu potřeba, aby byl Charlie Parker vypískán z jeviště, bylo-li mu souzeno stát se „Birdem“? Jak můžete z někoho udělat velikána?

Abych zachytil emoce, které jsem v dobách svého bubnování cítil, chtěl jsem natočit každé hudební vystoupení ve filmu tak, jako by se jednalo o souboj na život a na smrt - jako například automobilovou honičku nebo bankovní loupež. Chtěl jsem názorně demonstrovat všechny podrobnosti, které jsem si pamatoval - všechen ten pot a dřinu a úsilí, které si hudba vyžadovala. Špunty do uší a zlomené paličky, puchýře a poškrábané ruce, nekonečné počítání a pípající metronomy a pot a únavu. Současně jsem chtěl zaznamenat i ty prchlivé okamžiky krásy, které hudba vyvolává - a které je film schopen tak působivě zprostředkovat. Když se zaposloucháte do sóla Charlieho Parkera, ocitnete se ve stavu blaženosti. Stálo to všechno utrpení, které kvůli svému umění Parker protrpěl, za to, že si my o desítky let později můžeme vychutnávat jeho výsledky? Nemám tušení, ale podle mého názoru se jedná o otázku, kterou rozhodně má smysl si pokládat a která přesahuje hranice hudby - dokonce hranice umění - a dotýká se konceptu, který je tak prostý, ale současně tak významný pro americkou povahu: úspěch za jakoukoliv cenu.