Zahradnictví: Nápadník

Třetí film Zahradnictví s názvem Nápadník se odehrává na samém konci let padesátých. Je příběhem lásky, tentokrát lásky milenecké. Vypráví o bitvě mezi rodiči a jejich dětmi, poznamenanými válkou a komunistickým převratem. Nápadník s tragikomickým nadhledem obkresluje ostrou zlomovou linii mezi předválečnou a poválečnou generací. Generační střet vychází z odlišných životních zkušeností rodičů a jejich dětí. Každá generace má svoji představu o tom, jak k takovému štěstí dojít a jisté je, že k němu musí najít cestu sama.

Ve třetí epizodě rodinné kroniky Zahradnictví se přemístíme v čase do roku 1956. Dospívající, sedmnáctiletá Daniela tráví prázdniny v rodinném zahradnictví v Jaroměři u tety Emilky a strejdy Miloše Pecky. Raději by je trávila s kamarády na vodě, ale podobné extravagance despotický otec Jindřich nepřipustí. Domnívá se, že u sestry Emilky v zahradnictví bude Daniela pod dostatečným dozorem. Netuší, jak se mýlí: Daniele se zde dvoří pohledný a o sedm let starší mladík Mirek. Když se Jindřich v Praze od své sestry Emilky dozví, co Daniela o prázdninách vyvádí, zuří. Chce mít nad svojí dcerou a jejími nápadníky kontrolu a tohle je výsledek! Má o Danielině budoucnosti naprosto přesnou představu a své plány nehodlá nikterak přizpůsobovat…

Jindřich byl selfmademan, kterému život a kariéru zničily dva totalitní režimy. Jeho angažmá v protinacistickém odboji jej málem stálo život a věznění v německých lágrech mu podlomilo fyzické i psychické zdraví. Jeho zásadové postoje po nástupu komunistů v roce 1948 jej připravily o milovanou práci dispečera na letišti. Aby od sebe odvrátil pozornost režimu, stáhl se do ústraní jako válečný invalida. Aby zahnal nudu, věnuje se absurdnímu kutilství, panovačnému řízení rodiny a plánování budoucnosti svých dcer, Daniely a malé Jindřišky. Doma pořádá pravidelná setkání s bývalými spoluvězni a odbojáři, na kterých se probírá aktuální politická situace. Těchto setkání se dnes musí z donucení účastnit i jeho starší dcera Daniela. Důvod je zřejmý: Jindřich se jí snaží dohazovat syna jednoho z válečných veteránů Slávka Stárka. Slávek je v Jindřichových očích pro Danielu vynikající partií, na rozdíl od neperspektivního Mirka. Studuje totiž vysokou školu a míří k titulu inženýr.

Anna Fialová (rozhovor)
Vaše postava se objevila v dětském věku už ve dvou předchozích dílech trilogie Zahradnictví. Jaká je Daniela o deset let starší?

Je to mladá holka, která si u tety v zahradnictví najde lásku, obyčejného kluka Mirka. Problém ale je, že jejímu tátovi se to moc nelíbí. Nemají spolu moc dobrý vztah už od začátku, takže ani tohle nepomůže k tomu, aby se to mezi nimi zlepšilo. On s Mirkem nesouhlasí, říká, že je to kluk bez budoucnosti, nikam se nedostane a stáhne mě s sebou ke dnu. Snaží se mi zabránit ve vztahu s ním. Jako ve spoustě dalších věcí. Takže já se snažím vzdorovat svému otci a zároveň jsem prostě poprvé zamilovaná a šťastná. Ale už taky ve věku, kdy vidím a chápu situaci s tátou, která není vůbec jednoduchá.

Vašeho přítele hraje Ivan Lupták, tatínka Martin Finger a  maminku Aňa Geislerová. Jak se vám s těmito herci natáčelo?

S Ivanem se znám už déle. Hrajeme v jednom představení sourozence, což se nám po Zahradnictví hraje zajímavě. S Martinem jsem se herecky potkala poprvé a s ním se mi hrálo moc dobře. S Aňou jsem se předtím viděla jen v  televizní show Tvoje tvář má známý hlas, kde jsem soutěžila a  Aňa byla v jednom díle jako porotkyně. Nicméně na filmovém natáčení jsme se potkaly taky poprvé a bylo to super.

Když si vzpomenete na natáčení, která scéna vám nejvíc utkvěla v paměti?

Mě hrozně bavila jedna scéna, kde jsme se sešli jako celé široká rodina. Tam mi bylo hrozně fajn, byla jsem šťastná, že tam byla spousta lidí, o kterých jsem si ani nepomyslela, že s nimi jednou budu pracovat. Třeba Klára Melíšková, David Novotný a Lenka Krobotová z Dejvického divadla. Je to asi klišé, ale když si vzpomenu, jak jsem je sledovala v divadle s výrazem přiotevřené pusy, jaký mají děti, když koukají na pohádky… A pak na natáčení, kde se mnou hráli ve společné scéně… Bylo mi tak nějak příjemně spokojeně.

Film začíná tím, že vaše postava má zlomenou nohu a všechno absolvuje se sádrou. Jak se vám hrálo s tímto omezením?

Já jsem si pro ni dokonce jela do nemocnice na Karlovo náměstí, kde mi udělali sádru na míru. Když mi ji pak odřezávali, měla jsem trochu husí kůži, protože je to hrozně nepříjemný pocit, když vám jezdí pilkou těsně u nohy. Natáčení pak ale probíhalo dobře, sádra nesádra. A víte, co se přede mnou uvolňovalo židlí?

Líbila se vám proměna do dobové dívky? Všechny ty kostýmy, účesy z konce 50. let…

Mně se kostýmy líbily moc. Mám hrozně ráda dobovky, vlastně všechna období, mám to raději než současnost. Sama mám v šatníku převážně dobové kousky. Ale nejmilejší jsou mi devadesátky. Ty svetry, které se nosily před téměř 60 lety, jsou sice trochu víc kousavější a sukně těžší, ale dá se to vydržet.

Předobrazem Daniely byla maminka scenáristy Petra Jarchovského. Když jste se to dozvěděla, neměla jste strach hrát tuto roli?

Nevím, jak přesně to říct. Je to takový zvláštní pocit, ale vyloženě strachem bych to nenazývala. Ale snažila jsem se ho odbourat. Ono mi taky chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že hraju jeho maminku. Když jsme se pak s Petrem potkali na nějaké premiéře, říkal mi, že má takovou zvláštní potřebu říct mi: „Ahoj mami“.

Co podle vás diváky na filmu zaujme?

Upřímně, když jsem četla poprvé všechny tři scénáře, tak jsem se na  konci prvního dílu rozbrečela. Což se mi ještě nestalo. Zároveň tam jsou ale i scény, u kterých jsem se při čtení smála nahlas. Na mě tahle trilogie působila jako dramatičtější a smutnější, hlavně tím, co všechno se v té době dělo. Když jsme ale měli první čtenou zkoušku, tak jsme se všichni tak strašně bavili, že mě to až překvapilo. Podle mě je na tom skvělé, že je to mix všeho. Že se diváci budou bavit, budou smutní, budou naštvaní, rozhořčení, ale zároveň se zasmějou…

Ivan Lupták (rozhovor)
Ve třetím filmu trilogie Zahradnictví hrajete dost zásadní postavu Mirka. Kdo je vlastně tenhle mladík?

Je to nápadník Daniely, kterou hraje Anička Fialová. Je to mladý kluk z Jaroměře, který se jednou v létě potká s Danielou v zahradnictví její tety, kde vypomáhá. Tam se do sebe zamilují a vydrží jim to i přesto, že s tímto vztahem táta Danky nesouhlasí.

V jedné scéně Mirek žádá rodiče Dany o její ruku, na což její otec reaguje po svém. Nemělo to vliv na vaše uvažování o podobných krocích v reálném životě?

No, myslím, že mě to od podobných věcí dost odradilo. Mirek měl v té scéně silný průjem, pořád běhal na záchod, a když pak došlo k tomu, že šel přede všemi obřadně požádat o Danielinu ruku, tak Martin Finger zahrál ten probodávající pohled otce, který nesouhlasí, dokonale… Bylo to peklo. Musím ale říct, že Mirek byl hodně vytrvalý. Obdivuju ho, že to tak dlouho vydržel.

Co vám z natáčení nejvíc utkvělo v paměti?

Asi právě tahle scéna. To bylo to nejtěžší. Byl tam kratší monolog, kdy Mirek žádá o  Danielinu ruku trochu stylizovaným jazykem, předem naučeným proslovem, který si člověk připraví doma. Všichni seděli okolo stolu, Lenka Krobotová, Klára Melíšková, Aňa Geislerová, David Novotný, Martin Finger, a koukali se na mě. Když jsem před nimi musel přednášet tu řeč, tak jsem se opravdu zapotil. Ale snad to dopadlo dobře.

Skvěle jste do role zapadl dobovým chováním, účesem, seděly vám dobové kostýmy, máte sám blízko třeba právě k 50. letům?

Mám dobovky moc rád, baví mě. To ale neznamená, že nemám rád současné věci. Dobový film je ale vždycky něčím zajímavý. Ty dekorace a kostýmy… Všichni najednou vypadají jinak a mám pocit, že se i jinak projevují. Je hezké to sledovat.

Za Zahradnictvím stojí úspěšné duo Jarchovský-Hřebejk. Neměl jste obavy být součástí takového projektu?

Když jsem poprvé slyšel o tomhle projektu, vůbec jsem nevěděl, o co jde. Pár kolegů z divadla říkalo, že na tom budou spolupracovat. Když mi ale asi v  půlce července nečekaně zavolali z  produkce, jestli bych nemohl přijet na  natáčení, že by mě pan Hřebejk rád viděl v této roli, málem jsem se radostí sesypal. To bylo skvělé! Ze začátku jsem tak cítil velké nadšení, ale pak taky respekt, že budu pracovat s takovými lidmi. Musím ale říct, že to šlo dobře, byl jsem u toho velmi rád a bavilo mě to. S panem Hřebejkem se pracovalo naprosto skvěle. Byla to jízda.

Filip Březina (rozhovor)
Po dvou předchozích dílech Karlík doroste do dospělého Charlese, jak si nechá říkat. Jaký je v 19 letech?

Je to takový vtipálek a  geniální klavírista, což ho docela dost charakterizuje. Má hodně rád Západ, jeho vzorem je Ray Charles, a proto nosí pořád všude černé brýle.

Byla to vaše první větší role před kamerou, neměl jste trému?

Trému jsem měl. My jsme totiž začínali scénou, ve které Karlík hraje na klavír, a já na klavír neumím. Naučil jsem se asi osm taktů, ale bylo to docela nepříjemné, protože jsem si v tom nebyl vůbec jistý. Nakonec to ale šlo. Tréma opadne a pak už to jede. Tak to byl můj první natáčecí den.

Jak jste se u toho hraní naučil vypadat tak věrohodně?

Učil mě skvělý jazzový klavírista Jakub Šafr. Chodil jsem za ním na konzervatoř, kde učí. Pak jsem si na telefon nahrál jeho prsty a podle toho jsem se doma učil.

Zvládáte nějaký jiný nástroj?

Hraju na trubku, ale ne nějak moc. Umím zahrát i něco na kytaru. Minulé prázdniny jsem se naučil hrát na ukulele. A teď tady trochu na klavír.

V Nápadníkovi jsou vašimi hereckými kolegy Gabriela Míčová, Klára Melíšková, Anička Fialová, Ivan Lupták… Jaká byla spolupráce s nimi?

S paní Míčovou i Melíškovou to bylo výborné. Jsem nezkušený, takže jsem sbíral zkušenosti. Díval jsem se kolem sebe, jak to dělají, jak hrají před kamerou… Ivana jsem znal z divadla. Všichni na mě ale byli hodní a byli přátelští.

Poprvé jste se potkal taky s režisérem Janem Hřebejkem…

Ano, a byl jsem samozřejmě nervózní, vždyť je to česká špička! Všichni na mě ale byli milí, takže nervozita rychle opadla. Vždycky, když bylo něco špatně, tak mi to pan Hřebejk řekl, ukázal mi to na monitoru, a já jsem to udělal jinak.

Roli jste dostal na základě castingu, prý to ale tak jednoduché nebylo.

Ano, proběhla tři kola castingu a v tom posledním jsme byli tři. Ono totiž taky velmi záleželo na tom, jestli najdou moje mladší verze do předchozích dílů, mladší kluky, kteří vypadají podobně jako já. Jestli je najdou dřív ke mně nebo k někomu jinému. A našli je ke mně. Což bylo štěstí. Navíc se mě už v prvním kole ptali, jestli umím hrát na klavír. Řekl jsem, že ne. Pak mi volali, že jsme zůstali tři a ti ostatní dva na klavír hrát umí, tak jestli bych se to dokázal naučit. Řekl jsem, že za týden se rokenrolovou skladbu asi nedokážu naučit. Nakonec jsem to před panem Hřebejkem imitoval, on si to natočil a asi to bylo v pohodě.