Zoufalé ženy dělají zoufalé věci

"To tedy byl porod!" vzdychnete si, když se vám něco nepodaří lehce, ale stojí vás to hodně úsilí. "To tedy byl porod!" je přesná definice nejen vstupu naší hrdinky Olgy na svět (vzácnou polohou čelní), ale tato věta vystihuje výstižně i její touhu najít pravou lásku. Není to vůbec jednoduché, možná proto, že ani Olga není jednoduchá. Má se svým milostným životem velké plány a má přebujelou fantazii. Městečko, kde se narodila, jí pro realizace milostných záměrů nestačí. A tak se přemístí do velkoměsta. Nejprve prodává v dámském prádle, kde obslouží přes 3 tisíce žen, než se stane zázrak a přijde ON! Ten první a pravý! To si aspoň Olga myslí do okamžiku, než ho přistihne při nevěře. Olga studuje psychologii, a tak má svou situaci teoreticky zvládnutou. Praxe je ovšem jiná. Zvlášť, když se potká s vyhlášeným děvkařem a ten ji odveze do karpatských hor. Anebo, když se málem utopí v kanoi před očima toho mladíčka ...anebo, když zjistí, že ten kluk, který ji poprvé viděl nahou, není zas takový kretén ...anebo, když pochopí, že její syn už není dítě ...anebo... těch "anebo" je na cestě, kde Olga hledá báječný vztah, hodně. Určitě ale platí, že film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci je komedie, ze které vyplývá, že co se týče lásky, tak... i když je vám hrozně, i když jste k smíchu, tak to prostě nesmíte vzdát!

Halina Pawlowská (Rozhovor)
Představitelka Olgy má mít, dle vašich slov, smysl pro humor a oči, které berou za srdce. Bylo náročné najít herečku, která by tato kritéria splňovala?

Ano, bylo. Měli jsme opravdu velké nároky. Smysl pro humor, sexappeal, vynikající herecké schopnosti a dojemnost a taky odpovídající věk. Lépe řečeno, museli jsme najít herečku, která zahraje to, že je jí osmnáct, i to, že je jí skoro čtyřicet.

Snímek Zoufalé ženy dělají zoufalé věci vychází z vašich dvou knih Zoufalé ženy dělají zoufalé věci a Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Bylo pro vás výhodou psát scénář na základě vašich děl, nebo jste naopak nesla s těžkým srdcem změny, kterými museli knižní hrdinové při přerodu do filmové podoby projít?

Bylo to trochu jinak. Napsala jsem kdysi knihu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, o tu měli už dávno zájem filmoví producenti. Teď v současnosti jsem se rozhodla napsat jiný příběh s podobnou hrdinkou, a právě podle knížky Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci vznikl film.  Jenže kdyby v názvu nesl slovo ZASE bylo by to zavádějící, protože film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci nikdy natočen nebyl. V tom je ten rozdíl. Jsem vystudovaná scenáristka, učím scenáristiku. Vím, že scénář je úplně jiná disciplína než kniha. Změny mi nevadí.

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci byl váš knižní debut. Kde jste při psaní čerpala inspiraci?

Inspiraci čerpám vždycky v sobě. Ve svých pocitech, ve svých vzpomínkách, ve své fantazii. Je omyl se domnívat,  že poslouchám kamarádky a pak přesně otiskuji jejich zpovědi do svých knih. Ne. Vůbec. Já vytvářím své literární kamarádky bez souvislosti s realitou. Stává se ale často, a to jsem ráda, a je to známkou toho, že se mi to povedlo, že si některé ženy řeknou: „Jé, ta Halina má stejné kámošky jako já!“

S režisérem Filipem Renčem jste spolupracovala poprvé. Vycházeli jste si vzájemně vstříc?

Nemohu si na spolupráci s Filipem stěžovat. Myslím si, že jsme se vzájemně respektovali. Oba jsme byli věcní. Je třeba tohle a tohle a tohle… Náš přístup byl docela, aspoň si myslím, konstruktivní.

Představovala jste si během práce na scénáři, kteří herci by jednotlivé role měli ztvárnit?

Ani ne. Většinou si představuji, jak by ten člověk měl jednat, píšu ho podle svých představ, pak hledám někoho, kdo by představě odpovídal.

V knize Zoufalé ženy dělají zoufalé věci se část děje odehrává v OD Kotva. Probíhalo i natáčení v tomto ikonickém pražském obchodním domě, nebo byl filmový příběh zasazen do jiných prostor?

Točili jsme v Kladně, ne v Praze.

Zahrála jste si také ve filmu?

Hraju tam. I když jsem tak „veliká“ malinkou roli zbohatlické Rusky, která touží po ideální podprsence a terorizuje svého manžela. 

Ve filmu i v knize se dvě postavy jmenují Ondra, a to manžel Olgy a prase rodiny Halíkových, což ústí v řadu vtipných situací. Zakládají se tyto momenty na reálných základech?

Vůbec ne. Ale mít selátko Ondru by se mi moc líbilo. A já nejím vepřové!

Filip Renč (Rozhovor)
Komedie Zoufalé ženy dělají zoufalé věci vznikla na motivy dvou knih spisovatelky a scenáristky Haliny Pawlowské, vybírali jste představitele jednotlivých rolí spolu? 

Jen hlavní představitelku Kláru.

Je pro vás jednodušší, když se při práci můžete opřít o knižní předlohu, nebo je to naopak složitější a více svazující?

Opíral jsem se už o scénář Halinky, který napsala podle vlastních literárních předloh, a my jsme to pak společně trochu ocukrovali.

Naposledy jsme od vás v kinech viděli životopisné romantické drama Lída Baarová, nyní divákům předkládáte komedii plnou univerzálního humoru. Baví vás střídání filmových žánrů? 

Ano, baví. Pořád se tím něco učím a vlastně pokaždé začínám od nuly. Nechtěl bych točit jedno téma a jeden žánr celý život pořád dokola jen v určitých personálních obměnách.

Před lety jsme se bavili u romantické komedie Román pro ženy, která je též knižní adaptací. Tenkrát jsme sledovali milostné patálie Laury a její maminky Jany. Nabídne snímek Zoufalé ženy dělají zoufalé věci podobný styl humoru?

Ano, ale bude více crazy a v mexickém duchu.

Klára Issová (Rozhovor)
Manželka, milenka, studentka, matka, prodavačka spodního prádla a psycholožka, to vše je Olga, kterou hrajete ve filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Ve které z těchto poloh Olgy jste se cítila nejpřirozeněji a naopak?

Role Olinky pro mne byla velmi zajímavá právě proto, že sledujeme život jedné ženy od jejího mládí až po dospělost. Proto jsem si o Olince vytvořila ucelenou představu, o jejím charakteru, dětství. Jaké jsou její kladné i záporné vlastnosti, její vlastní překážky, komplexy. Co má ráda, v co věří, co jsou její přání a tužby. Z toho jsem pak vycházela, takže žádná z poloh pro mne pak nebyla cizí. Měla jsem pro Olinku pochopení v každém věku a jen jsem se ji snažila věrohodně zahrát.

Olga ve filmu porodí. Absolvovala jste nějaký předporodní kurz, aby scény vypadaly co nejpřirozeněji?

Předporodní kurz jsem absolvovat nemusela. Už dříve jsem byla jednomu porodu přítomna a také jsem viděla dokument o porodech. To mi pro představu stačilo.

Scénář vám předepisuje i několik nebezpečných scén, jako je jízda na koni, převrácení se během plavby v kánoi či nehoda na kole. Točila jste tyto záběry sama? Byl jejich vznik nebezpečný?

Paradoxně mám tyhle výzvy ráda a vždy je také ráda absolvuji sama. Jednak se tím něco učím a jednak mne bavilo si osvojit věci, které nedělám běžně. V tomto filmu bylo opravdu hodně scén, kde nám pomáhali kaskadéři. Já si vždy s nimi celou věc nazkoušela. Hlavně dbám na to, abych věděla přesně, co mám dělat, kam padat, zda je to bezpečné atd. Příprava je nejdůležitější, být v klidu a vše si připravit. Pak už do toho jdu naplno. A byla jsem ráda, když mě kaskadéři pochválili, že bych se tím mohla živit.

Ve filmu se nachází i obnažené momenty. Jak k jejich natáčení přistupujete? Probíhal při jejich vzniku na place např. přísnější režim s co nejméně početným štábem?

Ano, vždy žádám, aby na place při takových scénách bylo co nejméně lidí. Takové scény mi nevadí, jsou součástí celého příběhu, ale určitý komfort vyžaduji. Soukromí je věc, kterou při natáčení opravdu nezažijete. Člověk se otevírá před štábem, překonává stud i strach, vše se točí kolem emocí. Také jste neustále pod drobnohledem kostýmní a maskérské složky, také skriptu. Člověk není nikdy sám, ale i přesto se musí neustále soustředit. Herci jsou asi více zvyklí se obnažovat, jak fyzicky, tak duševně.

Po lásce prahnoucí Olga udělá v honbě za báječným vztahem téměř cokoliv. Myslíte si, že je tento přístup správný, nebo se má nechat lásce volný průběh a počkat, až vám ten pravý sám zkříží cestu?

Myslím, že kouzlo a pravdivost tohoto filmu je právě v tom, že každý člověk v nějaké fázi svého života zažije určitou urputnost, chtění, snažení se… Dělá to stále dokola, dokud nezjistí, že mu to nic dobrého nepřináší. Že snaha vyhovět ostatním, rodině či nějakým společenským předsudkům, jak by to mělo být, nakonec vždy vede do smutku. Pak to člověk jednoho dne přestane dělat, přestane se snažit. Je důležité uvědomit si, kdo jsem, a být sám se sebou srovnaný.

S Olgou se seznámíme jako s dívenkou a opouštíme ji jako dospělou ženu, což s sebou přináší spoustu hodin strávených v maskérně a kostymérně. Která z vašich proměn pro vás byla nejvíce šokující a ve které jste se cítila nejlépe?

Nejvíc šokující byla maska, kdy se Olinka ocitne v nemocnici po těžkém úrazu. Nateklý obličej, krvavé oko, modřiny a sádra na ruce. Vypadala jsem jak mumie, což bylo velmi zábavné pro okolí. Když jsem přišla poprvé na plac s touto maskou, tak mě opravdu nikdo nepoznal. Jinak mě bavila i maska „mladé“ Olinky a její pubertální zjev, kdy jsem měla tupé s ofinkou a nosila příšerný modely.

Dlouho jsme byli o váš komediální talent ochuzeni. Poprvé jste nás rozesmála v úspěšném filmu Všechno, nebo nic. Tehdy jste prozradila, že jste se nového žánru trochu bála, ale byla to pro vás výzva. Byla jste si tentokrát, po úžasném diváckém ohlasu, jistější?

Jistější jsem byla a také jsem k tomu přistupovala s větší hravostí. Byla to úplně jiná postava než Vanda. Nejvíce mi pomohlo to, že jsem si celou roli detailně rozebrala. Přípravu celé role jsem dělala před natáčením filmu a vlastně jsem si vymyslela spoustu dalších detailů, které ve scénáři nebyly, abych postavu Olinky znala skrz naskrz. Pak jsem ji měla tak dobře zmapovanou, že jsem se při natáčení už jen nechala vést samotnou rolí a také režisérem Filipem Renčem, spoluhráči a jednotlivými scénami.

Matouš Ruml (Rozhovor)
Při seznámení s vaší filmovou manželkou ve snímku Zoufalé ženy dělají zoufalé věci figuruje vlak a krev. Měl jste z natáčení této scény obavy? 

Ani ne, naopak. Těšil jsem se, jak se  to celé vymyslí. Baví mě občas si zahrát na kaskadéra. Ale v tomto případě to nebylo nijak extrémní. „Vláček“ jel asi desetikilometrovou rychlostí, byl plný dětí. Navíc to bylo bezpečně vzdálenostně pohlídané. Šlo vlastně jen o vychytání úhlu pohledu kamery. Myslím, že to vyšlo víc než dobře. A hlavně vtipně, z toho mám asi největší radost.

Jako Ondra nosíte oblek, kravatu a pečlivě učesané vlasy s pěšinkou, což je naprostý opak toho, než v čem vás běžně vídáme. Bylo pro vás velké překvapení, když jste se poprvé podíval do zrcadla? 

To rozhodně ano. Nejsem zvyklý si gelovat vlasy či si je jinak upravovat. A netušil jsem, jak moc to změní člověka. Dost mi to pomohlo k dokreslení charakteru Ondry. Byl to nápad Filipa Renče, na place pořád říkal, to je málo. Víc ho ulízejte… Podle mě moje hlava nikdy nevážila víc, ale i díky tomu vznikla zajímavá postava. 

Z televizních obrazovek a plátna vás známe především jako milého a vtipného nešiku a trochu smolaře. Nabídne Ondra divákům něco podobného, nebo vás poznáme z jiné stránky?

Ondra rozhodně není v ničem podobný mým předchozím rolím. Je cílevědomý, egoistický a narcistický. Myslím, že o ženách nemá moc valné mínění. Vtipné a smolné situace se mu stávají podle mě jen díky nešikovným a smolným ženám. V partnerském vztahu je spíš obchodník, než aby to nějak prožíval.  Zkrátka, je to úplně jiný typ rolí, do kterých mě lidé obsazují. A musím přiznat, že to byla výzva, ale zároveň i příjemná změna.

Václav Vašák (Rozhovor)
Vaše postava asistuje v komedii Zoufalé ženy dělají zoufalé věci u porodu. Jak jste se jako muž při natáčení těchto scén cítil?

Vzhledem k tomu, že už jsem u porodu asistoval, nebyl to pro mne žádný problém. Muži jsou navíc u porodu tak trochu bezbranní a jejich pomoc a podpora je omezena na obyčejné běžné úkony, jako je tišení a mačkání ruky. Takže můj hlavní herecký úkol byl dávat pozor, abych křehké prvorodičce Kláře Issové v návalu emocí nerozmačkal ruku nebo nevykloubil zápěstí.

Michal Bendl má slabost pro krásné a mladé ženy. Bavila vás tato vlastnost vaší postavy?

Slabost pro krásné mladé ženy má každý normální muž. S přibývajícím věkem se ovšem chlapi rozdělí na dvě zcela odlišné skupiny. První bych nazval „pasivní zaměřovači“, to jsou ti, kterým už se stačí jenom dívat a sem tam vzdychnout citoslovce, a druhou skupinou jsou „aktivní testovači“. To jsou ti, kteří to stále nevzdávají a věří, že jedině pečlivým testováním, selekcí a úmornou titěrnou prací se přibližují k nalezení té jediné dokonalé ženy. Bylo příjemné hrát postavu Bendla, který patří do skupiny číslo dvě.

Ve scénáři je Michal Bendl vykreslen i jako lékař a dobrý kamarád, který se starostlivě stará o svoji kamarádku, jež má sklon k nehodám. Měří jí pulz, kontroluje poraněnou hlavu. Uměl byste i vy poskytnout v případě nouze první pomoc?

V případě nouze bych se pravděpodobně uměl zachovat velice profesionálně. Jsem praktik optimista a v takovýchto vyhrocených situacích jednám zcela klidně jako zkušený mechanik nebo strojař. Zjistím, kde co chybí, co kde teče, kde co zapadlo, a v rámci možností začnu skládat. 

Aneta Krejčíková (Rozhovor)
Milada je nejlepší kamarádkou hlavní hrdinky Olgy. Je její rádkyní, vrbou, ale i parťačkou v honbě za láskou. Jste si vy osobně s Miladou v něčem podobné?

Myslím, že jsem v pohodě vrba, ale řekla bych, že jsem jemnější, citlivější a romantičtější než Milada.

Ve filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci jste si vyzkoušela roli prodavačky spodního prádla v obchodním domě. Dokázala byste například kamarádce objektivně poradit s výběrem vhodné podprsenky či plavek?

Na to jsou povolanější. Můžu vřele doporučit Lamarque na I. P. Pavlova. Báječnej obchod s báječným prádlem a báječnými ženami.

Diváci vás ve filmu spatří i v korzetu s bičíkem evokujícími fantazii z Padesáti odstínů. Jak jste se v této stylizaci cítila?

Jsem herečka, takže pohoda. Je potřeba to brát s humorem.

Svéhlavá Milada na plese v Kulturním domě dokonce vede tzv. „slepičí tanec“. Byla při natáčení této scény na place legrace? Baví vás podobné ztřeštěné tanečky?

Ano. Byla legrace. Mám v sobě i ztřeštěnost, takže někdy mě to baví.

V komedii Zoufalé ženy dělají zoufalé věci vystřídáte mnoho kostýmů. Uvidíme vás, mimo jiné, i na již zmíněném plese odehrávajícím se v devadesátých letech. Co vám kostymérky na tuto událost připravily?

Fialové slušivé šaty z devadesátých let. Co vám budu povídat.