fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

69% 66 hlasů
film / komedie, drama, Česká republika, , 105 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR 22.10.2015 v SK 12.11.2015, DVD a Blu-Ray od 23.3.2016 Magicbox

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2015, Český Lev, Scénář (P. Zelenka), Střih (V. Barák), Hudba (J. Repka)


Ukázka
02:12



Český novinář unese během tiskové konference devadesátiletého papouška, jediného žijícího svědka událostí okolo Mnichova 1938.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Příběh o papouchovi, který mluví hlasem Daladiera, byl úžasný. Bylo to krásně prdlý, ujetý a hodně vtipný. Potom ale přijde zlom a vypráví se film o tom, jak se točil film o předešlé polovině. Také by to nebylo až tak špatné, jenže se věnuje tolika tématům a zápletkám, že to absolutně rozkouskovalo film do takových epizodek, že už mi bylo vlastně všechno fuk. Spíš jsem si připadal jak při sledování miniseriálu, kde každá epizodka má zhruba 5 minut. Myšlenku filmu nechci hodnotit, protože mám raději filmy bez myšlenky, ale na které se dobře dívá. Předchozí podobně laděný film Petra Zelenky Karamazovi je právě takový. A tedy mnohem lepší. No a jako Příběhy obyčejného šílenství je pouze první polovina filmu.
Všechny komentáře k filmu 15+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Ztraceni v Mnichově

Sir "P", devadesátiletý mluvící papoušek šedý, který kdysi patřil E. Daladierovi, francouzskému premiérovi (1938-1939), se na pozvání Francouzského kulturního institutu ocitne v roce 2008 v Praze jako živá relikvie z dob mnichovské dohody. Sir "P" po Daladierovi dodnes opakuje některé důležité věty a prohlášení. Česká strana se pokusí se sirem uspořádat tiskovou konferenci. Následně papouška za dramatických okolností unese český bulvární novinář Pavel a na základě kontroverzních citací jeho zesnulého majitele, Daladiera, tak trochu nechtěně rozpoutává mezinárodní politický skandál. Na pozadí těchto událostí sledujeme Pavlovu snahu vyrovnat se s krizí středního věku, jeho odchod z práce, od manželky a naopak sblížení s opeřeným mediálním hrdinou. Papoušek se stává klíčem k chybějícímu smyslu jeho života. Francouzská strana však přistoupí k radikálnímu řešení nepříjemné situace a rozhodne se spáchat atentát na vlastního národního hrdinu.


Martin Myšička (rozhovor)
obrazek
Vaším, v podstatě hlavním, hereckým partnerem, je ve filmu kromě Marka Taclíka, také papoušek. Musel jste se nějak učit s ním hrát a vycházet, nastaly problematické či vtipné okamžiky, nebo jak to probíhalo?

Během natáčení jsem měl možnost poznat celkem tři papoušky, Charliho, Pepinu a Kukiho. S Charlim jsem se poznával několik týdnů před první klapkou, aby si na mne zvykl a já na něho, ale ve výsledku jsem s ním nenatočil nic. Došlo k nějakým problémům s majiteli a přitom jsme měli druhý den točit scény, kdy jsou Pavel a papoušek nejvíce sehraní. Produkce sehnala přes noc jiného chovatele s papouškem Pepinou, což byla devět měsíců stará holka papoušek. Byla z toho dost vyplašená a dost se nás lekala, museli jsme na ni pomalounku. Točili jsme venku na hřbitově a Pepina musela být uvázaná na dlouhé niti za nohu, aby neulítla. A teď jsme točili například okamžik, kdy má žako sám přiletět Pavlovi na rameno. To vypadalo tak, že mimo záběr stál na štaflích chovatel s Pepinou, a když jsem šel kolem, v podstatě ji na mě jakoby „hodil“, aby to ale vypadalo, že přilítla. Někdy mi přistála na hlavě, někdy chtěla ulítnout pryč, naštěstí však měla tu nit na noze, ale nakonec mi přistála i na to rameno.

Pak jsme natáčeli dialog, kdy Pavel mluví s ředitelem a papouška má na rameni. A při jedné klapce mi Pepina jedním zkušeným pohybem odtrhla vousy, tedy kotletu z tváře a hodila kamsi. Naštěstí šla znovu přilepit. Tedy ta kotleta. Postupně jsme si na sebe zvykli a Pepina se už tak nelekala. Problém však byl, že jsme ale potřebovali natočit scénu, kdy se nás leká a chce uletět. Takže jsme zas vymýšleli, jak ji přesvědčit, aby se mě v záběru lekla a ulítla. Nejdřív někdo zkoušel tlesknout, pak mávat něčím velkým za kamerou, pak si někdo lehnul pod kantnu a nějak ji plašil, asi na ni foukal. Myslím, že nakonec vyhrálo, že ji pan chovatel naopak lákal na nějakou dobrotu, už nevím. Třetí papoušek byl zkušený Kuki. Ten se zrovna přepeřoval, takže nelétal, což se nám vlastně hodilo. Točili jsme scénu, kdy ho mám na takovém malém bidýlku na stole a chválím ho Markovi, jak je úžasný. Kuki nás rád zkoušel tím, že těsně před akcí se na tom bidýlku ke mně otočil zády. Tak stop, Kukiho jsme otočili, což chvíli trvalo, než se nechal přesvědčit, dobrý, akce ... a znovu se otočil zády... Mohu však zodpovědně říci, že během natáčení nebyl usmrcen ani nijak zraněn žádný papoušek.

Film má dvě úrovně - jednu, kde hrajete Pavla Liehma, druhou, kde  jste za  herce Martina Myšičku - jak se vám hrálo herce Martina Myšičku a v čem se ta postava liší od Vás samotného?

Nejtěžší pro mne na tom bylo, že jsem chtěl, aby mezi novinářem Pavlem, hercem Myšičkou a mnou byl nějaký rozdíl, ale zároveň aby to bylo pravdivé, uvěřitelné a autentické. Jednoduše řečeno, nějak to zahrát, ale aby to nevypadalo jako zahrané. Sám jsem zvědavý, zda se mi to alespoň trochu podařilo. A v čem se liším já od postavy herce Martina Myšičky, si nechám jako svoje malé tajemství.

Ve filmu herec Martin Myšička odjede na léčení, kde podstupuje holotropní dýchání. Petr Zelenka naznačoval, že se Vám skutečně podařilo se při nácviku scény dostat do změněného stavu. Prozradíte nám, jaké to bylo?

S holotropním dýcháním mám poměrně dost zkušeností. Kdysi jsem ho několikrát absolvoval a musím říct, že to, co jsem díky němu tehdy zažil, mne v životě velmi silně ovlivnilo. Otevřelo mi to dveře do nových světů mé mysli. Shodou okolností jsem i tehdy pracoval s Michaelem a Zorou Vančurovými, kteří byli lektory dýchání i nyní při natáčení. Takže to bylo zároveň setkání po letech. Během natáčení jsem se opravdu tzv. rozdýchal, ono se to těžko předstírá, a zažil několik silných momentů, například obrovské návaly smíchu, různá tělová napětí a bloky, se kterými jsme reálně pracovali. Zároveň jsem ale věděl, že natáčíme, nikdy jsem se „neztratil“. Jsem velmi zvědav, co tam nakonec ve filmu bude vidět. Škoda byla, že když byly potřebné záběry hotovy, dýchání skončilo a já se musel vrátit rychle do reálu trochu rychleji, než bych si za normálních okolností přál.

Jaká byla spolupráce s režisérem Petrem Zelenkou, vy už jste se setkali na Karamazových před 7 lety, byl v té spolupráci nějaký rozdíl po těch letech..?

S Petrem Zelenkou jsem měl kromě zmíněných Karamazových tu čest pracovat v Dejvickém divadle již na třech inscenacích, takže můžu říct, že se velmi dobře známe. Poprvé to bylo v roce 2001, kdy jako svůj divadelní debut napsal pro DD hru Příběhy obyčejného šílenství, kterou též samozřejmě režíroval. V té době ještě říkal jevišti pódium. Mimochodem to byl zároveň i herecký debut Mirka Krobota, našeho tehdejšího uměleckého šéfa. Petr ho obsadil do role otce hlavního hrdiny, toho hrál Ivan Trojan, a tím i začala jeho závratná herecká kariéra. Později jsem s Petrem zkoušel v další jeho hře Teremin a před nedávnem ještě potřetí ve hře Dabing street. Ve všech třech případech jsme společně zažili velice intenzivní zkoušení, protože Petr vždy přišel na první zkoušku s první verzí textu a na premiéře jsme pak hráli třetí nebo dokonce verzi čtvrtou. On nám dával velký prostor, každý herec se tak trochu stával spolutvůrcem, mohl nabízet své nápady, někdy jsme improvizovali na dané téma. Petr ale zároveň nikdy tzv. neupustil opratě, uměl si z těch mnoha blbostí, co jsme nabízeli, vybrat to nosné, jak se říká, oddělil zrno od plev a na další zkoušku přinesl přepracovanou scénu, anebo dokonce nějakou novou, jak on říkal, že má nové textíky. Zároveň se nebál škrtat, když zjistil, že něco nefunguje. K některým úpravám docházelo i po premiéře.

Při natáčení to bylo jiné v tom smyslu, že během filmování, k tak velkým změnám scénáře už nemůže docházet. Měli jsme několik schůzek před tím, kdy jsme si o tom povídali a i trochu zkoušeli. To ale neznamená, že by na place již nic nového nevznikalo. Petr byl vždy otevřený nápadům, a pokud se něco urodilo, rád to vzal do hry. V porovnání s Karamazovými to bylo stejné i jiné zároveň. V tom zásadním, tedy způsobu komunikace a tvorby se nic nezměnilo. Vládla velmi dobrá přátelská tvůrčí atmosféra. Kameru dělal, stejně jako u Karamazových, Saša Šurkala, což bylo též skvělé. Petr si filmování velmi užíval, dělal to s radostí a my s ním.. Jiné to bylo tím, jak jiný byl i film samotný. Karamazovi byl, kromě textu hry Dostojevského, film o divadle ve filmu, odehrával se víceméně v jednom prostředí ocelárny. Téměř všichni herci jsme byli z jednoho souboru. Deset dní jsme zkoušeli a dvacet točili. Natáčeli se mnohdy dlouhé divadelní scény v celku a na dvě kamery. Ztraceni v Mnichově je film ve filmu, střídá více prostředí, pracuje s prvky jakéhosi dokumentu. Kromě jiných prostředí se odehrává mnoho scén v Barrandovských ateliérech. A další rozdíl? Všichni jsme byli od Karamazových o sedm let starší. A taky zralejší a zkušenější, tedy Petr a Saša určitě.

Osou filmu je tzv. Mnichovský komplex,  obecné vnímání osudové události českých dějin.  Měl  jste pod vlivem filmového příběhu chuť se třeba blíže seznámit s  těmito historickými událostmi,  přinesl vám  film nějaké nové informace, které vás zaujaly?

Velmi mne zaujalo, jak velmi rozdílně lze celou tuto událost a vše, co s tím souvisí, interpretovat. A především úlohu Edvarda Beneše. A jak k tomu v naší zemi docházelo a stále dochází. Velmi mne překvapilo, že Mnichov je silné téma pro nás, a myslíme si, že je tomu tak pro celý svět, nebo minimálně pro celou Evropu. Ale jak jsem se dozvěděl, ostatní svět to příliš nezajímá. Uvidíme, koho a kde ten film v tomto směru osloví. S Mnichovem je spojeno mnoho otázek, které nelze jednoznačně zodpovědět. Je to naše trauma? Zlomilo nás to jako národ, že jsme se nemohli bránit? Byl Beneš slaboch anebo naopak politický génius? Petr Zelenka pro sebe a pak i pro nás objevil historika pana Tesaře, jehož výklad Mnichova a úlohy prezidenta Beneše v jakémsi extraktu zazní i ve filmu samotném. A ten to vidí dosti jinak, než jak je běžné. Myslím, že film Ztraceni v Mnichově by mohl otevřít diskusi na tato témata a bylo by dobře, aby se tak stalo.

Druhá část Ztracených je vlastně film o filmu, který vidí identické situace „ještě jednou zezadu“.  Co je pro herce nejobtížnější na tom, když má hrát identické situace, ale s odlišným nábojem?

Bylo to někdy až matoucí, když jsme natáčeli například scénu hraného příběhu, kterou ale natáčel hraný filmový štáb a to celé natáčel skutečný filmový štáb. Když zaznělo hlášení „stop“, nebylo jasné, jestli je to skutečné stop nebo jenom to hrané. Takže potom ten skutečný štáb s režisérem Zelenkou musel všechno hlásit anglicky, aby se to rozlišilo. Někdy jsme se v tom i tak zamotali. Já Martin Myšička jsem natáčel herce Martin Myšičku, který hraje postavu novináře Pavla. My jsme nenatáčeli situace s odlišným nábojem, ve smyslu, že zepředu je to jiné, než zezadu. Situace z hrané části filmu jsme hráli víceméně stejně, když jsme točili přímo tu scénu, a když jsme točili, že točíme tu scénu. Už i proto, že v hrané části filmu jsou určité filmařské chyby, které divák odhalí, až když pak vidí film ve filmu, a tím pádem jsme museli dané scény točit přímo i s těmi chybami.

Tomáš Bambušek (rozhovor)
obrazek
Vy jste ve filmu ztvárňoval režiséra Tomáše Bambuška, jaké to bylo hrát režírování?

Hrát režírování, respektive režiséra, je stejné jako hrát krále. Krále hrají poddaní, režiséra hraje štáb. Králi stačí dobře se podívat.

Jak se Vám spolupracovalo s Martinem Myšičkou, Markem Taclíkem a Petrem Zelenkou?

S Petrem se mi z logiky věci muselo spolupracovat dobře, jinak bychom si točbu tak neužívali, štáb dosvědčí. S Martinem to bylo „horší, pořád mu něco bylo“. Markovi se omlouvám za to sako.

Vy sám, kromě hraní jste také truhlář, a v tom filmu jsou rekvizity i postavy dvou motorkářských „rekvíků“ z Barrandova poměrně zásadní a vlastně vtipné. Jak jste se na to díval, jako člověk z branže?

Nejsem truhlář. Jsem tvůrce. Vytvářím „věci“. Občas nábytkářím. Kontinuálně maluji. Pravidelně hraji. V zásadě se snažím naplnit svůj čas tvůrčí, tvořivou činností.

Vaše role režiséra Tomáše Bambuška se během natáčení své absurdní komedie začne zajímat o skutečné pozadí něčeho, co ho původně vůbec nezajímalo, tedy Mnichova. Stalo se vám to někdy při natáčení, či při jiné činnosti?

Četl jsem Mnichovský komplex od Jana Tesaře, to, co z této četby vyplývalo, probíral s Petrem. Dalo by se říci, že téma mne pohltilo, ne jen v roli režiséra.

Nezlákala vás ta role k tomu, že byste si chtěl režii skutečně vyzkoušet?

Pár drobností jsem režíroval. Ale jsem lákán k jiným činnostem.

Petr Zelenka (rozhovor)
obrazek
Na počátku natáčení jste řekl, že máme očekávat kombinaci Knoflíkářů, Roku ďábla a tří minut archívních záběrů. Můžete nad výsledným tvarem filmu potvrdit, že tomu tak bude, nebo se má divák připravit ještě na něco jiného?

Stále platí, co jsem řekl před rokem. … Teď mohu navíc říct, že film je podle všeho zábavný a rychle uteče, ačkoliv se toho v něm neskutečně mnoho stane. Zdá se, že snímek je také poctou barrandovským atelierům a filmařům obecně. První divácké vlaštovky to alespoň potvrzují.

Má zároveň divák očekávat nějakou seriózní reflexi mnichovských událostí, odlišnou interpretaci toho, co se tehdy stalo a proč se to stalo, než jakou už desítky let u nás přijímáme, tedy to tolik vžité: o nás bez nás!?

Mnichovská reflexe je základní osou filmu, jeho úhelným kamenem. Paralela film-válka je patrná v celé druhé polovině příběhu, vše vrcholí sedmiminutovou scénou o tom, „jak to tenkrát skutečně bylo“. Tam tedy já jako autor přiznám barvu, přiznám divákovi, o čem ve skutečnosti vyprávíme, přihlásím se k tématu se vším všudy. Pak již není cesty zpět.

Říká se, že Češi si spíše připomínají své prohry než svá vítězství, byl-li ale Mnichov jednou z našich největších historických proher, proč podle vás po tomto tématu po revoluci nikdo nesáhl?

Možná proto, že šlo o obrovské diplomatické vítězství. V říjnu 1938 se z problematického národa, zmítaného občanskou válkou, stala přijetím mnichovského „diktátu“ oběť německé expanze. Začali jsme vítězit v psychologické válce, ve které do té doby vítězil Hitler. Vedlejším ale zcela zásadním efektem bylo, že jsme o sedm let později neprohráli válku po boku Německa, jako Slovensko nebo Maďarsko, ale naopak stáli na straně vítězných mocností.

O toto téma se v minulosti pokusil Miloš Forman a Václav Havel. Paradoxně očekávali, že jim s financováním opět pomohou Francouzi. Nepomohli, a vzbudilo to údiv novinářů, protože jsme dodnes přesvědčení, že nám to Francie tak trochu „dluží“. Takže vidíte, že ono spoléhání se na Francouze jde tak daleko, že očekáváme, že nám pomohou vypořádat se, rozuměj utvrdit se v, s hluboce zakořeněnou historickou fikcí, ve které sami dostali roli pouze záporných postav. A to už je česká ignorance v celé své kráse a květu.

Myslíte, že existuje ještě v současnosti nějaká paralela, nějaká situace, která to oblíbené „mnichovské rčení“ oživuje - jak například tvrdí euroskeptici o naší koexistenci v Evropské unii?

Mám pocit, že těmi zásadními historickými zvraty, které se kolem nás a bohužel spíš kolem nás než naším přičiněním za posledních sto let odehrávají, se cítíme velice často ohroženi. Je to pro nás důvod k obavám, záminka k rezignaci či k nezájmu. Ve skutečnosti jsou to ale obrovské příležitosti, skutečné výzvy. Správně a autenticky prožitá historická událost národ stmelí. Záleží doslova na každém. Rusko má sice Putina, ale má mimo jiné také těch sedm lidí, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí veřejně řekli, že nesouhlasí s okupací Československa, a šli za to do blázinců a gulagů. My máme Palacha, ale Poláci mají Riszarda Siwiece, který položil život za bezpráví páchané na druhých. Takže slovy Kennedyho, neptejme se, co může Evropská unie udělat pro tebe, ale co ty můžeš udělat pro Evropskou unii. To platí i v případě uprchlíků z třetího světa.

Pořád mám tendenci vnímat film Ztraceni v Mnichově spíše jako velmi absurdní komedii. Lze méně poučenému divákovi dát návod, do jaké míry brát váš film vážně? A je vůbec u tak závažného tématu, jako je historické selhání prostor pro humor?

Ale zde přece nejde o historické selhání. To nehodnotím. Jde spíš o selhání kritické reflexe té události. A o to se pokouším. Tou komedií jak vy říkáte, jsou zde bohužel československé dějiny, které vykazují silné znaky divadelnosti, fikce, jakési hry a jsou většinou národa také tak chápány a prožívány. Odtud ten slavný český pacifismus. Nebudu se přece bít na kordy v divadle, počkám raději, jak hra dopadne.

Já ovšem nepodávám historický výklad. Ukazuju hrdinu, kterým je režisér Tomáš Bambušek, který se během natáčení své absurdní komedie začne zajímat o skutečné pozadí něčeho, co ho původně vůbec nezajímalo, tedy Mnichova. Natáčení ztroskotá, ale jeho vhled do situace a historie je důležitý. Katarze filmu je v tomto případě v poznání. Vidíme člověka, kterému na něčem začalo záležet, který se změnil, přestal být ignorantem.

Ale: Počítám s poučeným divákem… Bylo by ideální, kdyby divák věděl, že prezident Beneš skutečně existoval. Že mnichovská konference se skutečně odehrála. Že v té době žily v Československu tři miliony Němců, tj. občanů Československa. A úplně nejlepší by bylo, kdyby divák věděl, že historik Jan Tesař je skutečná osoba a šel a po projekci si koupil jeho knihu Mnichovský komplex. Ale to je jen zbožné přání. Vím, - a na projekci na FAMU jsem si to potvrdil - že někdo bude mít tendenci vnímat pana Tesaře a jeho knihu jako moji další fikci, stejně jako to, že Martin Myšička má alergii na peří. Co z toho vyplývá? Asi že vzdělání je nenahraditelné, i když jistě se najdou tací, kteří si během projekce vše „podstatné“ vygooglují. Můžeme dokonce celý Mnichov vnímat jako událost, která se nestala, kterou si vymyslel Petr Zelenka, a odehrála se pouze v jeho filmu. Ale s takovým divákem už asi nehrajeme na stejném hřišti.

Do hlavní role jste obsadil papouška žaka šedého - kolik hereckých představitelů tohoto ptáka s vámi natáčelo a jak se vůbec režíruje papoušek?

Nakonec jsme měli tři papoušky. U takového zvířete je v podstatě nejdůležitější komunikace s jeho majitelem/chovatelem. Dalo by se tedy říct, že si vlastně člověk dělá konkurs na chovatele.

Vymyslel jste s papouškem do scénáře nějakou situaci, která pak na place při veškeré snaze prostě natočit nešla?

Ne. Poslední dva roky psaní scénáře jsem příběh konzultoval s chovateli. Takže scénář vznikal žakovi „na tělo“. Počítal s jednoduchými reakcemi typu - přiletět - odletět, sednout na rameno herce, pohnout hlavou… Měl jsem tam scénu, kdy papoušek líže herci slzu z tváře, ale v poslední verzi scénáře jsem ji vypustil. Papoušek není pes, nevystrčí jazyk tak daleko. Měl bych ještě říct, že jsem jako dítě měl korelu a andulku, ale žaka nikdy. Je to ovšem krásný a vznešený druh ptáků.

Druhá část Ztracených je vlastně film o filmu, který vidí identické situace „ještě jednou zezadu“. V čem je pro vás tahle metoda zcizování přitažlivá?

Mám rád ten efekt, že když se něco ukáže zezadu, když se ukáže zákulisí, tak už to přece musí být pravda. Nebo jinak: zákulisí je ze své podstaty pravdivější než jeviště, že? Ale jestliže rozehrajeme různé úrovně umělecké pravdivosti, a poukážeme na to, aktivujeme tím určitá místa divákovy mysli. Tahle metoda v podstatě akcentuje divákovu spoluúčast na filmovém vyprávění. Je velice odvážná, ale mně se již vícekrát osvědčila. Pracoval jsem s ní dokonce i v jedné divadelní hře a můj vzor a učitel Michael Frayn se s ní dostal na dlouhou dobu na Broadway se hrou Bez roucha.

Do jaké míry je při této formě možné tvořit ještě na place. Je přece nutné, aby obě části do sebe harmonicky zapadaly?

Ano, improvizace je téměř nemožná. V případě, kdy jsme vymysleli během natáčení něco v hraném filmu, museli jsme dát dobrý pozor, abychom na to mohli zareagovat i ve „filmu o filmu“, tedy v tom hraném dokumentu. Většinou to kvůli natáčecímu plánu nebylo možné. Takže tenhle scénář byl skutečně hodinový strojek a slouží ke cti skvělé skriptce Petře Zachové, že se v něm za ciferníkem neztratila. Na druhou stranu ale mnoho scén ve filmu o filmu procházelo na place fází volné improvizace na dané téma. Točili jsme hodně a ve střižně pak „psali scénu znovu“. Tak jsme se přiblížili skutečnému dokumentu a uvolnili dialog. Nakonec myslím, že všichni ti lidé hrají skvěle a všichni dohromady tak vzdávají hold castingové režisérce Kateřině Oujezdské.

Zvolený způsob vyprávění bude určitě vyžadovat velmi pozorného diváka, všechny souvislosti a vtipy se možná ani nedají na jedno zhlédnutí zachytit. Jsou lidé stále ještě ochotní chodit na filmy s náročnější strukturou - ze zahraničních je příkladem třeba kultovní Počátek - kdy hrozí, že prostě divák nestačí jít s dějem?

Počítám - možná je to drzost - s tím, že divák uvidí film víckrát. I proto jsme jako jediní v tom roce točili se Sašou Šurkalou na filmovou surovinu. Aby se na film dobře koukalo. Kouká.

Došlo při natáčení k nějaké situaci, která by byla skutečností na druhou - tedy, aby při reálném natáčení opravdu vznikla situace, kterou jste pro FOF uměle vytvořili - tedy, aby vás realita doběhla?

Martin Myšička hraje herce, který má většinu natáčecích dní s papouškem, ale první den na place se zjistí, že je alergický na peří. Léčí se z toho léky a dostane postupně alergii na všechno možné, až jde nakonec na holotropní dýchání a tam pochopí podstatu své alergie a „vyléčí se“. A nám se stalo, že když se točila scéna s holotropním dýcháním s Michalem Vančurou, tak Martin, který je herecky velmi poctivý a věrný přikázání Stanislavského, dýchal naplno a určitým stavem mírně změněného vědomí skutečně prošel, načež dostal v důsledku toho zánět spojivek a hrozilo, že další dny nebude moct hrát.

Tím, že jste zvolil tuhle poetiku, nevyužíváte vlastně také - řečeno s vysokou mírou nadsázky - principu „zrady“? Tak trochu zrazujete diváka a vlastně i hrdinové vašeho filmu jsou zrazení, protože svůj film nemohli natočit?

Je to ta paralela film-válka, o které jsem mluvil. Ano. Francouzi tak zvaně „znovu zradili“ a to tím, že nedali peníze na film. A co víc, dokonce se na natáčení vůbec nepodíleli! Vše bylo jen blufování české produkce.

Po letech jste se opět sešel k tvůrčí spolupráci s Davidem Ondříčkem, i když v jiných pozicích, než tomu bylo u Samotářů. Do jaké míry David vstupoval do tvůrčího procesu u Ztracených? Měl jste volnou ruku v obsazení herců i při finálním střihu - producenti mívají někdy tendenci do těchto věcí zasahovat?

Já mívám u svých filmů final-cast a final-cut. Právo obsazení a právo posledního střihu. Za všechny kiksy si tedy můžu sám. David byl ale dobrým rádcem. Musím zmínit jeho moudré rozhodnutí obsadit Tomáše Bambuška, nebo volbu skladatele Matouše Hejla. Podle mne ta spolupráce fungovala velice dobře, doufejme, že si myslí to samé. David se dlouhodobě velice seriózně věnuje práci v reklamě a část jeho času a energie plyne logicky tam. Ale čas, který věnoval nám, byl v tomto případě dobře využitý a pro mne důležitý. Snad jsem ho nezklamal.

David Ondříček (rozhovor)
obrazek
Co vás zaujalo na scénáři Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, že jste se rozhodl ujmout se projektu jako producent?

Mám rád práci Petra Zelenky obecně. Především si myslím, že je to úžasný scenárista a autor divadelních her. Ke scénáři Ztraceni v Mnichově jsem si poměrně dlouho hledal cestu. Scénář byl v první fázi opravdu hodně originální, až šílený. Po rozhovorech s Petrem, mě přesvědčil jeho pohled a motivace proč chce tuto látku zpracovat. Nakonec jsem opravdu moc rád, že jsem mohl být součástí tak skvělého filmu, jaký budete mít možnost vidět.

S Petrem Zelenkou spolupracujete po delší době od vašeho kultovního snímku Samotáři. Můžete porovnat obě spolupráce, kromě toho, že jste v jiných “rolích”? Jak jste se změnil od té doby vy sám a jak se vaším pohledem změnil Petr Zelenka?

Sám sebe bych nerad posuzoval, ale doufám, že jsem od té doby zmoudřel a jsem prostě po všech stránkách lepší! Petr určitě není tak radikální a do jisté míry i diplomatičtější. Což je pro mne a štáb velice příjemné. Hlavně doufám, že oheň v nás stále hoří a naše spolupráce bude opět úspěšná.

Petr Zelenka říká, že divák má očekávat od Ztraceni v  Mnichově kombinaci Knoflíkářů, Roku ďábla a dokumentárního materiálu. Jak byste na film pozval diváky vy?

Jako na film Petra Zelenky. Je tam silně cítit jeho rukopis. Projevuje se Petrova zkušenost. Je zřetelné, že tvůrce přesně ví, o čem chce vyprávět. Je to silně autorský film, překvapující, inteligentní a vtipný.

Podobné filmy

Na křídlech vážky
(Dragonfly) Kevin Costner se nemůže vzpamatovat ze smrti své ženy a zapomnění hledá v tvrd...
dnes 13.50
NAHRAT
ZDARMA
Nova
Čtyři vraždy stačí, drahoušku
Nenápadný učitel Lubomír Lipský se nechtěně stává středem zájmu gangsterů. Ve hře je totiž...
dnes 14.20
NAHRAT
ZDARMA
Prima
Enid
Enid Blytonová začala svým bratrům vyprávět příběhy, které se staly únikem z bezútěšných v...
dnes 14.40
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Neděle 23. 2. 2020 Svátek má Svatopluk
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz