Sdílet
| 65% |
Kinopremiéra v ČR 13.5.2010
Režie: Jan Hřebejk, Jiří Nekvasil
Herci: Soňa Červená, Jan Mikušek
Filmový záznam operního zpracování procesu s Miladou Horákovou.
Opera Zítra se bude... tvůrců Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila měla premiéru v divadle Kolowrat 9. dubna 2008. Obratem se stala jednou z nejúspěšnějších inscenací roku nejen u diváků, ale i kritiky. Autoři získali za toto dílo Cenu Sazky a Divadelních novin a v anketě Divadelních novin byla opera vyhlášena jako druhá nejlepší inscenace roku 2008. Hudební příběh je sestaven z dobových dokumentů a citací ze soudních spisů. Inscenaci vévodí především sugestivní výkony legendární Soni Červené a Jana Mikuška. Skladatel Aleš Březina, který stojí za hudební složkou k českým nejúspěšnějším filmům posledních let (Obsluhoval jsem anglického krále, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři, Horem pádem, Kráska v nesnázích ad.) napsal operu-proces Zítra se bude... pro Soňu Červenou tzv. "na tělo". Zpracování filmového záznamu představení se ujal režisér Jan Hřebejk.
Uprav informace o filmu
Komentář k filmu Spolupráce s STB Červená Soňa Krycí jméno: FIALOVÁ Datum narození: 09.09.1925 Druh svazku: A I. správa SNB Registr. číslo: 41836 Registrováno,archivováno: 04.04.1958 Útvar: 1. odbor Brno Archiv. číslo: \\N Hmmmm, tak nevím, jestli má tahle paní právo hrát zrovna Miladu Horákovou ????? To, jak pracuje její fantazie v knize Stýskání zakázáno, kde popisuje jak ukradla a odnesla z pitevny svoji mámu, tomu nemůže věřit ani ona sama. To, že její máma utekla z koncentračního tábora, tomu snad taky nemůže věřit ani ona sama. To, že se nezmiňuje o stycích její matky s gestapem a jejich bujarých alkoholických večírcích, na to asi vzpomínat nechce, ani se ji nedivím. Tak to je opravdu charakterní představitelka Milady Horákové. ..... Vážený soudruhu náčelníku, obrátila jsem se na Váš úřad ve věci své pasové záležitosti, která už po několika let je nevyjasněná v můj neprospěch. Po projednání všech okolností Vašimi dvěma úředníky jsem dospěla k názoru, že správný názor na mne a obnovenou důvěru ke mně můžete nabýti tím, že přijmete mou spolupráci ve prospěch našeho státu. Vynasnažím se o to v mezích svých možností. Soňa Červená.
+ Napiš komentář k filmu a získej DVD
Popis filmu Zítra se bude...
Komunistický puč v únoru 1948 znamenal rozsudek smrti pro stovky lidí. Mezi ty, kteří se stali oběťmi komunistické totality a byli odsouzeni k smrti ve vykonstruovaných soudních procesech, patřila i JUDr. Milada Horáková, poslankyně za Československou stranu národně socialistickou. Protagonistkou opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila však není pouze samotná Horáková. Hlavní představitelka se v rámci moderního hudebního konceptu chvílemi mění v soudního prokurátora či v komentátora dění. Opera měla premiéru v pražském divadle Kolowrat v dubnu 2008 a diváci i kritika ocenili její aktuální téma i sugestivní výkony Jana Mikuška a Soni Červené, jíž Aleš Březina napsal roli přímo „na tělo“. Zpracování filmového záznamu představení se ujal Jan Hřebejk, který s Březinou spolupracoval na většině svých hraných snímků. Z plánu natočit jen několik záběrů pro film Kawasakiho růže rychle sešlo: jedna z nejzajímavějších domácích hudebních inscenací posledních let si vynutila komplexnější přístup.
O filmu
Za zcela ojedinělým celovečerním projektem stojí dvojice zkušených autorů - Aleš Březina a Jiří Nekvasil. Prvně jmenovaný se netají tím, že na počátku byl záměr napsat dílo „na tělo a hlas“ Soně Červené. „Chtěli jsme zpracovat příběh významné české ženy. Osud Milady Horákové je naprosto ojedinělý ve svém poselství a až uhrančivý svou zrůdností v podobě inscenovaného soudního procesu,“ líčí Aleš Březina. Tvůrci nezvolili téma komunistických procesů v případě Soni Červené náhodou, i ona má hluboké zkušenosti s komunistickou persekucí.
Jiří Heřman, šéf opery Národního divadla, upřesňuje, že hlavní postavou opery není Milada Horáková, ale proces proti ní. Soňa Červená bude divákům jakýmsi průvodcem, chvílemi bude Miladou Horákovou, prokurátorem či komentátorem. Soňu Červenou na scéně doprovodí všestranný kontratenorista Jan Mikušek (Nagano, Slzy Alexandrovy ad.), Kühnův dětský sbor, komorní sbor Canti di Praga a instrumentální soubor o šesti nástrojích PurPur. Nastudování se ujal dirigent Marko Ivanović.
Jan Hřebejk (rozhovor)
Proč vlastně vznikl filmový záznam opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude...?
S Alešem Březinou se znám již spoustu let, od svých osmnácti. Byl jsem přítomen diskuse mezi Alešem Březinou a Jiřím Nekvasilem, co by se dalo napsat jako moderní česká opera. Uvažovalo se o Mileně Jesenské a jiných velkých příbězích. Když se zvolila Milada Horáková, byl jsem strašně zvědav, jak to dopadne. Když jsem konečně poprvé viděl operu Zítra se bude... se Soňou Červenou, vyrazilo mi to dech. Moc se mi to líbilo. Pak mě napadlo v rámci příprav scénáře Kawasakiho růže, že bychom mohli kus opery natočit a později ve filmu použít.
Lišilo se představení, které vidíme v záznamu, od ostatních, která proběhla v divadle Kolowrat?
V divadle Kolowrat se uspořádalo speciální představení pro technickou zkoušku. Toto představení tedy nebylo normálně v programu divadla Kolowrat pro běžné návštěvníky, ale pro přátele hudebníků a přátele Národního divadla. Mezi diváky taky sedí samozřejmě Lenka Vlasáková, s kterou jsem již počítal do filmu Kawasakiho růže, ale například i moje maminka nebo Jiří Menzel, o kterém jsem tehdy uvažoval pro jednu z rolí v Kawasakiho růži.
Na kolik kamer jste natáčeli?
My jsme tehdy věděli, že budeme točit na RedCam, což je sice digitální technologie, ale s filmovou kvalitou. Požádali jsme několik společností o zapůjčení různých kamer pro kamerovou zkoušku, abychom zkusili, co každá z kamer umí. Byla to tedy vlastně technická zkouška naplánovaná na celý den. Producentům se ale povedlo sehnat nejen dvě, ale dokonce 3 kamery. Natáčeli jsme tak se dvěma kameramany, Janem Malířem a Martinem Šáchou, kteří jsou nejen vynikající kameramani, ale navíc mají oba silné hudební cítění. Třetí kamera zůstala jako záložní a stále snímala celek. Díky tomu se oba kameramani mohli uvolnit a natáčeli velmi dynamicky a zajímavě.
Jak na natáčení reagovali protagonisté? Hráli něco jinak?
Myslím, že si natáčení vůbec nepřipouštěli. Jelikož bylo řečeno, že se vlastně jedná o kamerovou zkoušku, nebyli nijak nervózní a dost se odvázali. Bylo to opravdu výborné představení.
Proč se ani kousek záznamu nakonec ve filmu neobjevil a vznikl tak vlastně samostatný film?
Brzy po natáčení, když jsme dále pracovali na scénáři Kawasakiho růže, jsem pochopil, že patrně nenajdeme žádný „oslí můstek“ a nebudeme moci úryvek představení do filmu dát. Bylo by to velmi těžko zařaditelné. Do toho mi ale volal střihač Vladimír Barák, který dostal celý materiál, a říká: „Z toho materiálu to sestříháme celý!“ Uvědomili jsme si tedy, že máme separátní nový film.
Jak je zvukově řešen v divadle Kolowrat fakt, že všichni protagonisté a hudebníci jsou za polopropustným zrcadlem, které stojí mezi pódiem a diváky?
Zvuk není transponován přes repro soustavu. Divadlo Kolowrat je sice komorní, ale okolo polopropustného zrcadla je ještě spousta místa, kudy zvuk prochází. V záznamu je zvuk samozřejmě v kvalitě Dolby Digital. Na scéně je ale jedna zajímavá věc, kterou jsme nemohli natočit, neb jsme vše brali z pohledu diváka. Soňa Červená, Jan Mikušek a ostatní se celou dobu dívají do polopropustného zrcadla, které z jejich strany je opravdu zrcadlem. Stojí ½ metru před svým obrazem a sledují v odrazu také dirigenta Marka Ivanoviće, který stojí za nimi. Je to pro ně neuvěřitelně náročné.
Spojení „Hřebejk - opera“ je možná pro mnoho diváků nečekané. Myslíte, že by Zítra se bude... mohlo zaujmout stejné diváky, kteří chodí například na Kawasakiho růži?
Diváky, kteří chodí na Kawasakiho růži, možná ano. Není to tzv. „Hřebejkův film“. Je to naše pocta vynikající opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila. Tuto operu vnímám jako dosavadní vrchol hudební kariéry Aleše Březiny, s kterým jsem spolupracoval od mého prvního filmu. Dělal hudbu pro filmy Musíme si pomáhat, Horem pádem, Krásku v nesnázích a ke Kawasakiho růži.
Před nedávnem měla ve vaší režii premiéru divadelní hra Musíme si pomáhat. Lákala by vás režie operního představení?
Na to bych si určitě netroufl. Moje doména je film. Divadlo má podobné složky jako film. Když mám možnost si vybrat herce a dohlédnout na ně, tak to ještě jde. Schopnost koordinace je ale v opeře příliš složitá. Nejsem navíc tip imaginativního režiséra, vizionáře, jako je Pitínský, Lébl, Cabani nebo Formani. Je to mimo můj obor. Musela by zavládnout má ješitnost a nesoudnost, abych se pustil do opery.
Představitelka hlavní role, paní Soňa Červená, má na plátně neuvěřitelně silný až uhrančivý výraz. V minulosti se objevila již ve vašem filmu Pupendo. Plánujete ji znovu obsadit do některého z vašich příštích filmů?
Mám jeden takový sen, který je ale natolik vzdálen, že ho nelze úplně šířit. To, co o něm mohu říct, je trochu obecné. Strašně by si mi líbilo natočit film, kde by hrála Aňa Geislerová a tu samou postavu v pozdějším věku by hrála Soňa Červená. Mezi těmito herečkami vnímám spoustu styčných bodů - a nejsou to jen zrzavé vlasy.
Je zajímavé, že Milada Horáková byla popravena 27. června 1950. Na den přesně o 17 let později jste se narodil. Provázelo vás téma Milady Horákové nějakým způsobem během života?
Já jsem si toho všiml až tehdy, když datum mého narození bylo prohlášeno za Den památky obětí komunistického režimu v roce 2004. Má sestra je Milada. Toto téma neprochází celým mým životem, ale již pár let ho mám na očích.
Víte o projektu METinHD (přímé přenosy operních představení z Metropolitní opery v New Yorku do kin)? Měl jste možnost navštívit některé z představení?
Lákalo by mě to moc, ale nikdy jsem ještě přenos z MET neviděl. Ono je to dost často vyprodané.
Překvapuje vás takový zájem o operu?
Nepřekvapuje. Těch lidí není zas tolik, jako diváků fotbalu. Jelikož se v souvislosti s MET jedná o špičkové inscenace, je tento zájem logický. Myslím, že vidět, jak se pracuje v Metropolitní opeře, vidět to na velkém plátně a ještě s dokonalým zvukem, je skvělý. A je to skvělý nápad.
S Alešem Březinou se znám již spoustu let, od svých osmnácti. Byl jsem přítomen diskuse mezi Alešem Březinou a Jiřím Nekvasilem, co by se dalo napsat jako moderní česká opera. Uvažovalo se o Mileně Jesenské a jiných velkých příbězích. Když se zvolila Milada Horáková, byl jsem strašně zvědav, jak to dopadne. Když jsem konečně poprvé viděl operu Zítra se bude... se Soňou Červenou, vyrazilo mi to dech. Moc se mi to líbilo. Pak mě napadlo v rámci příprav scénáře Kawasakiho růže, že bychom mohli kus opery natočit a později ve filmu použít.
Lišilo se představení, které vidíme v záznamu, od ostatních, která proběhla v divadle Kolowrat?
V divadle Kolowrat se uspořádalo speciální představení pro technickou zkoušku. Toto představení tedy nebylo normálně v programu divadla Kolowrat pro běžné návštěvníky, ale pro přátele hudebníků a přátele Národního divadla. Mezi diváky taky sedí samozřejmě Lenka Vlasáková, s kterou jsem již počítal do filmu Kawasakiho růže, ale například i moje maminka nebo Jiří Menzel, o kterém jsem tehdy uvažoval pro jednu z rolí v Kawasakiho růži.
Na kolik kamer jste natáčeli?
My jsme tehdy věděli, že budeme točit na RedCam, což je sice digitální technologie, ale s filmovou kvalitou. Požádali jsme několik společností o zapůjčení různých kamer pro kamerovou zkoušku, abychom zkusili, co každá z kamer umí. Byla to tedy vlastně technická zkouška naplánovaná na celý den. Producentům se ale povedlo sehnat nejen dvě, ale dokonce 3 kamery. Natáčeli jsme tak se dvěma kameramany, Janem Malířem a Martinem Šáchou, kteří jsou nejen vynikající kameramani, ale navíc mají oba silné hudební cítění. Třetí kamera zůstala jako záložní a stále snímala celek. Díky tomu se oba kameramani mohli uvolnit a natáčeli velmi dynamicky a zajímavě.
Jak na natáčení reagovali protagonisté? Hráli něco jinak?
Myslím, že si natáčení vůbec nepřipouštěli. Jelikož bylo řečeno, že se vlastně jedná o kamerovou zkoušku, nebyli nijak nervózní a dost se odvázali. Bylo to opravdu výborné představení.
Proč se ani kousek záznamu nakonec ve filmu neobjevil a vznikl tak vlastně samostatný film?
Brzy po natáčení, když jsme dále pracovali na scénáři Kawasakiho růže, jsem pochopil, že patrně nenajdeme žádný „oslí můstek“ a nebudeme moci úryvek představení do filmu dát. Bylo by to velmi těžko zařaditelné. Do toho mi ale volal střihač Vladimír Barák, který dostal celý materiál, a říká: „Z toho materiálu to sestříháme celý!“ Uvědomili jsme si tedy, že máme separátní nový film.
Jak je zvukově řešen v divadle Kolowrat fakt, že všichni protagonisté a hudebníci jsou za polopropustným zrcadlem, které stojí mezi pódiem a diváky?
Zvuk není transponován přes repro soustavu. Divadlo Kolowrat je sice komorní, ale okolo polopropustného zrcadla je ještě spousta místa, kudy zvuk prochází. V záznamu je zvuk samozřejmě v kvalitě Dolby Digital. Na scéně je ale jedna zajímavá věc, kterou jsme nemohli natočit, neb jsme vše brali z pohledu diváka. Soňa Červená, Jan Mikušek a ostatní se celou dobu dívají do polopropustného zrcadla, které z jejich strany je opravdu zrcadlem. Stojí ½ metru před svým obrazem a sledují v odrazu také dirigenta Marka Ivanoviće, který stojí za nimi. Je to pro ně neuvěřitelně náročné.
Spojení „Hřebejk - opera“ je možná pro mnoho diváků nečekané. Myslíte, že by Zítra se bude... mohlo zaujmout stejné diváky, kteří chodí například na Kawasakiho růži?
Diváky, kteří chodí na Kawasakiho růži, možná ano. Není to tzv. „Hřebejkův film“. Je to naše pocta vynikající opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila. Tuto operu vnímám jako dosavadní vrchol hudební kariéry Aleše Březiny, s kterým jsem spolupracoval od mého prvního filmu. Dělal hudbu pro filmy Musíme si pomáhat, Horem pádem, Krásku v nesnázích a ke Kawasakiho růži.
Na to bych si určitě netroufl. Moje doména je film. Divadlo má podobné složky jako film. Když mám možnost si vybrat herce a dohlédnout na ně, tak to ještě jde. Schopnost koordinace je ale v opeře příliš složitá. Nejsem navíc tip imaginativního režiséra, vizionáře, jako je Pitínský, Lébl, Cabani nebo Formani. Je to mimo můj obor. Musela by zavládnout má ješitnost a nesoudnost, abych se pustil do opery.
Představitelka hlavní role, paní Soňa Červená, má na plátně neuvěřitelně silný až uhrančivý výraz. V minulosti se objevila již ve vašem filmu Pupendo. Plánujete ji znovu obsadit do některého z vašich příštích filmů?
Mám jeden takový sen, který je ale natolik vzdálen, že ho nelze úplně šířit. To, co o něm mohu říct, je trochu obecné. Strašně by si mi líbilo natočit film, kde by hrála Aňa Geislerová a tu samou postavu v pozdějším věku by hrála Soňa Červená. Mezi těmito herečkami vnímám spoustu styčných bodů - a nejsou to jen zrzavé vlasy.
Je zajímavé, že Milada Horáková byla popravena 27. června 1950. Na den přesně o 17 let později jste se narodil. Provázelo vás téma Milady Horákové nějakým způsobem během života?
Já jsem si toho všiml až tehdy, když datum mého narození bylo prohlášeno za Den památky obětí komunistického režimu v roce 2004. Má sestra je Milada. Toto téma neprochází celým mým životem, ale již pár let ho mám na očích.
Víte o projektu METinHD (přímé přenosy operních představení z Metropolitní opery v New Yorku do kin)? Měl jste možnost navštívit některé z představení?
Lákalo by mě to moc, ale nikdy jsem ještě přenos z MET neviděl. Ono je to dost často vyprodané.
Překvapuje vás takový zájem o operu?
Nepřekvapuje. Těch lidí není zas tolik, jako diváků fotbalu. Jelikož se v souvislosti s MET jedná o špičkové inscenace, je tento zájem logický. Myslím, že vidět, jak se pracuje v Metropolitní opeře, vidět to na velkém plátně a ještě s dokonalým zvukem, je skvělý. A je to skvělý nápad.
Přihlášení
Registrace
