fb  Sdílet
   Informace    Recenze    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

61% 45 hlasů
film / komedie, drama, Česká republika, , 97 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 12.11.2009 v SK 25.2.2010, DVD od 1.1.2010 Aerofilms

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:01



Jak být spokojený a přitom nebýt sám?
Pozoruhodné herecké výkony v čele se Simonou Babčákovou v realistické komedii o šestici bilancujících třicátníků. Kdysi spolu studovali a postupně se všichni přestěhovali z Jablonce do Prahy. Po společném setkání na večírku ve svém rodném městě je jim jedno jasné - vědí, co v životě nechtějí, ale zároveň ještě nepřišli na to, co by chtěli. Zatímco první z nich se snaží urputně otěhotnět, druhá pije o něco víc, než je "společensky" přijatelné, třetí zjišťuje, že žije v manželství s neškodným tyranem. O nic lépe na tom není ani trojice mladých mužů - jeden studuje devátým rokem vysokou školu a jeho přítelkyně ho podvádí se svým bývalým, další čeká na příležitost, jak sdělit matce, že je gay, a třetí neváhá konzultovat své trable s psychiatrem. Na řadu tak přichází dávný nápad - společný život na statku, po kterém kdysi všichni tak toužili. Vyjde jim tenhle nový pokus o štěstí?
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Nudny film o hovne. Jo, jo -zivot kazdeho cloveka ma zmysel a a ciel, ale mna zaujima vseobecny prehlad, a ten vzdy tvorili prezidenti, krali, cisari, premieri. A o vseobecnom prehlade sa tu clovek dozvie leda tak hovno. Rovnako o hovne je cely film. 5 %
Všechny komentáře k filmu 8+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Recenze

Dostáváme tolik úkolů, abychom pro samé stromy neviděli les. Kde je ta sebereflexe, skrz kterou bychom se mohli na náš život podívat s náležitým odstupem? Zhodnotit a popřípadě jej upravit nebo se o to pokusit. Je snad ta zpětná vazba zakopaná v čase, aby nám ukázala, zda-li není naše bytí neobyčejně šílené, jestli si jako samotáři nejsme příliš nebezpeční, co umenšuje naše deviace jako přípustné a kolik ucvaknutých knoflíků nás již ze hry vyřadí?  Dostáváme tolik „komunitních filmů“, které se tu zdárně, tu ne tolik úspěšně pokouší popasovat s tématem mezilidských vztahů převážně v životě partnerském, aby nás mohlo napadnout, že ještě nejsme takoví zoufalci, za jaké jsme se považovali.  Tak třeba ve filmu Jitky Rudolfové jsou její antihrdinové fakt politováníhodní. Stejně jako ona a její přátelé, kteří posloužili jako volný předobraz pro „Zoufalce“, pochází z Jablonce nad Nisou. To se v průběhu celého snímku náležitě zdůrazňuje a vytváří se tak jakási demonstrativní protipraž... Celá recenze
4236, 4 z 10

Popis filmu Zoufalci

Jsou dlouholetí přátelé a postupně se všichni přestěhovali z Jablonce do Prahy. Po společném setkání na večírku v jejich rodném městě je jim jedno jasné - vědí, co v životě nechtějí, ale zároveň ještě nepřišli na to, co by chtěli. Zatímco první z mladých žen se snaží urputně otěhotnět, druhá pije o něco víc, než je "společensky" přijatelné, třetí zjišťuje, že žije v manželství s tyranem. O nic lépe na tom není ani trojice mladých mužů - jeden studuje devátým rokem vysokou školu a jeho přítelkyně ho podvádí se svým bývalým, další čeká na příležitost, jak sdělit matce, že je gay, a třetí neváhá konzultovat své trable s psychiatrem. Na řadu tak přichází dávný nápad - společný život na statku, po kterém kdysi všichni tak toužili. Vyjde jim tenhle nový pokus o štěstí?


O filmu

obrazek
Na cestě k „Životní bilanci ve třiceti“

Film Zoufalci byl natočen v dílně Věry Chytilové na katedře režie, producentsky jej zaštítila společnost Negativ a vznikl ve spolupráci s Českou televizí a FAMU. Společnost Negativ systematicky pracuje s mladými talentovanými filmaři a vzniklo u ní hned několik ceněných debutů nebo druhých filmů režisérů, jako například Návrat idiota a Indiánské léto Saši Gedeona, Šeptej Davida Ondříčka nebo Mistři Marka Najbrta. Dlouhodobě spolupracuje s Bohdanem Slámou, Helenou Třeštíkovou nebo Michaelou Pavlátovou.

Režisérka Jitka Rudolfová dostala během studií na FAMU nabídku ke spolupráci právě od producentů z Negativu, což vedlo k tomu, že rozvinula svou myšlenku na absolventský film do rozsahu celovečerního filmu. Rudolfová získávala už od počátku studií na FAMU za své studentské filmy pravidelně nejrůznější ceny. V Čechách získala mezi filmovými studenty hned ty nejcennější: s filmem Marta a Berta 26 vyhrála Famufest, který ji v minulosti ocenil i v kategorii nejlepší dokument za film Lucie už je v posteli a na mezinárodním Fresh Film Festu byl oceněn její film Svatyně.

Během svých studií měla Jitka Rudolfová příležitost účastnit se natáčení starších kolegů, když točila tzv. filmy o filmu Hezké chvilky bez záruky Věry Chytilové, Venkovský učitel Bohdana Slámy a Děti noci Michaely Pavlátové.

Námět k filmu Zoufalci, který měl původně podtitul „Životní bilance ve třiceti“, začala Rudolfová psát během čtvrtého ročníku na FAMU, kterou v těchto dnech právě dokončuje. „Zajímalo mě, proč člověk ve svém životě dělá určité bezútěšné věci - a neumí proti tomu v tu chvíli adekvátně bojovat, jejich nesmyslnost a trapnost si uvědomí až ve zpětném pohledu. Otázka tedy zněla - zda a kudy z toho vede cesta ven. Samotný titul filmu - Zoufalci - jsem proto zamýšlela spíše s nadsázkou, zoufalství jednotlivých postav mi totiž připadá velmi přirozené. Mohl by to být příběh většiny z nás,“ říká Rudolfová.

Filmové postavy napsané podle skutečných přátel režisérky

Postavy tohoto filmu mají svůj reálný předobraz. Vznikaly totiž na základě životních příběhů režisérčiných blízkých přátel, kteří o nich byli ochotni mluvit. Jejich výpovědi se pak Rudolfová pokusila zakomponovat do scénáře, kde se prolínají s dalšími fiktivními liniemi. „Nemůžu ale tvrdit, že film je reálným příběhem, je spíše ovlivněn realitou životů,“ tvrdí Jitka Rudolfová. Režisérka pochází z Jablonce nad Nisou, odkud pocházejí i její filmoví hrdinové. Přestože se nakonec všichni sejdou v Praze, tak i rodné město režisérky hraje ve filmu podstatnou roli.

O netradičním výběru herců

Jitka Rudolfová nemá ráda klasické castingy, tímto způsobem obsadila pouze jednoho ze zoufalců a to Jakuba Žáčka. Herce, které obsadila do filmu, sledovala v divadle, některé už delší dobu, tedy se objevili už v jejích krátkých filmech. Dalším kritériem bylo najít herce, kteří jsou schopni improvizace, tu totiž scénář filmu v některých scénách nabízel. Režisérčiným prvotním požadavkem však bylo, aby se herci svou náturou, tedy nikoliv vzhledem, přibližovali reálným „předobrazům“ lidí, podle kterých byly postavy napsány. Ve výsledku Jitka Rudolfová obsadila do rolí zoufalců šest vynikajících především divadelních herců, čímž vnesla do českého filmu neokoukané tváře a naprosto civilní herectví.

Jitka Rudolfová (rozhovor)
obrazek
Dalo by se říct, že jste natočila generační výpověď o současných třicátnících?

Musím přiznat, že jsem o tom v tomto kontextu nijak zvlášť nepřemýšlela a trochu se tomu i bráním, i když chápu, že je to velmi nasnadě. Máte-li ve filmu šest hlavních postav podobného věku, podobných problémů a i já z pozice autora do této věkové kategorie spadám. Scénář měl podtitul - životní bilance ve třiceti - což jsem brala tak trochu s komickým podtextem. Zajímalo mě, do jaké míry může člověk ve třiceti bilancovat. Já osobně si myslím, že jsem toho v životě ještě moc neudělala.

Postavy jednotlivých filmových „zoufalců“ jste napsala podle svých skutečných přátel. Informovala jste své kamarády o tom, že některé jejich životní příběhy a zkušenosti použijete do filmu?

Samozřejmě. Bez jejich souhlasu bych si to asi ani nedovolila použít. Jsou to přeci jen značně osobní věci, i když přemodulované do fikce. .

Je velmi osvěžující a ve výsledku fungující, že jste do svého filmu obsadila sice výborné herce, ale s ohledem na to, že jejich tváře nejsou v českém filmu „profláklé“. Byl to záměr?

Záměr to nebyl, i když dnešní doba díky nekonečným televizním seriálům i všudypřítomnému bulváru často přiděluje některým hercům docela křiklavou nálepku, což vás může při přemýšlení o obsazování filmu docela odradit. Důležité je to, co od nich očekáváte, v čem tušíte, že vám mohou „oživit“ či rozvinout vaši filmovou představu. To, že jste v dnešní době tváří známou z plakátů a z televize, notně neznamená, že jste dobrý herec. Zároveň nelze říct, že pokud hrajete v přiblblém seriálu, jste špatný - ostatně myslím, že většina „mých neznámých“ herců se stejně dříve nebo později v nějaké televizní seriálové show objeví - pokud se tak již nestalo. Například Simonu Babčákovou či Zuzanu Onufrákovou už lidé mohou znát ze seriálů Comeback a Redakce. .

Když jste hledala pro svůj film herce, chtěla jste, aby přirozeně fungovali ve svých postavách, ale zároveň uměli improvizovat. Prý částečně improvizovali, ale zřejmě tak dobře, že to divák na plátně nemá téměř šanci zjistit…

Já mám improvizaci ráda, ovšem jen pokud se daří. Je pravdivá a může být něčím objevná. Ve scénáři bylo však pouze několik scén, které neměly napsané dialogy. Bylo tedy důležité si stanovit, co opravdu musí být řečeno tak, jak to bylo napsáno, co je důležité pro obsah a pro další rozvoj děje. Vždy vítám nečekané impulsy od herců, kteří si text nějakým způsobem funkčně přetvoří, kteří na sebe ve scéně dokážou vzájemně reagovat, ovšem významové hranice musejí zůstat zachovány. Co se týče samotných mimoobrazových komentářů, tam se vlastně od napsaného neměnilo nic, vzhledem k tomu, že šlo o výpovědi již jednou někým řečené, byla jejich následná interpretace přirozenější a jednodušší. .

Film vznikl v dílně Věry Chytilové, kde jste režii studovala. Ovlivnila vás osobně tvorba Věry Chytilové? Jak vnímáte její filmy?

Člověk je v jednotlivých obdobích života ovlivňován určitými díly a určitými, nejen filmovými, tvůrci. V mém případě to byla také Věra Chytilová. Do jaké míry jsem jí ovlivněna, neumím odhadnout, jelikož každý se snaží nalézt si tu svou vlastní cestu. Jisté je, že si na ní cením, vedle jejího spontánního přístupu k filmu, zejména toho, že jsem si uvědomila, jak je důležité přemýšlet nad tématem scénáře filmu. A hlavně být schopen si jej přesně definovat. Zní to možná velmi jednoduše, ale je to jedna ze zásadních věcí pro další formální uchopení a stylizaci filmu. Jde o to, umět zachytit váš osobní - autorský pohled na problematiku, jíž se chcete zaobírat. .

Film vznikl v producentské dílně Negativu. Kateřina Černá a Petr Oukropec jsou zkušení producenti, Marta Dudáková sice vaše spolužačka - nyní ovšem v roli producentky celovečerního filmu. Do jaké míry producenti ovlivňovali váš film?

Negativ na základě mých mých předchozích školních prací projevil zájem o nějakou látku na scénář celovečerního filmu. Byl to pro mě tak trochu impuls k tomu, že jsem začala o scénáři k absolventskému filmu přemýšlet i v tomto rozsahu - tedy, že by to mohl být můj debut. Velkou oporou mi byla právě Marta Dudáková, která produkčně vše nastartovala a úspěšně dotáhla do konce. Během natáčení jsem nepociťovala ze strany producentů žádné tlaky a měla jsem absolutní volnost - jinak bych asi ani nebyla schopná pracovat a natáčet. K jistým připomínkám pak docházelo až ve střižně, ale opět šlo spíše o formu debaty nad konkrétními věcmi, nejzásadnější byla otázka délky celého filmu. Jinou věcí je potom způsob propagace, do které nemám mnoho možností zasahovat, byť s některými věcmi nemusím docela souhlasit. Ale to už je otázka filmového marketingu. .

Složitá stavba filmu, prolínání několika časových a dějových rovin, chvílemi až dokumentární pojetí. Čeho jste chtěla těmito různými postupy docílit?

Chtěla jsem, aby film v určitých ohledech fungoval ve stylu proudění myšlenek v našem vědomí, kdy často dochází k vytváření „nečekaných“ kontextů a významů. K onomu vzájemnému prolínání se dochází i s ohledem na počet hlavních postav, z nichž každá má své problémy, ty by se měly vzájemně doplňovat - je to vlastně druh mozaiky. .

Zajímavá je vaše práce se zvukem - prolíná se různými obrazy, často funguje jako samostatná složka. Čeho jste tím chtěla docílit?

Zvukovou složku filmu považuji za velmi důležitou, zejména z dramaturgického hlediska. Práce s ní vám dává široké stylizační možnosti, díky nimž můžete podtrhnout a zdůraznit, jak věci týkající se obsahu tak i formy. V tomto filmu jsem chtěla, aby určité zvukové linie sloužily k dokreslení vnitřního rozpoložení postav - proto je také zvukové stylizace nahuštěněji užíváno v první části filmu, kdy se jakoby vkrádáme do intimity života jednotlivých hrdinů, do jejich samot. Chtěla jsem, aby tu zvuk fungoval jako jistá část podvědomí, vynořoval se ve spojitosti s komentářem i s dramatickými situacemi, vždy však v těsné souvislosti s tou či onou postavou. Je také důležité, aby zvuk nebyl pouze ilustrativní, ale aby zde existoval kontrapunkt. .

Jak jste prožívala samotné natáčení filmu? Odjeli jste například na několik dní na statek, kde jste strávili společně dost času. Nebo režisér, zvlášť při svém debutu, nemá pomyšlení na nic jiného než, aby to měl za sebou?

Mám ráda ono společenství, které na určitou dobu z lidí ze štábu i z herců vznikne, filmové natáčení beru - nehledě na jeho velikost - za něco velmi osobního, se všemi vzájemnými vazbami. Je však pravda, že režisér je pod značným tlakem - zejména svých vlastních tvůrčích pochybností, jste ponořen do toho, co vzniká, jste tím nadšen nebo naopak deptán, to může následně budit dojem určité bezohlednosti, což si možná v tu chvíli ani neuvědomujete, protože věříte, že všichni jsou do tohoto procesu ponořeni stejně. Zároveň dobře víte, že ve střižně budete na všechno(tedy společně se střihačem) stejně sám a jedině vy budete za výsledek zodpovědný, takže nevěřím na pohodová natáčení, spíš se mi potvrdilo, jak je důležité věřit vlastní intuici. .

Simona Babčáková (rozhovor)
obrazek
Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat - tihle bilancující třicátníci jsou tak trochu zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?

Určitě ne všichni, ale hrubá většina podle mě ano. Cítím to tak, že jsme jako společnost v přechodovém stádiu, staré pořádky už neplatí a nové teď složitě hledáme. Je to i daň za svobodu volby. Tak dlouho váháme, co se životem, až je nám čtyřicet a ruce prázdné. Ale na druhou stranu je to výzva, máme možnost si všechno udělat po svém a já výzvy přijímám!

Postava Dagmary, kterou hrajete, se necítí být šťastná v manželském soužití. Ten její ji totiž tak trochu psychicky týrá a ponižuje, nakonec se rozhodne podat žádost o rozvod. Jak jste vnímala Dagmaru vy - byla vám v nečem blízká nebo jste si bytostně vzdálené?

Já se obávám, že Dagmara bude blízká velkému množství vdaných žen. On určitě na začátku vztahu takový nebyl a snaží se všechno dělat nejlíp, jak umí, a pro ni to není lehká volba, když jako chlap (ve smyslu zajištění obydlí, obživy a ochrany) funguje a děti ho mají rády. To se potom asi spousta žen rozhodne obětovat své osobní štěstí v rámci zachování rodiny. Ale já na oběť nevěřím. Myslím si, že se vždycky jako bumerang vrátí a ošklivě se nevyplatí a ta žena se vděku stejně nedočká a to se mi na Dagmaře líbí, že posbírá odvahu a sílu a jde do něčeho absolutně riskantního. A zbytek ukáže čas. Stejně člověk nikdy nepromyslí všechny varianty, co se může stát.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?

Rozhodně to je přesný výběr Jitky Rudolfové. A samozřejmě společný smysl pro humor, který byl nekompromisní a na dřeň.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?

V tom filmu je hodně improvizovaných scén, ale to souvisí s tím obsazením, my jsme všichni pohotoví a tím, že jsme byli kompatibilní a bylo nám spolu dobře, tak i ty improvizace byly autentické a náramně jsme si to užili.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěla k výsledné podobě Dagmary?

To je otázka spíš pro Jitku, než pro mě, ale co je takový hezký bonus tohoto natáčení, že jsem se spřátelila s reálnou předlohou své postavy a doteď se stýkáme a je to zajímavá, originální žena, která mě inspiruje.Tímto ji zdravím! A taky bych ráda složila hold Jitce Rudolfové, protože je naprostý profík, který přesně ví, co chce, a je radost s ní pracovat.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhovala s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?

Naprosto. Já vlastně celý život sním o nějakém komunitním uspořádání, protože tvrdím, že ve dvou se ty povinnosti zvládnout nedají. Myslím, že většina vztahů se rozpadne na společné únavě až vyčerpání. A v komunitě se povinnosti rozloží. Já třeba neumím vařit jenom pro tři, vždycky toho udělám kotel. A když jdu pro dítě do školky, tak by mi vůbec nevadilo vyzvednout těch dětí pět. Naštěstí mám okolo sebe spoustu přátel, se kterýma se snažíme tímto způsobem v rámci možností kooperovat. A funguje to. Mně by se nejvíc líbilo mít společný dům a v něm každá rodinná buňka svůj byt a společná zahrada. Navíc devadesát osm procent existence lidstva jsme žili v kmenové společnosti a mně se po tom stýská.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem?

No jejdamane, to je přece jasný, byla to paráda. Příroda, táboráček, opíkačka, historky, kytara, přiblblý písničky… Romantika až na půdu.

Jakub Žáček (rozhovor)
obrazek
Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat - tihle bilancující třicátníci jsou prostě zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?

Nevím, někdo se zmítá v patnácti, jiný ve třiceti a někdo třeba i v šedesáti sedmi letech. Ale asi je pravda, že se člověk okolo třicítky občas přistihne při předčasném bilancování svého života: Už nejsem žádnej mladíček, ale kmet taky ne. Žiju svůj život, tak jak si představuju? To jsou ale možná otázky, které rezonují vnitřním hlasem nejlépe při poslechu praskající desky sladkobolných šansonů s lahví vína. V tomhle věku možná někteří ztrácejí iluze o lidech kolem sebe i o sobě samých.

Otakar, kterého hrajete, je takový “životní rekreant“, který neví, jak sdělit rodičům, že se neživí profesí, na niž studoval, a že je homosexuál. Má taky lehké sklony k alkoholismu. Jak vnímáte Otakara vy? Jste si bytostně vzdálení nebo máte přece jen něco společného?

Životní rekreant je pěkný termín a Otakar by jím asi víc chtěl být, než že jím skutečně je. Jeho život dovolená není a on si ho taky vlastně moc neužívá, ikdyž navenek se tak třeba tváří. Myslím, že nespokojenost s jeho současným stavem bytí u něj převažuje. Co s tím ale dělat? To je zoufalství. Jinak: svůj vztah k alkoholu a homosexualitě mám už dávno, narozdíl od filmového Otakara, vyřešený.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?

První věta této otázky mě těší a nevím co na to říct. Když jsem se dozvěděl finální herecké obsazení filmu, měl jsem velkou radost, protože se všemi svými spoluzoufalci jsem měl to štěstí se už potkat dříve. Někteří jsou mí spolužáci z DAMU nebo kolegové, se kterými jsem hrál divadlo. To bylo samozřejmě příjemné. Nemusel jsem mezi záběry mlčet, nudit se a říkat si: Co to je za divnýho týpka, ten Neužil…? Ale protože se známe, mohl jsem s ním mluvit jako kamarád.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?

Ve scénáři hádka samozřejmě byla napsaná včetně dialogů. Jitka Rudolfová nám ale dala při jejím ztvárnění velkou volnost, takže z původního scénáře zůstaly asi tři repliky.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěl k výsledné podobě Otakara?

Natolik hodnotící odpověď by asi příslušela režisérce. Jitka po nás, pokud to nebylo nezbytné, nechtěla odříkávat scénář. Umožnila každému vložit do jeho postavy vlastní pohled a prostor k improvizaci byl také velký, ovšem s přesnou režijní korekcí. To mě uklidňovalo - Jitka nedopustila žádnou hloupost nebo trapnost, která se samozřejmě při takových pokusech může hercům povést. V její režijní péči jsem se cítil bezpečně.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhoval s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?

Nejsem komunitní typ. Takže asi ne. Možná to souvisí i s tím, že už nejsem schopen si některé plány tak idealizovat.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem? (Po zhlédnutí filmu to totiž vypadá, že jste si to museli náramně užívat.)

Bylo to opravdu velmi příjemné a myslím, že svým způsobem i výjimečné. Mám dojem, že jsme se navzájem, herci i štáb, rádi potkávali. A je taky možné, že bychom byli schopni uspořádat za nějaký čas pravidelná setkávání účastníků natáčení. Něco na způsob abiturientských večírků, kde bychom si ukazovali staré fotky, vyprávěli co kdo právě dělá a kolik má kdo vnoučat - ale to možná souvisí s tím, že jsem schopen si některé plány ještě idealizovat.

Zuzana Onufráková (rozhovor)
obrazek
Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat - tihle bilancující třicátníci jsou prostě zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?

Nevím čím to je, že tak mladá třicítka je spojovaná se zaručenou „krizí“. Srovnáváme se s našimi rodiči, kteří už v našem věku měli dvě děti a stálé zaměstnání. Je možné, že si teď připadáme nanicovatí, když nemáme ani práci, ani děti, nevlastníme byt, chybí úspory a už je nám „tolik“ let! Můžeme cestovat a studovat, stáváme se povrchními, kašleme na duchovní hodnoty, porovnáváme s každým své schopnosti, výplatní pásku, styl oblékání.. Ztrácíme čas s hovadinami a po nějaké době se zastavíme, možná právě okolo té třicítky, které se už podvědomě obáváme. Je to přece individuální! A o partnerských vztazích si myslím, že je to krásný a složitý duel, ve kterém se zrcadlí i to, jaký vztah máme sami k sobě.

Postava Silvie, kterou hrajete, ráda cestuje, trpí však chorobným strachem z bakterií a přes tuto svou obsesi je schopna, často když se opije, mít sex s neznámým člověkem v podstatě kdekoliv. Jak vnímáte Silvii vy - jste si bytostně vzdálené nebo máte přece jen něco společného?

Se Silvií mám společnou snad jen zálibu v cestování, jako typický východňar si ráda koštnu z poctivé domácí pálenky a mám kopec vynikajících přátel, na které se můžu kdykoli s čímkoli obrátit. Alkohol naštěstí nepoužívám jako Silvie - například ke zlepšení si nálady nebo ke snazší komunikaci s lidmi. Rozhodně nevedu život jako Silvie - práce, alkohol, kocovina, práce, kamarádi, alkohol, práce, nuda, alkohol. Teď to vypadá, že Silvie je beznadějná notorička. A to není. Jen jsem tím chtěla poukázat na její duchaprázdné přežívání ze dne na den bez konkrétní představy a motivace, na smutné mrhání časem, který radostně vyplní jedině kamarádi nebo večírky, na kterých se to díky alkoholu vždy nechtěně zvrhne.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?

Neznala jsem se jen se Simonou Babčákovou. Pavlínu Štorkovou a Jakuba Žáčka znám z DAMU, Michal Kern byl mým kolegou v ústeckém Činoherním klubu, Vaška Neužila jsem potkala při jednom nevydařeném pokusu natočit pilotní díl jistého sitcomu. Před kamerou jsme se sešli v této sestavě poprvé. Těsně před natáčením nás Jitka pozvala k sobě domů. Bylo to příjemné pracovní rande, kde nás kromě pohoštění taky „nenápadně“ zkoušela ze znalosti scénáře, kladla záludné otázky a rozebírala s námi vztahy mezi našimi filmovými postavami. Nemám moc zkušeností s natáčením, ale osobně jsem se snažila vytvořit příjemné prostředí pro tvorbu.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?

Na improvizaci Jitka apelovala od začátku natáčení. Tuším, že tento obraz byl více než méně celý improvizace. Měli jsme ve scénáři stručné poznámky, že dojde ke kolizi, kvůli čemu, spíše komu, a že jsme všichni proti jednomu.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěla k výsledné podobě Silvie?

Pouhý scénář přece nestačí k vytvoření filmové postavy. Všechno, co jsem předvedla čáastečně nebo plně improvizovaně, byla mnou dotvořená Silvie, podle představ režisérky. Přispěla jsem do takové míry, do jaké mi to bylo umožňeno. Například scéna v baru na nábřeží, kde probíhá večírek s kolegy z práce, kde se Silvie samozřejmě opije, a následuje jízda v autě s arabskými „zachránci“ - tak to je celé improvizace.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhovala s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?

Kdybych žila sama a vysloveně samotou trpěla, tak si to představit dovedu. Ale obávam se, že i tak by to dlouho nefungovalo. Myslím si, že čím je člověk starší, tím více tíhne k pokoji a tichu. Kromě toho takové soužití asi vyžaduje nesmírnou dávku tolerance a respektu. Vždyť i při jednom partnerovi se to človek učí po celý život, co jsem postřehla.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem

Byly to perfektní výlety! Miluji podzim, vůni páleného listí, sezení při ohni, do toho konečně točíte film a máte kolem sebe fantastický kolekti. Statek byl překrásný, vařilo se výtečně, čož mě dokáže potěšit víc než pěkné počasí, které nám vyšlo a ještě jsem se tou dobou stěhovala právě na venkov k lesu, takže jsem byla ze všeho u vytržení. Jen v té době už byla divadelní sezóna v plném proudu, čili jsem pendlovala sem a tam a nemohla tak zůstat na statku po celou dobu. Jinak jsme si užívali pořád, nejenom na statku. Ani při „nočkách“ jsme neztráceli humor, až když jsme všichni ztichli, bylo jasné, že meleme z posledního.

Václav Neužil (rozhovor)
obrazek
Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat - tihle bilancující třicátníci jsou prostě zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?

Mám pocit, že dnešní třicátníci se opravdu liší od třicátníků, kterými byli naši rodiče. Hlavně proto, že mají jiné výchozí podmínky a jsou obklopeni novými trendy a zvyklostmi. Dřív se holka vdala ve dvaceti, dostala společně s manželem podnikový byt a do čtyř let měla dvě děti, takže ve třiceti musela zákonitě přemýšlet a žít jinak než její dnešní vrstevnice. Ta má totiž úplně jiné podmínky. Já jsem obklopen lidmi, kteří jsou částečně finančně závislí na rodičích. A my zbylí máme podnájmy nebo hypotéky a pořád nám vlastně o nic tak moc nejde, jelikož nemáme rodiny a nejsme tedy za nikoho zodpovědní - to přináší samozřejmě velkou porci svobody, ale ve výsledku i deziluzi - co tedy vlastně teď s tím vztahem, když už mi není dvacet? Chybí nám totiž váženost, po které tak moc prahneme a musíme ji získat jinak než naši rodiče, za které to udělal systém.

Radim, kterého hrajete, studuje devátým rokem pedagogickou fakultu a žije v začarovaném kruhu nekonečných problémů se svou přítelkyní. Jak vnímáte Radima vy? Jste si bytostně vzdálení nebo máte přece jen něco společného?

Radim je ten typ člověka, který své veškeré konání nechtěně zesměšňuje tím, že se neustále obhajuje, protože o sobě neustále pochybuje. Ale je to taky trochu smolař, bohužel. Přítelkyni miluje, je pro ni schopen udělat cokoliv, ale tím se pro ni stává jakýmsi pejskem! A to on právě vůbec nevnímá, že dělá věci, které, když si člověk sám sebe váží, dělat prostě nemůže. Nebo to vnímá ale s jakýmsi „radimovským“ zpožděním. On je ochoten kvůli té své lásce zajít za hranici, kam bych se já nikdy nevydal!

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?

Jitku znám už dlouho, točil jsem s ní kdysi jeden filmeček, z té „šestky“ jsem znal Kubu Žáčka, Simonu Babčákovou a Zuzanu Onufrákovou. Michala Kerna a Pavlu Štorkovou jsem poznal až na natáčení. Byli jsme velmi podařená partička hlavně tím, že jsme se rádi viděli, což nelze navodit nějakým zkoušením. Jitka takhle pracuje, vybírá si lidi, které zná a kterým může říct cokoliv a oni jí také. Nejde o tom nic moc napsat, funguje mezi námi trochu nepřenosný humor. Pro mě osobně to bylo nádherné období.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?

Tato scéna je z velké části improvizovaná, ale ve scénáři od Jíti byla. Měli jsme uplnou volnost, přičemž jsme ale nesměli zapomenout některé věty a body, které bylo třeba říct. Vím, že jsme to jeli asi dvakrát nanečisto a pak se točilo, něco se možná povedlo při zkoušce i lépe, ale vlastně netuším, jestli jsme při ní náhodou nebyli natáčeni.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěl k výsledné podobě postavy Radima?

Jitka mi řekla, co je Radim za člověka tzn. co má za sebou, co řeší za problémy a jak k nim přistupuje. Já jsem si ho podle toho nějak sestavil. Snažil jsem se napřed představit, jak vypadá, protože mi to při hraní zásadně pomáhá. Mám pocit, že mě napadlo, že nosí brýle a Jitka přišla s tím samým, ale už to nevím přesně, možná to bylo naopak. O improvizaci se při práci nemusíte bavit, když víte, že ji máte povolenou. Mně osobně se tak hraje stokrát lépe.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhoval s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?

To opravdu ne. A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem?

Statek byl výživný, ale to ostatní dny taky. Užíval jsem si to nejenom s herci, ale i se všemi lidmi ze štábu. Nepředstavujte si, že jsme tam žili jako naše filmové postavy. Z nás šesti jsem tam celou dobu byl jen já, Simona tam spala asi dvě noci, ostatní jezdili každý den po natáčení za svými povinnostmi.

Pavlína Štorková (rozhovor)
Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat ? tihle bilancující třicátníci jsou prostě zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?

Myslím, že ano. Jsou takoví. Ale naštěstí ne všichni, protože to by byla fakt krize!

Linda, kterou hrajete, je vystudovaná socioložka a právě pracuje na svém první projektu, v rámci kterého zkoumá teenagery. Sama žije léta v trochu bizarním vztahu s přítelem, který se čas od času zamiluje jinde. Jak vnímáte Lindu vy ? Jste si bytostně vzdálené nebo máte přece jen něco společného?

Linda touží po seberealizaci a plnohodnotném vztahu. Ráda by udělala nějaké definitivní rozhodnutí. Hledá řešení, kterým by mohl být nápad odstěhovat se s kamarády na statek a tam žít v nějaké pseudorodině. Touhu po naplněném životě a rovnocenném a plnohodnotném vztahu mám s Lindou určitě společnou.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?

Před natáčením jsme se viděli v definitivní sestavě jen jednou. Ale většinou jsme se znali. Se Zuzkou, Simonou a Michalem jsem už pracovala, Kubu znám ze školy, jedině Vašek byl pro mě nový. Jitka nás výborně poskládala. Není těžké dobře pracovat s citlivými a inteligentními lidmi. Stačilo se jen vnímat.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?

Dobře si to už nepamatuji, ale tuším improvizaci. Jitce šlo především o přirozené, spontánní reakce v situaci. Vysvětlila o co jde a pak už to nechala na nás.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěla k výsledné podobě Lindy?

S Jitkou se mi pracuje moc dobře. Ví přesně, co chce a když neví, hledá a nachází to v herci, kterého má k dispozici. Nepředělává materiál, který má, ale vychází z něj, takže ve výsledku mám pocit, že jsem nedělala nic, nijak jsem nepřispěla. Jen jsem věřila Jitce a její práci.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhovala s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?

Spíš ne. Jsem pro tradiční rodinné uspořádání.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem? (Po zhlédnutí filmu to totiž vypadá, že jste si to museli náramně užívat.)

Atmosféra byla vynikající! Sice jsem ji nemohla prožívat v kuse celý týden, protože jsem musela odjíždět zkoušet do Hradce Králové, ale pokaždé jsem se ráda vracela.

Michal Kern (rozhovor)
obrazek
Film Zoufalci je v podstatě velmi humorný, když bychom však chtěli analyzovat jednotlivé postavy, nic naplat - tihle bilancující třicátníci jsou prostě zoufalci. Myslíte si, že se současní třicátníci opravdu zmítají v tom, co by vlastně od života chtěli, a nejsou schopni fungovat v partnerských vztazích?

Myslím, že je to individuální, každý se vyvíjí jinak. Není obecně platné, že dnešní třicátníci tápou. Já osobně prožívám v současné době velmi spokojené období, užívám si života. A to za pár dnů oslavím právě tu třicítku. V některých očích mohu ale přesto vypadat jako naprostý zoufalec. Záleží na úhlu pohledu, prioritách, žebříčku hodnot. Starosti třicátníka-středoevropana mohou leckdy obyvatelům jiných zeměpisných šířek připadat banální, malicherné. Co se partnerských vztahů týče, tak ano, vnímám jakousi neschopnost mé generace žít ve vztazích, budovat je. Důvody samoty a opuštěnosti jsou různé. To, že dnes člověk žije v partnerství nebo je obklopen dobrými přáteli by měl považovat už za jakýsi luxus, dar, se kterým by měl zodpovědně zacházet.

Tonda, kterého hrajete, se živí jako prodavač bot, což ho moc nebaví, má rád operu a je přesvědčen, že přestože se rozešel se svým bývalým přítelem, už nikdy nenajde nikoho jiného. Jak vnímáte Tondu vy? Jste si bytostně vzdálení nebo máte přece jen něco společného?

Žádná z těch postav mi není bytostně vzdálená. S každou z nich bych se dokázal v něčem identifikovat. Tondu vnímám jako citlivého kluka, který hledá nový vztah po vztahu již vyhořelém. Do něj investoval svých sedm let života. Teď logicky nemá sílu ani chuť podnikat v životě cestu s dalším partnerem, bez ohledu na srovnávání. Zároveň ale ví, že nechce být sám. Proto zkouší hledat. Nenachází. Začíná být skeptický. Svou situaci si plně uvědomuje. Ví, že nebude lehké najít důvěru v další vztah. Navíc nemá úplně dořešený vztah s bývalým partnerem Otakarem. Přitom ví, že návrat k němu by nic nevyřešil. Chtěl by někomu, někam patřit. Tápe. Potřebuje změnu. Nemá rád jen operu, ale i Madonnu. Není cílevědomý a nechá se na můj vkus moc vláčet okolnostmi. Je mu v tom vlastně dobře, ale něco mu říká, že by se měl pohnout z místa. Nachází se v bodu nula, v takovém zvláštním neurčitém životním období.

Co se Zoufalcům nedá rozhodně upřít jsou výborné a vyvážené herecké výkony. Zvláště v druhé půlce filmu, ve které jsou hlavní hrdinové často zachyceni pohromadě, působíte jako byste se znali odjakživa. Co k tomu podle vás přispělo? Nebo jste se opravdu znali a scházeli už před natáčením?

Přispěla k tomu hlavně Jitka, že nás takhle dohromady vybrala a obsadila. Ze školy se známe se Zuzou Onufrákovou, Pavlínkou Štorkovou a Kubou Žáčkem. Simonu Babčákovou jsem viděl v jednom představení a Vaška Neužila jsem znal jen podle jména. Jednou jsme se sešli u Jitky doma a troufám si říci, že jsme si hned padli do oka. Pak jsme se viděli pohromadě až v Jablonci nad Nisou při natáčení na náměstí.

Nezapomenutelná je určitě scéna hádky, k níž dojde na statku u kuchyňského stolu. Přestože trvá několik minut, je celá v jednom záběru a vešlo se do ní všech šest zoufalců. Jedná se o improvizaci nebo jste to odehráli podle scénáře?

Já jel podle scénáře. Neměl jsem odvahu pustit se do slovní akrobacie. Nechal jsem to na pocitu a na ostatních. Tu situaci vedli jiní, já se jen svezl.

Režisérka Jitka Rudolfová od začátku tvrdila, že hledá herce, kteří ztvární její hrdiny naprosto přirozeně a zároveň budou schopni v rámci své postavy právě improvizovat. Do jaké míry jste tak přispěl k výsledné podobě postavy Tondy?

Já jsem moc neimprovizoval. Spíš jsem se tak nějak choval. Účastnil jsem se toho, tak asi tím jsem tomu nejvíc přispěl.

Dovedete si představit, že byste se ve svých třiceti letech odstěhoval s partou bývalých spolužáků třeba z gymplu na statek?

Ano, dovedu. Ale rozhodně to neplánuji. Celé moje studium byl vlastně takový velký mejdan - život v různých uskupeních, po internátech, kolejích, bytech kamarádů. Nechápu, kde jsem na takový způsob života bral síly, a hlavně jak jsem mohl stíhat tolik věcí najednou. Dnes vyhledávám soukromí, vyhovuje mi klid.

A jaká panovala vlastně atmosféra při natáčení na statku, kam jste odjeli loňské září v plné sestavě šesti filmových zoufalců spolu s filmovým štábem?

Dobrá. Podzimní. Vzpomínám na společnou místnost, topilo se v kamnech, z okna výhled do syrové neupravené zahrady, vůně venkova, kolem parta milých a vtipných lidí, večer táboráky. Já navíc na statku oslavil narozeniny. Štáb mi připravil překvapení. Bylo to moje první natáčení filmu a musím říci, že nezapomenutelné.

Jiří Havelka (rozhovor)
obrazek
Vystudoval jste divadelní režii, jíž se také úspěšně věnujete, jak se tedy stane, že se divadelní režisér ocitne jako herec v celovečerním filmu?

Řekl bych, že to bylo nějak takhle: my se s režisérkou Jitkou Rudolfovou známe už delší dobu, Jitka chodí na moje představeni a já na její studentské filmy a docela se nám to občas vzájemně líbí. Taky mě viděla hrát někde s Vosto5. Jednou se mě zeptala, jestli bych nechtěl hrát v jejím absolventském filmu a já řekl, že moc rád. Pak jsem si přečetl scénář a řekl jsem, že teď ještě radši. A pak mi řekla, že je to bez castingu, tak už nebylo o čem debatovat.

V Zoufalcích hrajete partnera Lindy - Zdeňka, který sice žije se svou přítelkyní, ale neustále se zamilovává do jiných dívek. Jaký je Zdeněk podle vás člověk a jak jste se s touto rolí vypořádával?

Čím je člověk starší, tím víc si dává pozor na unáhlené soudy a rychlé hodnocení lidí. Anebo - v tomto případě - filmových postav. Takže já sem si samozřejmě do té postavy projektoval nějaké svoje situace a pocity. Nic není špatně nebo dobře, nic není dobré nebo zlé, tyhle kvality se vždycky projeví až v nějaké relaci, ve vztahu k něčemu nebo spíš někomu. Takže Zdeněk je pěknej sráč a sobec, ale pro akt „zamilování se“ musí mít pochopení každý, kdo zažil, jak je to rozumově nekontrolovatelná akce. Je to složitý a jednoduchý zároveň, na to se nedá odpovědět v rozhovoru, o tom jsou celé romány a filmy. Takže se dá zakončit pouze banalitou typu: Rozkoš má blízko k bolesti a láska k nenávisti, pomoc k ublížení a dobrý úmysl k zákeřnosti.

Ve filmu hraje Simona Babčáková, kterou můžeme vidět také ve vaší hře Černá díra v Dejvickém divadle. Znáte ostatní herce, které obsadila Jitka Rudolfová do rolí zoufalců, a co si o jejím výběru herců pro tento film myslíte?

Znám všechny, s většinou z nich jsem zkoušel a všechny bych je obsadil taky, kdybych natáčel. Vlastně to beru tak, že mi je Jitka Rudolfová vyfoukla.

Vaše hry vznikají často na principu kolektivní improvizace, režisérka Jitka Rudolfová se snažila, pokud to bylo na místě, dát hercům v tomto ohledu prostor. Měl jste možnost pro film Zoufalci také herecky improvizovat?

Pro mě je to asi jediná možnost herectví, že si to „tak trochu udělám sám“, i když vím, že si to samozřejmě „moc sám nedělám“, protože Jitka velmi přirozeně dotlačí herce tam, kam chce ona. Jitka má perfektní talentovej poměr „domácí přípravy“ a schopnosti tvořit na místě, z kouzla okamžiku. Já měl malinkou roli, takže nemůžu říct o moc víc, ale rozhodně improvizace „na place“ je vyžadována, je živelná, ale je přesně řízená. Pro mě bylo určitě nejzajímavější, že celý ten scénář je jasně autorský, člověk si mohl domýšlet, kdo byl předobrazem jaké postavy, a tím se mi to celé tak nějak samo propojovalo s realitou, a můžu tedy doufat, že se to tím pádem bude propojovat s realitou i divákům, což je myslím předpoklad každého dobrého divadla i filmu.

Přestože jsi jednoznačně divadelním autorem a režisérem, nepomýšlel jsi někdy z hlediska této pozice na film?

Ono se občas stane, že některou z mých autorských her chce někdo natočit jako film, ale vždycky z toho v průběhu příprav sejde. Prý používám jakousi filmovou poetiku na jevišti, jenže potom zjistíme, že ona ta „filmovost“ funguje právě proto, že je to spíš taková „hra na film“ na jevišti. Divadlo si zkrátka bere odevšaď a pak to procedí skrze svoje pravidla. (Film a divadlo mohou z laického pohledu vypadat jako velmi příbuzná odvětví, ale pravdou je, že se ohromně liší ve své podstatě.) Ale mám několik perfektních čistě filmových námětů, takže kdyby se ozval nějaký producent, já jsem připraven. Zaručuju neotřelou filmovou podívanou a přitom kasaštyk.

Zoufalci jsou příběhem bilancujících třicátníků, kteří pořád ještě nepřišli na to, co by v životě chtěli, a potácejí se v nedokonalých vztazích nebo raději žijí sami. Myslíte si, že je to s třicátníky opravdu tak hrozné?

Já bych neřek, že je to tak hrozné, spíš tak pravdivé.

Jaroslav Plesl (rozhovor)
Co jste si pomyslel, když jste si přečetl scénář? Byl to pro vás reálný obraz dnešních třicátníků?

Těžko pohled na dnešní třicátníky nějak zobecnit, ale Jitka Rudolfová je natolik bystrý a vnímavý člověk, že film Zoufalci obrazem mé generace nebo alespoň její části určitě je.

Máte ve filmu dost nevděčnou roli - tak trochu psychicky týráte vlastní rodinu. Co si myslíte o postavě Mirka a jak jste se s rolí tyrana vypořádával?

Naopak. Tento typ role je velmi vděčný a to jestli jsem v nějakém příběhu kladný nebo záporný element moc neřeším. Předpokládám, že divák není tak prostý, že by si mě osobně s tyranem Mirkem ztotožňoval.

Jitka Rudolfová se snažila najít herce, kteří jsou schopni ve své roli také zaimprovizovat. Jak to vypadalo v praxi?

Improvizace je herecká disciplína, která mě zajímá. Do jisté míry. Ne, že bych se jí chtěl živit, ale jako metoda „oživující“ herecký projev je fantastická. Je k ní ale třeba mít podmínky. Nefunguje to tak, že na sobě zapnete pomyslný knoflík a ono to začne fungovat. Rád improvizuji v konkrétní situaci, rozvíjím text a děj, který je daný. V divadle jsem prošel i improvizovanými představeními, kde se začíná z nuly, ale to je něco jiného.

Jste ve stálém angažmá v Dejvickém divadle, hrajete i jinde, ale poslední dobou si čas od času odskočíte k filmu. Lákají vás filmové role?

Ano. Film mě baví. Neznám herce, který by se mu vyhýbal. Nechápal bych proč. Je to odlišný způsob herectví a jiný způsob herecké práce než v divadle. Už to, že se první den točí scéna, která bude ve filmu na konci. A jde i o míru hereckého projevu.

V souboru Dejvického divadla je také Simona Babčáková, před kamerou jste spolu ale stáli poprvé. Bylo to v něčem jiné než v divadle?

Minimálně to, že tam nebyli diváci, ale kamera. Se Simonou máme podobný styl humoru, podobný pohled na svět i herectví. Když trávíte s někým hodně času a to i mimo práci, tak si nemusíte nic moc dlouho vysvětlovat. Myslím, že jsme se s Jitkou Rudolfovou a Simonou Babčákovou vzájemně inspirovali. Došlo k tvůrčímu dialogu a to je ideální stav. Ale to souvisí už s Jitčinou volbou herců.

O postavách

Dagmara

Jejím hlavním problém je soužití s manželem, necítí se s ním být šťastná a má pocit, že ji schválně psychicky týrá a ponižuje. Mají spolu dvě děti Ríšu (6 let) a Alberta (4 roky). Dagmara je v domácnosti, ale stále si plánuje, že musí začít něco dělat, ovšem zůstává pouze u představ. Pochází z Jablonce nad Nisou, v současné době žije v Praze.

Otakar

Jeho hlavním krédem je dřít se jen do té míry, co je bezpodmínečně nutné, život je tu proto, aby si jej člověk užíval. Je to takový životní rekreant. Je homosexuál. Zdá se, že nemá žádné problémy, ale jeho základním problémem je to, že zjišťuje, že se zábavami a radovánkami nejde stále vystačit a jinou náplň života nemá. Pročež má lehké sklony k alkoholismu.

Silvie

Pracuje v redakci časopisu Vítejte doma, dělá tam sekretářku. Pro ni osobně domov zase takovou hodnotu nemá, nejraději by někde cestovala. Má za sebou cestu po Indii. Do Indie původně jela se záměrem, že bude pracovat v tamním sirotčinci. K dětem však žádný vztah nemá. Trpí chorobným strachem z bakterií a špíny. I přes tuto svou obsesi je schopna, když se opije, usnout v baru na zemi u záchodové mísy nebo se vyspat s neznámým člověkem v podstatě kdekoliv.

Radim

Věčný student pedagogické fakulty, na které není schopen složit závěrečnou souhrnnou zkoušku. Živí se tím, že po nocích překládá návody na různé domácí spotřebiče - z angličtiny do češtiny. Už delší dobu se potýká s problémy s přítelkyní, která ho podvádí se svým bývalým. Má nekonečné množství zálib. Chtěl by všechno umět, vědět, dělat , ale nakonec vždy sice dělá všechno, ale nic pořádně.

Linda

Má vystudovanou sociologii a v současné době pracuje na svém prvním sociologickém projektu. Žije v trochu bizarním vztahu s přítelem Zdeňkem, který jí sice miluje, ale zároveň se sem tam zamilovává (někdy jen platonicky) do jiných dívek. Kromě toho Zdeněk nemá v plánu, že by kdy měl děti a rodinu. Linda tím dost trpí, ale zároveň Zdeňka nechce ztratit - nebo chce?

Tonda

Stejně jako Otakar, je také homosexuál. Dlouho dobu, asi sedm let, dokonce s Otou chodil a žil. Po několika odloučeních se definitivně rozešli. Tonda je přesvědčen, že i přes to, že s Otakarem nemůže chodit, nikdy už nenajde nikoho jiného. S Otou zůstali přátelé, kteří se vlastně setkávají i když každý z nich zrovna s někým „chodí“. Tonda je melancholické povahy, psychicky trochu labilní, občas zajde k psychologovi. Živí se jako vedoucí prodejny s drahými botami v jednom obchodním komplexu.

Podobné filmy

Přeber si to
(Analyze This) Mocný mafián Robert de Niro byl na tom s nervy tak špatně, že si najal psyc...
zítra 02.00
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Pan tělocvikář
(Mr. Woodcock) Jako žák základní školy měl John Farley nadváhu a byl pravidelným terčem po...
zítra 03.35
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Listopadová romance
(Sweet November) Krásná, temperamentní a výstřední Charlize Theron začíná každý měsíc nový...
zítra 09.30
NAHRAT
ZDARMA
Nova
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 7. 8. 2020 Svátek má Lada
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz